Poesie francouzská nové doby/Vzdáleným
Poesie francouzská nové doby | ||
Na jaře | Vzdáleným | Cikáda |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Vzdáleným |
Autor: | Victor de Laprade |
Původní titulek: | Aux Absents |
Zdroj: | Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 184–186. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Zde večer na mechu a u jezera v sítí,
jak luzná příroda a jak jest sladké žití!
slyš z dálky sosen šum v jak čistém souladu!
Z těch luhů vznášejí se vůně konejšivé,
jemnými odstíny té vodní pláně snivé
jak obzor zbarvily kol růže západu!
Ve vzduchu průsvitném do kola hory stojí.
Tvůj mír, ó přírodo, se vtisknul duši mojí,
že ani nemyslím, jak slavit bych tě měl!
Se vzduchem lahodným nejsladší cit mne zchvátil,
zrak pátrá po očích, jimž úsměv můj by platil
a ruka po rukách, jež tisknouti bych chtěl!
Že nesmím, přírodo, u oltářů tvých vzňatých
ve svorném nadšení ve spolku duší svatých
zde, v kleče, slaviti tvých čistých slastí kvas;
tak sám a opuštěn se zpíti krásou světa
jest štěstí neblahé, jímž pouze hořkost zkvětá,
to nekonečno jen zanechá prázdno v nás!
To svaté nadšení se z boha ve mne valí;
kde jsou, jež miluju, by se mnou zaplesaly?
Mé srdce mluví k nim a volá jmena jich.
Ó nikdy jako teď, jak stín snu mého spěje
hlas jejich kouzelný a sladké obličeje
mé srdce nehřály, neplály v zracích mých.
Snad moje myšlénka, která se dálce rouhá,
muž křídla rozepnout kam letí moje touha,
dál vzdušným prostorem, kam nemohu jít sám.
Ó drazí, vzdálení, chybící mému plesu,
z těch lásky pramenů, jež v srdci svém vám nesu,
vzduch, slunce, větrů spěch což nic nezdělí vám?
Kam směřuje, kam jde, když nikdo o něm neví
ten ňader mojich vzdech, ten božský vzruch, mé zpěvy
nač sladká hudba ta, již prostor zachvátí?
Kdo voní ku květu, jenž sám na poušti zmírá?
Co z plodů stane se, jež nikdo nesesbírá?
Dej srdce vůně své, z těch nic se neztratí!
Viz všecky krůpěje, jež vpije země lačná,
jež vítr křídlem svým na páry stká i mračna,
se vrací v oceán a s ním se spojí v ples,
tak rovněž každý vzdech i radost utajena,
i slza v oku tvém, jež uschne nesetřena,
jdou obohatit zas zdroj lásky do nebes!