Poesie sociální/Májový obrázek

Poesie sociální
Popelář	Májový obrázek	Pod řemeny

Údaje o textu
Titulek:	Májový obrázek
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 94–97. Ke zveřejnění vybral Antonín Macek.
Licence:	PD old 70
Související:	Vydáno též v ŠIMÁČEK, M. A. Na záletech. Básně 1885–1895. Praha: F. Šimáček, 1896. s. 32–36.

Osení šumí již a lehounce se vlní,
jak neviditelně by cosi chvělo jím,
vzduch výparem se luk a vůní bezu plní
a prohřat tetelí se nade vším.

U cest i akáty juž lístky rozpínají,
jas modré oblohy zříš mladou zelení,
jen pruhy řepovišť prsť holou pozvedají
a smutně zejí ve svém zpoždění.

Leč jako v soucitu s jich teskným opuštěním
jde v řadě po nich lid, jenž srostl s hrudou tou,
jdou ženy, stařeny, jdou dívky po nich s pěním,
krok za krokem jdou s šijí sehnutou.

S jich čel v tu hlínu kapky potu kanou,
jich ruce mozolné se nad ní kmitají,
v nich šedé motyky teď tisícerou ranou
tu kyprou, těžkou půdu zrývají.

A kročiš bliž a vidíš lístků shluky,
jak tlačí se z pout jejich, zelené,
vstříc tvářím lidu, naděje jak puky,
jak vděčnost země, potem skropené.

Jak prosba její: Skloň se ještě níže,
raň hlouběji, by hlouběj’ vnik’ tvůj pot,
bych cítila hloub lásku, jež nás víže,
a s větší rozkoší ti dala plod.

 * 

Teď zavzněl zvon od bílé vísky v dáli,
klid hlásaje zvuk jeho lány spěl,
ruch ztišil se a šíje narovnaly
a těžké ruce stíraly pot s čel.

Pak složily se údy unavené
na tuže zrytou otevřenou zem,
a k nebes klenbě žárem roznícené
se nesl zrak pokorným pohledem.

Z jejího modra níž a níž se slíval
k těm dělníkům klid velký, dojemný,
jich tichý dech teď s dechem země splýval
i s dechem nebes v jeden tajemný.

Ten zdál se chvěti nad májovým krajem,
a napájet jej silou úrody;
zem, nebe, vzduch se třásly svatým tajem
splynutí člověka a přírody.

 * 

Já vyšel si, v mé hlavě vidin roj
a myšlének sta prudký vedlo boj,
tisíce plánů chvělo se a vřelo
a z hrudi tlačilo se, třelo, hřmělo.

Zpit vůní konvalin a bezovou
jsem sepřísti chtěl píseň májovou,
jsem rozplynout se toužil v tónech sladkých,
a v rythmu tančivém a rýmech hladkých.

Sonety zvonily v mých vzpomínkách,
zvuk písní lásky mojí myslí táh’,
těch hravých, koketních i skotačivých,
těch bouřných, vášnivých i zádumčivých,

Ó, čase lásky, máji měsíci,
kdy křepelka zní, tlukou slavíci,
i pouto pukajíc kdy v květ se mění,
dej k veliké mi písni posvěcení!

Bych zpěvem plným síly, lahody
chyt’ vše, co kvete: Jaro svobody,
i sadu pýří, lučin prostou zdobu,
i lásky taj i jarní naděj’ hrobů.

Tak toužil jsem, ruch tvůrčí v prsou svých,
leč náhle jat jsem stanul v polích, tich:
Lid pestřící se v pustém řepovišti
snů trhá předivo, dum stavbu tříští.

Já viděl šíje nízko schýlené,
já viděl tváře potem zbrocené,
lid zřel jsem v pokoře při těžkém díle,
kde kol vše kvetouc vzhůru rostlo v síle.

Mé k zpěvu plány, pyšné snahy mé
tak zdály se mi marné, nicotné
a titěrné a k smíchu malicherné
proti té práci na té hrudě černé.

A když jsem cítil splývat země dech
bratrsky s dechem prostých lidí těch,
mé srdce smutek, lítost, závist rvaly,
já vyhostěn se cítil, směšně malý.

A bylo mi tak úzko, ku pláči,
jak zakrslému děcku hrbáči,
jež práva jako bratři jeho nemá
a pro něž duše matčina jest něma.