Poesie sociální/Věk náš je velký

Poesie sociální
Podruh	Věk náš je velký	Psi Lazarovi

Údaje o textu
Titulek:	Věk náš je velký
Podtitulek:	Citát z V. Huga. Vyňato z 3. čísla nekonfiskovaných »Nových proudů«.
Autor:	neznámý
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 219–222.
Licence:	PD old 100
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Věk náš je velký.
V tmě ulic dosud Vražda nůž o patník brousí
číhajíc s krvavým, vyvaleným okem;
zločin se líhne v pilířích chrámu,
kde hossana zmlklo
ukřičeno hlasy zoufalých vrahů boha;
mříží blázinců otřásá na sta pěstí;
na dlažbě ulic rdí se, černá se
zbloudilý mozek dívky,
již z okna vyvleklo pěstí ohromnou
zamotanou ve vlas dívčí vlající
třeštění bídy, bída života,
an nad městem páchnoucím výpary smrti
nejvýš, nejšíř třepaje železnými křídly
stymfalský pták, hlad — kondor kultury —
skřehotá vzduchem.

Věk náš je velký.

Muž zkažený se ženou zvrhlou
zuřiví láskou na pelechu hříšném
děti plodí, dav dětí plodí,
armádu dětí plodí,
děti hrozné, bez krve v žilách,
bez radosti v žití, bez síly v boji
pod ochranou helmic a inful.
Dav ztracených, prodaných dětí
krmí svým masem
stroje v úžasném továren hluku,
cejch nosí početí v hanbě
bez viny vlastní, na vlastní hanbu,
do dějin lidstva nožem a slzou
vpisují trud svůj, stopy vrývají
a nehtem svá jména ve zdi žalářní.

Věk náš je velký.

Na černém, vychřadlém úhoru lidstva
s hovadem spřažená žena pluh táhne
němá a tichá;
němá a tichá v neřesti denní
v haremu světa otročí muži,
jenž dosud na kajčím peří, otepi slámy
z rodící matky nevěstku činí;
němá a tichá v zápase světa
klesá a vstává, v práci, bez práce,
v smutku samoty padajíc ke dnu
na hrůzu ctihodných matek a dcerek
na rozkoš ctihodných otců a synů.

Věk náš je velký.

Dav bezjmenných, černých, ubitých lidí
s kladivem v pěsti,
sazemi v tváři,
se záštím v duši
stojí u brány bílého paláce štěstí,
kde v posměchu sardonském rudými rysy
jiskří se, blýští se, svítí se krvavé heslo:
Volnost a rovnost a bratrství lidské!
Slyš! uvnitř jásot, cinkot a řinkot,
zvuk zlata a vína a ženštin a hudby!
Dav slyší a v hořkosti žití,
v žití závisti, v závisti bídných
o dveře zuřivě kladivem bije
a křičí chraplavě o vstup.

Věk náš je velký!

Tam kasta klečíc na prsou kastě
dekret si ke vraždě píše,
tu národ jak divoký, opilý titán
nárůdku rozbíjí lebku a srdce,
co ve vlnách čistých nečistá loď
pod vlajkou zločinnou
otrocké maso do tržišť vozí.
Na popravištích a u bran žalářů
proroci lidstva stojí v okovech
za jásání luzy,
za jásání hloupé, nešťastné, koupené luzy,
jež při mlátě hnije a o ráji snívá,
an soudce v taláru, s řetězem zlatým
lýkem houževným slepé spravedlnosti
i oči váže i ruce i nohy i ústa.

Věk náš je velký.

S hor, velkých knížat v údolí světa
valí se strašlivá bystřina krve,
lid zrazený, koupený, bez vůle dosud
se k porážce honí
na pole hanby, ne slávy; ne krásy;
za hukotu bitvy zní v kostelích zpěvy,
zní modlitby družiček, nevinných dětí,
modlí se k bohu, slitovníku světa
úpěnlivými, pronikavými, vroucími hlasy,
by ráčil potřít, ráčil rozdrtit
se země vyhladit druhé své děti,
by ráčil přispěli ve svatém boji
o hroudu země, o přehršli hnoje!

Věk náš je velký! zni prodajné zvony;
koupený mudrc do knihy píše
velebu vznešených, césarských vrahů,
s refrainem děsným: Věk náš je velký!
básník své péro prodává zrádně
a ve verších sladkých, zvučných a krásných
učí rty čistých, bělostných dětí
žvatlat lež strašnou, potupu strašnou:
»Věk náš je velký!«