Ottův slovník naučný/Substituce
Ottův slovník naučný | ||
Substantivum | Substituce | Substituční methoda |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Substituce |
Autor: | František Plzák, Antonín Sýkora, Josef Vančura |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 320–321. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Substituce |
Substituce, z lat., zastupování.
S. (v chem.) nazývá se nahrazování atomu prvku nebo skupiny atomové ve sloučeninách chemických jiným prvkem neb jinou skupinou atomovou. S-cí vzniká z chloróvodíku HCl chlórid sodnatý NaCl; tu vodík zastoupen čili substituován jest natriem. Podobně u sloučenin organických; v kyselině octové CH3.COOH můžeme 3 atomy vodíku nahraditi chlórem, i vzniká kyselina trichlóroctová CCl3.COOH. Kyselinu octovou samu můžeme pokládati za derivát kyseliny mravenčí H.COOH, v níž atom vodíku nahrazen jest skupinou CH3– (methylem). Fr. Plzák.
S-cí (v math.) slove záměna veličiny jinou. Vložíme-li do výrazu místo číslo 6, nabude hodnoty 12. Úkon tento vyznačuje se nyní substitučním znaménkém Sarrusovým takto: x/6 , při čemž veličina (x) na levo od čárky / značí tu, jež se má nahraditi veličinou na pravo stojící. S-cí lze mnohé výrazy zjednodušiti a tím učiniti přehlednějšími neb usnadniti řešení úlohy. Abychom na př. rozřešili rovnici , položme , čímž tato rovnice nabude tvaru a řešena podává nebo . Ale abychom dostali hodnoty neznámé , o niž vlastně jde, třeba zase za psáti jeho hodnotu , čímž nabudeme
Výkon tento slove restituce. Z prvé z těchto rovnic vyplývá a za hodnoty 8 nebo −18. Hodnoty vyplývající z druhé rovnice příslušejí rovnici
Jako u veličin neznámých lze s. s prospěchem užíti u veličin měnlivých — v počtu differenciálném a integrálném. Je-li na př. differencovati funkci , položme , čímž nabudeme a differencujíce, a ježto , jest čili po restituci . Podobně, abycom ustanovili např. integrál , položme , tedy a , čímž tento integrál přejde ve
anebo ve , kdež znamená integrační stálou. V differenciálé rovnici , na niž každou stejnorodou rovnicí uvésti lze, podaří se měnlivé veličiny odděliti od sebe, klademe-li ; tím nabudeme
kdež jen ještě obě strany integrovati třeba.
V theorii algebraických forem jsou důležité lineární homogenní s., kde za každou měnlivou x, y, ... kladou se výrazy tvaru ax + by + ... a jež vedou ke tvarům zvaným invarianty, kovarianty atd. S nimi těsně souvisí s. Galoisovy nebo vlastně skupiny substituční, jež daly vznik t. zv. substituční theorii, nauce, jíž povedlo se rozřešiti otázku, zda a za jakých výminek rovnice pátého a vyšších stupňů jsou řešitelné, a jež vede k základní (Galoisově) větě algebry: Rovnici, jejíž stupeň jest prvočíslo a jejíž všechny kořeny lze racionálně vyjádřiti dvěma z nich, lze rozřešiti algebraicky (t. j. její kořeny vyjádřiti odmocninami) a naopak. S-cí slove tu záměna prvků, taková, že každý z nich nahradí se některým jiným, na př. α, β, γ, δ po řadě β, γ, δ, α. Připojíme-li k této s-ci druhou, jíž α, β, γ, δ přechází v β, α, δ, γ, převede se jí β, γ, δ, α v α, δ, γ, β. Vede-li řada takových s-cí v libovolném pořádku za sebou jdoucích zase k s-ci původní, pravíme o nich, že tvoří grupu (skupinu) substituční. — Srv. G. Salmon, Vorlesungen über die Algebra der linearen Transformationen, deutsch v. W. Fiedler; Jordan, Traité des substitutions; Vivanti, Leçons élémentaires sur la théorie des groupes de transformation. ASa.
S. (v práv.) jest ustanovení náhradníka nebo nástupce osobě, která před jinými jest povolána k určitému právu neb úkonu. Nejdůležitější, ač ne jediné (srv. na př. s. při mandátu) případy s. vyskytují se v oboru práva dědického, kde již právo římské vytvořilo různé druhy s., tak zejména s-ci obecnou č. vulgární, t. j. ustanovení dědice pod výminkou, že osoba předem ustanovená, institut, dědicem se nestane; dále s-ci pupillární, při níž otec dítěti jsoucímu v jeho bezprostřední moci otcovské jmenoval dědice pro případ, že by zemřelo v nedospělosti; pak s-ci quasipupillární, t. j. ustanovení dědice dítěti duševně chorému jeho ascendentem, a s-ci fideikommissarní, jíž zůstavitel ukládá dědici, aby pozůstalost vydal jiné osobě (srv. Fideicommissum); tato s., jakož i s. obecná má místo i při odkazech. V rakouském právě přijaty jsou jenom s. vulgární, §§ 604–607 rak. obč. z., o níž se ustanovuje, že substitut přejímá i břemena institutovi uložená (zejména plnění odkazů), dále s. fideikommissární, §§ 608–617 rak. obč. z., a toliko v mezích této mohou rodiče dětem duševně chorým nebo z jiných důvodů nezpůsobilým jmenovati nástupce v majetek jim zůstavený. Právo ustanoviti dědice dětem vzhledem ke jmění odjinud nabytému rodičům přiznáno není, § 609 rak. obč. z., a i fideikommissární s. uložená duševně chorým pozbývá platnosti, jakmile se uzdraví, a s. fideikommissární zřízená bezdětnému descendentovi zaniká, dostane-li se mu vlastního potomka k dědictví způsobilého §§ 616, 617 rak. obč. z. J.V.