Poesie sociální/Dělnice

Poesie sociální
Parní guillotina	Dělnice	Markýz z Carabas

Údaje o textu
Titulek:	Dělnice
Autor:	Alessandro Arnaboldi
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 234–237.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Byl pochmurný den v chladném prosinci
a podél svahů strání západních
se jíní bělalo. Zpěv smutný, táhlý
na chvíli hlubé ticho přerušil
a v holém stromoví se ztráceje
šel vážným krokem průvod pohřební
ku místu odpočinku věčného.

Po zvyku chudiny zde ke hrobu
patnáctileté dítě nesli. Stálá
ji práce zabila, jež ode dne
noc nerozezná a jež neúprosná
před vítězný svůj povoz zapřáhá
ku nejsilnějším nejútlejší mláď.
O venkovská ty dívko ubohá!
Jak děcko slavnostně svět pozdravilo
a podél niv a lesní stezky v šeru
co trhávalo květin v kytice,
neb s bratrů druží celou bloudilo
po černohlávka hnízdě pátrajíc!
Však sotva šestý prchnul dívce rok,
juž rodičové nouzí stísnění
a ve hamižné snaze výdělku
ji přinutili k namáhavé práci,
příst v továrně. Tu časně před jitrem
juž opouštěla chatu domácí
a teprve se večer vracela
při sladkém svitu hvězd. Pár krejcarů
jen bylo její mdloby odměnou:
ať zima, léto, vždycky od šesti
do šesti hodin práce trvala.
Při vedru letním v směsi výparů
a v dýmu strojů sotva dýchat mohla
a v zimě, cesty když halila míha,
že nebe od země jsi nerozeznal,
tu ostrý vítr dech jí od úst bral,
ji poháněje cestou k pospěchu.
A doma strava bídná s krátkým spánkem
ji čekaly. Ó strašný věru los,
se spánkem kupčiti tak v květu mládí,
kdy jím nejvíce zdraví rozkvétá
a v plné tváři bezstarostný smích.

I rostla bleďoučká a vyhublá
a pomalu jí hasla očí zář
a s touto zdál se ztráceti i duch,
kterému něžné péče nejmenší
od kolébky juž byly odepřeny,
ve údů námaze vždy den co den
tak stejné. U lože jí stála smrt
a brzy necitelná sklála ji
ku chladné zemi chladnou perutí.

Víc lesů zeleň smavou neuvidí,
ta ubohá, ni podél hustých plotů
květ fialek, víc ve dny sváteční
kol krku rudý šátek neuváže,
jímž nejvíc pozornosti vzbouzela
u družek svých, víc hoši nebudou
jí šeptat slova lásky po tichu,
ten duše hlas, jejž sotva poznala,
ten utichne juž pro ni na věky.
Juž chudák zmizela a onen hrob,
kde leží, tak je spánkem naplněn,
co máků smutných tam, jež divoce
po hrobech rostou. Sotva vzpomene
si vlastní matka na tu ubohou
svou opožděnou věru výčitkou
a v noci, která pohřeb předchází,
snad zoufalá na okna pokraj vloží
džbán s vodou, k tomu chleba hodný kus,
by kolem známé střechy těkajíc
snad dítě její aspoň po smrti
hlad s dlouhou žízní, než je pochovají, si ukojilo …
  A já ptám se nyní:
kde horalky jsou, jejichž plné boky,
tvář mezi nachem, mezi brunatností
můj druhdy opěvoval Parini?
Kde žasnouti lze nad zdravou a klidnou
děv krásou, jakou plála Lucie?
A koho napadne svit sebe menší,
svit nauky do opuštěných myslí
a srdcí vlívat? A přec lidstvo spěje
vždy k lepším břehům a v tom vymýšlí
si nové bědy, nové útrapy
a nevyléčí starších, zděděných.
Teď tvrdost srdce z hradů baronů
v kol přešla rej a strojů děsný vír,
hlas soucitu kde, běda, zaléhá;
a není ani oné moudrosti,
jež postřehla by pracujících krev
a lidu věčnou noc by postihla.
Co bez ovoce tady květů jest!
Co slzí každodenně prolitých,
jichž nezná svět! Jak nyní bolí mne
ta nebes nádhera a chudých los!
A přece v dumy moje vesele
se třpytí safírové jezero
a hory mají nádech růžový
a zimní příroda se usmívá …

(Tři knihy vlaské lyriky. Vzdělavací bibliotéky sv. 22. V Praze. Náklad. vydavatelstva Vzdělavací bibliotéky, maj. K. St. Sokol.)