Přehled dějin literatury řecké/Řecký naturalism. Sedm mudrců. Aisopos
| Přehled dějin literatury řecké Gabriel Šuran | ||
| Demosthenes | Řecký naturalism. Sedm mudrců. Aisopos | Řecký racionalism. Škola ionská |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Řecký naturalism. Sedm mudrců. Aisopos |
| Autor: | Gabriel Šuran |
| Zdroj: | ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
F. Filosofie.[1]
§ 30. Řecký naturalism. Sedm mudrců. Aisopos.
1. Hellenové měli zvláštní smysl přírodní, a proto se obraceli s plnou důvěrou k přírodě, nalézali ve vezdejším světě dostatečný důvod svého bytí, žádoucí cíl života, těšili se ze života, mládí, rozkoše, zdravi, přírody a krásy, a věřili, že vše, co se děje v přírodě, má vnitřní cíl uskutečniti dobro již zde na zemi, v životě lidském. (Řecký naturalism.)[2]
Proto bylo i řecké náboženství naturalistickě. A poněvadž Homeros vyjádřil náboženské názory řecké nejlépe a Hesiodos v Theogonii (viz str. 14) nejúplněji, staly se Homerovy velebásně a Hesiodova Theogonie katechismem řeckého člověka.
Naturalistický byl též smysl morálky řecké. Jejím jádrem byl život shodný s přírodou a cílem dokonalost (καλοκἀγαθία), jež vzniká spojením dobra a krásna. K pojmu dokonalosti družil se i pojem uměřenosti (σωφροσύνη) jako ctnosti základní.
2. Mnoho moudrosti zkušeností nabyté ukládal národ hellenský jako každý jiný národ v přísloví a pořekadla. Některé však stručné a významné výroky, zvláště ty jež byly napsány na sloupech chrámu delfského, přičítány byly později těm vynikajícím státníkům a učencům 7. a 6. století př. Kr., kteří byli obyčejně zváni sedmi mudrci (οἱ ἑπτὰ σοφοί).[3] Nejčastěji se připomínají tito: Bias z Prieny v Karii (výrokem οἱ πλεῖστοι κακοί), Chilon Spartský (ἐγγύα πάρα δ᾿ ἄτα), Kleobulos, tyran Linda na Rhodu (τὸ μέτρον ἄριστον), Periandros, tyran Korinthský (μελέτη τὸ πᾶν), Pittakos mytilenský (γίγνωσκε καιρόν), Solon Athenský (μηδὲν ἄγαν) a Thales Miletský (γνῶθι σεαυτόν).
3. S nimi ve spojení uvádí se Aisopos (Αἴσωπος), o němž vypravovalo se, že byl jejich vrstevníkem a že účastnil se hostiny jejich u Periandra sedě na nízké stoličce. Herodotos vypravuje o něm (II, 134), že v polovici 6. století byl otrokem Iadmona, muže samského. Propuštěn byv putoval po řeckých krajinách. Přišel prý také ke Kroisovi a ten ho vyslal s dary do Delf. Ale tam prý ho svrhli se skály v propast, protože se rouhal bohům. I vydal bůh delfský věštbu, že krvavá vina delfská tehdy teprve bude smyta, až někdo přijme pokutu, kterou Delfští podávali za bezprávné usmrcení Aisopa. Tu vyzdvihl vnuk Iadmonův, Iadmon.
Aisopos ukládal své zkušenosti v bájky, jež prósou vypravoval (μῦθοι, λόγοι, λογοποιός), ale nepsal. Sokrates uvedl některé bájky aisopské ve verše, meškaje ve vězení.
- ↑ O filosofii řecké pojednávaji Saska v »Platonově obraně Sokrata« (Bibl. klass. seš. 15.), F. Krsek v úvodě k vydání »Platonovy obrany Sokratovy« (1893), Fr. X. Procházka, Katechismus dějin filosofie, Fr. Drtina, Myšlenkový vývoj evropského lidstva (1902), str. 12—132.
- ↑ Drtina, Myšlenkový vývoj na str. 12.
- ↑ Zvláště Lakedaimoňané prosluli stručnými, ale jadrnými pořekadly, jimiž jako »dobří kopiníci« poráželi svého protivníka, »takže se objeví o nic lepším děcka«. Platon v Protagoru pag. 342 E a 343, kde uvádí Sokrates i jména sedmera. Srv. i Cic. de orat. III, 34, 137.