Ottův slovník naučný/Dráha
Ottův slovník naučný | ||
Dragutin | Dráha | Drahan |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Dráha |
Autor: | Václav Láska, neuveden |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 908–909. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Trajektorie | |
Související články ve Wikipedii: Oběžná dráha |
Dráha, cesta; čára, kterou se něco pohybuje, na př. tělesa nebeská, střela a j.; v přeneseném smyslu i způsob života, zaměstnání, na př. d. politická, spisovatelská atd.
D. elektrická viz Elektrická d.
D. lanová viz Lanová d.
D. mléčná viz Mléčná d.
D. těles fysikálních jest soubor prostorových poloh, které těleso nějaké během doby zaujímá pod vlivem určité síly. Vyšetřováním drah těles fysikálních zabývá se mechanika, rozeznávajíc pohyby translační či postupné a pohyby rotační či kruživé. V mechanice dokazuje se, že kterýkoliv pohyb tělesa lze v tyto dva pohyby základní rozložiti. Spojením obou pohybů vzniká pohyb šroubový co nejvšeobecnější elementárný pohyb vůbec. Každý pohyb možno rovnicemi mathematickými vyjádřiti a sice jsou to rovnice differentiální druhého stupně. Tím převedeno stanovení pohybu na problém mathematický a na možnosti integrace rovnic differentiálních závisí i možnost, stanoviti pohyb toho kterého tělesa. Tak nelze ku př. rovnice pohybu n bodů (viz problém tří těles) v zakončeném tvaru mathematickém integrovati. To znamená, že mathematika není ještě s to, aby pojala integrály uvedených rovnic ve funkce obecné, jako jsou ku př. funkce cyklické a elliptické. Mnohem jednodušší než pohyb tělesa jeví se býti pohyb jednotlivého bodu. Avšak i v tomto případě řešení není vždy možno. Jediný všeobecnější případ řečený poskytují pohyby centrálné, při kterých síla působící jest jediné závislá na vzdálenosti tělesa od středobodu síly. Při d. tělesa jde o místo v určitém čase. Místo pak stanoví se souřadnicemi. Vzhledem k tomu uvádí Jacobi zcela případně, že obtíž řešení mechanických pohybů spočívá ve volbě souřadnic. Velmi případně jest vhodná volba souřadnic znázorněna v „dynamické bajce“ Ballově, kterou prof. A. Seydler v češtinu převedl a v Časopise českých mathematiků uveřejnil. — (Stran nejjednodušších případů dráhy těles fysikálních viz články: Ballistika, Gravitace, Pád těles. Viz též Seydlerovu „Theoretickou fysiku“, kdež i odborná literatura dopodrobna jest uvedena.) La.
D. těles nebeských jest soubor oněch poloh, kterými hvězda během času probíhá. Rozeznáváme d-hy skutečné a zdánlivé. a) D-hy skutečné. Prototypem d-hy tělesa nebeského jest dle zákonů Keplerových kuželosečka. Touto jest u oběžnic a družic, jakož i u periodických vlasatic ellipsa, u vlasatic ostatních ponejvíce parabola, výjimkou hyperbola. Zákony Keplerovy platí však jen pro relativní pohyb dvou těles; jsou tedy jen přibližné. Ve skutečnosti není kuželosečka drahou pravou, nýbrž jiná velmi složitá křivka, která povstává působením všech sousedních těles na těleso se pohybující. Situace těles ve vesmíru jest však taková, že odchylky pravé d-hy od kuželosečky — řečené perturbace, poruchy — zůstávají obyčejně malými. Následkem toho jest vždy možno stanoviti kuželosečku — t. zv. d-hu oskulační — která se po určitou dobu od d-hy pravé jen v malé míře odchyluje. Vzhledem k tomu bude stanovení d-hy nějakého tělesa nebeského skládati se ze dvou podstatných částí, a to z určení d-hy oskulační a z výpočtu perturbací (v. t.). D. oskulační stanoví se svými elementy (v. t.). Pravou povahu drah těles nebeských odvodil poprvé Kepler na základě pozorování Tygona Braha pomocí nesčetných kombinací methodou ryze empirickou. Výsledkem jeho badání jsou Keplerovy zákony (v. t.), které později z principu všeobecné gravitace odvodil Newton v nesmrtelném díle „Principia philosophiae naturalis“. Koperník považoval d-hy oběžnic za kruhy excentrické. Co se drah vlasatic týče, domníval se ještě Kepler, že jsou přímočaré. Borelli (1664) a Hevel (Prodromus cometicus, 1654 a Cometographia, 1668) vyslovili domněnku, že jsou parabolické. Teprve roku 1680 provedl Dörfel na základě vlastních pozorování a téměř současně Newton na základě principu všeobecné gravitace důkaz parabolity drah vlasatic. D-hy hvězd podvojných jsou ellipsy a d-hy meteoritů buď parabolické neb i hyperbolické. V novější době možno pomocí spektrální analyse na základě Dopplerova principu stanoviti d-hy i takových hvězd podvojných, které v největších dalekohledech rozložiti nelze. — Konečně nutno promluviti o dráze sluneční soustavy. Dle zákonů mechanických pohybuje se těžiště celé soustavy sluneční v dráze přímočaré rychlostí stejnoměrnou. — b) D-hy zdánlivé jsou průměty pravých skutečných drah na kouli nebeskou. Astronomové staří i středověcí snažili se pozorované zdánlivé d-hy oběžnic vysvětliti určitým počtem rovnoměrných pohybů kruhových, což se dařilo pomocí excentrů a epicyklů. Koperník postaviv do středu soustavy planetární slunce místo země, zjednodušil značně vysvětlení zdánlivých drah oběžnic. (Viz Koperníkova soustava.) Nejjednodušší příklad d-hy zdánlivé jest denní pohyb hvězd od východu k západu.
Z objemné literatury pojednávající o podstatě a určování drah těles nebeských uvádíme díla důležitější: Laplace, Traité de mécanique céleste (Paříž, 1799); Gauss, Theoria motus corporum coelestium etc. (Hamburk, 1809); Olbers, Leichteste u. bequemste Methode zur Berechnung einer Kometenbahn (Výmar, 1797 a mnoho vydání); Oppolzer, Lehrbuch zur Bahnbestimmung der Planeten und Kometen (Lipsko, 1880 a 1882); Klinkerfuess, Theoretische Astronomie (Brunšvik, 1877); O drahách meteoritů pojednává speciálně Lehmann-Filhés, Die Bestimmung der Meteorbahnen (Berlín, 1883). Obšírnější literatura v Houzeauově Vade-mecum de l’Astronomie (Brussel, 1892) a ve Wolfově Handbuch der Astr. (Curich, 1891—93). La.
D. železná viz Železnice.