Poesie francouzská nové doby/Ballada na měsíc
| Poesie francouzská nové doby | ||
| Na lov | Ballada na měsíc | Paní Markýzka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ballada na měsíc |
| Autor: | Alfred de Musset |
| Původní titulek: | Ballade à la lune |
| Zdroj: | Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 244–248. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Noc. Mhou, jež všecko halí,
viz měsíc nad věží
plá malý
tak jako bod na i.
Ký duch ve mlze šedé
tě luno rozsvítí
a vede
tvůj profil na niti!?
Jsi jedním okem nebi?
ký cherub či zlý ďas
se šklebí
tvé masky plechem as?
Či snad jsi pouhou koulí?
či tučný pavouk jen,
jenž choulí
se bez noh, bez ramen?
Ba, skoro duch můj věří,
že’s orloj rezavý,
jenž měří
čas ďáblům zdlouhavý?
Na čele tvém, jež kráčí,
zda četli v dumách zlých,
co stačí
dnů ku věčnosti jich?
Zda červ té v taji zžírá,
když zčernalý tvůj kruh
se svírá
neb roste v stříbra pruh?
Či vyrazil ti včera
kdos jedno oko snad?
za šera
jsi na strom ostrý pad?
Neb siný, přeubohý
a bledý propouštíš
své rohy
skrz okna mého mříž.
Tvá záře, luno, hasne
neb tělo Phöby, ach
tak krásné
juž zniklo ve vlnách!
Ty’s pouhou její maskou
a když se noříš z par,
pod vráskou
tvých skrání mizí tvar.
Ó budiž zpět nám dána
ta cudná lovkyně,
jež z rána
juž zvěř štve v lesině.
Ach zřít v stínů platanů,
kde houštím bují dol,
Dianu
a její chrty kol!
Srn černý na hrot skály
se v strachu vyhoup’ výš
a z dáli
poslouchá jde-li již?
A za ním honců vlečka
hřmí v stáda, luh a les
psů smečka,
jak honil by je běs.
Ach, Dianu zřít v houští,
když večer stínů pln,
jak spouští
svou nožku v stříbro vln!
Ji, která noční chvílí
pastýři na rty, zrak
se schýlí
tak jako lehký pták.
Ó luno, v příští doby
tvých lásek paměti
tě zdobí
a zjasní, posvětí!
Vždy mladneš, v záři jasné
ti zní poutníka dík,
ať hasne
tvůj kruh, ať právě vznik.
Rád pastýř na té čeká,
co smečka jeho zlých
psů štěká
na úběl skrání tvých;
I dívka čtveračivá,
jež dolem bloudí kdes
a zpívá,
až ozývá se les.
Z tvých očí azur svítá,
pod nimi moře břich
se zmítá
jak medvěd v řetězích.
Proč, nech ať noc je svěží,
když večer k zemi pad,
ať sněží,
jdu ven si sednout rád?
Bych mhou, jež všecko halí,
zřel měsíc nad věží
plát malý
tak jako bod na i.