Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny hudby
Ottův slovník naučný/Čechy | ||
Dějiny školství | Dějiny hudby | Dějiny malířství a sochařství |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Čechy: Dějiny kulturní, dějiny hudby |
Autor: | Josef Srb |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 361–376. Dostupné online |
Licence: | PD old 70 |
Jako u všech kmenů slovanských, byl zpěv a tanec zajisté také u starých Čechův u veliké oblibě a různé popěvky prozpěvovány při žertvách a slavnostech již za doby pohanské. Avšak z dob těch nemáme žádných památek, z nichž bylo by lze poznati, jakého rázu byly tyto projevy nadání hudebního. Nejdůležitější změna v životě národa českého nastala ve věku IX. přijetím křesťanství, poněvadž jím vnikaly nové, cizí živly v ústrojí národní, povahu jeho měníce; i není pochyby, že také dlouhý zápas liturgie slovanské s latinskou značně působil ve vývoj české hudby.
V první době křesťanství vznikla v zemích slovanských nejstarší píseň Gospodi pomiluj, jež dle svědectví Kosmova zpívala se od nepamětných dob v zemích českých při všech slavnostech v míru i ve válce, v chrámě i pod širým nebem, zejména r. 973 při nastolení prvního biskupa pražského Dětmara. Vznikla tedy již před sv. Vojtěchem, a právem sluší ji nazývati písní kyrillskou. Píseň ta jest rozvedení řeckého Kyrie-eleisonu na jazyk český, první to modlitby, již hlasatelé nové víry lidu obecnému vštěpovali. Rozvedení to ve středověké hymnologii nazýváno tropus, kdežto rozvedení »hallelujah« zváno sekvencí, poněvadž následovalo po zpěvu liturgickém. Tyto tropy a sekvence staly se u lidu mnohem oblíbenějšími, nežli hymny církevní a také píseň »Gospodi pomiluj ny« stala se pravou písní národní ve všech zemích českých, zachovavši se až na naši dobu. Nápěv k písni té, jejž v nejstarším tvaru zachoval mnich břevnovský Jan z Holešova v rukopise z r. 1397, vyniká jednoduchostí, prostotou, pravdivostí a jeví vůbec vlastnosti, jakými vyznačují se zpěvy církve východní. V době pozdější vyskytly se změny v nápěvu písně té, což stalo se vlivem chorálu římského.
Liturgii slovanské vyučovalo se na škole vyšehradské, kde také sv. Václav a sv. Prokop učili se knihám slovanským. Také na Levém Hradci, někdejším sídle knížecím, zaznívaly zajisté první zvuky kyrillské písně; ale již syn Bořivojův Spytihněv I. (912-926) vystavěl chrám sv. Petra na Budči (u Zakolan) se školou, v níž vyučovalo se liturgii latinské, a ta stále se šíříc, stala se panující od doby Boleslava II., jenž r. 973 založil biskupství pražské. S biskupem Dětmarem, rodilým Sasíkem, přišlo do Čech množství kněží německých a jejich vlivem šířily se zpěvy římské či chorální. Liturgie slovanská, stále jsouc omezována, měla ve věku XI. poslední útulek v klášteře Sázavském, ale r. 1096 úplně zanikla, když Břetislav II. usadil tam mnichy latinské z kláštera Břevnovského.
Prodlením stol. XI.-XIII. založeno v zemích českých hojně klášterů, při nichž zpěv dle obřadů římských pěstován dnem i nocí. Při klášteřích i chrámech kollegiátních zřizovány školy, v nichž žáci vyučováni ve zpěvu bohoslužebném a majíce zde stálé opatření, konali služby chrámové. Tyto zpěvy římské, pěstované velmi horlivě, měly značný vliv na rozvoj původního zpěvu českého, čehož dokladem jest Píseň Svatováclavská, druhý památník starodávného zpěvu českého. V uspořádání písně té jest větší rozmanitost nežli v písni kyrillské, poněvadž s vroucností a prostou náladou zpěvu českého splynula přísná nálada zpěvů římských čili chorálů v celek nerozlučný, dodávajíc jí rázu úplně nového. Jako píseň kyrillská náležela i píseň Svatováclavská v Čechách vždy k písním nejoblíbenějším a dle ní skládány i jiné zpěvy obsahu podobného, jako Ó milý svatý Václave, Svatý Prokope a jiné. Nejstarší její nápěv zachoval Matěj Bolelucký ve spise Rosa bohemica (1668). Balbín ji připisuje arcibiskupu Arnoštovi, ale Beneš z Veitmile (1344) praví, že ji zpívali Čechové od starodávna, z čehož plyne, že vznikla před působením Arnoštovým, nejspíše jíž ve věku XIII. První tři sloky totiž »Svatý Václave,« »Nebeské jest dvorstvo tvoje,« a »Pomoci tvé žádámy« jsou původní z doby nejstarší, ostatní sloky vznikly v dobách pozdějších.
Písni Svatováclavské podobají se prastaré velkonoční písně Vstalť jest této chvíle a Buoh všemohúcí, kterážto ve mnohých částech shoduje se s nejstarší písní polskou »Boga rodzica dziewica« (viz Pam. arch. VIII. str. 472). Obě české písně vyznamenávají se jadrným, vroucím a prostým nápěvem a rázem svým poukazují k dobám nejstarším, vznikše bezpochyby ve XIII. věku; k tomu poukazuje i závěrek druhé písně Kyrie eleison, jehož v době té ještě obecně se užívalo; v písních pozdějších invokace ta se nenalézá. Podlé písní těch u lidu velmi oblíbených upravovány později nápěvy k písním jiným.
Po skončení výprav křižáckých vznikl v zemích západních kultus marianský, jejž duchovenstvo všemožně podporovalo, a šířením kultu toho stala se Marie, matka boží, nejmilejším předmětem básnění křesťanského také v zemích českých, o čemž svědčí množství písní z doby té.
Ve XIII. věku získali si velikou zásluhu o zvelebení zpěvu církevního v Čechách dva hodnostáři při chrámě sv. Víta v Praze, totiž děkan Vít a kanovník Eberhard. Děkan Vít, († 1271), narozen z rodičů zámožných a maje dostatek vlastního jmění, byl horlivým milovníkem zpěvu církevního, pečoval o nové stavby chrámové, mistrné malby a knihy zpěvné, zejména zjednal nová psalteria, hymnaria a r. 1255 postaviti dal v chrámě svatovítském nové varhany. Kanovník Eberhard založil při témž chrámě nadaci na chování 12 zpěváků, zvaných bonifantes, jejichž povinností bylo přisluhovati při hodinkách církevních. Místo těchto bonifantův ustanoveno r. 1326 při témž chrámě deset kněží, aby obcovali hodinkám, vigiliím a službám kostelním. Tím způsobem šířil se zpěv církevní po všech větších chrámech v zemích českých i v klášteřích v době té zakládaných. Dětřich biskup olomúcký zavedl zpívání písní marianských před svítáním r. 1282 ve svém chrámě a dle příkladu toho zaznívaly písně marianské i v jiných kostelích.
Prodlením doby vzniklo množství jiných písní, zejména radostné zpěvy adventní a postní čili Rorate, jejichž pramenem byly nejoblíbenější tropy a sekvence latinské. Nápěvy brány buď z nápěvů římských, buď z písní národních a zpívali je nejdříve pěvci umělí čili kněží, později členové kůrů literáckých času adventního a postního před svítáním při hodinkách církevních. Zpěvy rorátní skládány nejprve zajisté v jazyku latinském dle textů mešních a dle spisů svatých otcův od biskupův a kanovníků kostela pražského, jak dokládá Balbín, a teprve později překládány byly na jazyk český. K nejstarším z nich náležejí Andělové jsou zpívali, Jméno boží veliké Emanuel, Navštěv nás Kriste žádúcí, Zdrávas nějsvětější královno a j. Vedlé těch vzniklo množství písní vánočních, velkonočních, o patronech českých a jiných svatých; zejména uvésti sluší velebné zpěvy Narodil se Kristus Pán, Vítaj, milý Jesu Kriste, vítaj, Vítaj, milý Jesu Kriste, jenž se vtělil, Jesu Kriste, ščedrý kněže, vynikající dokonalou formou, vznešeným a vroucím obsahem, v nichž slovný přízvuk se kryje s přízvukem melodickým. Zpěvy ty, vyznamenávajíce se zvláštní lahodou, jsou pozoruhodným plodem předků našich, dokazují jejich vyspělost a dovednost uměleckou a svědčí o pravé jejich zbožnosti a pravdivosti po stránce mravní. (Viz: K. Konrád, Dějiny posvát. zpěvu staroč., Praha, 1882); Rorate neboli veselé a radostné zpěvy adventní (Hradec Král., 1823, s notami).
V 2. pol. XIV. věku nastala v zemích českých doba nad jiné slavná, neboť Karel IV. staral se co nejhorlivěji nejen o zvelebení zemí svých dědičných po stránce hospodářské, ale i vzhledem k duševnímu vzdělání. Zejména pečoval o zvelebení zpěvu církevního a podporován Arnoštem z Pardubic, učinil chrám sv. Víta na hradě Pražském svatyní zpěvu bohoslužebného. K účelu tomu založil sbor mansionářů, totiž 24 duchovních, kteří denně zpívali hodinky na oslavu P. Marie, a ustanovil 30 zpěváků či choralistů, kteří zpívali na kůru při obřadech bohoslužebných. Mimo to založil zvláštní sbor žaltářníků (clerici psalteristae), jejichž povinností bylo odříkávati žalmy po hodinkách mansionářů, co zbývalo času denního i nočního. Vedlé toho zřízena pěvecká škola, v níž mladíci, zvaní bonifantes, cvičili se ve zpěvu círk. a vypomáhali při zpěvu chrámovém. Tak rozšířil se zpěv círk. a pěstován s neobyčejnou horlivostí v zemích českých a časem zpíváno množství písní českých nejen při zvláštních příležitostech, processích a slavnostech mimo chrám, nýbrž i při bohoslužbách v chrámě, což nebylo po chuti duchovenstvu, přejícímu více zpěvům latinským. Proto ustanovila synoda pražská r. 1406, aby počet písní českých při bohoslužbách ve chrámě obmezen byl na tyto čtyři písně: Hospodine pomiluj ny, Svatý Václave, vojvodo české země, Bóh všemohúcí vstal z mrtvých žádúcí a Jesu Kriste, ščedrý kněže. Zpívání jiných písní českých zakázáno pod pokutami církevními. — Nejstarším a nejdůležitějším nástrojem při bohoslužbě byly varhany, jež s počátku byly nástrojem nad míru těžkopádným, ale čím dále více se zdokonalovaly.
V době Karlově připomínají se mezi hudebníky, kteří živnost v Praze provozovali, varhaníci, hudci, loutníci, pištci a trubači, zejména pištci Svach a bratr jeho Marsík, trubači Jan a Velek, kteří velké přízni králově se těšili, a mistr Mikoláš, stavitel fléten (1397), z čehož patrno, že tehdáž hojně užíváno různých nástrojů hudebních. Již v I. pol. XIV. věku počaly se nástroje hudební zaváděti i do chrámů, jak o tom svědčí nařízení Arnošta z Pardubic, proti novotám těm čelící. — Zvláštní druh písní milostných, nazvaný rondellus, přinesl z Francie do Čech nejspíše Guillaume de Machaut, troubadour, básník a skladatel hudební, jenž v l. 1316—1346 byl tajemníkem při dvoře krále Jana Lucemburského. Že vedlé toho vznikalo za oněch dob množství písní světských a milostných, patrno ze zbytků z nich zachovalých a vůbec ze zpěvné letory národa českého, jenž žaly, touhy a radosti své vyslovoval písní národní.
V době husitské nastala veliká změna ve všem životě národním, veřejném i společenském a následkem toho i v životě duševním. Za oněch dob národního nadšení pro vlasť a víru vzniklo hojně zpěvů proniknutých vroucností náboženskou a zádumčivou náladou, jež zaznívajíce za vřavy válečné ve sborech bojovníků husitských, posilňovaly rekovné předky naše k vytrvalosti a vedly je k vítězství. Mimo jiné vznikla tehdáž válečná píseň Táborů Kdož jste boží bojovníci, jež nad ostatní předčí rázným rhythmem a horoucností bojovného ducha. Zpěvy husitské, jež zplodilo vroucí nadšení náboženské a ryzost mravní povahy, jsou skvělým plodem českého ducha za oněch bouřlivých dob, v nichž každý výkvět umění a činnosti duševní byl ničen a v nichž úspěch zabezpečovala pouze mužná síla, odvaha a udatnost.
Vedlé evangelia nabyli při obřadech náboženských záhy největšího rozšíření žalmové starého zákona, jejichž básnické mluvě rozuměli národové spíše nežli učeným výkladům věroučným. S počátku zpívaly se žalmy latinské, ale záhy překládány na jazyk český, a v prosu rozplynulé byly oblíbenými modlitbami; byvše pak stroficky upraveny, staly se písněmi náboženskými a uváděny ve sbírky. První překlad žalmů pochází ze XIV. věku a v XV. stol. spořádán již úplný kancionál čili zpěvník písní duchovních. Žaltář býval v církvi vůbec nejpřednějším pramenem modlitby pro poměry a potřeby života soukromého i veškeré bohoslužby, a kniha žalmů stala se duchovním majetkem sborů duchovních i celé církve a všech věřících, kteří denně jí se cvičili a vzdělávali. Již v nejnižší třídě tehdejších škol cvičila se mládež ve zpívání žalmů způsobem praktickým, a prozpěvovati žalmy při službách božích pokládáno za povinnost všech vyznavačů víry křesťanské, i rodem nejvznešenějších. Ranní zpěvy čili roraty, pěstované v zemích českých již ve XIV. věku s velikou horlivostí, přerušeny byly bouřemi válečnými v době husitské, ale po utišení jich přihlíženo k obnovení bývalých zvyklostí. Proto utvořila se ve větších městech českých i moravských společenstva zvaná Sborové či kůrové literáčtí, jejichž členové zavázali se, že společným zpěvem přispívati budou ke slávě boží. Sborové ti nabyli veliké důležitosti a v občanstvě značného vlivu; neboť náleželi k nim skoro všickni hodnostáři a občané nejváženější, a různými odkazy získali veliké jmění, čímž vysvětliti lze štědré výdaje na pořizování skvostných kancionálů, jež ke společnému zpěvu dávali si přepisovati a notovati. Tím způsobem dostalo se také příležitosti umění malířskému k utěšenému rozvoji, jehož výtvory postaviti lze po bok nejvýtečnějším dílům zahraničným.
Kůrové literáčtí, majíce dozor nad školami a přihlížejíce k řádnému pěstování zpěvu českého při mládeži školní, přispívali značnou měrou k rozvoji umění toho a přinášejíce ušlechtilý způsob zpěvu z chrámu do své domácnosti, zvelebovali a šířili vkus hudební vůbec. Z nejstarších kůrův literáckých byl litoměřický, kvetoucí koncem XV. věku. Prodlením doby zařizováni kůrové ti po všech městech koruny české a k nejvzácnějším náležel kůr literácký v Hradci Králové; nejpřednějšími v Praze byli kůr lit. při chrámě sv. Jindřicha a při chrámě Týnském. Nejstarší artikule či pravidla, jimiž se sborové ti spravovali, zachovaly se při kůru literáckém v Třebíči na Moravě z r. 1516. Dle toho, jakým jazykem literáci zpívali, rozdělovali se na sbory latinské a české a dle vyznání byli většinou pod obojí, někteří katoličtí. S počátku zřizováni většinou kůrové latinští, ale když stavové čeští shromáždění na sjezdu dne 29. ledna 1524 v Praze ustanovili, aby mše svatá a služby boží konaly se v jazyku srozumitelném, totiž českém, kdežto dosud užíváno jazyka latinského, proměnili se mnozí kůrové latinští v české. Usnesením tím, jak se zdá, rozšířil se jazyk český i v kostelích a zmáhati se počalo básnění liturgické v jazyce českém, neboť od té doby řidne počet kancionálů latinských, za to však tím více přibývá kancionálů českých.
Sborové ti dávali si přepisovati a notovati potřebné zpěvníky či kancionály, antifonáře, graduály a žaltáře, většinou velmi skvostné a nákladné, jež psány byly na pergameně a ozdobovány malbami nejumělejšími, z nichž mnohé zachovaly se až na dobu naši, jsouce nejskvělejšími památníky umění českého z oné doby. Největší cenou vynikají dva české kancionály Královéhradecké, psané v l. 1585-1604, dále kancionál Litoměřický, Žlutický, Chrudimský a Kutnohorský; vůbec pak zachovaly se skvostné kancionály v Mladé Boleslavi, Něm. Brodě, Čáslavi, Duchcově, Chrudimi, Jaroměři, Jistebnici, Klatovech, Litoměřicích, Litomyšli, Lomnici n. P., Lounech, na Mělníce, v Poličce, Prachaticích, Příbrami, Rakovníce, Roudnici, Sedlčanech, Štěpanově, Táboře, Teplici, Třebenicích, Zásmukách a v Praze při knihovně universitní musejní, při klášteře křižovnickém a strahovském; tři drahocenné kancionály uloženy jsou v císařské knihovně a dva ve sbírce Ambrasské ve Vídni. Opis kancionálu Benešovského, pocházejícího z roku 1570, nalézá se v knihovně ústavu pro pěstování hudby církevní (varhanické škole) v Praze, a zachovaly se v něm mnohohlasé skladby Jana Trojana Turnovského (F. Tadra, Sbory literácké v Č., v Památníku »Hlaholu« v Praze 1886; Památky archaeol. II., III., VI., IX., X.) V kancionálech zahrnuty jsou zpěvy chorálné ke všem dobám roku církevního, zvláště k velikým svátkům vánočním, ke dnům apoštolským, ke dnům patronů českých a jiných svatých, mimo to pak kyrie, gloria, graduale. offertoria, sanctus, antifony, lamentace, zpěvy k processím a prósy k slavnostem církevním. Po stránce hudební mají kancionály velikou důležitost, ale dosud málo byly prozkoumány.
Sborové literáčtí setrvali v činnosti až do r. 1620; po porážce bělohorské zanikla rázem činnost jejich. Koncem věku sedmnáctého opět sice jsou obnovováni, ale vedlé prozpěvování písní nábožných provozovali také hudbu světskou při slavnostech rodinných, proměnivše se v druh kapel dle řádu cechovního, až r. 1785 zrušeni byli rozkazem vládním.
Vedlé kancionálů psaných mají velikou důležitost po stránce slovní i hudební kancionály tištěné čili »Písně chval božských«, jež k potřebám bohoslužebným vydávali vyznavači podobojí, Jednota bratrská, vyznavači evangeličtí i katolíci. Skládáním písní a zpěvů nábožných zanášeli se v Čechách ode dávna mužové nejvzdělanější, a také Hus, jsa horlivým pěstitelem umění hudebního, složil několik písní českých, zejména připisují se mu písně Ježíš Kristus, božská múdrost a Živý chlebe. Po smrti jeho počali utrakvisté záhy světiti v den 6. čce svátek Husův, ale výslovně ustanoven svátek ten teprve r. 1524. V kancionálech utrakvistických zachovalo se několik písní o svatém mistru Janu Husovi a v den jeho památky konáno zvláště v Praze hlučné processí, až ve stol. XVI. počal lesk památky mistrovy ponenáhlu blednouti, hlavně působením učení Lutherova, neuznávajícího prospěšnost vzývání svatých.
Zakladatelem zpěvu mezi utrakvisty byl kněz Václ. Miřínský, jehož sbírky písní nábožných vydány tiskem po jeho smrti, zejm. l. 1522, 1531, 1567, 1577 a 1590. Z předních skladatelů písní nábožných byl mnich Klem. Bosák, od něhož pochází velebná píseň Otče náš, milý pane. Vedlé těch vynikl Jan Sylvan, rodilý Slovák, jenž vydal zajímavou sbírku zpěvů Písně nové na sedm žalmů kajících a jiné písně (1571). Ještě větší péči věnovali zpěvníkům svým Bratří českomoravští. První kancionál jejich vydán tiskem r. 1505 v Mladé Boleslavi, po té l. 1519, 1531, 1541 a kancionál Šamotulský, v němž zahrnuty 744 písně s notami, vydán l. 1561 a 1564. Třetí jeho vydání ve skvostné úpravě učiněné v Evančicích na Moravě (1576) náleží k tiskům nejúpravnějším. — Horlivý pěstitel literatury české Jan Blahoslav (1523—1571) spracoval některé žalmy dle časomíry, jež uvedeny jsou v kancionále Šamotulském z r. 1561. Vedlé toho sepsal první spis o prosodii české, nazvaný Musica, jejž vydal r. 1558 v Olomúci. Druhé vydání spisu toho, k němuž přidány Regule a naučení potřebná kantorům a písní skladatelům, učiněno v Evančicích (1569). — Nejvzácnějším zpěvníkem jest kancionál bratrský čili Písně duchovní evangelistické, vydané r. 1615 v Kralicích na Moravě. Zavírá v sobě 644 písně, proveden co nejnádherněji a některé výtisky pořízeny byly na pergameně. Sbírku písní lutheránských nazvanou Písně chval božských sestavil a vydal Tob. Závorka Lipenský l. 1606 a 1620. Nápěvy jsou částečně připojeny neb odkazem naznačeny. — Kancionál katolický t. j. Sebrání zpěvův pobožných atd. sestavil a vydal nejprve probošt Jan Rozenplut r. 1601 v Olomúci; později sestavil kněz Jiří Hlohovský nový zpěvník, nazvaný Písně katolické k výročním slavnostem atd., jenž vydán r. 1622 v Olomúci.
Zvláštní význam v literatuře české po stránce slovní i hudební mají sbírky a překlady žalmů, na jejichž úpravě záležeti si dali katolíci, utrakvisté, protestanté i Bratří českomoravští, pokládajíce posvátný zpěv za hlavní pramen k náboženskému poučení a povzbuzení svých přívrženců. Kniha žalmů stala se majetkem sborů duchovních i celé církve a nejhojnějším pramenem modlitby pro potřeby života soukromého i veškeré bohoslužby. Žalmy Davidovy překládány již v dobách starších a v různé sbírky uváděny. V roucho básní časoměrných oděli je Blahoslav, Vorličný, Streyc, Benešovský a Komenský. O překladech či parafrasích těch praví Jireček: (Časoměr. překlady žalmův, 1861) »Jsouť zajisté tak dokonalé a myslí básnickou prodchlé, že se v nich i po dnes jako ve vzácných vzorech shlédati a z nich přiučovati můžeme«, a o žalmech Streycových praví Jungmann: »Jsou tak jadrné a vznešené, že v tom druhu … nic sobě rovného nemají.« Komenský pak praví v předmluvě ku kancionálu, »že nejpřednější sklad moudrosti boží, ve zpěvech obsažené, jsou žalmové Davidovi, předrahý církve klenot … A jako hleděli ke stránce slovné, touže pečlivostí dbali předkové naši o úpravu hudební, jak melodickou, tak harmonickou, přidržujíce se způsobu odedávna v církvi zavedeného, nebo přijímali nápěvy od skladatelů francouzských ve věku šestnáctém složené«. Žalmových obecných melodií přidržel se utrakvista Jan Vorličný, Bratří pak přijali do svých kancionálů nápěvy francouzské, zejména Streyc, Daniel z Karlsperka i Komenský, od nichž přijal je Šteyr do svého katolického kancionálu. Obecné nápěvy čili tóny žalmů v církvi užívaných nesou se prostým krokem rázu výpravného, jsouce recitativní deklamací, kdežto nápěvy francouzské liší se od nich bohatou melodičností, plynně tekoucí, jimž umělá harmonie dodává ještě větší lahodnosti a zvláštního půvabu. Tyto harmonie k nápěvům žalmovým tvořili mnozí hudební mistři francouzští, zejména Claude Goudimel, pro různý počet hlasův. A spracování ta přijímali od skladatelů francouzských i jiní národové v zemích sousedních.
Jan Vorličný (Aquilinas) znatel umění hudebního, zanášeje se v pokročilém věku výkladem žalmův a hymnů latinských, sestavil Žaltář sv. Davida, jenž vydán r. 1572 v Praze u Melantricha. K žalmům pak podává osm žalmových tónů, jak v církvi katolické odedávna se zpívají, a devátý tón francouzský. — Učenec a znalec umění hudebního Jiří Streyc (1536—1599), starší rady bratrské a správce Jednoty v Židlochovicích na Moravě, upravil Žalmové aneb Zpěvové sv. Davida v rytmy české v nově vyložení a k zpívání sformovaní, jež vydány l. 1587, 1590 a 1596 v Kralicích. Nápěvy připojené jsou přijaty z kalvinských kancionálů francouzských. Žalmy Streycovy přijaty později i do jiných kancionálů českých, zejména od Komenského, a 42 z nich přijal též Šteyr do svého katol. kancionálu (1683). Skvostnou úpravou po stránce tiskařské i knihvazačské předčí kancionál čili Žalmové neb Zpěvové sv. Davida v české rytmy složení a na čtyři hlasy k zpívání sformovaní, prací a nákladem Daniele Karla z Karlsperka vydané r. 1618 v Novém městě Pražském. Překlad žalmů přejat jest od J. Streyce a melodie i harmonie jsou od skladatelů francouzských. Vzácná tato kniha nalézá se ve dvou výtiscích v městské knihovně vratislavské, kamž přišla s knihovnou Karla ze Žerotína. (Dudík, Pojednání učené společnosti v Praze, 1877.) — K samostatnému tvoření v oboru tom postoupil slavný humanista Vavřinec Benedikti z Nudožer (1555—1615), jenž složil spis nazvaný Žalmové někteří v písně české na způsob veršův latinských v nově uvedení a vydaní (1606, u J. Nigrina v Praze). Jsou to parafrase na 10 žalmů, k nimž přidána čtyrhlasá harmonie; chtěje tím proklestiti hudbě české novou cestu, přičinil ke svým překladům žalmů takovou melodii čtverhlasou, »aby se srovnávala hudebním svým rytmem se staroklassickým metrem textů žalmových«. Některé melodie přijal odjinud, některé sám upravil, osvědčiv se jako mistr jemného vkusu. Avšak pokus ten, uvésti hudbu na novou dráhu, nezdařil se a brzo zanikl; neboť tím pravidlem, jež Nudožerský sám udal, »abychom, jak vyslovujeme jakoukoli slabiku mimo zpěv, takovým též časem ji vyjadřovali ve zpěvu«, tudíž přirozeným rhythmem mluvy české, pošinuje se rhythmometrické trvání not a zpívání metrické proměňuje se na ono přirozené zpívání s přízvukem slovným, jehož přidržel se žák Nudožerského Jan Amos Komenský (1592 až 1671), jenž způsobem důmyslným pojednával o prosodii české a podal dokonalý vzor hudební deklamace české. Přikládaje žalmům velikou důležitost, překládal Komenský sám žalmy časoměrně, jichž několik se zachovalo. Přistoupiv opětně k této práci, učinil jiný překlad žalmů, jež vydal v knížce nazvané Kancyonal, to jest kniha žalmův a písní duchovních atd. (Amsterdam, 1659). Pojednávaje v předmluvě o zpěvu českém, staví pravidlo, »aby dostalo se každé dlouhé notě slabiky dlouhé a krátké notě slabiky krátké, což libosť nade všecku libosť dává«. Na základě tom vytvořil zpěvy podivuhodné lahody, v nichž slovo v úplné shodě jest s nápěvem; neboť dlouhé a krátké noty srovnávají se úplně s příslušnými slabikami dlouhými a krátkými a mimo to i se slovným přízvukem českým. Bohužel, že pravidlo tak jasné a jednoduché zůstalo neznámo a nepovšimnuto až na naši dobu; dokud pak uvedeno nebude v život od skladatelů našich, nebude umělé písně české, nezávislé na cizině, a duchu českému vyhovující. (Srov. K. Konrád, O psalmodii staročeské, Věstník učené spol. v Praze, 1886, 22, a ČČM. 1873, 343.)
Nejdůležitějším zpěvníkem vystěhovalců českých po zemích sousedních rozptýlených stal se kancionál nazvaný Cithara sanctorum čili Žalmy a písně duchovní staré i nové, jejž sestavil a r. 1635 v Liptově na Slovensku vydal proslulý veršovec a skladatel Jiří Třanovský (1591—1637), správce duchovní v Mikuláši Liptovském. Kniha ta, 400 písní v sobě zahrnující, stala se nejoblíbenějším zpěvníkem evangelíků; později novými zpěvy až na 1000 písní rozmnožená vícekráte tiskem vydána.
Vedlé zpěvů nábožných vzniklo tehdáž v lidu českém zajisté množství písní obsahu milostného, jak o tom svědčí zbytky z nich zachovalé Andělíčku rozkochaný, Dřevo se listem odívá, Jižť mne vše radosť ostává, pocházející ze XIV. věku, dále Již já růže stkvúcí, Ó moj najmiléjší, Žádosť, panno milá, mám s tebú mluviti a j., vzniklé v XV. věku, jež svědčí o zpěvumilovnosti lidu českého, z něhož v různých dobách vynořilo se tak veliké množství utěšených a rázovitých písní národních. Nejkrásnějším skvostem národního básnictví českého jest milostná píseň Otep myrrhy, zachovaná v rukopise vyšebrodském z r. 1410. (Dle Konráda jest to píseň jinotajná, volnější básnickou parafrasí na slova Písně Šalomounovy.) Skladatel její, pochopiv ducha básnictví domácího, zvláštností jeho šetřil a složil nápěv dokonalý, na němž znáti vliv zpěvu církevního i národního ducha staročeského. (Viz ČČM. 1882 a 1885 od J. Truhláře; Věstník č. spol. nauk, 1886, 161; J. Fejfalík, Altčechische Leiche, 1862, Vídeň, Akad. d. W.; J. Hanuš, Malý výbor, Praha, 1863.)
Mezi hudebními skladateli v Čechách ve věku XVI. nejvíce proslul Jan Trojan (Trajanus) Turnovský, farář v Sepekově a v Netvořicích, jehož mnohohlasé skladby církevní zachovaly se v kancionále Benešovském (opis nalézá se v knihovně pražské školy varhanické). Skladby jeho tam zachovalé jsou (dle Zvonaře): Patrem pro 4 hlasy, Figurovaný chorál (5 hl.), Responsorie (4 a 5 hl.), chorál Kristus příklad pokory (4 hl.), perla mezi zpěvy církevními a figurovaný chorál Kdo se líbí bohu; mimo to spracoval několik zpěvů z doby starší. — Vedlé něho vynikl varhaník a kantor chrudimský Jiří Rychnovský (1540—1616), jenž notoval kancionály královéhradecký a chrudimský. Jeho syn Václav Rychnovský proslul jako varhaník při chrámě sv. Jindřicha v Praze. Mimo to žilo v městech českých množství hudebníkův a skladatelů, kteří s prospěchem pěstovali umění hudební a jejichž jména většinou zachoval Dlabač ve svém »Künstlerlexikon für Böhmen und Mähren«. (Viz Debrnov, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha, 1891, str. 37.)
Hudba světská provozována k zábavě a kratochvíli zajisté od dávných dob při hostinách a radovánkách národních i rodinných, zvláště pak později pěstována na sídlech velmožův a pánů českých, jak o tom svědčí hudební nástroje nalezené na hradě Pecce, kde (v l. 1612—1620) žil šlechetný pán český Krištof Harant z Polžic a Bezdružic, veliký přítel a znalec umění hudebního. Podobným způsobem provozována hudba i na jiných sídlech panských, ač není zpráv o tom podrobných. — V Praze vydržován sbor pěti »pozaunárův«, kteří provozovali hudbu na místě veřejném, hrajíce přiměřené skladby pobožné v určitých hodinách času letního i zimního na radnici staroměstské, jak vypravuje zpráva zachovaná z r. 1585. Pozaunáři a trubači připomínají se ve věku XVI. v Kolíně a na Horách Kutných a byli zajisté i v jiných městech. Zvláštní hudební sbor, skládající se z 12 trubačův a jednoho bubeníka, vydržován při dvoře pánů z Rožmberka na Krumlově a na Třeboni. — Četnou kapelu hudební vydržoval při svém dvoře Rudolf II. na hradě pražském, jejíž členové byli většinou Italové, Nizozemci a Němci. Vrchními kapelníky byli (v l. 1576—1612) Philippus de Monte, žák Orlanda de Lasso, Lambertus de Sayve a Jacobus Gallus čili Haendl, jenž narodil se asi r. 1550 v Krajině, nejspíše ve vsi Rybnici, z rodičů slovinských a náležel k nejslavnějším skladatelům své doby; v Praze byl asi r. 1585 a zemřel r. 1591. Vedlé těch proslul zde Carolus Luyton (1576—1612), nejdříve varhaník, po té dvorní skladatel, jenž složil několik výborných skladeb. Kapela ta čítala 45 zpěvákův a 35 až 40 instrumentalistů, jichž počet arci často se měnil. Po smrti Rudolfově (1612) odstěhovala se ke dvoru cís. do Vídně.
Za nejstarší doby byly mezi nástroji hudebními varhany nejdůležitější a připomínají se v Čechách poprvé r. 1255, později pak častěji. Mimo to užívalo se různých hudebních nástrojů (zvláště při hudbě světské), jako jsou: žaltář, cithara, loutna, viola, po té křídlo, trouby, pozouny, bubny, různé druhy píšťal a j. Později vyskytují se různé druhy houslí a viol, lýra, theorba, šalmaje, cinky a klavichord, z nichž mnohé vymizely, jiné pak nastoupivše na jejich místo, veliké dosáhly důležitosti v hudbě instrumentální. Co se týká písma notového, užívalo se v zemích českých týchž značek neumových, jako jinde; z písma neumového na přímky psaného vyvinulo se asi ve věku XIII. písmo, nazvané muší nožičky, jímž psány evangeliáře a rituály z doby té; o něco později vzniklo písmo hřebíčkové, jímž psány jsou breviáře a zpěvníky klášterní. Vedlé toho vyvinula se z neum nota chorální, z této vzniklo ve věku XV. písmo mensurované a z tohoto konečně časem ustálilo se nynější písmo notové.
O prvých pokusech diafonie či dvojzpěvu u našich předků poučuje nás několik nápěvů staročeských zachovaných v rukopise Vyšebrodském z r. 1410, ač snad diafonie již dříve v Čechách byla známa; sloh mnohohlasý rozšířil se v Čechách koncem věku XV. a harmonie slula češtině »srovnávání«.
Ve středověku vznikl zvláštní druh básnictví, totiž hry duchovní čili mysterie (v. t.), jež pořádány při slavnostech církevních, zejména o vánocích a velikonocích. Hry ty pěstovány ve Francii již ve věku XI. a záhy rozšířily se i do Čech. Že i hudba při nich měla podstatný podíl, dosvědčuje český rukopis Mastičkáře z 1. pol. XIV. stol., v němž »mušími nožkami« znamenán nápěv. Vedlé tohoto dramatického intermezza zachovaly se jiné zbytky duchovních her, zejména Hrob Boží a O narození Páně. V pozdním středověku vznikly na místě mysterií hry divadelní obsahu allegorického a symbolického s účelem morálním, totiž morality (v. t.), v nichž vedlé osob vystupovaly personifikace různých ctností a pojmův jako osoby jednající. Kdežto hry duchovní byly veřejné a národní, určené pro poučení a zábavu lidu obecného, morality staly se hrami školními, pěstovanými na školách klášterních a účelem jejich bylo projevovati cit náboženský a cvičiti školní mládež v deklamaci latinské. Nejvíce pěstoval hry ty řád jesuitský až do XVIII. věku. I k těmto hrám skládaly se zvláštní části zpěvné, zvané intermezzi, jež doprovázeny též nástroji hudebními. Podobné melodrama, nazvané Sub olea pacis et palma virtutis, složil slavný Jan Dismas Zelenka (1723). (Srv. J. Truhlář, O staročeských dramatech velkonočních v Časopise Čes. Musea, 1891.)
V neblahé době pobělohorské uvádějí se mezi hudebníky Václav Frant. Kozmanecký (1607—1679), kantor při škole sv. Petra, Jindřicha a Štěpána, Mikuláš Vojtěch Pragerer, varhaník při chrámě vyšehradském, Jiří Melzel (1624—1693), člen řádu benediktinského na Strahově, Adam Michna z Otradovic, varhaník a skladatel v Jindř. Hradci, jenž mimo jiné skladby složil Loutnu Marianskou pro čtvero a patero hlasů (Praha, 1647), a sbírku písní nazvanou Svatoroční muzika aneb sváteční kancionál (tam., 1661). Činnost v oboru hudebním obmezovala se na vydávání kancionálů katolických a na skládání intermedií ke školským hrám melodramatickým. Počátek učinil v tom kněz Jiří Hlohovský, jenž sestavil Písně katolické k výročním slavnostem (Olomúc, 1622); r. 1642 vydán Český Dekachord nebo Kancionál katolický, na 10 částí rozdělený o 2 dílech. Jan Josef Božan, farář v Chroustovicích sestavil kancionál, nazvaný Slavíček rajský atd. s notami, jejž vydal hrabě Frant. Ant. Špork (Král. Hradec, 1719). Největší důležitosti v zemích českých dosáhl zpěvník, nazvaný Kancionál český o 850 písních, jejž sestavil a vydal člen řádu jesuitského Matěj Václav Šteyr, r. 1683 v Praze nákladem nově založeného Dědictví Svatováclavského. Druhé vydání o 900 písní r. 1687, třetí r. 1697, čtvrté r. 1712, páté o 1000 písních r. 1727, šesté r. 1764, a ke všem písním přidány jsou nápěvy. V kancionále tom obsaženy jsou písně ze starších sborníků vybrané, zejména Miřínského, Bosáka, písně bratrské a žalmy Jiříka Streyce; tímto rozumným postupováním stalo se, že lidu českému staré, oblíbené písně nebyly odcizeny, a proto stal se kancionál ten mezi všemi nejoblíbenějším. (Na zpěvníku tom založen též kancionál, vydaný r. 1863 v Praze nákladem Dědictví Svatojanského, redakcí V. Bradáče.) — Vedlé jmenovaných předčil v době té důmyslný skladatel Václav Karel Holan Rovenský, varhaník a kapelník při chrámě vyšehradském, jenž sestavil a vydal obšírný kancionál s notami, nazvaný Kaple královská zpěvní a muzikální v řeči a v jazyku českém, svatováclavském atd (1693). Písně jsou buď od jinud sneseny neb od Holana samého složeny; zde jsou písně pro dva, tři i čtyři hlasy s průvodem varhan a jiných nástrojů, zejména houslí a basy, vynikající něžností a živou harmonií (Jireček, Hymnologia bohem., 1878). Ze zpěvníku toho je zřejmo, že tehdáž vyskytovaly se vedlé písní starodávných také zpěvy lahodnější, připomínající italské zpěvy operní a vliv hudby instrumentální, která stále se šíříc starou hudbu vokální úplně pozměnila. Vrstevníkem Holanovým byl Mikuláš Frant. Wencelius, kapelník při chrámě sv. Víta na Hradčanech, jenž složil Flores vernae čili hudba církevní o pěti mších (1699), Requiem a Salve regina 4hlasé s prův. 2 houslí a 3 pozounů.
Hudba instrumentální a hra virtuosní, pěstovaná již po delší dobu v Italii, počala se šířiti i v zemích českých a jedním z předních virtuosů byl houslista Jindřich Bieber, narozený r. 1644 ve Vartemberku v Čechách. Vycvičiv se bezpochyby v Italii, proslul jako virtuos i skladatel skladeb houslových a stal se kapelníkem arcibiskupa solnohradského, kde zemřel r. 1707. Zvláštní oblibě těšila se hra na loutnu a mezi loutnisty českými připomínají se Jan Strobach, Karel Kohout, Aurius Dix a Jan Antonín Losi hrabě z Losimthalu (1638 až 1721), jenž považován za největšího loutnistu své doby.
Při školách klášterních vyučovali zpěvu a hudbě kantoři; neboť hudba byla hlavním předmětem vyučovacím a ze žákovstva zřizovány sbory pěvecké i kapely hudební, provozující hudbu při obřadech slavnostních. (K založení nadání pro hudebníky při chrámě svatého Mikuláše v Praze daroval Adam Jiří z Kokořova r. 1631 sumu 4200 zl. a k témuž účelu r. 1668 hrabě Trautmannsdorf 9000 zl.) Povinností kantora bylo při mši i při nešporách hráti a hudbu figurální s hudebníky provozovati, zvláště při chrámech ve městech větších.
Záliba v hudbě instrumentální šířila se v tu dobu nejvíce v kruzích šlechtických, kteří zřizovati počali vlastní hudební kapely k svému obveselení a k rozmnožení lesku svých sídel. Proto jevila se veliká potřeba hudebníků, jimiž by kapely ty mohly býti doplňovány, a tudíž dosazováni za učitele čili kantory na školy městské i vesnické pouze ti, kdo vykázati se mohli vzděláním hudebním. Vyučenci škol venkovských vysíláni pak do Prahy ke kapelám šlechtickým, kde dostalo se jim zaměstnání ve službách panských, anebo vstoupivše do škol klášterních, stali se zpěváky klášterními a po dokonaných studiích členy řádů, kde dostalo se jim žádoucího zaopatření. Většina hudebníků v Praze zaměstnána byla při chrámech. Tím způsobem nastal na rozhraní XVII. a XVIII. věku v zemích českých neobyčejný ruch, jemuž oddávaly se veškeré vrstvy obyvatelstva. V městech i na vesnicích vznikly za krátkou dobu hudební školy, v nichž každý nástroj měl dovedné mistry a brzo bylo takové množství hudebníků, že Č. nazývány byly zemí nejhudebnější. Avšak čím více pěstována hudba tímto směrem, tím méně přihlížeti se mohlo k ostatním oborům uměleckým, a po stránce národní nemělo toto výhradné pěstování a provozování hudby zdravého účinku na rozvoj hudby české, poněvadž, zůstávajíc většinou na stupni virtuosství a sloužíc účelům praktickým, nedospěla k rozkvětu uměleckému. Většina hudebníků českých, nenalézajíc zaopatření v domově, uchylovala se do ciziny, kde dobyla si uznání, ano i slávy, ale zanikši brzy v živlu cizorodém, umění domácímu neprospěla, neboť skladby skladatelů žijících v cizině ve vlasti zůstaly neznámy. Ostatně ani skladatelé v domovině činní nedospěli k činnosti samostatné a rázovité.
V cizině prosluli jako skladatelé církevní zvláště Jan Dismas Zelenka, Jan Zach, Frant. Tůma, v oboru dramatickém Jiří Ant. Benda a Josef Mysliveček; avšak skladatelé ti nevypěstovali hudby české, samostatným rázem a duchem národním prodchnuté, nýbrž splynuli v celek s ostatními skladateli, mezi kterými žili; zejména pak skladatelé dramatičtí, řídíce se vkusem a potřebami své doby, složili množství skladeb, jež však za krátko byly zapomenuty a jinými překonány. V oboru církevním proslul nad ostatní v Čechách Frant. Brixi, jehož skladbám dostalo se uznání nejen v domově ale i za hranicemi; ale skladby ty, jsouce skládány k potřebám bohoslužby katolické, nemohly míti rázu národního, poněvadž neměly za podklad slovo české. Skladby ostatních skladatelů nesnesou však měřítka přísnějšího, neboť hověly příliš duchu času. Byl to následek poměrů neblahých, plynoucích z příčin politických a společenských, v nichž ocitl se národ český. Kapely šlechtické, hovíce libůstkám jednotlivců, nepřispívaly nikterak ku zvelebení umění, nýbrž byly smutným dokladem, v jaké podřízenosti umění hudební dosud se nacházelo. Členové kapel těch, náležejíce ke služebnictvu vrchnosti, nepožívali vážnosti jako umělci a pěstovali hudbu jako zaměstnání vedlejší k obveselení svého panstva. Ani v Praze nemohly orchestry divadelní provozovati pravidelně větší skladby instrumentální, a teprve koncem věku XVIII. spojovali se hudebníci pražští k výkonům příležitostným, ale brzo opět se rozcházeli. V Čechách a na Moravě provozována hudba způsobem okázalým, zpívalo a hrálo se všude, hudebníků byl veliký počet, ale nebylo snahy vyšší, směřující k účelům uměleckým, a země české staly se zásobárnou, z níž přicházelo množství instrumentalistů do ciziny, ale pozbyvši tam své národnosti, zaniklo. Na slova česká nic nebylo skládáno, poněvadž skladatelům nedostávalo se uvědomění národního a nebylo také pomůcek nejnutnějších, totiž plodů literárních. Proto nemůžeme přisvědčiti těm, kteří dobu tu vyhlašují za zlatý věk hudby české; neboť skladatelé, nejsouce si vědomi zvláštností národních a splynuvše v celek s ostatními skladateli zahraničnými, nevypěstovali hudby rázu českého a samostatného, a proto také skladby jejich brzo jinými byvše překonány, úplně zanikly a mají pro nás cenu pouze historickou. Málo bylo výjimek.
Zakladatelem hudební školy pražské, v níž vyučováno theorii a praktické hře na varhany, byl učený kontrapunktista Bohuslav Matěj Černohorský (1679—1742), člen řádu minoritského u sv. Jakuba v Praze. U něho vycvičili se varhaník Jan Zach, Frt. Ig. A. Tůma a Jos. Ferd. Norbert Segert (1716—1786), jenž stal se nejlepším učitelem hudby v Praze a v oboru tom nástupcem Černohorského. Jsa dlouhou dobu varhaníkem při chrámě týnském a křižovnickém, vycvičil množství umělců, zejména vzdělali se u něho J. Mysliveček, M. Sojka, Jan E. Koželuh, V. Praupner, K. Kopřiva, V. Maschek, J. Kuchař i jiní a býti žákem Segertovým bylo nejlepším doporučením. (Dlabač, Künstlerlexikon, 1815.) Dále jako skladatelé vynikli Jos. Ant. Seling (1710—1756), kapelník při chrámě sv. Víta, a Frant. Václ. Habermann (1706—1783), od r. 1750 ředitel kůru při chrámě kláštera maltézského v Praze a od r. 1773 ředitel kůru v Chebu. Oba byli skladatelé církevní a dramatičtí. Největší měrou proslul jako skladatel církevní Frant. Vojt. Emanuel Brixi (1732—1771), posléze kapelník při chrámě sv. Víta. Skladbami církevními získal si slavné jméno nejen v domově, než i za hranicemi. Velebným dílem jest jeho velké Requiem pro smíšené hlasy s průvodem orchestrálním. Jeho vrstevníkem byl Jan Ev. Antonín Koželuh (1738—1814), od r. 1784 kapelník při chrámě sv. Víta na Hradčanech. Složil několik mší, dvě oratoria, dvě opery a několik menších skladeb církevních, jež v opisech se rozšířily. Vedlé těchto stáli v popředí jako skladatelé Vinc. Maschek (vlastně Machek, 1755—1830), ředitel kůru při chrámě sv. Mikuláše na Malé Straně, Frant. Partsch (1760—1822), ředitel kůru v Týně, a mimo to byli řediteli při chrámech klášterních Günther Jacob, Dom. Černý, Jan Lohelius Oelschlegel, Kajetán Mára a Kaj. Vogel. Jako skladatel dramatický získal si chvalné jméno Ant. Tom. Kunz (1756—1830).
Nejpřednějším varhaníkem po Segertovi byl Jan Kř. Kuchař (1751—1829), varhaník při klášteře strahovském a kapelník orchestru divadelního. Dobrým varhaníkem při chrámě sv. Víta byl Jan Ig. Wolf (1716—1791). Zvučné jméno jako učitel hry klavírní získal si v Praze Frant. X. Dušek (1731—1799), jehož nejlepšími žáky byli Leopold Koželuh, V. Mašek a Jan Vitásek. V poměru velmi přátelském žil Dušek s geniálním Mozartem, jenž za svého pobytu v Praze býval vždy hostem Duškovým a čásť opery »Don Giovanni« složil na jeho letním sídle, na vinici Bertramce u Smíchova (1787). Sloh Mozartův stal se od té doby vzorem všech skladatelů v Čechách žijících a zásady ty udržely se po dlouhou dobu. — Mezi houslisty stáli na předním místě Jos. Strobach (1731—1794), kapelník orchestru při opeře italské, Václ. Jos. Praupner (1745—1807), ředitel orchestru divadelního po Strobachovi a ředitel kůru při chrámě křižovnickém, Václav Král (1756—1818), první houslista při divadelním orchestru, dále Jan Jos. Praupner, Jan Frant. Kučera, Čeněk Javůrek, Jos. Javůrek a j. Jako violoncellisté měli dobré jméno Emerich Petřik, Ondřej Kusý a zvl. Bern. Václ. Šťastný, jenž r. 1810 jmenován prvním professorem hry na violoncello při nově zřízené konservatoři. Dovednými hudebníky byli: fagotista Tomáš Votruba, pozounisté Hermolaus Smejkal a Gotthard Ant. Stolle a virtuos na roh Josef Matějka. Jako zpěváci vynikli: Ant. Rámiš, Frant. Strobach, J. Held a výtečná pěvkyně Josefa Dušková, manželka Fr. Duška.
Mimo Prahu na venkově měli dobré jméno jako skladatelé: Viktorin Brixi v Poděbradech, Matěj Sojka ve Vilémově, Karel Kopřiva v Citolibech, Jan Josef Dusík v Čáslavi, Bartoloměj Votava v Třeboni, Josef Vrabec v Č. Brodě, Jakub Jan Ryba v Rožmitále, Jan Vojt. Maxant ve Frimburce. Na Moravě proslul jako skladatel Ant. Jan Brosmann (1731 až 1798, nazvaný Damasus), rektor kláštera příborského, Edmund Thiel, ředitel hudby na Velehradě, Alexius Habrich, ředitel kůru v Rajhradě, Prokop Diviš, slavný učenec a farář v Příměticích, Gotthard Pokorný, ředitel kůru při chrámě sv. Petra v Brně, Ant. M. Kromer, učitel v Tuřanech a Frant. Götz, houslista a kapelník hudby arcibiskupské v Olomúci. Mimo to pěstovali tehdáž hudbu značnou měrou mnozí šlechtici a někteří z nich vynikli jako virtuosové.
Z velikého počtu umělců českých, kteří odešli do ciziny, prosluli jako skladatelé zejména: Ondřej Hammerschmiedt (1611 až 1675) ve Freiberce a v Žitavě, Jan Dismas Zelenka (1679-1745) v Drážďanech, Jan Zach (1699-1773) v Mohuči, Frant. Ig. Ant. Tůma (1704—1774) ve Vídni, Flor. Gassmann (1729—1774) ve Vídni, Josef Mysliveček (1737—1781, nazván Il Boëmo) v Italii a Jiří Antonín Benda (1722—1795) v Gothě; vedlé těch pak Václ. Pichl (1741 až 1804), Jan Vaňhal (1739—1813), Leop. Koželuh (1752—1818) a Vojt. Jirovec ve Vídni; Frant. Ant. Röszler (1750—1792) ve Zvěříně, Frant. Richter (1709—1789) ve Štrasburce a Jan Steffani (1746—1829) ve Varšavě. — Jako theoretikové prosluli Frant. Nikodim (1764—1829) a zvl. Ant. Rejcha (1770—1836), kteří se stali professory při konservatoři pařížské.
Jako virtuosové značného jména vynikli mimo J. Biebra Frant. Benda (1709—1786) a Josef Benda (1724—1804) v Berlíně, Jiří Czart (psán též Zarth, 1708—1774) a Jan Václ. Ant. Stamitz (1717-1761) v Mannheimě, Jan Jiří Neruda (1710—1780) v Drážďanech, Frant. Martin Pecháček (1763 až 1840) v Karlsruhe, Pav. Vranický (1756—1808) a Frant. Krommer (1760—1831) ve Vídni; violoncellisté Ig. Frt. Mára (1709—1784) v Berlíně, Jos. Frt. Kr. Smrčka (1766—1793) v Londýně, Frant. Jan Šťastný (1774—?) v Mannheimě, Ant. Kraft (1750—1820) ve Vídni; klarinetista Jan Jos. Beer či Pehr (1744—1811) v Berlíně; hoboista Jos. Červenka (1762—1824) v Petrohradě; virtuosové na roh Karel Houdek (1721 až 1796) v Drážďanech, Jan Stich čili Punto (1746—1803) v Paříži; virtuos na harfu Jan Krumpholz (1745—1790) v Paříži; varhaník Václ. Apoll. Růžička (1757—1823) ve Vídni; klaviristé Josef Stefani (1726—1794) ve Vídni, Frant. Ben. Dusík (1766—1816) v Lublani, nejslavnější pianista svého věku Jan Lad. Dusík (1761—1812) v Paříži, Jindřich Klein (1756—1830) v Prešpurku, Josef Javůrek (1756—1846), slavný učitel hry klavírní ve Varšavě a j. — V oboru pěveckém získali si chvalnou pověst Daniel Záhorský ve Vratislavi, Frant. Václ. Hurka (1762—1805) v Berlíně, Josef Karel Ambrož (1759—1822) v Bayreuthě a Berlíně, Benedikt Žák (psán též Cziak, Schack a Ziack, 1758—1816) v Mnichově a Jan Al. Miksch (1765—1845) v Drážďanech.
Obor theoretický a historický neměl ve věku XVII. a XVIII. pěstovatelů jazykem českým, alespoň neznáme žádného spisu z doby té o hudbě jednajícího; pouze Tom. Balt. Janovka, varhaník při chrámě týnském v Praze, sepsal jazykem latinským stručný hudební slovník nazvaný Clavis ad Thesaurum magnae artis musicae, jenž tiskem vydán r. 1701 a 1715 u Řehoře Labauna v Praze.
Zvláštní událostí po stránce hudební bylo slavnostní představení operní, konané při korunovaci cís. Karla VI. za krále českého v Praze dne 31. srp. 1723. Provedena opera »La constanza e fortezza« od dvorního kapelníka J. Fuxa ve zvláštním operním domě blíže královského hradu, při čemž účinkovali nejslavnější umělci z ciziny a nejlepší hudebníci domácí.
Horlivě a okázale pěstována v XVIII. věku hudba instrumentální při bohoslužbách, zejména v chrámech pražských a ve větších městech českých, kde vedlé sboru pěveckého vydržováni i četní instrumentalisté, provozujíce skladby církevní každou neděli a každý svátek při veliké mši. Mimo to provozována hudba instrumentální též v chrámech vesnických, zejména o svátcích. Hudbu tu obstarávali kantoři, vycvičivše si sbor pěvecký ze žákův a vzdělávavše též mnoho instrumentalistův. Zvláštní sbory pěvecké i hudební byly v četných klášteřích pražských i na venkově, v jejichž chrámech přihlíželo se k provozování instrumentálních skladeb církevních. Největší počet skladeb těch skládali ředitelové kůru sami a mimo to opatřovali si četné hudebniny od skladatelů jiných opisem, neboť málo co z oboru toho vydáno tiskem. Největšího rozšíření po českém venkově dostalo se skladbám Brixiovým, J. Koželuhovým, Vitáskovým a Führerovým; skladby ty provozovány pilně ještě za našeho věku.
Koncem XVIII. st. nastala však v hudebních našich poměrech značná změna novotami Josefa II., zrušením mnohých klášterův, v nichž dosud hudba usilovně byla pěstována a zaniknutím kapel šlechtických, čímž zmizely hlavní podmínky dosavadního ruchu hudebního. Hudba, pěstovaná směrem a způsobem právě vylíčeným, nemohla se udržeti delší dobu na stejné výši a nemajíc také značné ceny umělecké, počala klesati, nabývajíc čím dále více rázu řemeslného, ne-li šumařského. Nejen na venkově, ale také v Praze nepřihlíželo se při provozování skladeb vždy k dokonalosti, a provozovány namnoze skladby ceny velice pochybné; ano do chrámů zaváděny i skladby operní, čímž vážnost obřadů náboženských trpěla a vkus obecenstva zevšedněl. S mnohých stran poukazováno na tento zřejmý úpadek a když početím věku XIX. nastaly politické poměry poněkud příznivější, šířila se snaha směřující k odklizení těchto nedostatků. Konečně došlo k založení spolku pro zvelebení umění hudebního v Čechách, jenž nazván pražskou konservatoří. Ústav ten, jejž založili někteří šlechtici, stvrzen r. 1810 a v květnu roku násl. počalo se vyučovati. Ředitelem jmenován Bedřich D. Weber, jenž sepsal osnovu vyučovací, učiteli ustanoveni nejlepší z umělců pražských a na ústav přihlásili se prvním rokem 34 žáci, jejichž počet později značně se rozmnožil. (Viz Čechy str. 205.) Po stránce hudební prospíval ústav ten značně, ale po stránce národní trpěl stejnou vadou, jako veškeré ústavy založené v době tehdejší; neboť vyučování dělo se veskrze jazykem německým, ačkoli žáci byli většinou rodilí Čechové: v době novější stala se poněkud náprava, ale dle pravidla jest konservatoř dosud ústavem německým. Důležitým činitelem v oboru hudebním stala se varhanická škola, zřízená r. 1830 (viz str. 205). Prvním ředitelem byl J. A. Vitásek a jednatelem horlivý Jan rytíř z Rittersberka. Po Vitáskovi jmenován jejím ředitelem Karel Pitsch, po té Josef Krejčí a v l. 1865—1890 byl ředitelem Frant. Zdeněk Skuherský, jenž získal si o ústav největší zásluhu zavedením mnohých oprav. Mezi učiteli ústavu toho vynikli R. Führer, František Blažek (jehož působení trvá zde od r. 1838 až po dnešní dobu 1892) a Josef Leop. Zvonař. Jako při konservatoři vzdělalo se množství virtuosů na různé nástroje, stala se škola varhanická semeništěm skladatelů českých, zejména v době novější, a v ní vycvičila se též většina ředitelů kůru i varhaníků, kteří mnoho přispěli ke zvelebení umění hudebního nejen v Praze, ale ve všech zemích koruny české. Vedlé těchto dvou nejdůležitějších ústavů hudebních založen již r. 1803 Spolek umělců pro podporování vdov, jehož péčí se provozují dvakráte do roka skladby oratorní. Spolek ten dosud trvající k jehož hmotnému zvelebení nejnověji největší měrou přispěl Jan Ludevít Lukes, předseda jeho od r. 1866, podporuje vydatným způsobem sestárlé umělce a jejich vdovy. Podpůrným spolkem pro hudebníky jest Cecilie, založená r. 1870, jejíž starostou jest J. Klička. R. 1840 založeny v Praze dva spolky, jejichž činností život hudební poněkud byl oživen, arciť v rouše německém. První z nich byla »Cecilská jednota«, jež pořádala koncerty s počátku vokální, později orchestrální, provozujíc skladby světské novější až do r. 1867, kdy koncertem 117tým činnost svou vedením ředitele Antonína Apta zakončila. Druhým spolkem byla »Žofínská akademie«, jež pěstovala hudbu vokální, zejména církevní ve svých výročních koncertech a od r. 1863 obmezila se na vyučování hře klavírní. Zakladatelem a prvním ředitelem byl Alois Jelen, jenž poprvé do veřejnosti uvedl sbory české, po něm následovali Jan N. Škroup, J. Mayr, V. E. Horák, Fr. Vogl, Z. Kolešovský, Fr. Škroup, J. L. Zvonař a Ed. Tauwitz. »Jednota pro zvelebení hudby vojenské« založena r. 1850 a prvním ředitelem byl J. Svoboda, po té Jan Pavlis. R. 1859 založen zpěv. spolek německý »Männergesangsverein«, jenž změnil se brzo ve spolek »Beseda«; ale ta r. 1876 zanikla Zpěv. spolek český »Hlahol«, založený v listop. 1860, slavil r. 1886 dvacetipětileté jubileum své velmi záslužné činnosti, vydal za tou příčinou »Památník«, v němž zahrnuty dějiny spolkové, a vyznamenán velkou zlatou medaillí pro vědy a umění. Zároveň s Hlaholem i později založeno po vlastech českých množství spolků zpěváckých, jichž bylo nejvíce r. 1868, totiž v Čechách 180, na Moravě 42, ve Slezsku 2 a ve Vídni 3. Největší činností vedlé Hlaholu vynikl Slovanský zpěvácký spolek ve Vídni, »Hlahol« plzeňský, jehož Památník vydán tiskem r. 1887 a »Žerotín« olomúcký, založ. r. 1880 Jindř. Geislerem.
Z umělců českých na počátku věku XIX. stáli v popředí Jan A. Vitásek, Dionys Weber a Václav Tomášek, kteří jsouce stoupenci Mozartovými, zůstali směru tomu věrni, novějších skladatelů neuznávajíce. Jan A. Vitásek (1771—1839), kapelník při chrámě sv. Víta, náležel k nejlepším skladatelům, zejména v oboru církevním a v mladších létech proslul jako virtuos klavírní; k nejlepším jeho skladbám náležejí 2 slavnostní mše a velké requiem. — Bedřich Dionys Weber (1766—1842), ve mladších letech oblíbený skladatel kusů tanečních, od r. 1810 ředitel konservatoře praž., pro žáky ústavu sepsal několik knih učebných a v kruzích hudebních náležel k mužům nejváženějším. — Václav Jan Tomášek (1774 až 1850), velmi vážený hudební učitel, složil množství skladeb orchestrálních, komorních a vokálních, zejména velké requiem a slavnostní mši korunovační, a byl prvním, jenž písni české vdechl ducha uměleckého, předstihnuv v oboru tom své vrstevníky. Kolem něho utvořil se v Praze zvláštní kruh umělců, v němž po dlouhou dobu rozhodováno o činnosti hudební v Praze; u něho vycvičili se mimo jiné J. Voříšek, Ch. Kuhé, B. Kittl a Al. Dreyschok. — Dále požíval nejlepší pověsti virtuos na varhany Karel Fr. Pitsch (1786—1858), učitel a později ředitel školy varhanické. Bylť výborným učitelem i přítelem svých žákův a vydal Museum für Orgelspieler (1823). — Důmyslným skladatelem písní byl Frant. Max Kníže (1784—1840); vydal mimo jiné dva sešity písní českých (op. 18 a 21), z nichž ballada Když měsíček spanile svítil znárodněla.
V létech dvacátých počal v Praze čilejší ruch hudební pořádáním představení operních a skládáním písní, a tou dobou objevila se i česká zpěvohra. Mezi mladíky hudebně nadanými vynikl Frant. Škroup (1801—1862). Složil zpěvohru Dráteník na slova K. Chmelenského, jež provozována poprvé na českém divadle 2. ún. 1826 s velkým úspěchem a považována až na dobu novější za přední operu českou. Mimo jiné zpěvohry složil pak Škroup i hudbu k Tylově frašce »Fidlovačka« (1834), z níž píseň Kde domov můj měla největší úspěch a stala se hymnou národní. — Sbírku zpěvů vlasteneckých, již K. Chmelenský r. 1835 založil, redigoval Škroup v l. 1837—1839 a obnovil ji r. 1843. Z 5 jeho německých oper žádná nepronikla; on pak sám v létech pozdějších věci české úplně se vzdaloval. Po něm pokusil se ve skladbě dramatické Jiří Macourek, kapelník vojenský, jenž složil českou operu Žižkův dub (1847), která však neměla úspěchu. V oboru dramatickém předčil nad své vrstevníky Jan Bedř. Kittl (1809—1868), ředitel konservatoře pražské po Webrovi, jenž složil 3 německé opery, 4 symfonie, koncert. ouverturu, několik skladeb klavírních a 8 písní českých. Skladby ty vynikají vytříbeným vkusem, skvělou stránkou instrumentální, ale nenesouce se duchem českým, nemohou míti pro nás zvláštního významu. Vedlé těch pokusili se na poli dramatickém J. M. Wolfram (1789 až 1839), purkmistr v Teplici, jenž složil 10 něm. oper, a mladistvý skladatel Jul. Benoni (* 1832), jenž složil tři opery, ale brzo obrátil se k oboru jinému. — Ke skladatelům těm náleží též Josef Abert (* 1832), žák konservatoře praž., později kapelník při dvorním divadle v Štutgartě. Z oper jeho Astorga dosáhla největšího úspěchu. Větší význam pro nás nežli jmenovaní má ochotník skladatel Václ. Jindř. Veit (1806—1864), jenž proslul jako důmyslný skladatel hudby komorní a složil mimo jiné četné skladby 5 kvartet a 5 kvintet pro nástroje smyčcové, vynikajících uhlazenou formou a vroucím, jadrným obsahem. Ač rodem Němec, naučil se dokonale jazyku českému a složil několik rázovitých sborů českých, mezi nimi nejznámější Na Prahu.
Hudba církevní měla v době té více pracovníkův nežli hudba dramatická a ve větších chrámech městských provozovány církevní skladby instrumentální až na dobu novější. Největší plodností vynikl Rob. Führer (1807—1861), kapelník při chrámě sv. Víta na Hradčanech. Složil asi 300 různých skladeb, mezi nimi 3 mše slavnostní a 20 mší menších, jež po celých Čechách se rozšířily a hojně se provozovaly. Neméně plodnými skladateli církevními byli Albín Mašek (1804—1878), ředitel kůru při chrámě Týnském a po té u sv. Mikuláše na Malé Straně (složil asi 200 skladeb církevních), Frant. Lábler (1808—1851), ředitel kůru při chrámě sv. Trojice v Podskalí, Zikmund Kolešovský (1817—1868), ředitel kůru při chrámě sv. Štěpána, a j. — Plodným skladatelem byl Jan N. Škroup (* 1811), do r. 1887 kapelník při chrámě sv. Víta na Hradčanech, jenž složil 10 mší, českou operu Švédové v Praze (1867) a sepsal několik pomůcek učebných. — Největšího úspěchu svými skladbami dosáhl Václ. Em. Horák (1800—1871), ředitel kůru při chrámech Marie Sněžné, sv. Vojtěcha a v Týně, jehož mše rozšířily se i za hranice vlasti naší. — Vedlé těch pracovali v oboru církevním František Drechsler (1803—1878),. Václav Proška (1817 až 1872), ředitelové kůru v Praze, a Josef Krejčí (1822—1881), posléze ředitel konservatoře pražské, skladatel a virtuos varhanní. Jím ukončena řada skladatelů církevních, kteří pracovali ve větších rozměrech. V době nejnovější ochabl obor ten a přistupováno k němu jen výjimečně. Mladší skladatelové řídí se ve skladbách církevních slohem gregoriánským, o němž nehodláme se šířiti, pokládajíce jej za anachronismus z ciziny přijatý.
Hudbu instrumentální, zejména taneční, pěstovali vedlé B. D. Webra Jan Vojt. Štika (1779—1833), později Jos. Labický (1802—1881) a Matěj Hilmar (1804—1881), tvůrce první české polky pro orchestr (1836), jež nazvána »Esmeralda«, nalezla rozšíření v nejdálnější cizině. — České skladby vokální počali se zdarem pracovati Alois Jelen (1801 až 1857), první ředitel Žofínské akademie, jenž složil několik zdařilých a rázovitých sborů českých. V zátiší venkovském pracovali týmž směrem Jos. Vorel (1801—1874), farář ve Zdicích, jehož píseň Nad Berounkou stala se národní, a Jan Pav. Martinovský (1808—1873), člen řádu praemonstrátského na Strahově a ředitel škol v Rakovníce, jenž mimo vlastní písně a sbory hlavní zásluhu získal si harmonisováním českých národních písní od K. J. Erbena sebraných. — Z pěvců v 1. polov. věku XIX. prosluli Kateřina Podhorská, Jenny Lutzerová, Cecilie Soukupová-Botschonová, Kar. Strakatý, Jos. Eminger, Mat. Podhorský, Frant. Bráva, Josef Reichel a Jan Lud. Lukes, členové divadla stavovského, kteří účinkovali i v představeních českých před zřízením samostatného divadla českého. Jako učitel hry klavírní a theorie hudební v této době zjednal si chvalné jméno Josef Proksch (1794—1864), jenž zařídil první ústav klavírní v Praze (1830), v němž vzdělalo se množství umělcův, též Bedřich Smetana. V době pozdější vzniklo vedlé toho více ústavů klavírních a vedlé nich několik ústavů pro vyučování zpěvu koncertnímu i dramatickému, z nichž první byl Čabounův (r. 1855). — Umělců hudebních a zejména virtuosův v Čechách narozených a v cizině činných bylo i v této době veliké množství, jichž přibylo ještě více po založení konservatoře pražské. Ve Vídni získali si slavné jméno Josef Drechsler (1782—1852), kapelník při chrámě sv. Štěpána a professor tamější konservatoře, Jan Hugo Voříšek (1791—1825), jeden z nejslavnějších varhaníků své doby, Šimon Sechter (1788 až 1867), na slovo braný theoretik a professor při konservatoři, Emanuel Doležálek (1780 až 1858), hledaný učitel hry klavírní; vedlé těch Jan Ev. Hořalka, Frant. Chotek, Ondřej Němec, jako skladatelé Josef Dessauer, Ant. Emil Titl a j.
Jako virtuosové prosluli houslisté Leop. Jansa (1795—1875), Josef Slavík (1806 až 1833), nejslavnější houslista český, Jos. Beneš, klarinetista Josef Fridlovský, kontrabasisté Antonín Sláma, Vojtěch Janouš a Jos. Vraný všichni ve Vídni; houslista Ferd. Laub (1832—1875), jenž proslul na svých cestách uměleckých a posléze byl prof. při konservatoři moskevské; dále houslisté Raim. Dreyschok v Lipsku, Josef Sokol v Petrohradě, flétista Josef Wolfram v Karlsruhe, fagotista Václav Neukirchner a Frant Boch, violoncellista v Štutgartě, virtuosové na klavír Ign. Moscheles v Lipsku, Alex. Dreyschock v Petrohradě, jako houslista a skladatel Václ. Kalivoda, kapelník v Donaueschinkách. — V oboru pěveckém získali si jméno Frant. Hauser, ředitel konservatoře v Mnichově, Josef Th. Krov, učitel zpěvu v Londýně, tenoristé Jan N. Drska v Kasselu, Josef Al. Ticháček v Drážďanech, Alois Ander ve Vídni, Gust. Walter ve Vídni, nejslavnější barytonista své doby Jan Pišek ve Štutgartě, Frant. Krolop, basista v Berlíně a jiní.
Když na počátku let šedesátých úmorný absolutismus zrušen říjnovým diplomem (1860) a v životě českém jevilo se radostné vzpružení všech sil, nastal ovšem nový, čilejší ruch i na poli umění hudebního. Řady starších skladatelů v době té činných rozmnoženy skladateli mladšími, nadšenými, kteří s počátku pěstovali nejvíce hudbu sborovou pro spolky pěvecké, jichž tehdáž u nás téměř každým dnem přibývalo. Když pak r. 1862 zřízeno v Praze samostatné divadlo české, nastala také touha po původních operách českých. V této době přípravné byl nejčinnějším umělcem hudebním Josef Leop. Zvonař (1824—65), neobyčejně činný jako učitel při škole varhanické, skladatel, spisovatel, jehož zásluhám nedostalo se dosud dostatečného ocenění. Sepsal první spis theoretický v jazyce českém Základové harmonie a zpěvu (1861), mimo to vydával staré hudební památky české (1860 až 1864) a napsal do Riegerova Slovníka Naučného dějiny hudby české a množství článků theoretických i životopisných.
Na české divadlo v Praze uvedeny hned v prvních létech i původní zpěvohry, zejména Vladimír od Fr. Zd. Skuherského a Templáři na Moravě od Karla Šebora; ale skladby ty nemajíce rázu původního a nepostihujíce dostatečně ducha českého, pozbyly brzy působivosti a teprve skladbami B. Smetanovými učiněn rozhodný pokrok v dramatické hudbě české. První opera Smetanova Braniboři v Čechách (provozována v lednu 1866) přijata byla s neobyčejným nadšením. Skladba ta věstila svou barvitostí národní, formální dokonalostí a uměleckou prohloubeností rozhodný pokrok v české hudbě dramatické a jí zahájena nová doba v domácích dějinách hudebních. Ale úspěchu ještě rozhodnějšího dosáhla druhá opera Smetanova Prodaná nevěsta, uvedená na jeviště 30. května 1866. Skladba ta, v níž slovo české k úplné přišlo platnosti, vyhovujíc veškerým požadavkům uměleckým, předčila nad práce dosavadní nejen dokonalostí formální, než i původností a určitou barvitostí po stránce národní, a brzy považována jsouc za vrchol uměleckého tvoření hudebního, stala se vzorem a měřítkem jiných skladeb dramatických.
Bedřich Smetana (1824—1884), tvůrce hudby české, byl v l. 1856—61 ředitelem symfonického spolku v Goeteborku ve Švédsku, odkud vrátil se do Prahy, chtěje síly své věnovati svému národu. Po úspěchu »Prodané nevěsty« stal se koncem r. 1866 kapelníkem při českém divadle, kde zůstal až do svého ochuravění v říjnu 1874; po té žil v soukromí. Činnost jeho, věnovaná umění domácímu, korunována úspěchem nejskvělejším; po »Prodané nevěstě« složil vážnou operu Dalibor (1869), v níž dosáhl neobyčejné dokonalosti ve výrazu dramatickém; pak následovaly komické opery Dvě vdovy (1874), Hubička (1876), Tajemství (1878) a slavnostní opera Libuše (1868—1872), jimiž dostoupil nejvyššího stupně vyspělosti dramatické. Poslední jeho prací dramatickou byla Čertova stěna (1882). — Vedlé opery pěstoval Smetana i jiné obory hudební s rozhodným úspěchem. Již ve skladbách klavírních z let padesátých jsou stopy samostatného tvoření s nádechem národním, ale ještě více po stránce té vynikají skladby jeho pozdější, když ze Švédska vrátil se do Prahy. Ke skladbám z doby prvé náležejí též Slavnostní symfonie (1853), symfonické básně Richard, Hakon Jarl a Valdštýnův tábor (1858). V salonních polkách a tancích národních pro klavír vytvořil Smetana rozkošné obrázky plny českého živlu, rázovité formy a vyspělosti umělecké. Avšak na vrchol dokonalosti vyšvihl se svými 6 básněmi symfonickými Vyšehrad (1874), Vltava (1874), Šárka (1875), Z českých luhův a hájů (1875), Tábor (1878) a Blaník (1879), jež společným jménem nazval Vlasť a jež náležejí k nejdrahocennějším skvostům české hudební literatury. Také v hudbě komorní pokusil se s úplným zdarem; sem náležejí Trio z g moll (1855), kvarteto Z mého života pro smykací nástroje (1876) a více skladeb klavírních. K nejrázovitějším skladbám sborovým náleží Rolnická, velikou cenou vyniká též Patero písní večerních. — Smetana položil základ k hudbě české s rázem národním a pouze na tom základě rozvíjeti se může dále hudba česká. V cizině dlouho neuznáván, až teprve v době nejnovější (v červnu 1892) ve Vídni jeho »Prodaná« a »Dalibor« vzbudily takový úžas, že tamní kritika svorně uznala, že Smetanovi náleží mezi skladateli světovými přední místo. Zásluhy jeho o hudbu českou nebyly dosud dostatečně oceněny a zejména poslední jeho dramatická díla nebyla v širších kruzích domácích dosud náležitě pochopena. Ku pravému pochopení a ocenění těchto skladeb potřebí větší prohloubenosti a vzdělanosti hudební, než jakou nalézáme u kruhů širších, neméně i delší doby a častějšího provedení. Smetana nepsal pro zábavu okamžitou, nýbrž geniálním svým duchem tvořil díla na základech uměleckých, předcházeje jimi svou dobu na několik desítiletí a proto mají díla jeho cenu tak závažnou a zůstanou vzorem i dobám pozdějším. (Viz Chvála, Čtvrtstoletí české hudby, 1887.)
Skladbami Smetanovými položen základ k hudbě české, jak instrumentální, tak dramatické. Před Smetanou mluviti lze pouze o hudbě v Čechách a teprve po »Prodané nevěstě« o hudbě české. Srovnávajíce skladby Smetanovy shledáváme, že nejsou všecky na stejné výši, ale umělecká jejich cena stoupá a roste s jejich časovým vznikáním. Při prvních skladbách dramatických pozorovati jest, že jejich čásť hudební vyniká vyspělostí a uměleckým rozhledem nad čásť zpěvní, poněvadž deklamace českého slova jest dosud nedostatečna. Ale čím dále Smetana v tom oboru pracoval, tím více přihlížel ke správnosti stránky té a již v »Hubičce« jest deklamace správna; v »Libuši« a »Tajemství« vyhověno pak v příčině té veškerým požadavkům, neboť deklamace jest vzorná a také v »Patero večerních písních« podáno slovo v rouše úplně bezvadném. Tento stálý pokrok svědčí o důmyslu geniálního skladatele, jenž stále se zdokonaloval, aby dosáhl účelu sobě vytknutého. Postup ten a zdokonalování to nejeví se tou měrou ve skladbách jeho vrstevníkův a nástupcův. Ač v různých pojednáních k věci té po delší dobu poukazováno, aby dosaženo bylo shody hudby se slovem, nedospěli jsme dosud v oboru tom k ustálení a slovo české není dosud rovnoprávno s frasí hudební. Vyskytují se ovšem výjimky po stránce té zejména v době nejnovější, ale v některých skladbách českých jeví se úplná neznalost prosodie české a bude potřeba ještě delší doby, než vady ty nadobro budou odklizeny. Proto jest nutno vrátiti se ku pravidlu, jež vyslovil slavný Komenský v předmluvě ke svému kancionálu r. 1659 vydanému, k čemuž již dříve bylo poukázáno.
Mezi vrstevníky svými proslul v době nejnovější Antonín Dvořák (* 1841) nejen počtem, nýbrž i důkladností a rázovitostí skladeb svých ve všech oborech hudebního tvoření. Vystoupiv po dlouholetém studiu a strádání se skladbou sborovou Hymnus (1873), zjednal si rázem jméno znamenitého skladatele. Další jeho skladby pro sbor a orchestr jsou: Stabat mater (1876), Žalm 149. (1878), Svatební košile (1884), Svatá Ludmila (1886) a Requiem (1890); opery: Král a uhlíř (1871 a 1873), Tvrdé palice (1874), Vanda (1875), Šelma sedlák (1877), Dimitrij (1882), Jakobín (1889). Ale největšího úspěchu dosáhl svými skladbami komorními a instrumentálními, k nimž náležejí tři velké symfonie, tři slovanské rhapsodie, dva pochody, ouvertury, suita, serenády, koncert klavírní a houslový, fantasie a scherzo capriccioso, Slovanské tance, variace klavírní, dva furianty, Ze Šumavy, Legendy a množství menších skladeb; dále pak pět kvartet pro smykací nástroje, dvě kvinteta, sexteto, klavírní kvinteto, kvarteto, tria, Maličkosti a dva valčíky. Skladbami těmi získal si jméno slavného skladatele i daleko za hranicemi, zejména v Anglii, kde jeho díla provozují se s velikou okázalostí při festivalech. Za tuto obsáhlou činnost uměleckou dostalo se Dvořákovi mnohých vyznamenání. Že vedlé Smetany získal si A. Dvořák největší zásluhu o hudbu českou, vůbec se uznává; on stal se nejoblíbenějším skladatelem všude, kde rozhodují snahy umělecké, a jest z předních žijících skladatelů.
K nejplodnějším skladatelům českým náleží Karel Bendl (* 1838), jenž napsal zvláště veliké množství skladeb sborových pro různé hlasy s průvodem klavírním i bez průvodu, nejvíce sborů pro hlasy mužské, v kterémžto směru má jméno nejzvučnější. Mimo to složil opery: Lejla (1867), Břetislav a Jitka (1869), Starý ženich (1871), Černohorci (1877), Karel Skreta (1883), Gina (1885), Dítě tábora (1892), operettu Indická princezna (1875); velké skladby pro sbor a orchestr Ebrejská elegie (1873), Švanda dudák (1881), Štědrý večer (1885), Zpěv vil nad vodami (1870), Kališníci, Umírající husita, Po bitvě na Bílé Hoře, množství zdařilých písní a zpěvů, jakož i několik skladeb instrumentálních. V l. 1865—77 byl sbormistrem »Hlaholu« pražského. Bendl vytvořil si svůj zvláštní sloh, zřejmý ve skladbách vokálních i dramatických, jímající vroucí lyrickou náladou a uhlazeností.
Do řady předních skladatelů českých náleží Zdeněk Fibich (* 1851) uměleckou cenou četných skladeb, zejména instrumentálních, k nimž náležejí symfonie, ouvertury Otelo, Pražský žid, Bouře a nejpůvabnější z nich Noc na Karlštejně (1886), symfonický obraz Toman a lesní panna, Vesna, symfonická báseň Záboj a Slavoj (1875); mimo to složil opery Bukovín (1870), Blaník (1877), Messinská nevěsta (1883), skladby pro sbor a orchestr: Svatební scena, Melusina a Jarní romance. Dále složil klavírní kvarteto, dvě klavírní tria, dvě sonaty klavírní, jednu houslovou, kvarteto pro nástroje smykací, více skladeb klavírních a s největší zálibou pěstuje melodram, složiv z oboru toho Vodník, Pomstu vil, Věčnost a velkou trilogii Hippodamie (1891) na slova Jaroslava Vrchlického, jejíž první čásť Námluvy Pelopovy i ve Vídni potkala se s velmi vřelým uznáním obecenstva i kritiky.
Mezi prvními skladateli, kteří se pokusili v oboru dramatickém, byl Karel R. Šebor (* 1843), žák konservatoře pražské, složiv operu Templáři na Moravě (1865), po níž následovaly Drahomíra (1867), Husitská nevěsta (1868), Blanka (1870) a Zmařená svatba (1878), jež však majíce po skrovnu živlu samostatného, měly skrovný úspěch; delší dobu udržela se »Hus. nevěsta«. — Značnou plodností vynikl též Josef Richard Rozkošný (* 1833), jenž poprvé vystoupil s operettou Mikuláš (1870), po níž následovaly opery Svatojanské proudy (1871), Záviš z Falkenštejna (1877), Popelka (1885) a Krakonoš (1889); největšího úspěchu dosáhla »Popelka«. Mimo to jest Rozkošný auktorem skladeb klavírních a vokálních. — Vojtěch Hřímalý (* 1842), rovněž chovanec konservatoře, 1868—1873 řed. orchestru při divadle českém, vyvíjel značnou činnost skládaje hudbu k různým kusům divadelním a složil i komickou operu Zakletý princ (1872), jež potkala se s dobrým úspěchem. — Velikou naději vzbudil Vilém Blodek (1834—1876), výborný pianista; složil operu V studni (1875), samostatností a rázem českým se vyznačující, avšak další jeho činnost překazila duševní choroba a předčasná smrť. S jednotlivými skladbami dramat. vystoupili též Jan N. Škroup, Leopold Měchura, Čeněk Vinař, Hynek Vojáček, z mladších pak Josef Nešvera, Moric Anger, Jindřich Hartl, Karel Kovařovic (* 1862), jenž složil mimo jiné skladby opery Ženichové (1883), Cesta oknem (1885), ballet Hašiš a několik skladeb instrumentálních, Hanuš Trneček a Josef Klička (* 1855), skladatel komické opery Spanilá mlynářka (1884), velké dumy z dob husitských Pohřeb na Kaňku (1886), Hymnu pro smíšené hlasy, několika skladeb na varhany a sborů. — Výborný pianista Jindřich Kaàn z Albestu (* 1852) složil vedlé četných skladeb klavírních velký ballet Bajaja (1889) a Josef B. Förster (* 1852) symfonii (1888), několik skladeb komorních i vokálních, Hymnus andělů pro sbor a orchestr a operu Debora (1891). — Ze skladatelů českých v cizině žijících proslul nejvíce Edvard Nápravník (* 1839), odchovanec školy varhanické v Praze, nyní dvorní kapelník při carském divadle v Petrohradě. Složil ruské opery Nižegorodci (1869), Harold (1886), množství skladeb klavírních, instrumentálních a komorních a náleží k nejlepším skladatelům doby nejnovější.
V oboru církevním pracovali v době nejnovější vedlé skladatelů již dříve jmenovaných Frant. Gregora (1819—1887), ředitel kůru v Písku, Alois Hnilička, ředitel kůru v Chrudimi, Frant. Záhorský v Jičíně a Ant. Förster, ředitel kůru v Lublani v Krajině, jenž hojnou měrou přispěl k rozvoji hudby slovinské. V době nejnovější vynikl jako skladatel církevní a virtuos na varhany Karel Stecker (* 1861), professor při konservatoři, jehož sonáta pro varhany, motetta a slavnostní mše pro sóla, smíšené hlasy a orchestr (1890) náležejí ke skladbám nejcennějším; mimo to osvědčil se jako theoretik vzácného nadání a jako spisovatel hudební, sepsav několik spisův odborných a Všeobecný dějepis hudby.
Ze skladatelů moravských vynikl v době nejnovější Pavel Křížkovský (1820—1885), jehož rázovité a vzorné sbory pro mužské hlasy náležejí k nejlepším skladbám v literatuře české. Nejčinnějším ve skladbě sborové byl Arnošt Förchtgott Tovačovský (1825—1874), jenž složil několik sborů původních a upravil pro mužský sbor množství národních písní slovanských. V oboru tom pracoval již dříve Hynek Vojáček (* 1825), professor při konservatoři petrohradské, později pak Antonín Javůrek (1834—1887), jenž složil několik skladeb žertovných, Norbert Javůrek (1839—1880), Alois Alexandr Buchta (* 1841), Josef Čapka Drahlovský (* 1847) v Přerově, Leoš Janáček, prof. při varh. škole v Brně, Berthold Žalud (1856—1886) v Brně a j.
Jako virtuosové na varhany vynikli mezi umělci českými Karel Pitsch, Josef Krejčí, Josef Förster, Adolf Průcha, Josef Smolík, Josef Klička, Karel Stecker, z houslistů Moric Mildner a Antonín Benevic hlavně jako učitelové, jejich vyučenci Josef Řebíček, Vojtěch Hřímalý, Jan Hřímalý, Václav Kopta, Antonín a Hanuš Sittové, Florian Zajíc, Otokar Ševčík, Josef Jar. Weber, Karel Halíř, Ferd. Lachner, K. Ondříček, Václav Suk a největší měrou František Ondříček, jenž pokládá se za prvního mezi houslisty žijícími. Mezi violoncellisty proslul jako učitel Frant. Hegenbart, dále virtuosové David Popper, Jan Ig. Seifert, Ludvík Peer, Alois Neruda, Theobald Krečmann, Antonín Muzikant, zvláště pak Hanuš Vihan, od r. 1888 professor při konservatoři pražské, náležeje k nejlepším violoncellistům vůbec.
Z vyučenců konservatoře vynikl kontrabasista Josef Hrabě (1816—1870), v l. 1844 až 1870 prof. při konservatoři pražské; vedlé něho Vojtěch Janouš, Josef Vraný, Frt. Simandl, Gustav Láska, Josef Sládek a Vendelín Sládek. Z ostatních získali si slavné jméno flétisté Václav Müller a Antonín Hodík, klarinetisté Jan Sobek, Vojtěch Syřínek, Frt. Raitmayer, žák výtečného Julia Pisařovice; hobojisté Arnošt König, Vilém Šubrt a Bedřich Baur; fagotisté Vojtěch Gross, Ludvík Milde a Emanuel Mašek. Výtečným učitelem hry na roh byl Jan Janatka (1832—1873), u něhož vzdělalo se množství žáků, zejména Josef Mašner, gener. ředitel hudby v Tiflisu, a Ant. Janoušek. Jako virtuos na trubku proslul Josef Kail, v l. 1826—67 professor při konservatoři, jenž o zdokonalení nástroje svého horlivě se snažil; žákem jeho byl Frt. Bláha, solista při dvorní opeře vídeňské, a Filip Bláha, nástupce jeho při konservatoři. — Mezi klavíristy prosluli Pius Richter, dvorní varhaník ve Vídni, Alex. Dreyschock, Bedřich Smetana, Frant. Bendel v Berlíně, Karel ze Slavkovských v Praze, Jindřich Kaàn z Albestu, Josef Jiránek, Hanuš Trneček. Antonín Rückauf, Augusta Kolárová-Auspitzová, Vojtěch Hlaváč v Petrohradě a j. V oboru pěveckém vynikli v době nejnovější vedlé Lukese pěvkyně Eleonora z Ehrenbergů, Věkoslava Blažková-Ressová, Marie Sittová-Petzoldová, Babetta Fibichová, Olga Paršová-Zikešová, Irma Reichová, Joh. Kavalárová; z pěvců Čeněk Vecko, Ant. Vávra, František Broulík, barytonista Jos. Lev, jenž byl okrasou česk. divadla v l. 1864—89, Leop. Stropnický, Bohumil Benoni, basisté Josef Paleček, Frant. Hynek, Karel Čech, Václav Dobš, Vilém Heš a několik mladších, kteří se zdarem účinkují v tomto oboru.
Instrumentální hudba církevní pěstována v Praze i na venkově při bohoslužbách slavnostních po způsobě XVIII. věku také v 1. pol. věku našeho; po té pak rozvojem hudby dramatické ustoupila do pozadí a zakládáním jednot gregoriánských vymizela většinou z chrámův úplně. Tím způsobem zaveden do chrámů zpěv čili hudba a capella a k účelu tomu skládány skladby na slova latinská dle slohu římské hudby věku XVI., o jejichž hodnotě a ceně umělecké bude lze pronésti úsudek správný a spravedlivý teprve v dobách budoucích.
V oboru theorie hudební počalo se v Čechách pracovati teprve počátkem XIX. věku, ale dělo se to jazykem německým Z umělců domácích přihlížel k tomu ředitel konservatoře Bedřich D. Weber, jenž pro žáky ústavu sepsal několik učebných knih vyučovacích; vedlé něho pak činni byli Václ. Em. Horák a Jan N. Škroup. První spis theoretický v jazyku českém Zakladové harmonie a zpěvu sepsal a vydal (1861) Josef L. Zvonař. Dále učitel při škole varhanické Frant. Blažek sepsal učebnou knihu Theoreticko-praktická nauka o harmonii (1866 a po druhé 1878) a Cvičení k generálnímu basu (1880) a Frant. Gregora, ředitel kůru v Písku, sepsal Nauku o skladbě hudební (1866). Největší měrou přispěl k obohacení oboru toho důmyslný Fr. Zdeněk Skuherský (* 1830), ředitel školy varhanické v Praze v l. 1866—1890. Vedlé menších spisův a pomůcek sepsal Theoreticko-praktickou školu na varhany, O formách hudebních (1879), Nauku o skladbě hudební ve čtyřech dílech (O závěru a modulaci, O jednoduchém a dvojitém kontrapunktě, O kanonu a O fuze, 1880—1884), Varhany, jejich zařízení a zachování (1885) a Nauku o harmonii (1887), kterýmžto posledním spisem získal si slavnou pověst i za hranicemi jako pokročilý theoretik hudební. — Jos. Förster (* 1833), professor při konservatoři a kapelník při chrámě sv. Víta, vydal Nauku o harmonii (1887) jazykem českým i něm., mimo to menší pomůcky ke hře na varhany. Čeněk Vinař (* 1835) vydal Instrumentaci (1864) a J. Debrnov Nauku o nástrojích (1882). Největší počet pomůcek učebných sepsal Jan Malát (nar. 1843), zejména Školu na housle, Školu klavírní, Školu pro harmonium, společně s Fibichem Velkou theoreticko-praktickou školu klavírní a upravil pro klavír Český národní poklad a Zlatá pokladnice. Fr. Pivoda (* 1824) vydal Novou methodu u vyučování zpěvu (1879—1883) a stručnou Nauku o zpěvu pro střední školy (1881). Menší školy zpěvu vydali J. L. Zvonař, Em. Vašák, J. V. Neudörfel, Jan Hejda, Fr. V. Janoušek, R. Nejedlý. Theoreticko praktickou školu zpěvu sepsal a vydal (1887) Jan Mašek a Kyrillskou školu zpěvu (1882 a 1887) Frant. Chlum. Školu houslovou dle francouzské přeložil Ad. Pozděna, V. A. Bartákovu Theoreticko-praktickou školu pro housle upravil V. Hřímalý; menší školy vydali Ed. Wittich, R. Nejedlý a Fr. Záhorský; Školy pro altoviolu a pro violoncello sestavil Fr. Heller, Školu pro violoncello Al. Neruda a J. Debrnov (1886), Školu pro kontrabass J. Hrabě, Školu pro citeru K. Vetter a K. Cibula a Školu pro harmonium Jan Waňaus.
O dějiny hudby v Čechách získal si velikou zásluhu Boh. Jan Dlabač (1758—1820). praemonstrát, sepsav Künstlerlexikon o třech dílech (vydán r. 1815 nákladem stavů čes.), v němž zachovány důležité zprávy o umělcích čes. z doby starší. Pojednání hudební Die Tonkunst in Böhmen sepsal Jan z Rittersberka a uveřejnil je v Hormayerově Archivu v l. 1824 až 1825. A. Voigt sepsal pojednání Vom Alterthume und Gebrauche des Kirchengesanges in Böhmen (pojednání české učené společnosti, 1775, 200). O hudebních poměrech psáno česky v časopisech, z nichž prvním byla Příloha k věnci, již vydal Frant. Škroup 1843 v Praze. Více materiálu zahrnuto pak v hudeb. časop. Dalibor, Slavoj, Hudební listy, do nichž přispívali mnozí ze starších i mladších umělcův a spisovatelův. — Nejvíce jako spisovatel hudební proslul August Vilém Ambros, jenž mimo jiné sepsal důkladný spis Geschichte der Musik o 4 dílech (Lipsko, 1862—1878). Narozen 1816 v Mýtě, byl státním úředníkem v Praze, ale se zvláštní péčí pěstoval umění, jsa po stránce té znalcem nejlepším a sbíral k dílu uvedenému prameny po přečetných archivech domácích i cizozemských; předčasná jeho smrt překazila však ukončení tohoto slavného díla. — Menšími články o hudbě české přispíval do časopisů zahraničných Ferd. Petr hrabě Laurencin a Frant. Ulm do »Bohemie«. Christian d'Elvert sepsal a vydal tiskem mimo jiné spisy Geschichte der Musik in Mähren und Schlesien, Brno, 1873. V době nejnovější proslul jako spisovatel hudební dr. Otokar Hostinský (* 1847), professor při univ. pražské. Sepsal Das Musikalisch Schöne (1877), Die Lehren von den musikalischen Klängen (1879) a množství kritických článků do různých časopisů, mimo to životopisy Richarda Wagnera, Krišt. Glucka, Hektora Berlioze, dále O prvotinách umění hudebního, Divadelní představení ve starých Athenách, O hudbě starých Řekův, O nynějším stavu a směru české hudby, Několik poznámek o českém slovu a zpěvu, jež vydány tiskem v Hudebních rozpravách Em. Chválou redigovaných. — Dále jako hudební spisovatel činným byl Jan Lud. Procházka, redaktor Hudebních listů a Dalibora, pak jeho nástupce v redaktorství Václ. Juda Novotný, jenž sepsal též několik rozborů větších skladeb domácích; Karel Knittl, prof. při konservatoři, psal články do odborných časopisův a jako sbormistr Hlaholu v l. 1878—1890 rozbory největších skladeb v době té provozovaných; Emanuel Chvála sepsal zajímavou studii Čtvrtstoletí hudby české (Rozpravy hudební 1887); J. Vacek vydal Stručné dějiny hudby (1873), Kar. Konrád sepsal na základech pramenů důležitý spis Dějiny posvátného zpěvu staročeského (1884), Em. Meliš napsal do Nauč. Slovníka článek o hudbě ruské; J. Debrnov Dějiny hudby v Čechách a na Moravě (vydala Matice česká, 1891); K. Stecker sepsal O zápovědi kvintové v harmonii (1888), Kritické příspěvky (1889) a Všeobecný dějepis hudby (1892). — Životopis B. Smetany sepsala El. Krásnohorská (1885) a životopis P. Křížkovského Jindř. Geisler (1886), oba pak vydány tiskem v Rozpr. hud. O poměrech divadel pražských pojednává O. Teuber ve spise Geschichte des Prager Theaters (1883).
Národní písně v Čechách sebral a vydal Karel J. Erben, moravské písně Fr. Sušil a Nové národní písně mor. s obšírnou předmluvou vydal Fr. Bartoš, Brno, 1890. Hojně pojednáváno o hudbě v časopisech hudebních, z nichž vydáván Dalibor v l. 1858—1864 a 1869 redakcí Em. Meliše, pak 1873-1875 a opět od r. 1879, Slavoj 1862—1865 redakcí J. Ulma, Hudební listy 1870—1875, Časopis pro hudbu církevní Cyrill a Method založil F. Lehner r. 1874, od r. 1884 vychází časopis Lýra v Hořicích, Varyto v Třebíči na Moravě. Vel. Urbánek vydává Hudební kalendář od r. 1883, v němž zahrnuty jsou zprávy životopisné i statistické o poměrech hudebních v Čechách a na Moravě. — Prvním nakladatelem hudebnin českých v Praze byl Marco Berra, po té Jan Hoffmann, jenž vydal Martinovského písně národní, později Robert Veit, Christof & Kuhé, Emanuel Starý, jenž vydal tiskem množství sborů českých pro různé hlasy, Fr. A. Urbánek, jenž vydal partitury skladeb instrumentálních, klavírní různé skladby skladatelů českých, pomůcky vyučovací a spisy Skuherského; k těm přidružili se v době nejnovější Bursík & Kohout v Praze, Velebín Urbánek, Knapp v Karlíně a jiní. (Viz »O literatuře hudeb. v Čechách«, Dalibor, 1886 a Debrnov, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, 1891.) SD.