Poesie sociální/Poslední cesta

Poesie sociální
Legenda z konce století XIX.	Poslední cesta	Padlým u Sadové

Údaje o textu
Titulek:	Poslední cesta
Autor:	Josef Svatopluk Machar
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 108–109.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Šel dlouhým náměstím a klonil hlavu k zemi,
měl matný, slabý krok a když šel ulicemi,
kdo na něj pohlédl, hned s cesty se mu vyhnul
a leckdos prohodil: »Ba, ten si někde přihnul!«
a jiný soustrastně zas potřás za ním hlavou:
»Ten aby kopat dal už komůrku si tmavou.«

Byl podzimkový den, na nebi zataženém
se mraky válely, a vítr s teskným stenem
vál dlouhou ulicí a v svítilnách se vztekal,
že padat bude sníh, dnes každý jistě čekal.

Muž vešel v městský park, na zemi v hnědém listí
si vítr skotačí a v holých větvích svistí,
on na park pohledl, na mraky načernalé
a smutně vzdychl jen a kráčel zvolna dále.
Teď bledost rozlila se v zažloutlé mu líci,
vzdych ještě hluboce a vstoupil v nemocnici.
Byl veden k lékaři: »Jsem řemeslník chudý,
jejž celým životem nes lopotu a trudy —«

»»Co já s tím činit mám?««

  »Já umru,« děl muž bledý.

»»To z vašich lící čtu,«« řek chladně muž ten vědy.

»Dnes nebo zítra, vím, však tré mých dětí malých
a žena pijí už půl roku hořký kalich,
půl roku stůňu už; co žena vydře v pláči,
to sotva na činži a dva dny v týdnu stačí,
byt máme studený, čím přikrýt není tělo,
vše již je prodáno, co jenom cenu mělo —«

»»A proč jste přišel sem, snad almužnu zde chcete?««

»Já, pane, slyšel kdys, že mrtvé kupujete,
pět zlatých, něco tak, neb jak teď v ceně stojí —
tak aspoň ušetřím za pohřeb ženě svojí,
a děti nají se… dnes chci jen částici tu…
a zítra… napsal jsem zde, pane, číslo bytu« …

— — — — — — — — — — — — —

Jest večer. Sněží se. A na Františku kdesi
v malinké světnici kol kamen usedne si
tré dětí, otec jich už tiše leží chvíli,
a matka, jak si přál, šla chléb mu koupit bílý.
A děti v blahu se ku teplým kamnům tisknou,
tu nejmenšímu z nich se zraky náhle blysknou
— byl otce mazlíčkem — a z kapes bundy šedé
teď kornout bonbonů ven ruka jeho vede
a dává bratřím svým a povídá jim k tomu:
»To dal mi tatínek, když přišel dneska domů…«

Confiteor, díl II. Druhé vyd. F. Šimáček Praha 1901.