Poesie francouzská nové doby/Počasí

Poesie francouzská nové doby
Genius v úkrytu	Počasí	Mlýn Millský

Údaje o textu
Titulek:	Počasí
Autor:	Alphonse de Lamartine
Původní titulek:	Les Saisons
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 175–177. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Na jaře lilie polní tkají
svůj cudný háv a v lupení
vše kapky, které v noci hrají,
se z rána v květy promění,
zem zříš jak skvostnou kytku pláti,
jíž vůně nutí do závrati
až srdce touha pojímá,
a plnou rukou větry spěchem
vstříc bohu nesou každým dechem,
co šírá země vůní má.

Hvozd v letě tmavší jest v svém klínu,
v něm ptáci pějí o závod,
on hází hustý závoj stínů
před slunce na pláň tichých vod —
tu úrodné se brázdy plní,
v nich stébel oceán se vlní,
jak sebe klasy stíhají,
květ v zlato změněn na strništi
se kol podušky snopů blyští,
kde ženci k spánku líhají.

A pečlivá jak hospodyně
ku chlebu s medem přijde vděk,
tak svému hosti na svém klíně
plod zralý skytá podzimek,
fík slzí, réva hoří zlatem,
v bananu houstne šťáva chvatem,
a třešně svítí v opálu,
jemným se broskev zdobí prachem,
na granátovém stromu nachem
plod hoří leskem korálu.

A zima mlékem nových sněhů
hor mračné stráně halí v spěch,
a novou šťávou řekám v běhu
prs nadýmá, by nevysech,
plod prosince, hle, suché klestí
pod rukou toho zimu věstí,
jenž halil strom v šat zelený,
a naloženo v krbu nízkém
vzplá dechem pastýřovým tryskem
ve slunce krbu, v plameny.

Ty almužnou jsi, lásko věčná,
o kterou žebrá celý svět,
dík vřelý, prosba nekonečná
se stále k tobě dává v let,
zda v slzách, zda ve vůních táti?
My nemůžem víc tobě dáti
jen to, co skláníš k našim rtům,
my vracíme ti tedy plaše
jen dary tvé, jen bídy naše
přírody věčné „Te Deum“.