Poesie francouzská nové doby/Východ měsíce

Poesie francouzská nové doby
Píseň (Lacaussade)	Východ měsíce	Zem a nebe

Údaje o textu
Titulek:	Východ měsíce
Autor:	Auguste Lacaussade
Původní titulek:	Lever de lune sous l’équateur
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 161–163. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Hle, bledý z ňader vln se krásný měsíc noří,
jas éther hluboký mu k letu otevírá,
pod stříbrem plamenů ve jiskrách moře hoří,
a v snivém lesku plá kol obzoru báň šírá.

Ó luno, nad proudem kde koule tvoje pluje,
rád těkám v myšlenkách se tobě obdivuje,
zřím, kterak vznášíš se a čistým nebem tich
jak lehký pluješ člun ve vlnách azurných,
ve bledém světle tvém, jak rád se nořím v dumy,
když zrak tkví na tobě a hluboký proud šumí.

Ó rozlij na mou skráň zář tajemnou, ty snivý
můj měsíci, a dál spěj nebem mlčenlivý!

Ty vstoupáš do vzduchu, v němž bílé pruhy hrají.
Juž hvězdy blednouce vlas zlatý zastírají,
před tebou žárlíce svou utajují krásu.
Ó duše nocí! Viz, ó kněžno čistých jasů,
oceán s úsměvem ku klenbě, kde jsi, bledá,
své vlny průhledné ve lásky vzplání zvedá.

Ó rozlij v jeho klín zář tajemnou, ty snivý
můj měsíci, a dál spěj nebem mlčenlivý.

Na moři jaký klid, pod nebem mlčení!
loď sotva na vlnách se pohne v zachvění;
poslouchám, slyším jen akordy zmírající,
v nichž moře polévá břeh zdaleka se tmící,
ni větrů dechem vzduch se nehne skolébán,
plá hvězda, noc jde dál a dřímá oceán.

Ó rozlij nad proudy zář tajemnou, ty snivý
můj měsíci, a dál spěj nebem mlčenlivý.

Ó noci nádherná, ó moře, měsíci,
ó klenbo netknutá, ó hloubi zářící!
zda někdo jako já, tou nesměrností jat,
též cítí v srdci svém, jak já, váš majestát!
Je duše jako já, jež snívá v této chvíli,
v své vlasti budoucí, v étheru, zří, jak pílí
noc tiše kolem ní na zlatém voze hvězd,
v tom tichu průsvitném jak já zdaž jata jest?
tou valnou prázdnotou, jež světlu nestačí,
zdaž z proudů stišených, kde slavný klid a jas,
              ku těmto hvězdám as
též stejně jako já zrak snivý otáčí.

Ó rozlij kolem nás zář tajemnou, ó snivý
můj měsíci, a dál spěj nebem mlčenlivý.

Já nevím, ale snad kýs duch, jenž křídly stoupá,
kýs poutník nebeský, jejž valný prostor houpá,
svůj šťastný staví běh a s výše oblohy
se tiše zadívá na svět náš ubohý,
a v slední záři hvězd, jež zvolna umírají,
při záři měsíce, jenž do stříbra nás tají,
on uzří naši zem jak mořskou labuť plout,
jak peruť bělostnou jí kalí mořský proud,
a jak spí v záhybech vln plných stříbrolesku,
kde hvězda Venuše se jiskří v zářném blesku.

Ó ukolíbej v sen, měsíci mlčenlivý,
mé čelo vznícené, a dál spěj nebem snivý!