Volky dva a rádlo ostré,
za nimi »chlap« kráčí,
brázdy rudé, zkornatělé
potem čela smáčí.
Kleče drží v tvrdé dlani,
oči k zemi klopí,
těžký dřevák v brázdě sypké
zanechává stopy.
Podruh je to — chuďas ze vsi,
sedlák je mu »bohem«,
ač v mrazu jej mrznout nechal
a o hladu mnohém.
Teď — když slunce v poli žehne,
teď — když v louce hoří,
s »chlapem« sedlák rád se směje,
rád si pohovoří.
Čím víc smíchu — tím víc chuti
»chlap« má k těžké práci,
čím víc sladkým slovům věří
na mzdě tím víc ztrácí.
Když však »chlapa« skřiví stáří,
zbělejí mu vlasy,
nesměje se na něj sedlák,
máť dost mladší chasy.
A když »chlapa« s hladem nouze
mukám dají ve psí,
zamračí se sedlák přísně:
vykopne jej ze vsi …