Poesie francouzská nové doby/Vzpoura

Poesie francouzská nové doby
Populárnost	Vzpoura	Vodotrysk

Údaje o textu
Titulek:	Vzpoura
Autor:	Auguste Barbier
Původní titulek:	L’Émeute
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 47–49. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Jak vichr bouřlivý, hluk drsný cestu klestí
si rázem, valí se z předměstí do předměstí,
tu dveře u domu i okna jich se chvějí,
na bronzy kladiva ranami děsně hřmějí,
strach všecky omráčí i starce v jedné změti
zříš v zmatku s ženami a malé vidíš děti,
jichž vyjevený zrak se táže, co je děsí;
na střechách sousedních vše hromadí se v směsi
a rychle skrývá se a chaos v okamžení
vystřídá v ulicích jen tiché osamění.
A vzpoura zjeví se na noze okřídlené,
svou rukou před sebou lid v děsné bouři žene,
má tisíc smělých čel a hromem bouří všady
a skokem každičkým se množí její řady,
a podél pobřeží, kde její proud se splítá,
v zdi buší divoce a vyje, žena spitá.

Kam ubírá se dnes? Zda temnou vřavou svojí
chce senát polekat, jej vzrušit k nepokoji?
Na čela ministrů chce všecku krev snad střásti,
jež byla rozlita v dnech bídy po vší vlasti?
Ne, příval divoký dnes zaplavuje chrámy
a proti boha zdem se valí bystřinami.
Dnes lačné záští zřím na kněze v útok hnáti,
jak beran lidu skráň do svatyně zdí mlátí;
na dlažbu kamenou s oltářů dolů hází
lid v zmatku zběsilém posvátné, zlaté vázy.
Ó s bohem nádvoří, kde portál kynul šírý.
Ó s bohem vzpomínky, ó s bohem kouzlo víry,
vše padá, řítí se, vše s křížem v pád se chystá
a v rukou Židů je podruhé tělo Krista.

Ó vlasti, matko má, ó bohyně ty snivá,
zda uvidíme vždy, jak v městě strachem skrývá
se občan ubledlý od krbu prchající,
jak všickni rekové a statní bojovníci
se válkám domácím v čas míru oddávají,
zda chrámy na prahu svých rumů uhlídají,
jak pěnu nečistou, jež z lisu tajně teče,
krev, kterou prolily jich bratrů zrádné meče.
Ó vlasti, jest-li tvůj hlas kárající, lkavý,
víc vlivu nemá juž na zbloudilé ty davy,
když tvoje stenání víc nejsou vyslyšená:
tu rozpoutaný prs a rámě roztažená,
ty matko zoufalá, před tváří veřejnosti
oběma rukama svou řízu strhni v zlosti
a mečům dětí svých, z nichž každé vášní kleslo,
ty odhal lůno své, které je všecky neslo.