Ottův slovník naučný/Affekt

Údaje o textu
Titulek: Affekt
Autor: Karel Kuffner, Jiří Tilšer, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 321–323. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Afekt

Affekt: 1) Ve filosofii viz Vášeň. – 2) A. v lékařství. Pohnutí mysli má v zápětí nejen účinky psychické, nýbrž i tělesné. Každý a. má svoje zvláštní vzezření, svoji fysiognomii. A. jeví mocný účinek především na veškeré svalstvo. A-y expansivní, rozjařující, zvyšují napjetí svalstva a proto nazval je Kant sthenickými, kdežto při dojmech skličujících svalstvo ve své vzpruze ochabne: a-y asthenické. Zachváceno bývá nejen svalstvo rozkazům vůle podrobené, nýbrž i svaly vymykající se libovůli. Připomínáme jen strach a jeho »husí kůži«. Nejcitlivěji odpovídá každému duševnímu rozechvění činnost svalstva srdečního. Pod dojmem rozjařujícím rozbuší se srdce ku kvapnějšímu tlukotu, popožene oběh krevní chvatnějším tempem, přeplní tepny a jejich větvice bohatou záplavou krve, tak že na př. kůže se rdí a sálá teplem. Dojem asthenický jeví účinky opačné. Bázeň se svými sestrami, jak známo, jest bledá a chladná, někdy pak i zsinalá a zimomřivá. Vedlé svalstva i ústroje odměšovací podléhají vlivům a-u, jen že ovšem v míře skrovnější a ne vždy patrné. Bolestí vytryskne slza z oka; strach mnohému způsobí »kručení«, ano i povážlivější rozruch v útrobách pásma zažívacího, laskominami podráždí se žlázy slinné, zlostné podráždění prý účinkuje na játra (vzkypění žluči), trapné očekávání zvyšuje činnost ledvin. A. budí zájem netoliko psychologů a fysiologů, nýbrž zajímá také juristy, poněvadž býva východiskem trestních skutků. Kdo od přírody nadán byl šťastnou, ne příliš vznětlivou letorou, komu dostalo se řádného vychování, kdo sám cvičil se v poznání a ovládání sebe, nabude znenáhla téměř bezpečné jistoty nad svou přirozeností. Odolá prudkým a netušeným nárazům a-u snáze, nežli kdo vyrostl v poměrech méně příznivých. Avšak jsou lidé, jimž žádná snaha vychovací a vzdělávací nepřinese posily proti nájezdům vášní. Jsou a zůstanou na vždy vydáni jim na pospas. Chorobná takováto prchlivost může býti vrozena a jest pak příznakem neduživého, chorobně vyklíčivšího nervstva. Pathologický a. tento může však býti i získán. Bývá pozorován po nemocech mozkových, po úrazech na hlavu a při nenapravitelných opilcích. Kdo delší dobu příležitost měl s takýmto člověkem se stýkati, varuje se pečlivě každé i nepatrné srážky s ním věda, že jeho prchlivost jest ve svých následcích nevypočítatelna. Znáti do podrobna povahu pathologického a-u jest jednou z nejpřednějších povinností každého soudce. Kfr.

3) A. v trestním právu. Psychologové definují a. jako prudké porušení rovnováhy duševní, způsobené dojmem zevnějším (na př. urážkou) neb pouhou představou (na př. vzpomínkou na urážku, o čemž viz Vášeň). Zde přihlížeti sluší pouze k tomu, jaký vliv na trestnost skutku má okolnost, že pachatel nalézal se ve stavu a-u. Účinkem a-u jest totiž vždy porušení pravidelné činnosti duševní, člověk jím stižený je zbaven úsudku neb není schopen úsudku správného; kteréž porušení může býti úplným – člověk pozbývá svézákonnosti, není sebe mocen – neb jest jen částečným, člověk zachová svézákonnost, tato jest však menší, obmezenější než ona, která bývá v stavu klidu duševního. Přeruší-li a. úplně rozumovou rozvahu člověka, stane se tento úsudku naprosto neschopným, i nastane nepříčetnost ohledně všech skutků trestních, jichž skutková povaha předpokládá zlý úmysl při pachateli (§. 2. c rak-tr. zák.; §. 57. rak. osnovy z r. 1881; §. 51. tr. z. něm., čl. 64. Code pénal). Při posuzování, zdali a. takého stupně dosáhl, bude ovšem rozhodnou povaha jednotlivého případu, o který právě jde. Z pravidla však nevylučuje a. příčetnosti a trestní zodpovědnosti; ale míra zodpovědnosti pachatelovy a trestnosti skutku bude podstatně různa, byla-li vůle směřující k tomu, co tvoří obsah trestného skutku, pojata a skutkem projevena v stavu úplné rovnováhy duševní neb ve stavu a-u. V případě prvém nazývá se vůle v theorii trestní propositum (dolus praemeditatus); v případě druhém pak sluje impetus (d. repentinus). Rozhodnou pro impetus jest pouze okolnost, že pojetí účinné vůle i co do úmyslu i co do předsevzetí (rozhodnutí se k činu) i provedení její ve světě zevnějším stalo se v jediném vzplanutí mysli, ať již kratšího neb delšího trvání. Z toho jde, že nestačí k impetu jsoucnost a-u v okamžiku, kdy pachatel se k zločinu rozhodl, byl-li úmysl v skutek uveden v době, kdy rovnováha byla v duši pachatelově opět nastala; rovněž nestačilo by, kdyby a. vznikl teprve po počatém výkonu a průběhem jeho. Ježto rozhodným jest pouze stav pachatelův v době, kdy rozhodnutí zločinné pojal a je v skutek uvedl, nezáleží na tom, zdali snaha zločinná již delší dobu v mysli pachatelově klíčila a měl-li tento snad již dříve podobný, dosud však neúčinný úmysl. Tak sluší na př. posuzovati dle zásad o a-u, když pachatel byv uražen nepřítele svého v návalu zlosti zabije, třeba by si byl již dávno umínil, osobu tu zavražditi. Konečně jest též lhostejno, uplynula-li mezi pojetím účinné vůle a osvědčením jejím doba delší neb kratší a byl-li čin spáchán po delším neb kratším rozmýšlení, jen když a. po celou tu dobu trval. Uražený, který po delší dobu urážejícího pronásledoval, než jej usmrtil, jednal v a-u, trval-li hněv urážkou způsobený po celý ten čas: kdežto naopak zloděj ze zvyku jedná s rozvahou, využitkuje-li okamžitě příležitost ke krádeži, náhodou se vyskytující. Úmysl zlý, v a-u pojatý, jest zlým úmyslem zvláštně zabarveným, nikoli střední samostatnou formou mezi úmyslem (dolus) a zaviněním (culpa, Köstlin); pachatel jest si i v a-u vědom svého činu a chce výsledku trestnému, avšak jasnost jeho vědomí jest seslabena. Musí tedy trestnost činu jeho býti tím menší, čím vyššího stupně a. dosáhl. Zásada tato uznána více méně určitě již ode dávna v právech trestních, jež činí rozdíl mezi skutky spáchanými impetu, irato animo, ira, sans prémeditation, aus Hastemod, Zorngemut, ohne Überlegung atd., a oněmi, při nichž bylo propositum, prémeditation, Vorsat, Vorrat a pod.; při rozlišování mezi oběma druhy kladou však positivní zákony brzy důraz na psychologický moment rozmyslu (na př. něm. říš. zák. tr. §§. 211., 212.), brzy na fysiologickopsychologický moment rozvahy (návrh rak. z r. 1881, §§. 220., 224.), brzy na větší neb menší rychlost, s jakou úmysl proveden byl (Code art. 297.). Způsob, jakým základní ta myšlénka se provádí, jest různý. Při všech činech trestných uznává se a. nevylučující příčetnost za obecnou okolnost polehčující, klidná rozvaha za obecnou okolnost přitěžující, ku kterým soudce přihlíží vyměřuje trest uvnitř relativně určité sazby trestní. (Srovnej §§. 43., 263. i, 46. d; 264. e, 48., 49. tr. zák. rak.) Při některých deliktech pak účinkuje a. brzy jakožto zvláštní okolnost polehčující, brzy tvoří čásť skutkové povahy některého deliktu (srov. Zabití a Vražda); jindy opět bývá okolnost, že pachatel při jisté činnosti trestné pravidelně v a-u se nalézá, zákonodárným důvodem mírnější sazby trestní (srov. Vražda dítěte) neb úplné beztrestnosti skutku, aniž potom v určitém případě na tom záleží, zdali v tomto případě pachatel se v stavu a-u nalézal čili nic. V jakém rozsahu a. v uvedených směrech ku platnosti došel v různých zemích a dobách, možno ovšem vyměřiti pouze na základě positivních předpisů zákonných. Geyer, Erörterungen, str. 7. dd. Alimena, La premeditazione, 1887. JT.

4) A. v mathematice viz Substituce, Záměna.