Patery knihy plodů básnických/Horymírův skok

Patery knihy plodů básnických
U paty Řípa	Horymírův skok	Sv. Václav

Údaje o textu
Titulek:	Horymírův skok
Autor:	Jan z Hvězdy (jako Jan Jindřich Marek)
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 61 – 62.
Licence:	PD old 70

Co lid všechen spěchá k Vyšehradu?
Co ten četný shon as znamená?
»Rytíř jeden, spáchav hroznou zradu,
mečem skončiti dnes život má.«
Tak ode rtů ke rtům hlasně znělo;
opustivše rychle chýže své,
všecko tamo k Vyšehradu spělo.

A hle, na prostoře hradu svého
v středu seděl kníže povýšen;
lopotové, leši vúkol něho,
i trůn vladykami obklíčen.
Němo bylo; — aj, tu kynul kníže,
a hned u tmavého sklepení
praskotem se otevřely mříže.

Vyjde jinoch švarný; poklid jemu
zřejmě z modrojasných očí plál;
pokloniv se slušně soudci svému,
s pokorou teď před knížetem stál.
A lid trne, — podivení nové
pojme jej; z úst stera: »Milost!« zní;
»Pomstu!« hulákají kovkopové.

»Poslyš, z čeho tebe lid můj viní«,
počne přísně Křesomysl kněz;
»pakli myslíš, že ti křivdu činí,
směle na žaloby odpověz!«
A jak valná řeka s jezu hučí,
takým vztekem hlasy kovkopů
v jedno: »Žhář a zrádce jesti!« zvučí.

»Tresci smrtí jej, ó mocný kníže!
Kopaniny naše zavalil;
všecko zhubil, nad hlavami chýže
včerejší nám noci zapálil.«
Načež kníže: »Umřeš prava mocí,
neb jsi spících bratří nešetřil,
zničiv dlouhou práci jednou nocí.«

I dí jinoch: »Chciť dle slova tvého
výroku se volně podrobit;
než však poslední života mého
neslavně pohasne svit,
dovol, bych jen ješte jedenkráte
na svém oři projeti se směl,
jenž mne k slávě nosil tolikráte!«

Usmáv se, dí kníže: »Má se státi;
aby nám však kratochvílí tvou
zrady jakés nebylo se báti,
všechny brány nechť se uzavřou!«
S knížecím teď rytíř povolením
hbitě osedlal si milý kůň,
lichotě mu jemným lahoděním.

Na oři když Horymír už seděl,
třikrát vesele si zavýskal:
»Vzhůru Šemíku!« a oř s ním sletěl
jedním skokem s vyšehradských skal.
»Ha, tenť jistě pohřben v chladném klínu!
zvolá kníže; — však když dolů zří,
spatří letěti ho k Radotínu.

(V Dobroslavu, 1822).