Ottův slovník naučný/Trestní řízení
| Ottův slovník naučný | ||
| Trestní řád | Trestní řízení | Trestní rozsudek |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Trestní řízení |
| Autor: | Leopold Heyrovský |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýpátý díl. Praha : J. Otto, 1906. s. 711–712. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Trestní řízení viz Řízení trestní.
T. ř. v právě římském. Již od nejstarších dob státu Římského státní orgán, magistrat (král, konsul), sám od sebe stíhal bezprávné činy, nejen když dotýkaly se přímo státu (jako zemězrada a vzpoura), nýbrž i když jimi ublíženo bylo bezprostředně pouze jednotlivci, ale zároveň ohrožena byla bezpečnost veřejná, jako při vraždě nebo žhářství. Pro výkon tohoto trestního práva vyvinuly se však pevné formy teprve, když trestní pravomoc magistrátů nad občany římskými zákony o provokaci vázána byla v jistých případech na součinnost komitií (viz Provokace). Nebo kdežto v případech, kde provocatio ad populum neměla průchodu (jako v řízení proti ženám nebo neobčanům a původně vůbec v řízení konaném mimo město Řím), magistratovi soud konajícímu bylo zůstaveno na uváženou, jakým způsobem by si zjednal přesvědčení o spáchaném skutku trestném, musily, když občan římský měl býti odsouzen k smrti nebo k vyšší pokutě majetkové, zachovány býti určité formy. Magistrat k tomu povolaný (quaestor, jeden z duoviri perduellionis, tribunus plebis, aedilis, pontifex maximus) tu měl, když se byl rozhodl pro trestní stíháni, obeslati k sobě obviněného na určitý den (diei dictio) a při tomto prvním stání a na dvou dalších rocích, mezi nimiž mělo býti mezičasí alespoň jednodenní, před svolaným občanstvem (in contione) obeslaného obviniti z určitého skutku trestného, ohlašuje zároveň trest, který mu uložiti zamýšlel, a předsebráti řízení důkazové. Po skončeni tohoto vyšetřování, zvaného anquisitio, byl vynesen od magistrata rozsudek. Když odsouzený z nálezu, znějícího na smrt nebo na vyšší pokutu majetkovou, se odvolal k občanstvu, magistrát byl povinen povolati hromadu občanskou (comitia centuriata nebo tributa, po případě concilium plebis). Povolání to, hledíc k předchozímu trojímu stání anquisice, slove quarta accusatio a musilo se státi in trinum nundium, t. j. 24 dní napřed. Řízení v komitiích záleželo, jak jest nejpodobnější, asi jen v tom, že magistrat předložil občanstvu, které bylo již dřívějším přelíčením poučeno o stavu věci, svůj nález prostě k potvrzení. Hlasováním byl nález ten buď potvrzen nebo zrušen. Komitiím bylo volno nejen zprostiti odsouzení nespravedlivě odsouzeného, nýbrž též uděliti milost tomu, kdo byl odsouzen právem.
Za pozdní republiky vyskytuje se v Římě jako řádné t. ř. process porotní za předsednictví magistratského, zvaný iudicium publicum nebo quaestio. Zaveden byl zákony, vydanými v různých dobách, vždycky jen pro určitý druh zločinů nebo dokonce pouze pro jednotlivý případ. Kde lex stanovila řízení všeobecně pro celý druh trestných činů, slovou soudy porotní, podle zákona tohoto zřízené, quaestiones perpetuae (viz Quaestiones extraordinariae). Soudu předsedal a přelíčení řídil obyčejně praetor, pro tu kterou trvalou quaesci ustanovený, někdy zvláštní k tomu zvolený úředník (iudex quaestionis) nebo jeden z porotců jako quaesitor. Četný sbor porotní (consilium) – čítal 32 až 75 členův – dosazován býval pro jednotlivý process obyčejně v ten způsob, že ze zvláštního seznamu porotčího, zřízeného pro ten neb onen soudní dvůr (viz Quaestiones extraordinariae), byl vybrán vylosováním (sortitio), někdy volbou žalobcovou (editio), určitý větší počet, který tím, že z něho žalobce i obžalovaný – po případě (při editio) jen obžalovaný – několik ze jmenovaných zamítli (reiectio), uveden byl na počet předepsaný pro consilium. – Řízení in iudiciis publicis bylo napodobeno processu civilnímu. Zejména platila v něm zásada obžalovací (akkusační), kdežto starší trestní process, a to i anquisitio v processe magistratsko-komitiálním, byl podstatně řízením vyšetřovacím neboli inkvisičnim (viz Obžalovací řízení). I nemohla quaestio býti zavedena proti někomu leč na obžalobu (accusatio), kterou ve prospěchu veřejném podati a zastávati oprávněn byl zpravidla každý dospělý a zachovalý občan. Takovému dobrovolnému zástupci obžaloby bylo pak též ponecháno, aby sám sbíral všechen materiál potřebný k usvědčení obviněného. Došla-li obžaloba úspěchu, žalobce obdržel odměnu, záležející ve výhodách politických, za císařství v odměnách peněžních. – Řízení počínalo se zpravidla tím, že žalobce žádal magistrata, aby připustil obžalobu na určitou osobu (postulatio, nominis delatio) a povolil zápis její do seznamu obžalovaných (inscriptio). Vedle tohoto způsobu zahájení trestního řízeni na jednostraný návrh žalobcův vyskytoval se ještě jiný, záležející v tom, že žalobce obeslal obžalovaného před magistrata (in ius vocatio), který prve, nežli dal zapsati obviněného mezi obžalované, vyslechl jej o žalobě (interrogatio lege). Magistrat povoliv inscriptionem ustanovil den, kdy vlastní přelíčení konati se mělo, a obeslal k němu strany i porotce. Při tomto hlavním líčení pře zřízen byl nejprve soud porotní – nestalo-li se to již dříve, jak to bývalo při navrhování porotcův editione – a porotcové vykonali přísahu. Potom byla promluvena od žalobce obšírná řeč obžalovací, od obžalovaného pak nebo jeho obhájce (patronus) rovněž zevrubná řeč obranná, po níž následovalo řízeni důkazové. Vedení důkazů bylo ponecháno úplně stranám. Zejména vyslýchaly svědky strany samy nebo jejich zástupci – a to napřed ta strana, která vedla svědka, načež druhá strana mohla předsebráti výslech zkřížený (interrogatio) – a nebyli porotcové a za republiky ani předsedající magistrat oprávněni učiniti svědkům otázky. Po skončeném řízení průvodním byl vynesen rozsudek od porotců. Hlasovali o něm tajně, tabulkami. Odsouzen byl, pro jehož odsouzení byla většina hlasů, třebas jen relativní. Trest v rozsudku stanoven nebyl, neb odsouzení mělo samo sebou v zápětí trest, zákonem pevně určený. Výrok porotcův byl nezměnitelný. Zvláště z nálezu odsuzujícího nebyla připuštěna ani provocatio ad populum.
Trestní process magistratsko-komitiální nepřečkal republiky. Naproti tomu quaestiones perpetuae potrvaly v Římě za principátu a byl process porotní pokládán za řádné řízení ve věcech trestních. Ale časem process ten víc a více ustupoval novému řízení, ve kterém nález trestní vynášeli orgánové jiní: senát, císař nebo jeho delegáti, z těchto zvláště praefectus urbi, který od konce II. stol. po Kr. jest řádným hrdelním soudcem, kompetentním pro Řím a okolí do 100. milníku. Vedle těchto nových soudův udržely se trestní poroty až do počátku III. stol. po Kr. T. ř. před senátem, jemuž předsedal konsul, konalo se obyčejně, ač nikoli nezbytně, ve formách akkusačních. Naproti tomu v processe na soudě císaře nebo delegátů císařových, který byl řízením ryze úřednickým (cognitio), docházela platnosti podstatně zásada inkvisiční. Také místodržící provinciální, jejichž trestní pravomoc soudní byla zvýšena ve III. stol. po Kr. všeobecným udělením práva, nalézti trest smrti i občanům řimským (ius gladii), rozhodovali věci trestní sami bez porotcův. Avšak řízením řádným byl zde nicméně process akkusační, ačkoli místodržící na něj vázán nebyl, nýbrž mohl vyříditi věc také kognicí extra ordinem, mající ráz inkvisiční. Obě formy processné zachovaly se v t. ř. absolutného císařství, jež zná pouze soudy ryze úřednické. Před těmito měl místo process s formálnostmi akkusačními, tak že byl zejména zaváděn na žalobu, podanou od dobrovolného, neúředního žalobce. Vedle toho však připuštěna byla extraordinaria cognitio, spočívající úplně na zásadě inkvisiční. Z trestních nálezů vynesených od soudcův úřednických bylo lze stranám, a to již za principátu, odvolati se (appellare) k císaři, po případě k jinému soudci vyššímu, a mohl vyšší soudce nejen zrušiti nález, nýbrž nahraditi jej svým rozhodnutím, učiněným ve věci samé (t. zv. reformační appellace). Za absolutné monarchie vyvinuly se tyto hlavní soudní instance (viz Instance): Instancí první byli v Římě a Cařihradě praefecti urbi, v ostatních částech říše místodržící provinciální. Z rozsudků vynesených od místodržících dopouštěla se appellace k vrchnímu správci diécése, jímž byl praefectus praetorio nebo jeho vicarius, po případě k praefektu urbi. Od praefektů praetorio nebylo vůbec lze se odvolati. Naproti tomu z rozsudků vikariův a praefektův urbi, nechať tito nález učinili v instanci první nebo v appellačni, byla připuštěna appellace k císaři. – Srv. Geib, Geschichte des röm. Criminalprocesses (1842); Zumpt, Der Criminalprocess der röm. Republik (1871); Mommsen, Römisches Strafrecht (1899). Srv. též Storch, Řízení trestní rakouské, I., str. 46 a další. Hý.