Poesie sociální/Píseň „o ruce mozolné“
Poesie sociální | ||
Ve lví stopě | Píseň „o ruce mozolné“ | Naše chaloupky |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Píseň „o ruce mozolné“ |
Autor: | Václav Šolc |
Zdroj: | Poesie sociální Online na Internet Archive |
Vydáno: | In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 38–40. |
Licence: | PD old 70 |
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek |
Mozolná ruko, tvrdá jako kámen,
jenž v nitru skrývá jasný jisker plamen,
ty hradbo skalná, co již od pravěku
vzdoruješ válek bouravému vzteku,
a ač v tvém stínu kvetou luhy, role,
ty k nebi zvedáš přec jen větve holé —
ty čárný prute ve pravici Pána —
mozolná ruko, budiž zulíbána.
Nad milenčino sladké obejmutí
mně dražší úsilné tvé postisknutí,
to vřelé, přátelské, vší šalby prosté,
že ruka s rukou v jedno srdce sroste,
ač z oka se mi při tom slza dere,
když vidím, cítím ty tvé jizvy steré;
a žes jak starý prapor rozedrána —
mozolná ruko, budiž zulíbána.
Tyť usilovnou svojí prací, snahou
divoké lesy měníš na vlast drahou
a pustá lada v květné luhy, ráje,
že srdce zakochá se v také kraje,
že národ celý láskou pozaplesá,
až píseň velká vzletne na nebesa
před trůnem božstva pějíc hosiana —
mozolná ruko, budiž zulíbána.
Ty rozněcuješ rodinné ohnisko,
kde srdce k srdci se tak vine blízko,
kde otec, matka, žena, muž i děti,
kde bratr, sestra svátek lásky světí,
kde čárně květou staré báje, věsti,
kde srdce ztracené zas najde štěstí,
když života mu loďka rozkotána —
mozolná ruko, budiž zulíbána.
Ty chlebem daříš člověčenstvo celé,
ty připínáš i duchu křídlo smělé,
když z pozemské, té tmavé ze propasti
zatouží po nebeské, rodné vlasti,
ty jako pilná včelka z vonných květů
med snášíš nevlídnému na tě světu,
ač sladkost jeho tebou nepoznána —
mozolná ruko, budiž zulíbána.
Ty jak ten lásky prorok velký, svatý
obláčíš v hedváb i své kruté katy
a paláce jim stavíš převysoké,
že nezří tě pak v bídě přehluboké,
i trůny králů vzpíráš silou svojí,
že pevně v požehnaném míru stojí
jak v květných luzích skála věncovaná —
mozolná ruko, budiž zulíbána.
Ty klenby stavíš bohu hospodinu,
v jejichžto šerém posvěceném stínu
se duše lidská zbožně ve prach metá
a k bohu touží zapomníc kol světa,
i musám snášíš kámen ku oltáři,
ač málo kdy tě lesk jejich ozáří,
vždyť chrámův jejich zavřena ti brána —
mozolná ruko, budiž zulíbána.
Tys i můj národ nešťastný a padlý,
když do hrobu jej hrobaři už kladli,
vyrvala silou křečovitou slední
a k jasnému jej vynesla zas ke dni,
a když mu časem srdce zakrvácí,
ty rány hojíš tichou, pilnou prací,
ač při tom sama's na krev rozedrána —
mozolná ruko, budiž zulíbána.
O ruko tvrdá, že's tak bídná, bídná!
Pakliže píseň sesterská a vlídná
ti aspoň trochu vřelým slovem lásky
ty sterých jizev shladit může vrásky:
tož přijmi ji co prvosenku léta,
jež vzkvetla ti na pustém luhu světa,
když pod tvým stínem byla vyzpívána,
o ruko tvrdá, budiž zulíbána. —
»Prvosenky«, básně Vácslava Šolce.Druhé vydání 1872 v Praze (v Kobrově Národní bibliotéce).