Ottův slovník naučný/Koprníkova soustava a jeho význam

Ottův slovník naučný
Koprník Mikuláš	Koprníkova soustava a jeho význam	Koprofagie

Údaje o textu
Titulek:	Koprníkova soustava a jeho význam
Autor:	Václav Rosický
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. S. 786–790. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Heliocentrismus
Související články ve Wikipedii: Mikuláš Koperník

Koprníkova soustava a jeho význam. Soustava geocentrická a to hlavně Ptolemaiova panovala ve hvězdářství po celý středověk až do Koprníka. Bralo se zdání za pravdu a považovala se země za nehybný střed všehomíra. Učilo se, že kolem země obíhají oběžnice a to nejblíže Měsíc, pak Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter a konečně nejdále Saturn. Toto učení hovělo smyslům, souhlasilo se zásadami staré filosofie a podepřeno bylo auktoritou Aristotela. Ale čím dále, tím častěji a patrněji jevily se neshody mezi pozorováním a počítáním drah oběžnic, tak že Koprník, jak sám praví ve věnování papeži Pavlu III., cítil potřebu vyhledati nějaký přirozenější způsob. Jak Rhaeticus vypravuje, byl Koprník hlavně nestejným zdánlivým průměrem Marsa na pravou cestu uveden, jenž se mění od 3^•5’’ až do 25^•6’’, což se s kruhovým pohybem kolem země nesrovnávalo. I zkoumal, nedalo-li by se vše vysvětliti a zjednodušiti, kdyby oběžnice i země pohybovaly se kolem slunce. Asi r. 1507 nabyl přesvědčení, že se skutečně a nikoli jen domněle dějí tyto 4 pohyby: 1. denní pohyb země kolem osy směrem od západu na východ, čímž se přirozeně dá vysvětliti zdánlivý společný pohyb všech těles nebeských od východu k západu; 2. roční pohyb země okolo slunce od západu na východ, čímž se zdá, že slunce za rok obíhá kolem země týmž směrem; 3. roční pohyb osy zemské konický (vytvořující kužel) kolem kolmice na ekliptiku od východu na západ. Již Rothmann a Galilei prohlásili prý tento třetí pohyb zbytečným; 4. pohyb všech oběžnic kolem slunce, podobný pohybu země kolem slunce. Tím dokázal Koprník, že deferens (smyšlená dráha oběžnic) a epicykly horních oběžnic jsou zbytečny, a nahradil je jednoduchou drahou zemskou. Ostatní svůj život věnoval Koprník, pokud mu úřad jeho kanovnický a konání povinností lékařských dovolovaly, tomu, aby sledoval následky těchto pohybů, aby dokázal, že souhlasí se skutečností, a aby vůbec soustavu svou pozorováním i počtem co nejpevněji založil a proti všem námitkám pojistil, jichž bylo se nadíti; neboť i kdyby učení jeho, že planety kolem Slunce jako společného středu obíhají, považovalo se jen za podstatné sice zjednodušení staré theorie epicyklů, bylo přece zase učení, že země jest oběžnicí a každá oběžnice zemí a slunce že je středem této soustavy těles, tak novým a příčilo se názoru skoro 2000 let trvavšímu tou měrou, že buď by bylo zůstalo nepovšimnuto, nebo celý vzdělaný svět vzrušilo.

Při své přímé povaze netajil se Koprník s prameny, z nichž čerpal. V dedikační předmluvě papeži Pavlu III. praví, že nejsa uspokojen nejistými náhledy hvězdářů soudobých umínil si prozkoumati všechny starší knihy filosofické, jichž by si mohl opatřiti, aby poznal, zdali ten neb onen nevyslovil náhled různý od obvyklého náhledu Ptolemaiova o soustavě světové. Potom pokračuje takto: »Nalezl jsem nejprve u Cicerona, že Niketas (Hiketas) byl toho náhledu, že se země pohybuje. Dále nalezl jsem u Platóna některé jiné zástupce toho náhledu. Uvedu zde jeho slova k vůli větší zřetelnosti: Dle obyčejného mínění země stojí; Pythagorův žák Filolaus má však za to, že země jako slunce a měsíc pohybují se na skloněném kruhu kolem (ústředního) ohně. Též Herakleides z Pontu a žák Pythagorův Ekfantos připisují zemi pohyb, nikoli však postupný, nýbrž jen otáčivý kolem osy směrem od západu na východ.« (Plutarch., De placit. philos. 3, 13.) Dále praví: »To mne přimělo, abych též přemýšlel o možném pohybu země. .... proč by mi mělo býti odepřeno, abych aspoň pokus učinil, zdali přijetím pohybu země nevyplyne lepší výklad pohybů nebeských?« V 5. kapitole 1. knihy (De revol. orb. cael. I., 5) uvádí Herakleida a Ekfanta a Syrakusana Nikétu jako auktority pro svou denní rotaci země. O Filolaovi praví, že jde o krok dále a přijímá postupný pohyb země v prostoru: »Tomuto velikému počtáři je země hvězdou jako ostatní.« Že někteří učenci starověcí denní rotací země zdánlivé otáčení se nebe hleděli vysvětliti, jde již z toho na jevo, že Aristotelés (De coelo, II., 13), jakož i Ptolemaios (Almagestum lib. I., c. 5.) měli za nutno náhled ten vyvrátiti. Tento náhled však není jádrem K-vy s-vy; tím je spíše roční pohyb země kolem slunce. O tom má však Filolaos tak různý náhled, že Koprníkovi přísluší sláva, že vymyslil samostatný názor světový. Ptolemaios a Aristotelés nejen popírají rotaci zeměkoule kolem osy, ale ještě více dokazují, že je nemožno, aby postupovala v prostoru. O nějakém pohybu země kolem slunce není ani řeči.

Bylo pečlivě badáno, měl-li Koprník nějaké předchůdce. Zejména slavný hvězdář Schiaparelli zabýval se zkoumáním této otázky ve spise »I precursori di Copernico nell' antichità« (Milán, 1873, do něm. přeložil Curtze, Lipsko, 1876). Zvláštní pozornosti zasluhuje tu především soustava Hérakleida z Pontu, o které se Koprník zmiňuje slovy Plutarchovými (viz toto heslo a Gruss: »Z říše hvězd« str. 109). Velké potíže působily starým oběžnice slunci blízké Merkur a Venuše. Hérakleidés položil dráhy jejich jako soustředné se sluncem epicykly na dráhu sluneční, poznal tedy, že krouží především kolem slunce a teprve na druhém místě se sluncem kolem země. To byl již značný pokrok. Mnozí omylem nazvali soustavu jeho soustavou egyptskou. Od této soustavy z části jen slunostředné ke Koprníkově dokonalé byl jen malý krok. Hérakleidés sám praví výslovně, že by se daly dráhy těles nebeských vysvětliti, kdyby slunce stálo a přijal se pohyb země. Bohužel známe tuto větu jen jako citát v Simpliciově kommentáři k fysice Aristotelově, tak že je pochybno, co tím Hérakleidés mínil.

Co tento naznačil, vyslovil o více než století později Aristarch ze Samu jasně. U něho byla denní rotace země samozřejmou věcí, mimo to mínil, že slunce uprostřed vesmíru je upevněno a že země kolem osy se otáčející obíhá kolem slunce. Rovinou dráhy té byla rovina zvířetníka, střídání se počasí ročních vykládal správně jako následek šikmo stojící osy zemské. Archimédés praví dále, že Aristarch myslil si stálice v nekonečné vzdálenosti a dle svědectví jiných spisovatelů bylo mu slunce také jen stálicí. Proto obžalován byl Kleanthem z bezbožnosti, že zničil svatý krb Hestie (ústřední oheň). Zprávy o Aristarchu zachoval hlavně Archimédés v t. zv. »arenariu«, t. j. O sečtení písku. Ale myšlénky ty se neujaly. Dále vypracoval soustavu heliocentrickou Aristarchovu Seleucus. Dle Schiaparelliho vyskytli se také u Indů na východě mužové, kteří mluvili o rotaci země a vyvraceli námitky vyskytující se proti tomu. Ale všechny ty náhledy neměly vážného účinku a dosahu ve starověku. Koprník také neznal důvodů Aristarchem uvedených, jak vysvítá z pražského rukopisu díla jeho. Přijal původně do díla svého list přeložený z řečtiny do latiny, jejž napsal prý Pythagorovec Lysis, který však později při krácení a opravách jako méně důležitý vynechal. Na počátku toho listu byla tato slova úvodní: »Ačkoli přiznávám, že běh slunce a měsíce může také vysvětlen býti domněnkou o nehybné zemi, není tomu tak ohledně ostatních oběžnic. Z těchto a podobných důvodů přijal asi Filolaos pohyb země; také Aristarch ze Samu prý byl téhož náhledu, nikoli však z toho důvodu, který uvádí a vyvrací Aristotelés.« Budeme tedy vždy ctíti Platóna, Aristarcha a některé jeho stoupence pozdější jako předchůdce Koprníkovy, ale nezapomeneme při tom, že on teprve vdechl nauce té život a přivedl ji k takové dokonalosti jako Hipparchos a Ptolemaios soustavu zeměstřednou. Porovnáme-li soustavu slunostřednou se zeměstřednou, shledáme, že vzdálenost oběžnic od slunce rovná se poloměru jejího epicyklu nebo jeho převrácené hodnotě, podle toho, patří-li k oběžnicím dolním neb horním, při čemž béřeme za jednotku v soustavě slunostředné poloměr dráhy zemské, v soustavě zeměstředné poloměr kruhu zvaného deferens. Z řecké pozůstalosti zdědil tedy Koprník její klenot, jímž mu bylo možno snadno řešiti úkol určovati vzdálenosti, který se zdál ještě Ptolemaiovi nemožným. Ale získal tím málo na přesnosti tabulek, poněvadž se držel ještě drah kruhových.

Koprník podal nový názor světový, překonav předsudek o nehybné zemi. Nemohl sice podati přesný důkaz o správnosti svého učení, to se podařilo teprve mnohem později, ale ukázal, že jeho soustava vysvětluje pohyby těles nebeských jednodušeji a přirozeněji než nauka Ptolemaiova a že je tedy pravdě podobnější. Soustavu svou vyložil ve spise De Revolutionibus Orbium Caelestium (O obězích těles nebeských), jejž rozdělil na 6 knih. V knize 1. o 14 kapitolách vykládá Koprník, že svět i země má podobu koule, že dráhy těles nebeských jsou kruhy (názor starý) a že rozměry všehomíra jsou nesmírné. Potom vysvětluje svou soustavu těmi slovy do češtiny přeloženými: »Pročež, první-li důvod neporušen trvá (neboť nikdo příhodnějšího nepřivodí, než aby velkost kruhů délkou času se měřila), pořádek sfér zde následuje tímto způsobem, shůry počínaje. První a nejvyšší ze všech jest sféra stálic, sebe samu a všechno obsahující a proto nehybná, totiž místo všehomíra, k němuž pohyb a postavení všech ostatních hvězd buď vztahován. Nebo kdežto někteří domnívají se, že i ona jakýmsi způsobem se proměňuje, my jinou příčinu, proč tak se zdá, v dovození pohybu zemského vyznačíme. Následuje bludice první Hladolet (Saturnus), jenž 30. rokem svůj dokonává oběh. Po něm Kralomoc (Jupiter) 12letým převratem kolotající. Dále Smrtonoš (Mars) ve dvouletí obíhá. Jednoroční převrat má v pořadí čtvrté místo, v němž, jak jsme pravili, země s drahou luny jako epicyklem obsažena jest. Na pátém místě Krasopaní (Venus) devátým měsícem se navracuje. Šesté konečně místo Dobropán (Merkur) zaujímá v době 80 dnův obíhající. Uprostřed však všech sídlí Slunce. Neb kdo by v tom překrásném chrámě pochodeň tuto na lepší místo postavil, než odkud by celek stejně osvětlovati mohla? Vždyť přece ne nevhodněji ji někteří svítilnou světa, jiní myslí, jiní ředitelem nazývají, Trismegistus viditelný Bohem, Sofokleova Elektra vševidoucím. Tak zajisté jako na stolci královském Slunce sedíc spravuje kolotající hvězd rodinu.« (Latinský text a obrazec viz ve článku výše uvedeném »Pražský Rukopis Koperníkův« od dra J. Durdíka, jakož i v životopise dra F. J. Studničky.) Pak promlouvá stručně o 3 pohybech země a přechází k výkladu některých pouček měřických, mezi nimiž jsou i vynálezy jeho ze sférické trigonometrie dříve již v životopise vytknuté. Kniha 2. čítá také 14 kapitol, jichž hlavní obsah udává napřed u výtahu. Dokazuje tu dopodrobna, že jeho domněnkou všechny úkazy nebeské se snadno vysvětlují, střídání dne a noci, jejich různé trvání, východ a západ těles nebeských, různé polohy zvířetníku. Udává, jak určují se místa na nebi, a připomíná, že není třeba nového názvosloví, že i nadále můžeme mluviti o (zdánlivém) pohybu slunce, východu a západu, ale máme spojovati s tím nový význam. Pak vykládá všechny úkazy spojené s točením se země kolem osy (sférickou astronomii), udává všechny ve střední Evropě viditelné hvězdy podle souhvězdí, při čemž ponejprv se čítají délky nikoli od bodu rovnodennosti jako v Almagestu, nýbrž od blízké hvězdy γ Arietis (Berana). Ve knize 3. o 26 kapitolách vykládá druhý pohyb země, oběh roční kolem slunce a všechny úkazy s ním souvisící, hlavně praecessi. Nejprve zabývá se pohyblivostí bodů rovnodenních, která působí různou délku roku. S tím souvisela však tehdá otázka opravy kalendáře. Hipparch vykládal úkaz ten vlastním pohybem (praecessí) stálic, jiní pomýšleli na jakési kolísání osy nebeské (trepidatio) a chtěli připojiti k 8 známým sférám 9., 10. ano i 11. (Zachoval se list Koprníkův Bernardu Wapovskému, kanovníku v Krakově, který M. Curtze ve Vídni opět nalezl, v němž proti Wernerovi ostře vystupuje a jemu chyby početní dokazuje ve spise téhož »Tractatus de motu octavae sphaerae« [Norimb., 1522], kterýžto Werner chtěl z domnělé nestejnosti roční praecesse vybudovati nauku o tak zv. trepidaci.) Koprník navrhuje, abychom považovali body rovnodenní samy za pohyblivé a oddělili je od nehybného nebe se stálicemi. Porovnávaje totiž polohy hvězdy Klasu (Spica) v Panně, jež určili Timocharís, Hipparch, Ptolemaios, Albaten a on sám, shledal, že stálice nezměnily vzdálenosti od sebe a od roviny dráhy zemské, ale změnily vzdálenost od bodů rovnodenních, z čehož soudil, že couvá průsek rovin, bod rovnodenní, od kterého počítají se délky. První tu také poznal, že rychlost tohoto couvání (recessio) je nestejná a že i sklon dráhy zemské se mění periodicky. Všechny nepravidelnosti pohybu nebeského přenáší tedy na osu zemskou, která sama udává póly na nebi, tudíž i polohu rovníku nebeského. O ose zemské učí, že podléhá dvěma velmi zdlouhavým pohybům, tak že pól její probíhá kruhem od východu k západu kolem točny ekliptiky asi za 26.000 let, z čehož jde, že bod rovnodenní ročně asi o 5’’ couvá. Pól blíží se ekliptice a vzdaluje se jí, tím pak mění se sklon této roviny k rovině rovníku. Dále vytknul důležitý rozdíl mezi rokem slunečním (annus solaris) a hvězdným (sidereus), kterýžto poslední musí býti prost všech nepravidelností, je-li sféra stálic nehybnou. Také určil přesně délku roku slunečního, sotva o 28 vteřin větší než dle nových určení pomocí přesných strojů měřických.

V této knize jeví se nám Koprník jako badatel veskrz původní a jako velmi šťastný tlumočník nejzáhadnějších zjevů fysické astronomie. Ve knize 4., mající 32 kapitol, zabývá se Koprník Měsícem. Tento není již oběžnicí 1. řádu, nýbrž 2., družicí. Co se pohybu jeho kolem země týče, podržel theorií starých a snažil se vyložiti pohyby Měsíce kolem země pomocí kruhů. Poněvadž dráha Měsíce není kruhová, podržel tu docela i epicykly Ptolemaiovy. Byltě Koprník ještě toho mínění, že na nebi jen dokonalé pohyby, tedy stejnoměrné kruhové, jsou možny a že aspoň na takové pohyby každý jiný převésti sluší. Vidíme tu, jak nesnadno jest člověku odloučiti se od podání tisíciletého. Za to podal ve druhé polovici této knihy zevrubnou theorii zatmění, vyšetřil při tom vzdálenost země od slunce a měsíce od země, aby mohl vypočítati průměry stínových kuželů, do nichž tělesa při oběhu vnikají, a použil starších zpráv o zatměních měsíce, aby přesněji určil oběžní dobu měsíce. V knize 5. o 36 kapitolách jedná Koprník o drahách ostatních oběžnic, v jichž středu je Slunce, nikoli Země.

Počínaje Saturnem, nejvzdálenějším a nejpomalejším všech oběžnic, zkoumá po sobě polohy a pohyby Jupitera, Marsa, Venuše a Merkura. Vysvětluje jejich zdánlivé zastávky (stationes) a návraty (repedationes), ukazuje, že je toho příčinou jen naše měnlivé stanovisko na dráze zemské a že by úkazy ty přestaly, kdybychom se octli na slunci. Tu je jádro práce Koprníkovy; tu je nám jasno, jak za klidné oblohy nebeské Saturn dokoná oběh za 30 let, Jupiter za 12, Mars skoro za 2 roky, Země za 1 rok, Venuše za 9 měsíců, Merkur pak jen za 88 dní. Chápeme proč zdánlivá elongace na obě strany místa středního, obraz to dráhy zemské, v ohromné vzdálenosti Saturna jeví se tak malou, u Jupitera větší, u Marsa ještě větší; nahlížíme, proč je zcela přirozeno, že Mars v přízemí je větší a jasnější, než když je za sluncem v ohromné vzdálenosti od země (v odzemí). Podobné úkazy jevily by i hvězdy stálice, kdyby v jejich vzdálenosti nesměrné nejevil se průměr dráhy zemské jako bod. Kniha 6. doplňuje jaksi knihu 5. a jedná v 9 kapitolách opět o oběžnicích. Vysvětluje se v ní, proč oběžnice na své dráze podél ekliptiky od ní se brzo více, brzo méně odchylují, čili odkud pocházejí jejich změny šířky. Příčina je poloha drah a sklon jejich k ekliptice. Také různé polohy země působí, že šířka oběžnice jeví se brzy větší, brzy menší, než jak by se jevila se slunce. Konečně praví Koprník, že i roviny drah nemají pevné polohy v prostoru, ale pravou příčinu těchto změn nemohl bez známosti zákona gravitačního a z toho plynoucích vzájemných poruchů ještě udati.

Přehledneme-li vše, co Koprník ve svém nesmrtelném díle tak jasně a zároveň skromně vyložil, poznáme, že proti soustavě Ptolemaiově vyměnil slunce se zemí a zemi přidělil měsíc jako družici; tím bylo pravé zřízení soustavy sluneční objeveno. Tento jednoduchý výsledek nesnižuje však nijak hodnotu činu jeho, naopak je pečetí pravdy. Získal si všech zásluh, jaké spojeny jsou s objevením a provedením nové pravdy. Jeho dílem dostalo se hvězdářství nového, pravého a tedy nezvratného základu. Mimo to byl Koprník prvním, jenž poznal pohyb přímky apsidové (spojující přízemí a odzemí) dráhy zemské nezávislý na praecessi. Zlepšil způsob, jímž se dosud určovala doba odzemí (apogea) a přízemí (perigea); též vyjádřil jinak tak zv. evekci (druhou nestejnost v pohybu měsíce) poznanou již Hipparchem a Ptolemaiem, tak že mohl vzdálenosti měsíce lépe určovati.

Jak výše (v životopise) bylo uvedeno, nepřijali učenci vitemberští, zejména Luther a Melanchthon, učení Koprníkovo příznivě. Koprník viděl tato bouřlivá mračna nad obzor vystupovati, ale nedožil se vypuknutí bouře. Je možno, že podvržená předmluva Osiandrova, mluvící o domněnkách, byla s nejlepším úmyslem dána na místo pravé předmluvy Koprníkovy a že měla působiti jaksi jako hromosvod. Protestantští vydavatelé chtěli vyhnouti se theologickým námitkám proti nové soustavě. Ale vše nadarmo. Také Rhaeticus vystoupil, tak víme z listu Gieseho, zvláštním spisem (který se ztratil) proti námitkám z Písma sv. vzatým a vyvrátil je dle svědectví tohoto katolického biskupa výtečně. Ale nedosáhl jím u přívrženců Lutherových a Melanchthonových ničeho. Zdá se, že i Rhaeticus sám stal se obětí špatné nálady kruhů lutheránských proti soustavě chráněné katolickými hodnostáři. Teprve když uplynulo skoro celé století, povstal odpor i se strany katolické. Jak z listů Keplerových vysvítá, prohlásili katoličtí radové německého císaře, že učení Koprníkovo katolické víře neodpodruje. Členové tovaryšstva Ježíšova měli čilý zájem na Keplerových badáních hvězdářských a objevech a povzbuzovali ho, aby pokračoval, ačkoli byla díla jeho založena na K-vě s-vě. Kepler sám chválil ještě r. 1605 moudrost církve katolické, která zatracuje astrologii, ale K-vu s-vu nechává volné rozpravě. S počátku tedy měl Koprník málo stoupenců, za to tím více odpůrců. Na straně Koprníkově byli Rhaeticus, Reinhold, Rothmann, Maestlin, Kepler, Galilei a j., samé to slavné osoby vědecké, na straně protivné byl veliký počet učenců, mezi nimiž vynikali Inhofer, Fromond, Tanner, Rocco, Polaccus, Spinelli, Pontius, Delphinus, Elephantutius a mn. j. Rhaeticus byl nejúčinnějším zastancem Koprníkovy nauky a první vypočetl efémeridy dle jeho soustavy, Reinhold na základě K-vy s-vy vydal s přispěním Albrechta Pruského tabulky: »Tabulae Prutenicae motuum coelestium«, jež přesvědčily všechny dřívější. Mnozí nástupci Koprníkovi nechtěli pro tehdejší obtíže uznati z plna novou soustavu, starou zeměstřednou pak nezměněnou také nemohli podržeti; proto hleděli změniti starou soustavu Herakleidovu (egyptskou) a zkoumali, zda-li by nevyhověla, kdyby v ní horní oběžnice staly se družicemi slunce, slunce pak s měsícem aby obíhalo kolem země. Tak vznikly nové soustavy, jimiž se mělo docíliti smíru mezi starými a novými náhledy. Je to soustava Tychonova a Reymara Ursa. Kdežto Tycho celou zemi považoval za nehybnou, měl Reymers za nehybnou jen osu zemskou, t. j. Tycho přikázal denní pohyb sféře stálic, Reymers zemi. Hádky o tyto soustavy byly celkem nevinné, za to však šířila se známost K-vy s-vy vždy více a tato pozbývala své povahy hypothetické. Kdežto Kepler poč. XVII. st. zabýval se skoro výhradně pracemi vědeckými a tichou prací správnost K-vy s-vy nevývratně dokázal, dal se Galilei, jenž své odpůrce veřejně přemohl, ale také si znepřátelil, svésti a pustil se do boje s mocí církevní. Tímto vystoupením Galileovým poměry se změnily tak, že 5. bř. 1616 K. s. byla od sboru »Congregazione dell'Indice« jako nesprávné učení Pythagorovské, sv. Písmu naskrz odporující, zatracena a jeho spis »De Revolutionibus« dán do seznamu knih zapovězených na tak dlouho, až by se opravil (»donec corrigetur«). O tom poznamenal Kepler, že měli napsati, až by se vysvětlil (»donec explicetur«). Adolf Müller uvádí ve svém spise »Nicolaus Copernicus« na str. 133 a násl. všechna místa, jež měla býti opravena. Zatím věda pokračovala a nové objevy potvrzovaly správnost K-vy s-vy (dokázána byla pokusy rotace země, oběh kolem slunce aberrací, Newton objevil zákon gravitační platící i pro družice planet atd.). Koncem XVII. stol. namáhal se Leibniz, aby zákaz byl odvolán. Odvolání zákazu, že knihy jednající o nehybnosti slunce a pohybu země nesměly se tisknouti, bylo 10. kv. 1757 kongregací usneseno a papežem Benediktem XIV. potvrzeno. Ale v seznamu zakázaných knih z r. 1758 zůstaly jmenovitě zapovězené knihy obsaženy a dekret z r. 1616 nebyl formálně zrušen. Také Lalande navrhoval papeži Klementu XIII. r. 1765, aby spisy Galileiho byly ze seznamu vypuštěny, ale nestalo se to. Teprve když r. 1820 professor a kanovník Jos. Settele v Římě vydati chtěl knihu, v níž zastával se K-vy s-vy a Magister Sacri Palatii P. Anfossi žádal, aby o pohybu země mluvilo se v knize jen jako o domněnce, odvolal se Settele k papeži Piovi VII., jenž záležitost odevzdal sv. officiu, které vytisknutí knihy bez podmínky dovolilo. Když pak Magister S. Palatii upozornil na odpor mezi dovolením a zápovědí Indexu, rozhodla kongregace 11. září 1822, »že tisknouti a vydávati knihy jednající o pohybu země a klidu slunce dle všeobecného názoru novějších hvězdářů v Římě je dovoleno«. Pius VII. schválil usnesení to 25. září t. r. V novém vydání Indexu r. 1835 nebyly zapovězené spisy Koprníkovy a Galileiho již obsaženy. A tak konečně pravda přece pronikla. Co Koprník započal, k čemu tak neohroženě základ položil, to Kepler uspořádal, zákonům podrobil a Newton konečně dokonal. Koprník je jaksi poupě, Kepler květ, Newton zralý plod. I musíme býti povděčni Koprníkovi za to, že zjednal rozumu vládu nad smysly, že zapudil základní blud v názoru světa. Zajisté patří ten, kdo tak veliké věci provedl, mezi nejslavnější muže všech věků a národů a památka jeho bude, jak o něm praví Laplace, tak dlouho trvati, jako velikolepé pravdy jím objevené.

Percy, Notice biogr. sur. Cop. (Pař., 1824); Śniadecki, Rozprava o Koprníku (Varš., 1834); L. Chodźko, La Pologne pittoresque (1839 až 1840); Szyrna, Cop. and his native country (Lond., 1846); Dom. Szulc, Życie Koprnika (Varš., 1855); Gottsched, Gedächtnisrede auf Cop. (Lipsko, 1743); Śniadecki, Discours sur Cop. (přelož. z polštiny Tegoborským, Varš., 1803, 1818; Paříž, 1820; angl. od Brenana, Dubl., 1823; vlasky od Zaydlera, Flor., 1830); Westphal, N. Cop. (Kostnice, 1822); Krzyżanowski, Koprnika Spomnienie jubileuszowe (Varš., 1844); Žebravski, Bibliografija (Krak., 1873); L. Prowe, De patria Copernici (Toruň, 1860); t., Sybels Hist. Zeitschr. (1872; myslí, že odmítl nároky Poláků na Kop.); R***, Beiträge zur Beantwortung der Frage nach der Nationalität d. N. Cop. (Vrat., 1872); C. v. Littrow, N. Cop. (kalendář na 1873); Max Curtze, Reliquiae copernikinae (Lipsko, 1875); týž, Inedita Copernikiana (t., 1878); Arago, Èloge de Copernic; E. F. Apelt, Die Reformation der Sternkunde (Jena, 1852); Ideler, Über das Verhältnis des Cop. zum Altertum (Berlín, 1810); Czynski, Kop. et ses travaux (Paříž, 1846, 1847); Karol Hube, O zaslugach M. Kop. w astronomii (Krakov, 1841); L. Prowe, Über die Abhängigkeit d. Cop. von den Gedanken griechischer Philosophen u. Astronomen (Toruň, 1865); týž, Das Andenken d. Cop. bei der dankbaren Nachwelt (t., 1870); týž, Monumenta Copernikiana (Berlín, 1873); týž, N. Cop. auf der Universität zu Krakau (Zpráva gymn. toruň., 1874). VRý.