Ottův slovník naučný/Zelený

Ottův slovník naučný
Zelenuška	Zelený	Zelený čtvrtek

Údaje o textu
Titulek:	Zelený
Autor:	Josef Hanuš, Michal Navrátil
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 534–536. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Zelený, Autor:Václav Vladimír Zelený
Související články ve Wikipedii: Josef Zelený, Václav Zelený

Zelený: 1) Z. Josef, malíř čes., viz Selleny.

2) Z. Václav, liter. historik a politik čes. (* 27. srp. 1825 v Borové u Něm. Brodu — † 5. dub. 1875 v Praze). Nabyv předběžného vzdělání v rodišti u výborného učitele Línka a v Jihlavě, studoval na gymnasiu v Něm. Brodě, kde čtení kroniky Dalimilovy a Pelclovy utvrdilo a zvroucnilo jeho vědomí národní, probuzené již v německé Jihlavě, a spolu s biblí položilo základ Z-ného známosti čes. jazyka. Od r. 1843 Z. studoval na filosofii a pak na universitě v Praze, jež mocně dojala uvědomělého již vlastence. Vedle moderních jazyků, zvl. franc., a filosofie Herbartovy byla historie nejoblíbenějším předmětem jeho studií. Četl pilně Schlossera, Heerena, Palackého, Šafaříka a Pogodina. Skončiv studia Z. oddal se professuře a r. 1848 auskultoval na akad. gymnasiu, kde r. 1849 stal se supplentem a po státní zkoušce (1850) professorem dějepisu a zeměpisu na gymnasiu v Jindř. Hradci. Odtud po roce ku přání ředitele V. Klicpery vrátil se opět na akad. gymnasium pražské, na němž s nevšedním úspěchem a zároveň s mužným vlastenectvím i za nejtěžších dob působil až do r. 1861 s menší přestávkou v l. 1856 až 1857, kdy pro churavost maje dovolenou cestoval po Italii a Francii (Benátky, Řím, Neapol, Marseille, Paříž). Při školském zaměstnání Z. nezapomínal na své zamilované studie vědecké a literární. Vedle Školního atlasu všech dílů světa (Brno, 1854), jenž byl vítanou pomůckou učitelům i žákům, Z. r. 1854 s K. J. Erbenem, K. B. Štorchem a Jar. Pospíšilem založil »Obzor«, časopis pro národopis, dějepis, veřejný život, literaturu a umění, jenž nejen programmem, pocházejícím z péra Z-ného, ale i obsahem svých článkův a recensí, z nichž čtenáři měli nabýti věrného obrazu života duševního doma i v cizině, vysoko se povznášel nad úroveň našich časopisů tehdejších a přes své krátké trvání i přes odpor k alman. »Lada Nióla«, jenž Z-ného osobně sblížil s Palackým, byl významným liter. činem, jmen. svým úsilím o vážnější kritiku, jež tajilo v sobě snahu po pokroku zejm. v literatuře. R. 1855 Z. napsal proti E. Dümmlerovi histor. pojednání De religionis christianae in Bohemia principiis (v progr. akad. gymnasia a česky ve Štulcově »Životě sv. Cyrilla a Methodia« 1857), přeložil Sheridanovu veselohru »Klevety« (v Pospíšilově Divad. bibl. 1855, pod pseud. Štěpán Ostrovský), zajímavě vylíčil své dojmy z cest po Italii a Francii v »ČČM.« 1857 a 1858 (Obrazy z Italie), v »Obrazech Života« 1859, v »Obecných Listech« a v »Blahověstu« 1857; napsal životopisy K. J. Erbena, Fr. Palackého a Jana Kollára (v alman. »Máji« 1859—62), jehož spisy upravil r. 1861 k vydání, byl z nejhorlivějších spolupracovníků »Obecných Listů« (Novinářství anglické okolo r. 1685; Ženské vychování v Angličanech okolo r. 1685; Karel ze Žerotína; Václ. Vratislav z Mitrovic; ukázky z Macaulaye a j.) a účastnil se v přípravách ke Slovníku Naučnému, jehož byl potom pilným přispěvatelem. Na nové dráhy uvedl Z-ného politický ruch, jenž v Čechách a v Rakousku po 10leté reakci se probudil od vydání říjnového diplomu r. 1860. Z. od počátku měl v něm živou účast. Již na podzim r. 1859 ucházel se ve Vídni o koncessi na čes. list politický a v břez. 1861 přispěl k proměně »Obecných Listů« zábavných a poučných v laciný týdeník politický. 18. břez. 1861 Z. zvolen za okresy německobrodský, humpolecký, polenský a přibyslavský za poslance do sněmu čes., jímž zůstal až do své smrti, a 18. dub. také za poslance do říšské rady (v l. 1861 a 1862). Politika stojí odtud na celé desítiletí v popředí všech snah a prací Z-ného, jenž stává se záhy jedním z předních polit. přátel Palackého a Riegrových. Jakým duchem nesla se jeho činnost na horké půdě říš. rady, svědčilo již jeho prvé vystoupení na obranu kulturnosti čes. i jeho řeč na obranu vědeckých časopisův i polit. novin a redaktorů proti persekuci Schmerlingově a zejména Původní dopisy z Vídně (v »Obecných Listech« 1861), kreslící zajímavé, břitké obrázky z říšské rady a panské sněmovny atd., jež doplňují drastičtější dopisy soukromé. Podepsav 17. čna 1863 známé ohrazení říš. poslanců čes. Z. ocitl se ve zřejmé opposici proti vládě Schmerlingově, a aby ušel trapných konfliktů svého polit. přesvědčení s povinnostmi c. k. professora, resignoval mužně na svůj úřad r. 1863. A v témž duchu Z. zastával také svůj mandát na čes. sněmě. Zvláště horlivě byl činný v kommissi školské, usiluje po léta o povznesení čes. živlu v poněmčeném školství obecném i středním. Politice věnována v této době po většině i Z-ného činnost literární. Když koncem pros. 1862 Kober zastavil vydávání »Obecných Listů«, Z. s vkladem pro ně učiněným a rozmnoženým na 10.000 zl. přistoupil za tichého společníka ke Kobrově firmě a zavázal se jednak navázati styky s předními spisovateli a zároveň pročítati a redigovati rukopisy. Proto, když Palacký, Rieger, Brauner a j. jali se u Kobra vydávati nový polit. list »Národ«, svěřeno jeho vedení »vzhledem celé duševní stránky jeho« Z-nému, jenž měl se v tom spravovati polit. směrem klubu poslanců českých nebo direktivou zvláštního komité. Z. s chutí se podjal práce, k níž jeho vzácné vzdělání, jmen. historické a jazykové, polit. erudice a hluboký, ideální, přímý charakter činily ho zvl. schopným. Maje na mysli vážné a střízlivé deníky anglické, jež podobně jako franc. denně čítal, usiloval, aby nový list povznášel se k jejich výši aspoň svým klidným, mužným tónem. Když snaha ta míjela se s úspěchem, následkem čehož »Národ« od počátku narážel na nepřízeň veřejnosti, na př. ve věcech polského povstání, a když po Kobrově odvolání všech závazků k passivnímu časopisu (na jaře 1864) spadla na Z-ného také valná čásť obchodních starostí o »Národ«, Z. pozbyl vší chuti k redigování a trpce zklamán a hmotně zároveň poškozen opustil koncem r. 1864 redakci a od října t. r. vzdal se i spolku s Kobrem, jemuž slíbil pouze výpomoc při »Bibliotéce historické«, »Názorném atlasu« a j. až do dubna 1866 za měs. honorář. Sotva Z. zbavil se prací a starostí redakčních, očekávala ho již neméně napínavá činnost nová. S oživeným ruchem polit. dostavilo se také vítězství české na praž. radnici. Počeštěná městská rada ujala se jmenovitě péče o zanedbané školství čes. a Z., od r. 1861 zvolený do zastupitelstva pražského, byl i v tom směru všestranně činný a zvláštní zásluhy získal si o zřízení čes. reál. gymnasia malostranského (1864 sl.). Byv zvolen za ředitele nového ústavu, jenž měl úkol nejen vzdělavací, ale i národní, Z. věnoval se mu s takou horlivostí, že rozkvétající ústav nabyl pověsti školy vzorné, již shlédnouti přicházeli i cizí odborníci, a Z. pokládán za autoritu, jejíchž pokynů a rad rádo vyžadováno po čes. venkově. I do vládní kommisse pro školy obecné povolán r. 1871 a zvolen za starostu čes. oddělení. Z. volbu sice přijal, ale s opposičním ohrazením, že svým účastenstvím nehodlá uznávati zákona zdělaného sbory neoprávněnými a uváděti v pochybnost právo českého sněmu. Když ve stejném smysle na podzim r. 1871 Z. učinil návrh ve prospěch samosprávy zanedbaného čes. školství i na sněmě, došel sice vděku veřejnosti čes., ale nikoliv vlády, jež na jeho mužné jednání odpověděla malichernou persekucí, na niž bez vlivu ovšem nebyl rus. řád sv. Anny, jímž Z. tehdy vyznamenán za svou vynikající účast ve zjednávání čes. klass. filologů pro rus. gymnasia. Přese všecky tyto četné starosti a práce politické a školské Z. nezapomínal na oblíbené studie vědecké. V »Bibliothéce historické«, jež byla hlavně jeho dílem (r. 1860) a již redigoval, vydal česky proslulé »Dějiny anglické« T. B. Macaulaye (1861) a později Bogdanovičovy »Dějiny války vlastenské r. 1812« (s pseudonymem Stan. Volný), s F. L. Riegrem redigoval »Názorný atlas k Slovníku naučnému«, do něhož přispěl množstvím článků (zejména dějiny literatury čes.). Nade vše však zajímal Z-ného v té době plán, motivovaný edicí Kollárových sebraných spisů (u Kobra), vypsati obšírně život a liter. dílo Kollárovo, k němuž jal se horlivě sbírati prameny. »V tom žiji nyní celý... bude zajisté velmi zajímavý«, psal r. 1861 z Vídně své rodině, oznamuje jí co chvíli, jak pěkné věci sebral, veliký poklad listů našel atd. Na cestě po Německu (1865) při studiích školství má Kollára stále na mysli a sbírá v Jeně i jejím okolí, ve Výmaru u paní Kollárové upomínky, listy a p., ba navracuje se z Němec zajel si schválně do Pešti a k veliké radosti »vědrem mohl čerpati mnoho důležitých věcí«. Nový, naléhavější úkol odvedl Z-ného od této milé práce, k níž mínil se vrátiti, ale již nevrátil. »Svatobor«, chystaje se oslaviti památku K. Havlíčka pomníkem náhrobním, rozhodl se zároveň vydati výbor jeho spisův a péči o to vložil na jednatele, jímž od počátku po vůli Palackého byl Z. Dostav od Zdenky Havlíčkové celou liter. pozůstalost, Z. uspořádal spisy nepolitické v jeden díl a vydal nákladem »Svatoboru« (Praha, 1870); k 2. dílu, jenž měl obsahovati výbor spisů polit., však již nedošlo patrně z ohledů na censuru. Z nahodilé práce této zrodil se v Z-ném plán vylíčiti život i dílo svého velikého rodáka, jehož osobně znal a vysoce si vážil. Od r. 1870 sbíral pilně látku v Borové i u četných přátel a vrstevníků Havlíčkových, r. 1872 cestuje po Rusku sháněl upomínky u Pogodina, Bodjanského, Lambla a Nowakowského, ba r. 1872 dal se již do práce a vydal ukázku Ze života K. Havlíčka (v »Osv.« 1872), ale dále se nedostal — na velikou škodu čes. liter. historie, jak nejlépe ukázal vydaný výňatek. Neodkladná práce jiná přerušila uprostřed i toto milé dílo: byl to životopis J. Jungmanna, jejž Z-nému uložil (v list. 1872) musejní sbor pro řeč a literaturu čes. Z. zabral se do něho s horlivostí tím větší, že obšírné dílo mělo býti hotovo v několika měsících, aby mohlo býti vydáno o stých narozeninách Jungmannových. Pracoval přímo z pramenů, jichž množství dodaly mu obě dcery Jungmannovy, četní vrstevníci a přátelé (jmen. A. Marek) i musejní sbírky. Počátkem čce 1873 vydána již prvá čásť Života Josefa Jungmanna (druhá opozdila se až do července 1874; po druhé 1881), jenž zůstane trvalým pomníkem nejen velikého buditele čes., ale zároveň také jeho velikého historika, jehož podivuhodná píle, široký rozhled, jemný vkus, vědecká solidnost a důkladnost a historická pravdymilovnost osvědčila se tu jako nikde. Pověděl to již Palacký, jemuž životopis Jungmannův tak se zalíbil, že přál si míti v Z-ném vlastního životopisce. Studie jungmannovské vynesly také jiné ovoce: článek Václav Stach, starý veršovec (v »Osv.« 1873), k němuž Z. užil rukopisné pozůstalosti Stachovy v knihovně bisk. semináře v Budějovicích, a významný plán životopisu V. Hanky. Za studií k životopisu Jungmannovu Z. totiž, jak vypravuje »Osv.« 1906, přišel »na stopy některých nikoli správných liter. činů V. Hanky, kterýmiž mocný jeho cit pro pravdu silně byl pobouřen, i pokládal si za povinnost postaviti liter. význam Hankův v pravé světlo«. Úmysl ten choval ještě na poč. r. 1875, kdy pravil své dceři: »Uzdravím-li se, posvítím na nepěkné kousky Vjačeslava Vjačeslaviče.« Ale choroba a tuším i ohledy na českou veřejnost zabránily Z-nému splniti tento významný plán. Četné a významné tyto činy liter. učinily jméno Z-ného proslulým již za života jeho. Často býval zván k porotám liter. prací, jmen. dramatických, r. 1871 zvolen do matiční kommisse pro vydání »Brusu jazyka čes.« a k revisi »Slovníka vědeckého názvosloví«, byl členem »Matice České« (od r. 1858), mimořád. členem »Král. čes. spol. nauk« (od r. 1860), dopis. členem university charkovské atd. Viz obšírnou biografii V. Z-ného od jeho dcery Bož. Augustinové v »Osvětě« 1905 a 1906. Hš.

3) Z. V. V., syn před., čes. novinář a spisovatel (* 1858 v Praze — † 28. ún. 1892 t.). Studoval na malostranském gymnasiu a na právnické fakultě v Praze. Dosáhnuv hodnosti doktorské, věnoval se spisovatelství. Jako redaktor »Dalibora« osvědčil svou znalost umění hudebního. Vstoupil r. 1886 do redakce »Hlasu Nár.«, kam psal zejm. zajímavé dopisy z výstavy pařížské r. 1889. Vydal důkladnou studii o Tom. Pešinovi (v »ČČM.« 1884—87; o sobě 1887); Rodinné listy brixenské K. Havlíčka (Kut. Hora, 1887); některé brošury o Národním divadle a četné články literární a umělecké v »Zl. Praze«, »Světozoru«, »Osvětě« (O čes. zpěvohře, 1888), »Slovanském Sborníku« (Vereščagin a dojmy z jeho výstavy) a j. Dr. N.