Poesie francouzská nové doby/Své duši
| Poesie francouzská nové doby | ||
| Lev | Své duši | Na smrt sedm let staré sestřenice |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Své duši |
| Autor: | Hégésippe Moreau |
| Původní titulek: | À mon âme |
| Zdroj: | Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 230–232. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Z chorého těla cestou zpívajíc
leť dušičko má cizím světům vstříc!
Já nezáviděl v osmnáctém roku
noc mrazivou, jež mrtvých tíží zrak,
já s rozkoší se hroužil v proudy toků,
v luh zelený, v tmy lesů jako pták!
Však větry, slunce, déšť a žití nouze
můj vnímavý zrak naučily snít,
pot se slzami skalil jeho třpyt,
teď znám již svět a nudím se v něm pouze.
Z chorého těla cestou zpívajíc
leť dušičko má cizím světům vstříc!
Mdlý, plný prachu, cesta málo schůdná,
po sypkém písku krok můj klopýtá,
jdi, odpočiň si duše moje bludná
tam oasa té výše uvítá!
tam nebe hvězdné, bez mraků vzduch zlatý
jak ve lilijích azur čarupln;
než ponoříš se v svěžest jeho vln
hoď na břeh tělo své, ty vetché šaty!
Z chorého těla cestou zpívajíc
leť dušičko má cizím světům vstříc!
Čím tělo tobě? Prchni k lepší zemi!
Co mezi zlými bloudím v trápení,
zde stále v strachu bila’s perutěmi,
a sténala v svém živém vězení.
Pták zajatý jsi lkala pro své lesy;
dnes ale schvácen těžkou zimnicí
chci umříti a zřím tě lkající,…
či vítr, jenž tvou zdrtí klec, tě děsí?
Z chorého těla cestou zpívajíc
leť dušičko má cizím světům vstříc!
Leť bez bázně: Mne láska opustila,
když po rozkoši práh’ jsem nejvíce,
mých vin a hříchů holubičko bílá,
ty nejsi svědek ani vinice.
Tou, již jsem hledal, neukojen manou,
jsem běda! padl hladu za oběť…
však ty má čistá duše k nebi leť,
dnes ještě ty se můžeš zváti pannou.
Z chorého těla cestou zpívajíc
leť dušičko má cizím světům vstříc!
Ty sestrám svým, jež bloudí tímto světem,
z jiného světa budeš k stráži stát,
ty usměješ se malým, čilým dětem,
když u mrtvých si tiše budou hrát,
a vlčí mák, jenž vyrost’ na mém hrobě,
když do věnců si budou svíjeti,
když mými kostmi budou srážeti
si ořechy, jež zrají na hřbitově.
Z chorého těla cestou zpívajíc
leť dušičko má cizím světům vstříc!