Otevřít hlavní menu

Patery knihy plodů básnických/Jaroslav

Údaje o textu
Titulek: Jaroslav
Podtitulek: (Ze Selanek.)
Autor: Ján Hollý
Zdroj: online na Internet Archive
Vydáno: Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 21 — 22.
Licence: PD old 70
Překlad: anonym
Licence překlad: PD anon 70

Sotva se červenavou zardívala dennice září,
a s nebe hustošerou noc i černé sháněla stíny:
již Jaroslav pastýř s bělavým byl stádem u háje.
Stádo po pastviskách a širé se okrouhlině páslo,
páslo a obrosenou ze vší chuti hryzlo travičku.
Sám ale pod trojaký dub na příspodku vypuklou
a měkkým mechem obrostlou hrči naproti sednul.
I všade jak jen krásu, čirou všade rozkoš uzíral,
nejsladší opojen v plesajícím srdci radostí,
tak zpívá, a takou znět učí luh i rovninu písní:
»Jak spanilé a ve své dokonalé všecko je kráse!
Všecko plné veselosti, plné též všecko radosti!
Jak zbuzené vstává za modrým již slunce pahorkem!
listy zlatíc, vrcholů bukových, tmy do údola shání
a třesavým dalekou rozjasňuje oblohu bleskem;
přírodu zahřívá, a plodnost k úrodě dává.
V každém kři, v každém pohnutá se mu ptáčata houští
ohlašují: z nízké je slaví chrastinky slavíček
líbezný, skřivan odletlý k výsosti na křidlách
blíž nese pozdravení, a milými je písněmi vítá.
Kvítky lezou ven z otvořených na světlo pupencův,
a přemilostně v očích měňavými se barvami blýští.
Přes ně větérky tiché ve svých stihajíce se hříčkách,
z místa na místo honí se, a vůkol mílo vějíce
líbezný voňavýma nosí křídelkama zápach.
Odtud na stromoví sedají i haluzmi třesouce
květ sfukují, a jarou vypodobnit houlavu[1] pílí.
Včelky na šiř se rojí, i lahodným zníce bzučením
obletují, a žlutou sosají ústečkami sladkost.
Pak k vlastním s dobytou vracejí se spěšně kořistí
příbytkům: pro druhou aby zas nazpátky ponáhlet
a slaměné dokonať mohly čerstvěji plástvemi bydlo.
Jak líbozvučnou jeřabí se stružky vodičkou!
Teď v běhu rovno jdou, na malé teď se zákliky kroutí,
teď zase roztekají se na šířku a od sebe dálí.
Tam rohatí bloudí po trávných volci močálech,
junci střečky vedou, a sytým z jetelinky kravičkám
rozšiřují se veménka div až pro mléko nepuknou.
Hrozně bučí býci a do líté půtky se dráždí.
Tam mlsají a bledém po břečtanu sáhají kozky;
tam zase ovce bečí, u matek svých jehňata skáčí
a vzdorní protivýma kolí se beránci parohma.
Jak se kolem švarní veselí pastýři, a ze všech
stran radovánky drží! Na hlasnou píšťalu jedněch
čast píská, čast do chráplavé duje ústoma trouby,
částka jiných dechu poslušné multánky nadýmá,
a přemilé ven z nich zvuky loktem a prsty vyvádí;
žádná tresť, žádná nezahálí hudba; i každý
odpovědá zvuku háj, každá mece doubrava ohlas.
Nez pastýřky čilé osobitným buďto za stádem,
buď ve kratochvílných se bavící pospolu hříčkách
písně si vyzpěvují, a pletou svým věnce pasákům.
Jak je tu všecko plné, kam jen zrak pohne se kolvěk,
všecko plné veselosti, plné tež všecko radosti!
Ó, vítej, jasné slunce, vítejte pahorky,
rovniny prostranné, oděné vy trávami louky,
baje i rozlehlé i políčka i kvítky milostné,
aj vy, co s líbezným kroutíte se, říčky, hrkáním.
Ja vždy vaší budu obdivovat se kráse, a z této
nejsladší rozkoš, nejsladší útěchu vážiť:
vždycky i vám zpívat, vždy na vděčnou píšťalu pískat
čistou vždycky radost veselého ze srdce vylévat.

(V Budínském alm. Zoře, 1835.)

  1. metelice sněhová