Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny školství
| Ottův slovník naučný/Čechy | ||
| Literatura vědecká a odborná | Dějiny školství | Dějiny hudby |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dějiny školství |
| Autor: | Petr Durdík, Josef Šolín |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 358–361. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
1. Gymnasia vyvinula se ze středověkých latinských škol. Dle pověsti byla první latinská škola založena kol r. 895 v Budči nad Kováry. Historicky zjištěny jsou však teprve latinské školy kapitolní, na kterých byli vzděláváni nastávající kněží. První zřízena byla na Hradčanech záhy po založení biskupství (r. 973), druhá při kapitole vyšehradské r. 1090. Týž účel, totiž připravovati jinochy ku kněžství, měly školy klášterní, z nichž nejstarší jsou opatovická a sázavská benediktinů (okolo r. 995), strahovská praemonstrátů (ok. r. 1140), sedlecká (z r. 1143) a pražská staroměstská dominikánů (z r. 1239). Ve století XI. a násl. zakládány též latinské školy od měst. Tyto městské školy kvetly zvláště za Karla IV.; správa jejich a dozor po založení university (1348) svěřeny rektoru universitnímu. Za válek husitských školství české pokleslo, ale hlavně působením humanismu v XV. a XVI. stol. opět se povzneslo tak, že za rektorátu Mart. Bacháčka ke konci XVI. a na poč. XVII. stol. universitě tehdy utrakvistické podřízena byla 101 škola v Čechách a na Moravě. Kromě těch byly tu školy českobratrské (boleslavská, prostějovská, přerovská, ivančická, velkomezeříčská) a jesuitské. Jesuity uvedl do Čech r. 1556 Canisius; od nich založena škola latinská v Klementině, a ponenáhlu zřizovány školy a kolleje i v jiných městech českých a moravských, jako v Hradci Králové, Olomúci a j. Zvláště po bitvě bělohorské ovládli jesuité veškeré školství nejen v Čechách, ale v celém Rakousku, buď sami vyučujíce neb aspoň svému zřízení školnímu všude platnost zjednávajíce, jako na př. na školách piaristů (1631 v Mikulově, 1640 v Litomyšli atd.), jež povolal do Rakouska arcibiskup olomúcký Dietrichštein. Latinská škola měla pět tříd nižších (studia inferiora), k nimž se v některých městech připojovaly dva nebo tři kursy filosofické (studia superiora). Teprve za Marie Terezie r. 1753 zreformována poněkud tato jesuitská gymnasia tím, že přibrány do vyučování arithmetika, geografie, němčina a jazyk mateřský; filosofickému studiu vyměřeny dva roky. Mnohem důkladnější změna v učebné osnově gymnasijní stala se však po zrušení řádu jesuitského (1773). Ustanovením vládním z r. 1775 rozeznávány od té doby tři třídy grammatikální a dvě humanitní. Němčině dopřáno více místa, ale latina stále ovládala všechno učení; od třetí třídy počínajíc byla jazykem vyučovacím. Když pak nastoupil na trůn Josef II. (1780), provedeny novoty dvě: řečtina stala se v humanitních třídách povinným předmětem, a na filosofických ročnících místo latiny zavedena němčina jako řeč vyučovací. Ale pro odpor hodnostářů církevních dáno za Leopolda II. latině opět více místa. Za Františka II. r. 1805 zavedeno vyučování odbornými učiteli a počet tříd gymnasijních ve městech, kde byla lycea nebo university, zvýšen na šest; také filosofické studium znova upraveno. Ale již r. 1818 zavedeno opět třídnictví, tak že každá třída měla vedlé katechety jen jednoho professora pro všechny předměty. Na všech gymnasiích dle nové osnovy z r. 1819 mělo býti šest tříd: parva, principie, grammatika, syntax, poesie, rhetorika; filosofické ročníky byly dva, ale kdo chtěl, mohl studovati i třetí rok. Toto zařízení trvalo s některými menšími změnami až do r. 1848. (Ostatek viz na str. 196.)
2. Školy obecné za starších časů nebyly odděleny od škol středních. Školní vzdělání nebylo udíleno všem stavům, nýbrž jen vyšším a zámožnějším; a kdo do školy posílán, tomu, jakmile se naučil čísti a psáti, vpravována latina jakožto hlavní ne-li jediný základ všeho vzdělání. Kathedrální, kollegiatní i klášterní školy připravovaly nejvíce jen pro kněžský stav; toliko školy při farních kostelích zakládané (školy farní) měly úkol, vyučovati mládež v začátcích vzdělanosti (čtení, psaní, počítání) a utvrzovati ji ve víře křesťanské. Správcem školy byl rektor, na farní škole z pravidla od faráře ustanovený; jemu podřízen byl kantor, mající na starosti hlavně zpěv kostelní, a sukcentor (= podučitel). Za Přemysla Otakara II. bylo škol farních v Praze i po venkově hojně; ve stol. XIV. bylo jich na Starém městě 11, na Novém 7, na Menším a na Hradčanech po 1. Ve stol. XV. a XVI. školy katolické větším dílem zanikly a vznikaly utrakvistické, evangelické a českobratrské. Tyto nejvíce se přiblížily nynějším školám obecným; ze všech nejvíce pěstovaly mateřštinu a přihlížely ku praktickým potřebám života. Tím směrem se nesou i novoty Komenského, jenž žádaje zároveň, aby všechna mládež byla do škol posílána, stal se tvůrcem novodobé školy obecné. Ale rozmíšky náboženské a nepokoje válečné nepřály školám vzniku; zvláště české školy upadaly. Jesuité po r. 1622 zrušovali kostely a fary podobojí, i školy při nich. Sami zařizovali škol pro obecný lid velmi málo a vyučovali na nich jen náboženství, čtení a psaní. Teprve za Marie Terezie nastala náprava. R. 1760 zřízena studijní dvorská kommisse, jíž bylo uloženo postarati se o dokonalé zařízení všeho školství. Když pak r. 1773 řád jesuitský zrušen, vzal stát všechny školy ve své řízení. (Další dějiny viz na str. 189.)
3. Universitu založil v Praze Karel IV. pod zlatou bullou královskou ze dne 7. dub. 1348, obdržev k tomu svolení od stavů českých. Přednášeno na ní bylo latinsky, jako na všech vyšších učilištích v Evropě vůbec, ale založena byla výslovně pro obyvatelstvo země České, jak vysvítá z bully samé: „…aby věrní obyvatelé téhož království, kteří po ovoci dobrých umění bez přestání lačněji, nemusili o cizí almužny žebrati, nýbrž připravený stůl k nalévání v království svém aby měli, a kteréž přirozený ostrovtip duchů v předsevzetích činí důmyslné, aby je známost věd činila vzdělanými; a nejen aby nuceni nebyli, k vyhledávání věd kraj světa obcházeti a cizích národů se prositi, by se jich dychtivosti dosti stalo, než i to aby sobě pokládati mohli za slávu, když by jiných přespolních k té libosti vůně, k účastenství takové rozkoše vyzývati mohli“. Prvním kancléřem university ustanoven byl arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic, jenž vším úsilím o to se přičinil, aby nové školy vysoké bohatě byly nadány. Hned od počátku rozdělena universita na čtyři fakulty: theologickou, juridickou, medicinskou a filosofickou, a ve čtvero národů: český (spolu s Moravany, Uhry a Jihoslovany), bavorský (s Rakušany, Šváby, Franky a Rýňany), polský (se Slezáky, Litvíny a Rusy) a saský (s Míšňany, Durinky, Sasíky Horními i Dolními, Dány a Švédy). V čele universitního sboru professorského stál rektor, v čele jednotlivých fakult děkanové; onen i tito voleni na rok. Universita, jsouc na ten čas jediným toho druhu ústavem ve střední Evropě, rychle vzkvétala; hrnuliť se do Prahy studenti i učitelé ze všech končin, tak že bylo dle souvěké zprávy okolo r. 1408 v Praze asi 200 doktorů a mistrů, asi 500 bakalářů a přes 30.000 studentů. Když však Václav IV. dekretem kutnohorským dal národu českému na universitě tři hlasy, mnoho cizincův odešlo z Prahy. — Za válek náboženských v XV. stol. vysoké učení pražské víc a více upadalo. Císař Sigmund pobral universitě téměř všechny statky; ze čtyř fakult zbyla konečně jen filosofická, a i ta nemohouc vybřednouti ze středověkého scholasticismu klesala tak, že mnozí studující čeští odebírali se na studia raději do ciziny než na kališnickou akademii pražskou. Jakási náprava stala se za rektora Jana Hortensia Pražského, jenž vydal r. 1539 řád a způsob vyučovací bakalářům, kteří od university na městské školy české za učitele byli dosazováni. Nově rozkvétala pak universita, zvláště působením humanismu, ve 2. polovici XVI. stol. Velikou zásluhu má o ten rozkvět Rudolf II., jenž sídle v Praze učenci a umělci se obklopil a u šlechty, kněžstva i měšťanstva dovedl vzbuditi zájem pro vědy a umění. Válkou 30letou však rozkvět všeho školství v Čechách náhle zaražen a přerušen. Roku 1618 stranou podobojí vypovězeni ze země jesuité, kteří r. 1556 za Ferdinanda I. do Čech byvše uvedeni založili v Praze v Klementinu i nižší studium (gymnasium akademické) i akademii (universitu) katolickou o dvou fakultách, theologické a filosofické. Také z Moravy r. 1619 vypuzeni. Ale r. 1621 se vrátili, a od té doby moc jejich rychle vzrůstala. Dekretem vládním ze dne 10. list. 1622 přenesena na ně správa a moc nad veškerým školstvím v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a universita karolinská zároveň se všemi právy a statky odevzdána řádu jesuitskému; rektor kolleje klementinské stal se zároveň rektorem university, nazývané od té doby Karlo-Ferdinandovou. Za Ferdinanda III. moc jesuitů poněkud klesla, zvláště když r. 1638 nařídil, aby vydali práva, statky a archivy university karolinské v moc státu. I byla po několik let universita pražská rozdrobena ve tři části: světskou (císařskou) a dvě duchovní, totiž jesuitskou a arcibiskupskou. Avšak r. 1654 kollej klementinská prohlášena za čásť spojené university Karlo-Ferdinandovy pod kancléřstvím arcibiskupským; universita stala se ústavem státním. Moc jesuitů víc a více klesala, až r. 1773 řád jejich zrušen. Volnější ruch, který v těch dobách ve všech zřízeních nastal, působil i ve vysoké učení pražské, ale národ český, jazyk jeho a literatura, prospěchu z něho neměl valného. Latina sice v zemích rakouských vytlačována znenáhla ze svého privilegovaného postavení, ale na její místo nenastupovaly jazyky národní, nýbrž němčina. Teprve v našem století činěny ob čas nepatrné ústupky zejména češtině, ana hlásila se čím dále tím důrazněji ke svému právu. Avšak ani rok 1848 nedovedl ještě zjednati plné nápravy; připouštěla se sice některá česká čtení na universitě, ale s takovou skrblivostí a takovým houževnatým odporem se strany rozhodujících faktorů, že na př. ještě r. 1861 byly mezi 187 přednáškami jen 22 české. Ale zmohutnělé vědomí národní a úsilí zastupitelstva národu českého na sněmu pražském a v říšské radě vídeňské konečně přece toho se domohlo, že staroslavné učení pražské rozděleno r. 1882 ve dvě samostatná učiliště, české a německé, pod společným starým názvem „universita Karlo-Ferdinandova“. Jen fakulta theologická zůstala při německé universitě, až školním r. 1891 rozdělena i ta. (Viz str. 197.) PD.
4. Polytechnický ústav v Praze vyvinul se z inženýrské školy, zřízené ve 2. desítiletí XVIII. věku. R. 1705 podal Krist. Josef Willenberg skrze českou kancelář dvorskou císaři Josefu I. žádost, aby zavedeno bylo v Praze vyučování fortifikaci, nabízeje se vyučovati 12 osob (6 panského, 4 rytířského, 2 občanského stavu) za roční plat, jehož by se mu dostávalo od stavů zemských. Zkouškou s výtečným prospěchem podstoupenou dosáhl Willenberg r. 1706 titulu cís. inženýra, a žádost jeho doporučena českým stavům, ale na ten čas bez úspěchu. O 10 let později učinil v té příčině nové podání k císaři Karlu VI., a po delším jednání jmenován byl konečně od stavů r. 1717 professorem inženýrství, zatím na 2 léta. Otevření školy vyhlášeno v lednu r. 1718 po všech krajích; Willenbergovi přikázáno 9 posluchačů, z nichžto však 6 vystoupilo již v prvních měsících; výklady konány ve vlastním bytu Willenbergově na Malé Straně. Za nástupců jeho přibývalo posluchačstva, vyučování bylo rozšířeno, škola přetvořila se nenáhle z vojensko-šlechtické v civilně-inženýrskou a připojena jistou měrou k filosof. fakultě university (1787); ubytovala se (1786) ve sv.-Václavském semináři, prázdném od zrušení řádu jesuitského — nynějším to domě německé vysoké školy technické ve třídě Husově.
Původcem polytechnického ústavu pražského byl František Josef Gerstner, od r. 1789 professor mathematiky při universitě pražské, kterýžto povolán byv do kommisse, zřízené r. 1795 od císaře Františka k revisi veřejného vyučování, snažil se o založení velkolepého ústavu ku vzdělání techniků dle vzoru pařížské školy polytechnické, zřízené r. 1794. Studia technická rozvrhl Gerstner ve svých návrzích v běh elementární, obsahující předměty mathematicko-přírodovědecké na filosof. fakultě a v běh vyšší, vlastní to studium technické. Ústav polytechnický tohoto rázu byl by se nepochybně zřídil ve Vídni, leč tehdejší doba válečná nepřála takovému podniku; bylo pak souzeno, aby záměry Gerstnerovy, ovšem v míře mnohem skrovnější, ve skutek vešly v Praze, kteréžto se dostalo ústavu polytechnického dříve než jiným hlavním městům v mocnářství Rakouském a v Německu. Když zajisté po několika létech šlo o nové obsazení uprázdněné stolice nauk inženýrských v Praze, navrhl hr. Rottenhan, předseda dvorské kommisse studijní, aby technický ústav zřízen byl nejprve v Praze nákladem stavů za přispění fondu studijního; návrh ten přijat od dvorské kanceláře s pochvalou a doručen Gerstnerovi, aby podal příslušné návrhy. Gerstner přihlížeje k potřebám země, přimlouval se hlavně za zřízení stolic chemie a mechaniky; návrh jeho předložen pak stavům zemským. Zpráva stavovského výboru, kterou přednesl hr. Clam-Martinic, schválena sněmem 23. srpna 1802; sneseno pak povoliti nejen náklad na služné, první zařízení a udržování ústavu, ale doplniti jej i stolicí stavitelství. Císař František schválil dekretem dvorské kanceláře ze dne 14. břez. 1803 snesení stavů — se zvláštním uznáním vlastenecké jejich snahy; Gerstnerovi svěřena stolice mechaniky a správa ústavu, Fischerovi stavitelství, Schererovi chemie; adjunkt hvězdárny Bittner převzal praktickou geometrii a mathematiku, adjunkt mechaniky Havle cvičení konstruktivné v praktické geometrii a mechanice. Professoři přivtěleni k filosof. fakultě. Ústav ubytován v někdejším sv.-Václavském semináři a otevřen slavnostním způsobem 10. listop. 1806; hned tohoto roku přihlásilo se 106 posluchačů, R. 1812 připojena k ústavu polytechnickému stolice hospodářství rolnického, založená již r. 1788 od vlasten. hosp. společnosti; r. 1813 zavedeny zkoušky přijímací; r. 1815 oddělen ústav od university a prohlášen za samostatný; r. 1820—21 zahájeny výklady o hospodář. správovědě, r. 1822 mimořádné výklady o mineralogii (Zippe); r. 1824 ustanoven duchovní exhortator a zavedeno vyučování náboženství.
Od samého založení ústavu táhne se jednání o doplnění a reorganisaci jeho; mimo j. šlo o školu přípravnou — reálku, jejíž rozvrh učení předložen už r. 1811; ve zprávě z r. 1817 doporučoval Gerstner těsnější spojení ústavu s praxí a zavedení přísných zkoušek státních. R. 1820 podal Gerstner podrobný návrh ve příčině rozšíření ústavu; příslušné jednání vleklo se několik let, a žádány i podávány návrhy nové; konec jednání byl ten, že (nejv. rozhodn. ze dne 2. června 1839, pak 28. květ. 1832) schváleno zřízení reálky spojené s polytechn. ústavem, zaveden plat za vyučování, zřízena stolice přírodopisu; fysika přisouzena professorovi mechaniky, prakt. geometrie professorovi stavitelství; vyšší mathematika zůstala vyloučena; professoři polytechn. ústavu podrželi rovnou hodnost s professory filosof. fakulty, a jmenování jich vyhrazeno císaři; professorům reálky přisouzena hodnost professorů gymnasijních a jmenování jich přikázáno dvorské kommissi studijní. R. 1833—34 otevřen první ročník reálky; r. 1835 jmenován professor přírodopisu (Zippe); r. 1836 schváleno, aby prakt. geometrie od stolice stavitelství se oddělila a připojila ke stolici element. mathematiky, jež na ústavě polytechn. systemisována r. 1839 (Doppler); r. 1837 zřízeno učit. místo mědiryjectví, r. 1838 zahájeny mimoř. přednášky o vyšší mathematice.
R. 1841 počalo se nové jednání o reorganisaci ústavu; sestaveno zvláštní stavovské komité, aby podalo příslušné návrhy. Tyto návrhy, v kterých poprvé se přihlíží k jazyku českému doporučujíc, aby některé předměty, na př. technologie, vykládaly se v obou jazycích zemských i aby ustanoven byl učitel jazyka českého, nedošly vyřízení pro události r. 1848.
Posluchačstva ústavu stále přibývalo; roku 1847—48 vzrostlo tak, že do element. mathematiky bylo zapsáno 790 posluchačů a musila se zříditi 2 oddělení. Rok 1848 přinesl ústavům polytechnickým — dočasně — svobodu učení se, zároveň pak instituci soukromých docentů. R. 1852 zřízena stolice vyšší mathematiky (Jelinek), r. 1854 stolice deskriptivní geometrie (Skuherský); mimo to zavedeny přednášky o analyt. chemii (Balling) a palaeontologii (Reuss).
R. 1851 zřízeny v Praze 2 úplné vyšší reálky, česká a německá; tato utvořila se z reálky dosud s polytechn. ústavem spojené a z jedné z tehdejších neúplných německých reálek nižších. Tak odloučila se reálka od ústavu polytechn. po 18letém spojení; za to zřízen při polytechn. ústavě zvláštní přípravný běh jednoroční pro posluchače pokročilejší věkem, které nebylo lze již přidržovati k doplnění studií gymnasijních a reálních.
Jednání o reorganisaci, r. 1848 přerušené, zahájeno brzy potom na základech nových. Návrhy, podané r. 1854, vráceny od vlády r. 1861 s vyzváním, aby se přihlíželo ku změněným již okolnostem. Na základě návrhů znalecké kommisse předložil konečně zemský výbor r. 1863 sněmu návrh reorganisace ústavu, jež od zřízení dosavadního se lišila hlavně a) zavedením studia odborového (odbor stavitelství inženýrského, stavit. pozemního, stavby strojů a technické chemie), b) zavedením českých výkladů (vedlé německých) u většině předmětů, c) tím, že vědecké řízení ústavu přikázáno sboru professorskému, jemužto předsedá rektor po každé na rok volený (místo dosavadního jmenovaného, stálého ředitele). Pro posluchače nově přistupující zavedeny přijímací zkoušky, přípravka zrušena. K dosavadním — dobrovolným — zkouškám závěrečným z jednotlivých předmětů přistoupily přísné zkoušky diplomové, tolikéž dobrovolné. Sněm přijal návrhy zemského výboru s nepodstatnými změnami. Nejvyšším rozhodnutím ze dne 23. listop. 1863 schválen organ. statut, a počátkem stud. r. 1864—65 vstoupila nová organisace v život. Již před tím však konány některé české výklady vědecké. První počal česky vykládati prof. Skuherský r. 1861—62; do jeho českých přednášek o deskript. geometrii dalo se zapsati toho roku 156, do německých 63 posluchačů. Počátkem r. 1862—63 přistoupily k tomu české přednášky o fysice (Zenger), statistice průmyslové (Erben) a poněkud později o mathematice (Skřivan); r. 1863—64 přibyly přednášky o mineralogii, geognosii a palaeontologii (Krejčí), pak o prakt. geometrii (Kořistka).
R. 1868 přijat ve sněmu za nepřítomnosti poslanců českých návrh ve příčině rozdělení ústavu polytechnického ve dva ústavy samostatné, český a německý; nový statut obou ústavů schválen nejvyšším rozhodnutím ze dne 18. dubna 1869; téhož roku rozdělil se sbor professorský, a počátkem r. 1869—70 odloučily se ústavy; německý zůstal v dosavadních místnostech ve třídě Husově, český pak se ponenáhlu přesídlil do nově získaných místností v někdejších kasárnách Karlových; zároveň podniknuta stavba nového domu na Karlové náměstí.
R. 1874 zahájeno vyjednávání s c. k. vládou o převzetí obou polytechnických ústavů ve správu státní; příslušná smlouva schválena nejv. rozhodnutím ze dne 25. listop. 1874, a ústavy přešly ve státní správu 1. lednem 1875.
Minist. nařízením ze dne 12. července 1878 zavedeny zkoušky státní na všech vysokých školách technických království a zemí v říšské radě zastoupených; nařízením minist. vyuč. ze dne 29. srpna 1879 změněny pak některé §§. organ, statutu obou ústavů pražských hlavně po stránce svobody učení se, ústavům pak se dostalo zároveň názvu c. k. vysokých škol technických.
R. 1890—91 zřízeno na obou vys. školách techn. (vedlé dosavadních 4 odborů) oddělení obecné, na české vys. škole techn. pak i oddělení zemědělsko-technické. — Hlavní překážkou rozvoje obou vys. škol techn. jsou nedostatečné a většinou nepřiměřené místnosti. Šln.