Poesie francouzská nové doby/Smrt vlka

Poesie francouzská nové doby
Hněv Samsona	Smrt vlka	P. T. pánům spisovatelům českým!

Údaje o textu
Titulek:	Smrt vlka
Autor:	Alfred de Vigny
Původní titulek:	La Mort du loup
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 327–330. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

françaisfrançaisрусский

I.

Mrak prchal za mrakem přes luny rudý žár,
jak dýmu kotouče prchají přes požár.
Kol černé lesy jen se táhly ku obzoru,
ve vlhké trávě jsme šli zvolna bez hovoru
po pláních vysokých ve bujném vřesu hustém,
když náhle pod smrky jsme našli v místě pustém
čtyř drápů podobu; tu vlci zbloudilí,
na které číháme, sem jistě vyryli.
My poslouchali jsme a dech svůj zadrželi
a kroky ztajili — ni pláně, ni bor stmělý
si z hloubi nevzdychly a nebem smutně jen
zněl korouhviček pláč a boluplný sten,
neb vítr z vysoka se snášel zvolna k zemi,
jen věží dotýkal se svými kročejemi
a staré duby kol se klonící nad skály
na sukách opřeny se podřimovat zdály,
vše bylo bez hnutí; týl hlavy skloniv šedý
ze střelců nejstarší se pustil na výzvědy,
na písek skrčil se, jej bedliv pozoroval,
on zřídka klamal se; teď tiše oznamoval,
že ono znamení, jež do písku se stápí,
je stopou, kady šly mohutné, silné drápy
dvou vlků s vlčaty se vracejících v lože;
my rázem na to jsme své připravili nože
a pušky ukryli i ostrý jejich třpyt
a šli krok za krokem skrz větví hustý kryt.
Tři zastavili se, já pátraje, co zřeli,
jsem viděl, oči dvě jak plamenem se skvěly,
pak čtyry těla dál jsem spatřil skákající
a vzdušná u prostřed na stepi při měsíci,
jak denně před námi to chrti dělávají
když k nim se vrátí pán, že vesele si hrají,
táž s nimi podoba, týž rej a tytéž skoky,
však v tichu vlčata si hrála, na dva kroky,
jak věděla by snad, že od nich člověk dlel
ve plaché dřímotě jich dávný nepřítel,
vlk starý vzpřímen byl, dál o strom opřená
vlčice ležela jak ona kamenná,
jíž prsy Romula a Rema odkojily
a kterou Římané pro věčnou pamět ctili.
Vlk šel a used si a natáh obě tlápy,
ty vryly do písku se zahnutými drápy.
Byl ztracen, nebo dal se překvapit a v klestu
jsme východ vzali mu i každou jeho cestu;
tu v horkou tlamu svou on jedním rázem chytil
chřtán chrta onoho, jenž první naň se řítil,
své dásně železné pak neotevřel dříve,
nechť našich kulí déšť jej projel v střelbě divé,
nechť naše nože hloub, jak ostré kleště byly,
se rázem skřižily a v jeho střevách ryly,
až k mžiku onomu, kdy udávený pes
dřív mrtev než-li on pod jeho nohy kles.
Vlk opustil jej hned a nás pak změřil okem,
až k jilci hluboko mu vjely nože bokem
a v krvi mroucího jej přitkly k trávě luhu;
kol našich pušek třpyt plál v smutném polokruhu,
pak ještě na nás hled a pak juž klidně ležel,
proud krve lízaje, jenž přes ústa mu běžel,
pak aniž věděl by, jak velký byl v tom mžiku,
své oči uzavřel a umřel bez výkřiku.

II.

Na pušku bez prachu jsem čelo svoje sklonil —
já snil — já nebyl s to, bych vlčici dál honil,
a její mláďata, ti všickni tři zde spolu
na vlka čekali ve vzdorovitém bolu,
a tuším bez těch dvou by nenechala klidně
jej sama zahynout tak bolestně a bídně,
leč měla povinnost své děti zachrániti,
by mohla učit je, jak mají hlady mříti
a nikdy ve svazek nevcházet s lidmi, kteří
se bratří na vzájem psa s otročilou zvěří,
by lože teplé měl, jenž s lidmi honí rád
ty první pány skal a lesů pustých lad.

III.

A já se zastyděl s tím lidí velkým jmenem
jak slabi jsme, jak vše zde odbýváme stenem.
Jak život opouštět a bědy jeho klaté,
vznešená zvířata, vy nejlíp ze všech znáte!
neb ze všeho, číms byl a co uchováš k hrobu,
jen mlčet velkým jest, vše druhé jeví mdlobu.
Ó drsný poutníku, já tobě rozuměl,
tvůj pohled poslední až v srdce hloub mi šel,
on pravil: Můžeš-li, kéž vždycky duše tvoje
jest ticha, myslící přes boly vše a boje,
až k stupni onomu stoické, velké pýchy,
kam v lesích narozen jsem prvé dospěl tichý;
lkát, prosit, bědovat, vše jeví duši bídnou;
svou těžkou drahou jdi, pln síly s myslí klidnou,
kam osud kázal, jdi — to zákon největší!
A potom jako já trp, umři bez řeči.