Poesie francouzská nové doby/Genius v úkrytu

Poesie francouzská nové doby
Motýl	Genius v úkrytu	Počasí

Údaje o textu
Titulek:	Genius v úkrytu
Podtitulek:	(J. Reboulovi)
Autor:	Alphonse de Lamartine
Původní titulek:	Le Génie dans l’obscurité
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 173–175. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Duch, jehož vanutím se lidská duše vznítí
        a v harfu nebes promění,
ten zhrdá bohatstvím, kde nach a zlato svítí,
o střechy paláců svým křídlem nezachytí,
        jenž slétá s nebes v plameni!

Pod opuštěný strom on náhodou se sklání,
        nad stájem křídla rozklene,
pod střechou slaměnou, kde chudoby zní lkání,
veliké tajemství s úsměvem jemným chrání
        v kolébce slzou skropené.

To dítě Homer jest, s nímž služka davem pílí
        a jež zahřívá její dech;
to hoch jest, pod bukem jenž zdřímnul malou chvíli
a pláče pro kozy, jež z pastvy zabloudily,
        a Virgil sluje po letech.

To Mojžíš v Nilu jest, jímž třásl proudů nával
        v kolébce z listí platanů,
z tisíců jediný v Sinaje blescích stával
a dříve cihly hnět a kámen otesával
        pro mohyly svých tyranů.

Tak v srdce hlubinách pud tajný ukryt bývá
        pro nesmrtelnost zrající,
ve ňadrech kamene tak zlato se ukrývá,
tak perla ve moři, diamant v stínu snívá
        a ve tmách sláva zářící.

Sám sebou zrozený, pták božský, plápolavý,
        edenu nachem sláva jest,
vždy slétne za sto let na miláčků svých hlavy
a zmizí na věky — kde jeho původ tmavý,
        kdo může dáti pravou zvěst?

A proto nediv se, že tvojím hostem bývá
        duch písní, anděl nadšení;
jen vzpomeň Jakuba! Sen velducha se skrývá
v té hlavě nejraděj’, jež v pustých nocích mívá
        za polštář tvrdé kamení!

Já sám ó jak bych rád dal všecko svoje jmění,
        vše zlato, jež mi osud přál,
za chvíli jedinou ve bolném roztoužení,
kdy otce vinici jsem v děcka šťastném snění
        i s fíky jeho svojí zval.

Za píseň oněch snů, jež v duši mojí hrála,
        již nenahradí zlato víc,
za chvíle večera — zář slunce v sklonu plála —
při krbu hořícím když matička má stála
        chleb k večeři nám chystajíc.

Co zatím pospolu jsme za bukovým stolem,
        jejž úsměv její lásky kryl,
ku prosté večeři se usadili kolem,
dík bohu vzdávali za pokrm daný polem,
        za chléb, jenž na den postačil!