Poesie francouzská nové doby/Samota

Poesie francouzská nové doby
Útěcha	Samota	V jeseni

Údaje o textu
Titulek:	Samota
Autor:	Alphonse de Lamartine
Původní titulek:	L’Isolement
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 165–167. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Jak často na vrchu, kde starý dub se sklání,
při slunce západu se smuten usadím,
zrak nechám těkavý kol bloudit dlouhou plání,
jež v rysech měnivých se vlní k nohoum mým.

Tu řeka valí v před své vlny hřímající,
se stáčí do dálky a mizí ve chmuru,
tam hýčká jezero své vlny dřímající,
z nichž hvězda večerní se zvedá v azuru.

Na hor těch temenu, jež temné lesy vroubí,
červánek zpozdil se mdlou záři vrhaje,
vůz stínů královny juž mih se v mraků hloubi
a kolem obzoru juž bělí pokraje.

Slyš, s věže gotické zvuk zvonu zádumčivý
se jako modlitba rozlívá v stmělý vzduch,
poutník se zastaví a poslouchá, jak snivý
zvon mísí hlahol svůj ve poslední dne ruch.

Mé duše lhostejné těch obrazů hra svůdná
se netkne v nadšení, ni kouzlo naděje,
já k zemi dívám se tak jako duše bludná,
neb slunce živoucích víc mrtvé nehřeje!

Od hory ku hoře můj zrak se darmo zvedá,
ku stranám světa všem bez touhy zalétá,
kam sahá obzoru dál nedohledná, šedá…
a řeknu: „Nikde víc mně štěstí nezkvétá!“

Co mně to údolí, ty paláce, ty chatky,
vše pro mne ztratilo svůj vděk, své vnady květ;
ó skály, jezera, ty lesů míre sladký,
bez jedné bytosti je pouští celý svět!

Ať slunce v běhu svém se vyhoupne, ať sklání,
já okem lhostejným vždy měřím jeho běh,
ať nebem jasným jde, ať mračnou spěje plání,
co je mi do slunce, co je mi do dnů všech?

Bych moh’ je sledovat ve dráze jeho valné,
můj zrak by pouště jen a prázdno viděl tam,
po ničem netoužím, nač svítí v pouti dálné,
od celé přírody já nic víc nežádám!

Snad ale jednou tam za sfér všech hranicemi,
kde lepší slunce plá na jiná zhvězdění,
bych skrýš svou tělesnou zde nechat mohl zemi,
tam snad bych uviděl cíl svého toužení.

Tam bych se opojil u touženého zdroje,
tam naděj ztracená, tam láska plamenná,
tam onen ideal, jejž každý bez pokoje
zde hledá na zemi a jenž jest bez jmena.

Na voze jitřenky že nemohu se z kalu
až k tobě povznésti, mé touhy předměte,
na půdě vyhnanství proč trvám ještě v žalu,
vždyť nepoutá mne nic k té zemi prokleté.

Když spadne s větve list na lesní palouk zkvetlý,
tu vítr večerní jej vznese z luhů hned,
a já jsem jako list, jejž zimní bouře zhnětly,
duj, bouřná vichřice a se mnou dej se v let.