Poesie francouzská nové doby/Poustevník
| Poesie francouzská nové doby | ||
| Smutek | Poustevník | Alej jasanů |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Poustevník |
| Podtitulek: | Z „Legendy Paladinů“ |
| Autor: | Joseph Autran |
| Původní titulek: | La Légende des paladins L’Ermite |
| Zdroj: | Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 21–22. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Kdys v zimě večer bouř se děsně rozzuřila
a v horách Navarrských Rolanda překvapila.
Hrom duněl. Veillantif, kůň Rolandův, dnes strachy
se chvěl a spínal se, byl vzdorovitý, plachý,
to zvíře nebylo kdys poslušné a pevné.
A jak se otvírá a svírá oko hněvné,
blesk zaplál chvílemi; z nich každý oře děsí.
To svatý Jakub ví, zde nutno zůstat kdesi.
V tom pustém údolu, kde nebylo ni zvěře,
náš rek se klepat jal na poustevníka dveře.
Chýž chudá z rákosu, bouř větrů s ní si hrála,
a střecha v lijavci se těžce prohýbala.
Pán její, který hned spěl otevříti reku,
měl tvář jak svadlý list, a na ní runy věků,
a rukou zakrýval, a před větrem tak clonil
svítilnu železnou, již stále k předu klonil.
„Buď žehnán, cizinče, jenž přicházíš v té chvíli,“
děl hlasem stajeným, v němž bylo málo síly.
„Dál, pane, věru dnes bouř zuří ve vší zlosti,
já s větší nemohu vás přijmout poctivostí,
zatím se pokusme zbroj vaši usušiti,
pod nízkou střechu mou se račte posaditi.“
Na krbu vlažném pak své chudé nízké chaty
hned popel rozdmychal, že vzplál ve požár zlatý,
Rolanda k stolu ved a z vetché skříně vzal
číš vína, jehož lesk sám k pití by vás zval.
„Můj otče,“ pravil rek a tisknul ruku kmetu,
„rci, kolik je ti let?“ — „K dvoustému právě letu
dnes večer dospěl jsem, já, jemuž svět je cizí,
sta věcí viděl jsem, jak vlny jdou a mizí;
já svědek mlčící zřel klidně v každém čase,
jak rostla království a jiná řítila se.
Dva věky, to je dost! Však ty, šlechetné dítě,
mně můžeš říci snad, jak vůbec jmenují tě,
neb člověk zvědav jest, kdy žije osamělý.
V tvých očích azuru blesk vidím zlatoskvělý,
že’s vzácný, tušil jsem hned v prvním okamžiku.“
— „Já, otče, Roland jsem,“ děl rek náš k poustevníku.
Tuť poustevník mu děl: „Ó jak děkuji Bohu,
ó to jsem nečekal! tě spatřiv umřít mohu.“
A dokončiv tu řeč pad mrtvý k zemi kmet,
víc ani nevzdechnul. Na výši této hned
mu svýma rukama hrob Roland vyhrabal;
a na hrob vsadil kříž; pak spatřiv, kterak v dál
před sluncem prchla bouř, vzplál západ v plné kráse,
svou cestu pohořím nastoupil znova zase.