Ottův slovník naučný/Quaestiones extraordinariae
| Ottův slovník naučný | ||
| Quaesitor | Quaestiones extraordinariae | Quaestor |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Quaestiones extraordinariae |
| Autor: | Josef Miroslav Pražák |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 1064–1065. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Quaestiones extraordinariae a q. perpetuae. lat. Od doby zákona Valeriova de provocatione r. 509 př. Kr. každý občan římský mohl z nálezu úřadu, jímž usouzena byla smrť neb bičování, odvolati se ke comitíím centuriátním, které hlasováním vynesly konečný rozsudek. Avšak v některých případech, na př. zvláště nebezpečných nebo kde šlo o hrdelní věc složitou, do které mnoho osob bylo zapleteno, a kde běželo o rychlé vyšetření a potrestání, obyčejné jednání v comitiích, které bylo dosti zdlouhavé, nezdálo se vhodným. Proto speciálním zákonem bývala ustanovena zvláštní, mimořádná kommisse, která za předsednictví konsula nebo praetora neb soukromé osoby (iudex) hrdelní věc vyšetřila a rozsudek vynesla, ze kterého nebylo již odvolání. Kommisse i celé soudní jednání slulo quaestio extraordinaria. Tyto mimořádné soudy osvědčily se tak, že pro jisté druhy zločinů častěji se opakujících zřízeny byly stálé soudní dvory, stálé porotní soudy (quaestiones perpetuae). První toho druhu stálý soudní dvůr zaveden byl zákonem Calpurniovým r. 149 př. Kr. pro zločin vydírání, kterého se často dopouštěli místodržitelé římských provincií. Za doby Ciceronovy bylo osm neb devět stálých soudních dvorů. Kromě vzpomenutého již zločinu vydírání (repetundae) uvádíme: nezákonné ucházení se o úřad (ambitus), snížení svrchovanosti národa, později císařovy (maiestas laesa), násilnost (vis), zpronevěření státních peněz (peculatus), svatokrádež (sacrilegium), úkladná vražda a travičství (quaestio de sicaiis et veneficis). Praetor městský sestavil všeobecný seznam porotcův (album iudicum), ze kterého zase sestaveny byly zvláštní seznamy soudců porotních pro určitý soudní dvůr o 450 jmenech. Počet vylosovaných porotců pro jednotlivé případy porotní kolísal se mezi 12–75. Až do doby Grakchů bráni byli porotci ze stavu senátorského, potom z rytířův, za Sully opět jen ze senátorův a konečně z obou stavův. Předsednictví měli praetoři (šest z osmi od dob Sullových, vyjma totiž praetora městského [urbanus] a cizího [peregrinus], od doby Caesarovy 8 z 10). Jestliže tito nedostačili, přidáván zvláštní iudex quaestionis, z bývalých aedilů praetorem jmenovaný. Z rozsudku soudu porotního nebylo odvolání. Pk.