Poesie francouzská nové doby/Býci

Poesie francouzská nové doby
Cikáda	Býci	Suryâ

Údaje o textu
Titulek:	Býci
Autor:	Victor de Laprade
Původní titulek:	Les Taureaux (Laprade)
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 188–192. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Po stráni z čediče zas drsném ve úvozu,
ó Céres antická, ruch slyším tvého vozu,
vše zaseto jest již a do vsi veze on
vše těžké nářadí, než den se schýlí v sklon.
Hoch oráč vzpřímen jest nad osykovou voji,
je štíhlý, veselý, má otku v ruce svojí,
a řídí, měkký tón zní v jeho drsném hlasu,
své býky spjaté v jho jak za Nestora času.
V jich krku záhybech se kůže v kouři chvěla.
Hle, juž jsou na dvoře, hruď jich se pěnou bělá,
tu pán se objeví, svou rukou jho jim stáhne,
do něhož poznovu je zítřejší den vpřáhne.
By stopy zhladilo na svraštělém jich čele,
hle, děcko hladí je a poklepává směle.
Pod prutem vrbovým, kterým je dítě švihá,
rád zřím jich celý sbor, když ku žlabu se sbíhá.
Pak v klidu svobodně v před nakloněnou hlavu,
jak hryžou pomalu podzimní sporou trávu.
Jsem žárliv na jich klid, když na louce je zřím
a v snění ponořen k nim často hovořím:

Zdar, staří přátelé, vy lidí živitelé,
svou brázdu táhnete juž po šest tisíc roků,
jho klidné nesete i osten v každém kroku;
kde pro vás jmeno je dost svaté a dost skvělé?

Vy obři, stačí vám hrst květů a hrst trávy,
již v ruce dítěte kus soli okoření,
vás vida, poznávám, jak v souzvuk plynou hravý
dvě bohů vlastnosti, tož jemnost v síly vření.

By zpupnost znali jste, by pohrdání syti
v arénu změnili jste svoji práce pláně
a zvedli proti nám mohutné svoje zbraně…
Zřím v duchu, oráč, vůz jak vše se v trosky řítí.

Leč ruce podáni, která vás bije v pýše
— hruď vaše, zdá se mi, vzdálenou naděj hostí,
před námi táhnete vždy dráhu povinností,
kde člověk bouří se, vy posloucháte tiše.

Ó nechte, v poklidu ať vaši hladím skráni!
ó já vás miluji, dělníci dávných věků,
vy příklad vzácný jste všech mudrců a reků,
vy práce symbol jste, ó buďte požehnáni.

Bych od vás učil se, já vyšel z tmavých lesů,
jenž ke mně hovoří, a já se octnul v poli,
hnán duchem, který mně vždy tajné druhy zvolí,
jen k vám, jen pouze k vám své lásky obdiv nesu.

Hle, vaše nohy jsou jak z kovu černé, vzpjaté,
já v brázdě miluju posvátnou jejich tíži,
v nich vidím síly ruch té tvořivé a svaté,
jež svítí z vašich čel, která se v snění níží.

Co oř ve běhu svém, co orel, který lítá?
jak oni odsud též báň nebes vidím čistou,
když vedle býků svých v před kráčím nohou jistou,
z té strany olšinu a z druhé snopy žita.

Jich kroků těžký ruch i lesů hudba bájná
ve spádu pomalém mne baví v každé chvíli,
i cítím zároveň, jak tušení má tajná,
můj verš, má myšlenka ku cíli svému pílí.

Rád vidím v tichosti a velebě vás spáti,
když záře večera se zlatem v srst vám vhrouží,
že zdá se na lukách, kde stín váš v dál se dlouží,
na rohy z ebenu vám slunce připínati.

Vy hlavu točíte ku západnímu kraji,
v půl kruhu ležíte a oči zavíráte,
co zatím u nohou vám děti v trávě hrají,
žvýkáte pokojně, bohům se podobáte.

Vy jako oni jste moc trpělivá, hrozná,
jak oni dobří k nám a neuznáni námi,
jen moudrý orient vám k poctě stavěl chrámy,
on, který viděl cnost, již sotva jiný pozná.

Duch spurný našich dnů, jenž krásy přítel není
a jehož nízký cíl jen přírodě se směje,
ten svojí zvrhlostí, jíž pečeť všady zeje,
ó zvíře šlechetné, tvé zkazil pokolení.

V těch tučných obludách, jež jsou teď tvými syny,
já hledám nadarmo tvou hrdost, starý druhu,
ty králi z Memphis, čas chce tebe vyrvat líný
i ze jha čestného starého tvého pluhu.

Slyš, louky na kraji hvizd hnusný uši trhá,
tvůj sok hřmí okolo, svět obdivem kol stojí,
ó starý dělníku, hnusnému ustup stroji
a hmotě ustup jen, jež duši s trůnu vrhá.

Duch lidský mohutný nechť vjede nyní v kovy,
však vdechnouc železu svou rychlost a své žití,
ó bledá lidskosti, bič pleteš sobě nový,
ty díla rukou svých teď musíš otrok býti.

Jho tvrdší vezmi jen než bylo jho tvých býků,
však slunci s Bohem dej i obzorům i vzduchu,
a v svoje továrny jdi želet, lidský duchu,
tu práci svobodnou, kolébku zápasníků.

Já pokud bude žít Kelt starý v hvozdu šeru,
jenž býků čistou krev a pokolení chrání,
v chýž jeho omšenou obrátím putování,
bych Volnost vzýval tam, míst osamělých dceru.

Žák, přítel, důvěrník všech opuštěných tvorů,
já půjdu za stádem po modravých hor stráni,
a zpěvy poučen, jež šumí lesy v sboru,
chci moudrost pastýřů okoušet v přemítání.

Své doby mdlobu míň v té budu cítit v chvíli,
míň její řetězy v tom šťastném okamžiku,
když uslyším v svůj sen, jenž ideálem spilý,
pod duby velkými řev táhlý velkých býků.