Ottův slovník naučný/Čechy/Literatura vědecká a odborná

Ottův slovník naučný/Čechy
Dějiny české literatury, nový věk	Literatura vědecká a odborná	Dějiny školství

Údaje o textu
Titulek:	Literatura vědecká a odborná
Autor:	František Bílý, Gustav Zába, Petr Durdík, František Hrnčíř, Jan Sýkora, Jaroslav Haasz, Bohumil Bauše, Karel Chodounský, Bohuslav Raýman, Martin Pokorný, František Machovec, Kristian Petrlík, Čeněk Šimerka, Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský, Josef Scheiner, Jan Otakar Pražák, Ladislav Burket, Gustav Gruss, Jan Srb
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 323–358. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Vědeckému badání v našich vlastech zkypřena půda hlavně opravami císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Takto současný ruch duševní v Anglii, Francii a Německu všecky mysli zachvátivší snadněji se ujímal i u nás. Prvním ohniskem práce vědecké stala se Učená společnost r. 1770 šlechticem Ign. Bornem a Frant. hr. Kinským zřízená. Současně působilo na pozdvižení její zesvětštění university a nová úprava školství. Jména univ. professorů K. J. Seibta a A. G. Meissnera, tlumočníků ideí západní filosofie, historika Ig. Cornovy, astronoma Ant. Strnada a mathematika Stanislava Vydry, členů zrušeného řádu jesuitského, budou povždy vděčně vzpomínána v dějinách osvěty domácí tak, jako jméno Dobnerovo, Voigtovo, Pelclovo, Dobrovského, Ungarovo, Procházkovo a jiných ještě členů Učené společnosti. Ovšem náleží působnost těchto mužů české literatuře toliko v míře nejskrovnější: psaliť a přednášeliť dílem po latinsku, dílem po německu; též orgán Uč. společnosti, „Gelehrte Nachrichten“, vydáván toliko německy. Český jazyk pronikal do vědy patrnější měrou teprve, když nově založené České Museum jalo se vydávati svůj Časopis (r. 1827) a zřídilo pokladnu pro vydávání českých spisů, t. zv. Matici Českou (r. 1831). Když pak po r. 1848 a zvl. po r. 1860 zřizovány české školy střední všech odrůd, rozdělena technika (1868) a později též universita (1882), když dále k nim se přidružily školy průmyslové a posléze r. 1891 založena J. Hlávkou Česká Akademie, byly tu všecky podmínky zdárného a soustavného rozvoje všech vědeckých oborů v jazyce českém, jemuž pomáhají hojné a stále se množící časopisy vědecké. Všude bylo vykonati především práce základní: odstraniti rumy a trosky, bludy a převrácenosti staletím nahromaděné a vystavěti základní sloupy nové budově vědecké dle pokroku doby, ale i dle potřeb národních. V jazykovědě vykonal tyto herkulovské úkoly Josef Dobrovský, v dějezpytě Gelasius Dobner. Oba stali se takto mezníky dvou dob a zakladateli periody nové.

Jazykozpyt. První prací bylo učiniti konec novotaření jazykovému, jemuž otevřel bránu ve své „Čechořečnosti“ Václ. Rosa a jež do bezmezí rozváděl zejména V. Pohl, učitel jazyka českého u dítek Marie Terezie a tedy také císaře Josefa II. Jeho mluvnice zůstane povždy smutným svědectvím nejhlubšího úpadku mateřštiny naší, pomníkem nevědomosti, nevkusu a zvůle muže neznajícího ani česky mluviti ani česky psáti, nemajícího potuchy o starším jazyku spisovném a povrhujícího zachovalou řečí lidovou. Proti tomu Josef Dobrovský ve spise Über die Bildsamkeit der slav. Sprache stanovil pevně a jasně zákony, jimiž náš jazyk se spravuje u tvoření slov, zamezil takto další prznění jazyka i umožnil nový správný rozkvět jeho, doplniv zmíněný spis podrobnou mluvnicí (Lehrgebäude der böhm. Sprache, 1809), v níž poprvé rozdělil sloveso na šest tříd dle kmenův a rovněž sklonbu na témž podkladě roztřídil; v úvodě pak navrhl nový pravopis, jenž na příkladě „chlapcy běhali bosy“ a j., ukázal nedůslednost pravopisu bratrského a tudíž po c jakožto měkké souhlásce navrhoval psáti vždycky i, po s a z pak jakožto obojetných tenkráte, kdy toho žádá obdoba. K těm spisům připojil dějiny písemnictví a jazyka doby starší, v níž ukázal bohatost duševní práce české ve stoletích minulých. Dobrovský jal se také srovnávati jazyk český s jinými slovanskými, dokazuje vzájemnou jejich příbuznost, obrátil pozornost na jazyk a písemnictvo starobulharské (Institutiones linguae slavicae veteris dialecti), praktické potřebě pak složil německo-český slovník, při tom stále si všímaje hojných drobnějších otázek, záhad a sporů vědeckých. Zásadami Dobrovského se řídil první professor české řeči na universitě pražské M. Pelcl jak ve svých výkladech, tak ve své mluvnici jazyka českého z r. 1794, zajímavé také rozmluvami na konci připojenými a přídavkem Dobrovského proti prosodii časoměrné a ve prospěch přízvučné napsaným. — Ale protože nebylo českých škol, každý vlastenec musil si zjednávati povinnou znalost češtiny sám a jmenovitě každý spisovatel tudíž studiem jazyka se zabýval. Tento význačný úkaz byl příčinou, že Čechové pokřtěni názvem národa filologického. V pravdě také skoro všichni spisovatelé doby probuzení mají své místo v písemnictvu filologickém: tak K. J. Tham, Tomsa, Jiří Palkovič, Fryčaj, Bernolák, Novotný z Luže, Filcík, Sychra, A. J. Puchmajer, V. Hanka, J. L. Ziegler, nehledě k nástupci Pelclovu na české stolici universitní J. Nejedlému, nebo dokonce k Jungmannovi a Palackému, již byli účastni bojů pravopisných, o spisovnou řeč i obran rukopisů Královédvorského a Zelenohorského; také ještě básníky Kollára a Čelakovského tato věda zvábila k sobě.

Dobrovského díla některá doplnil a v rozměrech širších provedl J. Jungmann. Návrhu analogického pravopisu pomohl on ke konečnému vítězství, historii literatury české dovedl až do našeho století, rozhojniv ji po stránce knihopisné měrou ku podivu bohatou, malý slovník Dobrovského a Puchmajera posléz nahradil pomníkem mravenčí píle, filologického důvtipu a třicítiletého úsilí, pětidílným Slovníkem Českoněmeckým, v němž dolíčen na základě etymologie a skladby, starých památek a mluvy lidové životopis každého slova.

K celé rodině slov. jazyků obrátil zření geniální Pavel Jos. Šafařík a osvětlil aspoň četné temné stránky vývoje jejich (aorist, lokál plur. na „ás“, přehlásku a mn. j.), když už nedospěl ke splnění svého úmyslu, vydati veliký etymologický slovník řečí slovanských. Prvnímu svazku velkého „Výboru ze staré literatury české“ předeslal Počátky staročeské mluvnice (1845), jimiž umožnil zřízené badání o památkách starého písemnictva našeho; Květova Staročeská mluvnice opírá se o ně. Navrhl pravopis skladný, kterým odstraněny též ostatní zbytky pravopisu bratrského, a obhajoval důmyslně sporné prvenství glagolice před kyrillicí; pohnul rázně spletitou otázkou sklonby cizích slov. Na vyzvání vlády pomohl utvořili vědecké názvosloví vůbec a právnické zvláště. Jeho přičiněním povolán byl na universitu pražskou, když tam konečně za příkladem pruským a ruským r. 1849 zřízena stolice slovanská a on odmítl přijetí její, Fr. L. Čelakovský z Vratislavě. Ten zastával ji toliko tři léta a vydal tu Srovnávací čtení polské a ruské, Čítanky pro střední školy, Malý výbor z literatury české, Mudrosloví národů slov. v příslovích a Čtení o srovnávací mluvnici slovanské. Jeho dědictví na kathedře pražské převzal rovněž přičiněním Šafaříkovým mladý kněz slovenský, M. Hattala. K vědeckému probadání obral si především hláskosloví slovanské; výkladem proměn souhláskových skupin v jazycích slovanských dotkl se otázky jazykovědou slovanskou posud netknuté a rozřešil ji způsobem bystrým. Přispěl nejúčinněji k ustálení zvláštní spisovné mluvy Slovákův uherských, složiv Mluvnici slovenskou; české mluvnici položil za východisko větu, klada vůbec hlavní důraz na skladebnou stránku mluvy. Několik statí v Naučném Slovníku, pojednání ve spisech Kr. Č. Společnosti nauk, rozpravy a posudky v Časopise Musea království Českého, Osvětě, Kroku a j. o jazyce a písmě slov., o staré bulharštině a jejích liter. památkách, Brus jazyka českého, obrany rukopisů Královédvorského a Zelenohorského v Národních Listech a Politice, vydání Alexandreidy české (spolu s Paterou) atd. jsou další výsledky jeho činnosti. — Druhý professor slavistiky na naší universitě dr. Jan Gebauer podrobuje zevrubnému zkoumání veškeren obor mluvy staročeské, pokud je patrný z dochovaných rukopisův a tisků. Četné nové objevy v oboru pravopisu, zvukosloví a tvarosloví stč. byly mu záhy odměnou (zejména pravidlo o jotaci). Rozpravy tyto jakož i jiné přehojné o sklonbě různých kmenů substant., jmen přídavných a zájmen, o slovese, o kvantitě staročeské, o negaci atd. jsou jako pilíře historické mluvnice (šestidílné) a velkého slovníka staročeského, kteráž obě díla Gebauer chystá do tisku a jimiž filol. badání české v tomto století bude dovršeno i zároveň postaveno na základy trvale pevné. Zatím Gebauer užil výsledků svého badání ve dvojdílné školní Mluvnici jazyka českého (I. díl obsahuje hláskosloví a tvarosloví, druhý skladbu a uvedení do mluvnice; předchůdcem tohoto uvedení byl stejnojmenný spis vydaný rok před Hláskoslovím jazyka českého, t. r. 1876). Výsledky ty způsobily také obrat v jeho smýšlení a učení o pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského a to v jich neprospěch. Fonologií starobulharskou, v níž ruštině přičítá větší stáří než starobulharštině, obrátil na se pozornost záhřebský professor slavistiky dr. Leop. Geitler; psal i potom česky litevské studie, o slov. kmenech na u a j. — Skladba českého jazyka těšila se též pořád větší přízni. Obíral se jí rád především V. Zikmund a výsledkem byla obšírná kniha o ní. Po něm vynikající studie své syntaktické ve zvláštní knize (Skladba) shrnul Fr. Bartoš, objasniv před tím v řadě rozprav zejména význam a úkony předložek jakož i pádosloví; nejnovější práce taková od Jana Gebauera byla již uvedena. Brusičský ruch, jenž původně zahájen byl Jungmannem a později zas ožil v Schulzově Osvětě r. 1863 a 1864, a ještě důrazněji v olomúckém Komenském v létech sedmdesátých, vedl ke složení hojných brusů jazyka českého, z nichž nejzávažnějšími se staly Brus vydaný Maticí Českou a Bartošova Rukověť správné češtiny.

V létech třicátých a čtyřicátých zkusili Čechové na Moravu přišlí, Fr. Trnka a Vine. Ziak, spisovnou mluvu pozměniti tím, že by přijala plnější hlásky a tvary moravské a takto se sblížila s nářečími moravským a slovenským; setkali se však s rozhodným odporem Frt. Palackého. Podobné snahy slovenské, Bernolákem zahájené, vedly posléz k úplnému odtržení Slovákův uherských od Čechův a nedovedly toho zabrániti ani autorita Šafaříkova, Kollárova a jiných vlastenců slovenských, ani váha řeči biblické. Plamenné slovo Štúrovo zvítězilo. V létech padesátých myslil ministr Lev hr. Thun Slováky získati opět češtině tím, že založil tam časopis a školy české a podporoval spisovatele nakloněné sjednocení: než bezúspěšně. Kolísající spisovné řeči slovenské konečně dostalo se pevného podkladu a ustálena slovenskou mluvnicí Hattalovou. — Mluvnic českých složeno množství; ovšem vzrůstala také potřeba jejich s množícími se školami. Z českých grammatik nejpraktičtěji byla upravena asi Burianova, prof. češtiny na vojenské akademii v Novém Městě za Vídní, kterou později nahradila kniha Ferd. Čenského. Též Tomíček, Tomek, J. Malý, Kunz, J. Šťastný, dr. M. Kovář, Beran, M. Blažek, V. Plánský, dr. E. Kovář a jiní skládali české mluvnice. Vědeckou hodnotou vyniká mezi nimi Zikmundova, drem Gebauerem upravená, a pozdější vlastní Gebaurova. O jednotlivých stránkách českého jazyka badali kromě jmenovaných Em. Týn (o slovese), farář Em. Mittner (o přechodnících), Th. Vodička (o pořádku slov), Václ. Svoboda (o sklonbě cizích slov), F. Prusík (etymot. práce), Jos. Jireček, V. Kotsmích, dr. B. Jedlička, V. Hylmar, Ign. Mašek, Jos. Pelikán, Ferd. Jokl (o přízvuku), A. Havlík (o otázce jerové), K. Černý, M. Opatrný, V. Flajšhans, dr. V. Vondrák, J. Hanuš, J. Truhlář, V. Kebrle, K. Novák a j. (v oboru staré češtiny); stručné mluvnice stč. po Šafaříkovi a Květovi podali J. Jireček a Pelikán; o jménech místních a osobních zkoumali V. Brandl (jenž také složil kult. historický Glossář), F. A. Slavík, F. Prusík a Ig. Hošek, o složených slovech A. Vašek, o kvantitě H. Máchal, o vývoji spis. jazyka (dle Gebauera) J. V. Novák (též o Veleslavínovi a grammatice B. Nudožerského); v oboru staré slověnštiny pracovali dále dr. J. Polívka, Prok. Lang, J. Kolář; Polívka a Máchal psali též o polabštině. O škole mladogrammatické podal rozpravu Emanuel Kovář. Ke skladbě české podali nové příspěvky J. Hruška, J. Čapka, J. Pelikán. Množství pěkných prací obsaženo jest v programech středních škol.

Dialektologie celkem málo jest vzdělávána. Obecnou dialektologii českoslovanskou napsal A. V. Šembera, důkladnou moravskou, poctěnou cenou, Fr. Bartoš, záslužné rozpravy o nářečí rodného kraje podali Vojtěch Kotsmích, Jos. Jireček, Jos. Bartocha, Jos. Neoral, František Prusík, V. Prasek, J. Hruška, dr. J. Jakubec a j. Dialekty k účelům gram. srovnává Vavř. Dušek.

K objasnění a ustálení pravopisu českého přispěli: dr. J. Gebauer, Th. Vodička, dr. H. Máchal, M. Blažek, Jos. Wenzl, Jul. Roth, Fr. Bílý, Fr. Vymazal, dr. Fr. Bačkovský, nečítaje hojných methodických spisův o něm. Dílo ohromné pilnosti jest Českoněmecký slovník zvláště grammatickofraseologický Fr. Kotta. Menší slovníky takové opatřili Franta Šumavský a Jos. Rank. — Staré památky české kriticky se teprv počínají vydávati. Hankova hojná činnost v tom oboru nebyla dosti znalecká ani dosti svědomitá. Teprve K. J. Erben, Nebeský a I. J. Hanuš a v novější době zvl. vydavatelé „Památek staré literatury české“ Maticí českou publikovaných zabočili do pravých koíejí. V této činnosti vynikají zejména J. Gebauer, Ad. Patera, Josef Truhlář, potom J. Jireček. Kromě nich dílem vydávali stč. texty, dílem o nich psali: Brandl, Emler, Rezek, Rybička, Hattala, J. B. Mašek, Perwolf, Prusik, F. Menčík, Kotsmích, Mourek, Tadra, Blažek, Flajšhans, Lang, J. V. Novák, Bílý, Kaňka, Hauer a j.

Grammatiky jiných slov. jazyků vzdělali: V. Hanka, Špachta, Jelínek, Vymazal a Paulík polskou, Puchmajer, Kolář, Rank, E. Vávra, Mikeš, Šercl, Váňa, Vymazal ruskou, Křížek a Vymazal jihoslovanské, Hanka, Em. Kovář a Popelka starobulharskou, Wagner bulharskou. Pro jazyk francouzský, anglický, italský, německý, maďarský a cikánský lze rovněž u nás nalézti příhodné učebnice od Jakuba Škody, V. Appelta, Jul. Rotha, Herzera, Šubrta, Vymazala; od Sládka, Mourka a Váně; od Lišky; od Auštěckého, Rotha, Ouředníčka a Herzera; od Brábka; od Puchmajera a Ješiny. Také již se množí slovníky některých jazyků cizích.

Aby odstraněn byl makaronismus jazykový v řemeslech, jal se skládati F. Špatný odborné slovníčky českoněmecké (myslivecký, hospodářský, obuvnický atd.). Hořovský a Hrabák vydali hornické slovníky, Nečas právnický, a j.

Srovnávací jazykozpyt mimoslovanský zůstával u nás dlouho popelkou. Po záhy zesnulém Edv. Novotném a Vaničkoví opět osiřel; dnes má pilného a nadaného zástupce v dru Jos. Zubatém, doma a na Rusi známého polyglottu dra Čeňka Šercla. Též Em. Kovář a F. Prusík sem zasahují. Slovanský jazykozpyt srovnávací jest vzděláván Matzenaurem, drem Pastrnkem, též Jos. Kolářem, E. Kovářem, drem Polívkou, Fr. Prusíkem, J. Horákem, O jakous filosofii mluvnictví před lety se pokusil M. Klácel. Z orientalistu činným jest prof. Pánek na theologické fakultě olomúcké a dr. R. Dvořák (po smrti dra B. Košuta) na universitě pražské. V oboru germanistiky pracují dr. E. V. Mourek a dr. Ar. Kraus, v románské filologii vynikl dr. Urban Jarník.

V klassické filologii počato s překlady básníků a řečníků řeckých a římských; i překládali: J. Nejedlý, A. V. Svoboda, Norb. Vaněk, Šír, Macháček, Chmela, Šafařík (Aristofana), Sušil (výbor z Ovidia, Catulla), Jan Vlček (Homéra), Nebeský (Aristofana, Aischyla, Terentia, Plauta) a j. Mistr hexametru K. Vinařický převedl Aeneidu Vergiliovu, Slovák Hollý rovněž Vergilia a Horatia, Čelakovský Martiala, Vrťátko (Aristotelovy Kategorie) a Šohaj Sofoklea a j. Když pak od r. 1860 se počala zřizovati Česká gymnasia, postoupeno od překladův a školních knih též k vědeckým pracím. Čestně je zahájil univ. prof. Jan Kvičala, jenž už svým postavením se ocitl v čele nové činnosti. České práce uveřejňoval v Kroku, Nauč. Slovníku a později ve Filologických listech, r. 1874 založených, jichž redakce svěřena jemu (později přenesena na dra Jos. Krále) a prof. Gebaurovi. J. Niederle složil vědeckou Mluvnici řeckého jazyka, J. Kosina již před tím, a nedávno Fr. Hrbek latinskou, Fr. Lepař Slovník řeckočeskoněmecký, pak Homerovský a Nehomerovský slovník, Vojáček Slovník latinskočeskoněmecký, Křížek latinskočeský, Velišský znamenitý Život Řekův a Římanů, dr. J. Král Řeckou rhytmiku vedlé hojných jiných studií ve Fil. listech uveřejněných, zvl. z oboru antikvit, mythologie, a filologického ocenění humanistů českého středověku. Tam psali kromě nich též ještě Fr. Bartoš, K. Cumpfe, Fr. Čada, Petr Durdík, Al. Fišer, Fr. Grešl, Fr. Groh, P. Hrubý, Č. Ibl, Edv. Kastner, Fr. Krejčí, Frt. Krsek, Frt. Lepař, Frt. Maixner, Hynek Mayer, Mejsnar, K. Neudörfl, Jos. a Rob. Novák, Fr. Patočka, J. Podstatný, Václ. Slavík, V. Steinmann, G. Šuran, K. Veselík, Viravský, Hynek Vysoký a j. Dílem samostatné spisy vydali, anebo kritická vydání textů klass. pořídili, dílem v programech uložili práce své: A. Breindl, K. Doucha, O. Franta, V. Hanačík, Fr. Hrbek, Fr. Hylák, B. Klenot, J. Klumpar, Al. Kobliska, K. Koblížek, dr. J. Korec, J. Kořínek, dr. J. Král, Antonín Krondl, K. Kunz, J. Mach, Fr. Patočka, J. Podstatný, J. Riss, Lev Scholz, J. G. Schulz, J. Arn. Skřivan, O. V. Slavík, V. Steinmann, J. Šafránek, J. Šulc, Zd. Vysoký, Jan Zelenka a mn. j.

R. 1867 Kvičala založil s Ed. Novotným Bibliotheku klassiků řeckých a římských, kterou zahájeno soustavnější překládání autorů starých, zprvu prosaických, později též básníků. V redakci později měli též podíl V. Vojáček a Ed. Kastner. Knihovna přinesla celou řadu jazykově i věcně vynikajících převodů, ale pohříchu již zanikla. Sem přeložili Hérodota J. Kvičala, Demosthena Ed. Novotný, Sofokla Niederle, P. Durdík, Platóna J. Kosina, Fr. Saska, J. Desolda, Fr. Velišský, Thukydida Vil. Žabka, Eurypida V. Bakovský a P. Durdík, Plutarcha A. Vaniček, Sallusta J. Kvičala a Al. Vaniček, Tacita Fr. Kott a A. Madiera, Livia J. Pechánek, Cicerona P. Tomášek a K. Koblížek, Horáce K. Jelen, Ovida A. Truhlář a Jan Červenka, K. Nepota, Ant. Kvapil atd. Týž úkol plní r. 1885 založená Sbírka klassiků řeckých a římských v překladech českých, kterou řídí dr. J. Král. Ovšem vycházejí mnohé překlady též kromě těchto dvou sbírek; uvádíme jen znamenitý převod Homéra a Vergiliovy Aeneidy od řed. Antonína Škody, mistrné překlady několika zpěvů Homérových od J. Niederla a spisů Aristotelových od dra Pavla J. Vychodila, převod Hésioda od H. Mejsnara, Aischyla od Mejsnara a Fr. Loukotky, Sofokla od Končinského, Krále, Štolovského a Th. Hrubého, Aristofana od A. Krejčího, Pindara od L. Scholze atd. Cicerona přel. R. Novák atd., T. Hrubý vydal též Výbor z literatury řecké a římské českým reálkám. Širý obor klassické filologie na všech polích nachází pořád hojněji pracovníků; ovšem jest také nesplněných potřeb a požadavků hojnost, především domácích. Bý.

Filosofie nejnovější. Soudobně s rozvojem literatury čes. na počátku tohoto století i filosofie počala se pěstovati. Byla to aesthetika, jejíž obor nejprve vzděláván a sice Jungmannem (Slovesnost 1820) a Šafaříkem (Počátkové čes. básnictví 1818) z příčin jazykových i slovesných, Fr. Palackým z pohnutek filosofické spekulace. Tento ve spisech: Přehled dějin krasovědy a její literatury a Krasověda, čili o kráse a umění knihy patery názory svými přiklání se k metafysické podstatě krásna. Fr. Klácel psal Průpravu k ladovědě, Dobrovědu a Mostek, úvod to do studia filosofie. K vůli vytvoření terminologie filosofií se obíral a psal A. Marek Logiku čili umnici 1820, která pak r. 1844 po druhé vyšla zároveň s metafysikou pod záhlavím Základní filosofie. Tolik budiž povědíno o době, aby se tak řeklo, průpravné, kde celkem zřetel jazykový převládal nad ohledem k řešení problémů filosofických. O dalším rozvoji dlužno připomenouti toto: dosti jest pracovníků, kteří buď k tomu neb onomu mínění se přidávajíce, směr ten literárně pěstí a v oboru tom své výzpyty konají, jejichž spisy, i když německy jsou psány, zde uvedeny býti musí, poněvadž původcové jich náležejí osobností svou českým snahám osvětným. Vedlé četných prací porůzných dílem historisujících, dílem o jednotlivých disciplinách filosofických pojednávajících, jednáno o filosofii soustavně s hledisek oprávněnosti důvodů metafysických a vyskytují se hlavně idealismus Schelling-Hegelovský, kritický realismus Herbartův, církevní filosofie thomistická a konečně protidogmatický směr určovaný vlivy z jedné části filosofie francouzské a jmenovitě anglické (Humem). V aesthetice drží vrch formalismus Herbartův, v paedagogice psychologie téhož. Jména filosofův a spisy, z nichž jen nejčelnější uvedeny zde býti mohou, jsou pak: August Smetana (Die Katastrophe und d. Ausgang der Geschichte d. Philosophie 1850 a Der Geist, sein Entstehen und Vergehen 1865), Ig. J. Hanuš (Nástin duševědy, 1849; Nástin logiky na základě metafysickém; Geschichte der Filosofie von ihren Uranfängen bis zur Schliessung der Filosofenschulen d. Justinian; Rozbor filosofie Štítného a j.); J. Dastich (Rozbor filosofických náhledů Tómy ze Štítného o pojmu krásy a poměru víry k rozumu; Základové praktické filosofie; Filosofická propaedeutika); Oldř. Kramář (Problém der Materie, spis v kritické škole herbartovské uznaný; O spánku a snu; O nevědomých představách); J. Durdík, který četnými a ladnou formou psanými spisy (Leibniz und Newton; O poesii a povaze lorda Byrona; Kritika; Všeobecná aesthetika; Poetika jakož aesthetika umění básnického; Dějepisný nástin filosofie novověké; Dějiny filosofie nejnovější; Psychologie pro školu; Rozpravy filosofické; O letorách, nový náhled o letoře; Kallilogie; Karakter; O významu nauky Herbartovy; Tóma ze Štítného, praotec filosofie české; O filosofii a činnosti B. Bolzana; O Kantově Kritice čistého rozumu; O módní filosofii naší doby; O pokroku mravnosti a j.), podstatných zásluh o terminologii filosofickou si získal a tvůrcem moderní prosy filosofické zván býti může; G. Lindner (Logik, Einleitung in das Studium d. Philosophie; Lehrbuch d. empirischen Psychologie; Das Problem d. Glückes; Ideen zur Psychologie d. Gesellschaft; Všeobecné vychovatelství a vyučovatelství); J. Kapras (O základných zákonech psychofysických; Počátky duševního života; Zkušebná duševěda; Spiritismus, kulturní a psychická rozprava); Frant. Květ (Leibnizens Logik; Leibniz und Commenius; Nauka prostonárodní o vychování; Aesthetický rozbor rukopisu Královédvorského; čl. o filosofii Komenského); Ot. Hostinský (O významu praktických ideí Herbartových pro všeobecnou aesthetiku a jmenovitě v novém kritickém rozboru Herbarts Aesthetik, Šest rozprav z oboru krasovědy; z oboru aesthetiky hudby: Das Musikalisch-Schöne und das Gesammtkunstwerk; Die Lehre von den musikalischen Klängen). V. Hlavatý (Rozbor filosofie sv. Tomáše Akvinského), Jos. Pospíšil (Filosofie podlé zásad sv. Tomáše Akvinského), Eug. Kadeřávek (Filosofie křesťanská, porovnána s některými filosofiemi nového věku a jiné), J. Vodka S. J., P. Fr. Konečný O. P. a jiní, jmenovitě členové řádu dominikánského. Emanuel Makovická (Počátkové kritického realismu; Z říše představ a citů; Sociologické črty, poznámky a aforismy, kromě článků hlavně paedagogických). T. G, Masaryk (Selbstmord als Massenerscheinung; O hypnotismu; Základové konkrétní logiky; Blaise Pascal; Theorie dějin dle Bucklea; Počet pravděpodobnosti a Humeova skepse; O studiu děl básnických; Slovanské studie. Slavjanofilství Ivana Vasiłjeviče Kirjejevského, 1889). — O psychologii psali ještě K. F. Hyna, P. V. Šimerka, J. Slavík (Zkušebné dušesloví), Emil. Šulc, o historii psychologie Frant. Drtina (Tříděni jevů duševních v řecké filosofii). Psychologií experimentální již J. Ev. Purkyně se obíral. O historii práva pojednává Jos. Trakal (Hlavnější směry novější a právní filosofie státní), o filosofii orientální Fr. Čupr (Učení staroindické; kromě toho psal Sein oder Nichtsein der deutschen Philosophie in Böhmen; Grundriss der empirischen Psychologie) a R. Dvořák (Číňana Konfucia život a nauka). Příspěvky k historii filosofie podali v monografiích K. Steinhauser, Frant. Čáda, G. Zába (Pyrrhonismus), F. X. Procházka, A. Krecar a j. Z překladů budiž připomenut Vychodilův překlad Aristotelových spisův (o duši, o básnictví a ethiky Nikomachovy), Durdíkův překlad Leibnizoyy Monadologie, Slavíkův Descartesových Úvah o prvé filosofii, Guthův Descartesa rozprava o methodách, Brejchův Comteovy sociologie, Školův Sullyho psychologie a jiné. Zb.

Literatura paedagogická. Ve starší době spisů vychovatelských a vyučovatelských v přísném slova smyslu nebylo; toliko příležitě a mimochodem dotýkáno se otázek sem spadajících ve spisech obsahu náboženského, mravoučného neb i básnického. Teprve Komenským počíná se paedagogika pěstovati jakožto samostatný obor; za to však prací tohoto genia dospívá rychle takové výše, že jest v přemnohých věcech směrodatná a rozhodující i v našem věku. Proto právem můžeme řaditi spisy paedagogické Komenského do moderní literatury, a to tím spíše, any mnohé z nich teprve v tomto století byly vydány. Za své doby Komenský ve školství české působiti mohl jen velmi málo, po bitvě bělohorské pak téměř úplně upadl v zapomenutí. Jako všecky ostatní obory v literatuře české, tak také obor paedagogický jeví se nám až do dob Marie Terezie prázdnou, holou pouští, na níž jen čas po čase vyrůstají chudé, neživné, zakrnělé rostlinky, jako: školní čítanky a slabikáře, mravné průpovídky, nábožná rozjímání a písně, modlitbičky a p. Teprve když ke konci minulého století tužší centralisací a germanisací měl národ český pozbyti svého jazyka, národnosti, vůbec svéráznosti, vzpružil se usínající duch národa k čilejšímu životu. V té době i na poli vychovatelském objevovaly se první, skrovné sice a nesmělé, ale přece vydatné pokusy, vzbuditi větší ruch mezi učiteli a vychovateli vůbec a přivésti zanedbanou výchovu k větší dokonalosti. A poněvadž péra začátečníků byla ještě příliš nevycvičena k samostatnému tvoření, obracela se k činnosti méně sice slavné, ale prospěšné a nutné: ku překládání. Zejména vydána r. 1777 Kniha methodní od Felbigera, z němčiny přeložená (po druhé 1824 J. A. Dundrem); r. 1786 pak Kniha o moudrém a křesťanském vychovávání dítek od Lehockého. To jsou hlavní dvě knihy obsahu paedagogicko-didaktického z dob Marie Terezie; od té doby pracovníků na tomto poli víc a více přibývá, obzvláště když začaly vydávati se také časopisy paedagogické. Z předních učitelův i spisovatelů byl dominikán Aleš Vincenc Pařízek, jenž napsal celou řadu spisů (českých i německých), na tehdejší dobu velmi cenných. Jako Pařízek byli i ostatní paedagogičtí spisovatelé větším dílem kněží, zejména: F. A. Vacek, Vincenc Zahradník, Vendelín Dušek a j. Knězem byl též první vydavatel paedagogických časopisů, Jos. Liboslav Ziegler, jeden z nejhorlivějších a nejzasloužilejších buditelů národa. Do jeho Dobroslava, Milozora, Přítele Mládeže přispívalo hojně vlastenců, kteří tvořili jakýsi kruh literární, s Zieglerem v čele. Mezi přispěvateli jeho čteme jména: Z. Polák, M. J. Sychra, M. Patrčka, J. Javornický, J. Král, J. Vindyš, J. Filcík, Magdalena Rettigová, K. Sádek a j. Nástupci Zieglerovými byli: Jos. Ant. Šrůtek (Školník), J. Havelec a zvláště Fr. Řezáč (Škola a život, Sborník učitelský, Národní škola). Počet spisovatelů, píšících o výchově mládeže české, utěšeně vzrůstal; jsou mezi nimi i mužové, kteří zabývali se jinými odbory (jako: přírodními vědami, dějepisem, básnictvím atd.); někteří nabyli v nich jména světového, ale i v paedagogice více nebo méně vynikli pojednáními časovými nebo obecně zajímavými. Jmenujeme jen J. M. Rautenkrance, F. Slámu, J. E. Purkyni, P. J. Šafaříka, F. J. Smetanu, K. Vinařického, J. Wenziga, F. Daneše († 1892).

Samostatných spisů paedagogických v pivní větší polovině tohoto století vycházelo velmi málo; časopisy zaujímaly pozornost a dostačovaly tehdejším potřebám. Teprve v létech šedesátých nastal jako ve všem životě národním i v té příčině živější ruch, jenž se tak rychle vzmáhal, že za našich časů literatura paedagogická jest velice bohata, zvláště pokud se týče školy obecné. Ze starších spisů jmenovati sluší: Listy, týkající se vyučování mládeže na venkovských školách od J. Č. Formánka 1839; Školka od J. V. Svobody 1839; Prostonárodní nauka o vychování od F. B. Květa 1848; Pěstounka od F. J. Mošnera 1851; Katechetika od K. Škody 1856.

Po roce 1860 paed. literat. počíná vzkvétati nejen co do kvantity, ale i co do kvality; spisův o výchově a školství jednajících přibývá, a vnitřní, vědecká hodnota jejich jest větší a větší. K rozkvětu tomu nemalou měrou přispívaly spisy Komenského, jež v posledních desítiletích pilně studovány, jakož i širší rozhled vědecký mužů, k paedagogice svou pozornost obracejících. R. 1860 vydal T. Vorbes Didaktiku, r. 1863 P. J. Šulc Paedagogiku všeobecnou. Na universitě řádnému vývoji paedagogiky pomáháno buď pracemi filosofickými (zvl. psychologickými), buď přímo paedagogickými (J. Dastich, Jos. Durdík, G. A. Lindner, Petr Durdík). Také populární pojednání a spisy objevovaly se častěji a častěji, a byly to zvláště spisovatelky, jež buď o výchově vůbec aneb o výchově dívek v širších kruzích šířily známosti (ze starších Zapová a Hansgirgová, z novějších Podlipská, Krásnohorská, Lužická, Studničková, Ledvinková, Perwolfová atd.). — Uvádíme tuto abecední rejstřík, ovšem neúplný, nejdůležitějších spisů paedagogických z posledních dvaceti let, odkazujíce co do podrobnějších zpráv k příslušným heslům v našem slovníku:

Adámek K. Řeči 1880, Obrana našeho školství 1883, Z naší doby 1887. Amerling K. a Duffek J. Školy denní, týdenní, měsíční a roční 1885 a 1886. Bartoš J. Naše děti 1888. Bayer F. Slavín učitelský 1884. Čelakovský Jar. Reorganisace zemské školní rady 1880. Durdík Josef Karakter 1889 (3. vyd.). Durdík P. Paedagogika pro střední školy, I.—III., 1882—1890, Rousseau a Pestalozzi v poměru svém ku Komenskému 1888. Dvorský Fr. Paměti o školách českých 1886. Hakl B. Dětské hry 1872. Havelka J. Vybrané spisy vychovatelské 1887. Hellmuth dr. K. Lékařský rádce v nemocech dětských 1884. Hraše J. K. České školství obecné na Broumovsku, Novo-Městecku a Turnovsku 1887. Javůrek J. K. Národní škola jindy a nyní 1888. Jednota paedagogická Auktorita a zvůle ve škole 1885. Jeřábek J. Jak dalece potřebujeme němčiny 1880, Němčina a vzdělanost 1882. Ježek J. Zásluhy duchovenstva o české školství 1879. Jonáš K. Žena ve společnosti lidské 1872. Kalina F. B. Obrazy z dějin vychovatelství 1889 (2. vyd.). Kapras J. Řeč mateřská orgánem školy obecné 1883, Počátkové duševního života 1883, Paměť 1885, Sebrané rozpravy psychologické 1889. Klika J. Proč a kterak máme zdraví mládeže šetřiti? 1872, O škole měšťanské 1879, Škola obecná 1885 a 1886. Týž a Sokol J. Stručný Slovník paedagogický I. II. od r. 1890. Kodym F. V. Proudem doby 1884, O vychovávání mládeže v našich domácnostech 1884, Ze zdravotnictví školního 1886, Kováříček E. O činnosti Jednoty Bratří českých 1888. Krásnohorská E. Ženská otázka česká 1881. Krček F. a Kehr F. Praxe ve škole obecné 1888 (2. vyd.). Krupička dr. E. O působeni tělocviku na tělo lidské 1882. Kryšpín V. Obraz činnosti literární učitelstva českoslovanského 1885. Lepař J. O osnovách učebných Komenského 1877, O methodách učebných 1880 (2. vyd.), Obecná paedagogika 1881 (2. vyd.), Přednášky o dětské kázni 1882, Spor o němčinu 1883, Škola obecná a poměr její k vyznání náboženskému 1888. Letošník J. Osnova a postup vyučování dle Komenského 1886. Lindner G. A. Všeobecné vychovatelství 1882 (2. vyd.), Všeobecné vyučovatelství 1884 (3. vyd.), Drobné články 1885, Paedagogika na základě nauky o vývoji 1889, Přednášky na fakultě filosof. 1890 (upravil J. Klika). Z Lobkovic J. a Zeman F. J. Zpráva a naučení synu Jaroslavovi 1876. Lokay E. a Záhoř J. Vývoj otázky o školní lavici 1889. Lužanská B. Zdravé dítko 1890. Lužická V. O působení matky v rodině 1877. Makovička E. Kázeň války a míru 1887. Mattuška A. Víra v duchy 1884. Mošner F. J. a Zeman F. A. Pěstounka 1874 (2. vyd.). Ninger J. O trestáni v rodině 1882. Perwolfová B. Pokyny u vychování malých dítek 1889. Podlipská Ž. Příklady z oboru vychovacího 1874 a 1875, Zlomky zkušeností v sebevýchování 1875 a 1876, Listy staré vychovatelky 1885 (2. vyd.). Poklop J. V. a Tykač J. Dětská práce 1882. Prausek V. O sedadlech ve školách 1886. Rybička A. Přední křisitelé národa českého 1883. Saller F. Návrh Kvíčalův a jeho vady 1884. Sokol J. Národ a jeho vychování 1889. Spolek učitelů škol měšťanských O významu a důležitosti škol měšťanských 1885. Světlá K. Upomínky 1888. Svoboda J. a Bačkora Š. Školka 1874 (2. vyd.). Šél V. Nemoci dětské 1884. Šimek F. Paedagogika 1875, Didaktika 1875, Dějiny vychovatelství 1875, Soustava rakouského školství obecného 1884, Dějiny vychovávání a vyučování 1884. Škoda K. Katechetika 1874 (3. vyd.), O vychování národním 1876 (3. vyd.). Šulc P. F. Základové paedagogiky a didaktiky 1874, O výživě a chování dítek 1880. Schulz E. a Macháček A. Základové logiky a didaktiky 1877. Tesař F. Základové vychování 1874, Matka vychovatelka dítek 1877, Moudrá kázeň 1878, Jak laskavá matka pěstounka vychovává 3—6leté dítky 1882. Thomayer J. O přetížení prací ve školách 1890. Tuhý K. Školní dílny 1890. Veselý J. Dívka, její vychování a určení 1881. Vítek J. Kterých hlavních vad dopouštějí se rodičové 1881. Vorbes T. Obrazy z dějin vychovatelství 1881 (4. vyd.). Vorovka K. Jiskry z výhně paedagogické 1876. Zapová H. Nezabudky 1870 (4. vyd.). Zelinka F. Pohled na školství české za doby Přemyslovců, Lucemburků a Habsburků 1886. Zoubek F. J. O kázni školní 1873, Vychovávání a vyučování v Jednotě Bratrské 1883, Encyklopaedie paedagogická I. 1886. Žlebský J. O škole konfessionelní 1886.

Kromě jednotlivých spisů vydávány i  sbírky a knihovny paedagogické}}, z nichž nejbohatší jest Urbánkova Bibliotéka paedagogická, založ. r. 1874. Kromě ní jmenujeme: Bibliotéka učitelská, založená r. 1879 Rohlíčkem a Sieversem. Knihovna Komenského, vydávaná F. Šimáčkem 1882—1885. Sborník učitelský, založ. r. 1884 T. Ronkem, J. Králem a A. Růžičkou. Zprávy o sjezdech učitelských 1870—1886. Všechny tyto sbírky vycházely v Praze. Na Moravě vydává Bayer F. Bibliotéku paedagogických klassiků (od r. 1885, v Přerově) a Sadovský O. Knihovnu učitelskou od r. 1886, v Přerově).

Časopisů paedagog. vydáváno v těchto 20 letech hojně; některé však za nedlouho zanikly. Dosud vycházejí tyto: Beseda učitelská, Časopis učitelek, Česká škola, Komenský, Krok, Národ a škola, Pěstoun, Posel z Budče, Paedagogické rozhledy, Škola měšťanská a živnostenská, Učitel, Učitelské noviny, Věstník Budče Hořovické, Věstník Ústř. Matice školské, Věstník vládní, Vychovatel. PD.

Literatura pro mládež, literat. dětská, vůbec jest původu nedávného. V dobách minulých nepokládali rodičové a vychovatelé za nutné, aby dětem vyprávěli zvláštní povídky, pohádky a p. Naše děti poslouchaly staročeské kroniky, legendy, jež četly se v rodině, zároveň s dospělými. Později povídalo a čítalo se o Mageloně a Petrovi, o knížeti Štilfrídovi a Bruncvíkovi, o Jenovéfě, Meluzině, Enšpiglovi. Teprve novější vybíravá úzkostlivost vychovatelská jala se pro děti vzdělávati zvláštní, novou literaturu, literaturu dětskou; nastala toho pak potřeba, když literatura vyvinula se z plenek původní prostoty a přístupnosti všem vrstvám a věkům. Pouze pohádky zůstaly nám bez proměny z idyllických těch literárních dob. První práce vesměs pořízeny byly pouze k potřebě školní; teprve v druhé pol. tohoto stol. počala se vzdělávati literatura dětská v pravém toho slova smyslu.

První obrázkovou knihou pro děti vůbec byl Komenského Svět v obrazích (asi roku 1650). Počátek české literatury dětské můžeme datovati r. 1778, kdy vyšla Mravná naučení pro mládež od J. Prokopa. R. 1792 vydán byl Starý a nový zákon pro mládež; r. 1794 sepsal Vavř. Amort Pravidla zdvořilosti a opatrnosti. Drobnější, většinou kompilační spisy vydali : Jiří Palacký, J. Urban, J. Šmitt, V. Pavlovský, Jos. Alex. Dundr. Ve 2. a 3. desítiletí tohoto století opanovaly naši literaturu dětskou povídky Kr. Schmida, Salzmanna, Jaisa, Kampeho, jichž nejpilnějšími překladateli byli J. V. Vlasák, A. V. Hnojek, J. Kubelka a j.; kromě těch psali původní práce i upravovali cizí: J. Hýbl, Marie Antonie (Jos. Pedálová), J. Javornický, M. J. Sychra, J. Chmela (Bajky), M. D. Rettigová (Příběhové pro dcerky české i moravské; Mařenčin košíček; Věneček pro dcerky vlasten.), Jos. Pohořelý a j. Ze starších spisovatelů veliké pozornosti zasluhuje F. J. Svoboda (1778—1864). Jako professor staral se horlivě o národní probuzení české mládeže a žákům svým byl v každém ohledu pravým přítelem. Ze všech jeho spisů mocně vane nejvroucnější láska k vlasti; v jednom z nich napsal: „Silnější a mocnější ochrana než tyto hory jest náš milý jazyk mateřský; ten nás bezpečněji od cizích národů dělí a chrání…“ Původními spisy jeho jsou dosud cenné: První sto mravných povídek k prospěchu mládeže vlastenecké (1831), Druhé sto atd., překlady: Štědrý večer, Zlatodol (1830), svého času povídka velmi oblíbená. Josef Václav Zimerman (1804—1877) přel. z angl. Miloslav Vlnovský, nový Robinson (1846), Fortunátovi synové, Mořští loupežníci, Kletba a požehnání, Panoš, Jenovéfa, Švédové v Čechách, a sepsal původní modlitební knihu pro děti Věneček rajský (1846). Fr. Boh. Tomsa (1793—1857) přel. z Nierice 34, z Frant. Hoffmanna 4 a z jin. 2 povídky pro děti. Tomsovi z překladatelů spisů pro děti náleží nejpřednější místo, ač mnohdy nevybíral příliš vhodné originály, čímž dostal se do literatury dětské mnohý spis ceny nevalné. Vác. Filípek (1812—1863) přeložil ze Schmida povídky: Eustachia, Ludvík, Oudolí Almerianské, Pokladnička, z Horna Zajatý mezi Indiány. Všecky Filípkovy překlady vyznamenávají se nad jiné čistotou jazyka a dočkaly se četných vydání. Jos. Jar. Langer nepsal sice nic, co by označeno bylo nyní tak oblíbeným přídavkem „pro naši milou mládež“, ale četné jeho básně jsou dosud ve všech školních čítankách, a není snad českého dítěte, jež by neznalo Langrových básní: Můra, Páv, Krokodil a člověk, Bystřina a j.

Veliký obrat v literatuře dětské způsobilo vydání bajek a básniček Karla Vinařického (Kytka, 1842, Druhá kytka, 1845) a 50 bajek Štulcových, jež v krátké době dočkaly se trojího vydání. Od té doby počaly kvésti původní květy literatury dětské z domácí půdy. Roku 1850 jal se humpolecký učitel J. Sluníčko vydávati první časopis pro děti Včelka (1850—55). Nový, lepší směr uvedl Jan Václav Rozum (1824—58), jeden z nejzasloužilejších a nejdovednějších spisovatelů a vydavatelů spisů pro mládež, časopisem Zlaté klasy (1854—56), jenž pod heslem Komenského: „Pod nebem jiné cesty k napravení zašlostí našich není, jediné mládeže dobré vedení“ přinesl tak cenné práce, jež i nyní ještě sloužiti mohou za vzor našim časopisům pro mládež; mnohé z nich jsou dosud v učeb. knihách. Svými Hádankami (1849), jež dočkaly se četných vydání, Mravoučením z přísloví českoslovanských (1851) hleděl bystřiti vtip, buditi soudnost, šlechtiti mysl a seznamovati mládež s duchem národa a řečí jeho, aby dovedla užívati přísloví na pravém místě, čímž nalézá se brána k srdci člověka na polo otevřená. Mimo to sepsal Drobné povídky, Konvalinky, veselohru Mlsný Vašíček, a ze Salzmanna přeložil povídku Bůh co činí, dobře činí. V té době založil Št. Bačkora bibliotéku Budečská zahrada, z níž později vykvetl výborný časopis pod týmže jménem. R. 1855 založen nový časopis Štěpnice, jenž od té doby nepřetržitě vycházel po 35 let; kolem něho zanikaly Včelka, Zlaté klasy, Komenský, vznikaly Zlaté klasy a lístky (1862), Pospíšilovy Zábavy pro mládež (1858), Urbánkova Nová knihovna, Knappovy Besedy, J. V. Krátkého časopis Naší mládeži (1874), Bašteckého Přítel dítek. Veliký význam má svým bohatým peněžním fondem Dědictví maličkých, v létech šedesátých založ. kanov. J. A. Šrůtkem, jež čítá 46.000 členů, má jmění 38.294 zl. 89 kr. a vydalo více než 700.000 výtisků. Dosud vyšlo 36 čísel, z nichž 17, jež po tři desítiletí se četly, bylo r. 1888 k rozkazu minist. vyuč. ze školních knihoven vyloučeno, z nich Haklův spis Životopis sv. apoštolů slov. Cyrilla a Metoděje jedině proto, že se v něm způsobem dětem pochopitelným uvádí spojitost zemí České koruny. R. 1879 jal se Jan Svoboda vydávati laciný časopis Besídka malých, jenž nabyl netušeného odbytu. Za jeho příkladem vznikly Smetanův Malý čtenář, Mojžíšovo Zlaté mládí, Vítákova Matice dítek, Beranův-Anderlíkův Přítel mládeže (zanikl), z nichž některé vydávají se až ve 40.000 výtiscích, počtu to, kterého sotva která česká kniha kdy dosáhla. Mimo to vznikly četné knihovny: Řehákova Obrátková knihovna, dra Nováka Osvěta, Sokolova-Raisova Vlasť a svět, Hrnčířova Ústřední knihovna, Stýblovy Spisy, Štorchovy České spisy, Vilímkova Knihovna mládeže dospívající, čímž nastal utěšený rozkvět a blahodárné závodění mezi jednotlivými podniky u výběru prací, úpravě a zvláště v ozdobování obrázky. Literatura pro mládež počala vymykati se z úzkých mezí nudného školáctví, a bylo více hleděno k aesthetické hodnotě prací. Veliký pokrok učiněn byl zvláště časopisy Jarým věkem, (od r. 1883) redakcí Josefa Sokola, a Budečskou zahradou, redakcí Fr. A. Zemana.

Veliký význam v české literatuře dětské má Frant. Doucha (1810—1884). Spisy svými pro mládež odchoval národu tisíce zdárných synů a dcer. Sepsal a vydal více než sto vhodných spisů pro mládež, které byť i ne vždy vynikaly vysokou cenou, přece přinesly mládeži užitek a vyplnily svůj úkol v době, kdy byly vydány. Jmenujeme tu pouze: Drobnůstky, Vínek, Kratochvíle, Kniha dítek, Krůpěje, Květné ratolesti, Malá společnost, Perličky, Pestré kvítí, Po práci, Radostné chvíle, Poupátka, Pravěnky, Bludičky, Hovory zvířat, Smyšlénky a pravdy, Hájení ptáčků, Ochrana stromů, Blahopřání dobrého dítka (posmrtné vydání) atd. — Po Douchovi nejplodnějším českým spisovatelem pro děti jest Jan K. Hraše (* 1840), Jako sběratel a spisovatel pohádek, osvědčený bajkář a pisatel povídek jeví se nám Hraše po Douchovi nejzasloužilejším spisovatelem pro mládež. Sepsal více než 300 pův. bajek (Zrnka, Ořechy, Bajky, Pravdy, Jádra), několik set pohádek a povídek (Jarý věk, Mladost, Z naší minulosti, Obrázky, Mladá léta, Kytice), tři divadelní hry (Láska k vlasti, Krakonoš, Krasata) a j.

Básnictví pro dítky v nejnovější době rázem pozvedlo se z bývalé prostřednosti a ledabylosti k netušené výši. Účastenství J. Vrchlického, El. Krásnohorské, Ad. Heyduka, K. Raisa a zvl. J. V. Sládka (Skřivánčí písně, Zlatý máj) a j. působilo, že téměř rázem dětská literatura zbavena mělkého veršování v posledních dvou desítiletích obyčejného. Vzorné práce toho druhu složil K. V. Rais (První květy, České pohádky o Kristu Pánu, Obrázky veršem, Po vlasti, Dárek maličkým, V osamělé chaloupce, Zlaté chvilky, Když slunéčko svítí). K. Jiránek, jeden z nejlepších našich básníků pro mládež, vydal dosud sbírky veršů: Konvalinky, Z dětského srdéčka, Král broučků. S dobrým zdarem píší verše Jan Kozel (Drobné zkazky), Ant. Kosina (Pomněnky, Zpěvy vlastenecké), Filip Hyšman, Fr. M. Vrána, Irma Geisslová (V písních a květech, Luční kvítí), B. Klimšová, L. Grosmanová-Brodská, Jan Nečas (Veršované pohádky a pověsti, Knížka pro malé čtenáře), Vilma Sokolová, K. Žádník, Ter. Mellanová, Jos. Soukal, Bož. Studničková, Jos. Zařičanský, Jul. Sku-ravý, L. Strahl, K. V. Kutan, J. Kožíšek. Verše s tendencí náboženskou píší Alois Potěhník, Vilém Ambrož, Boh. Hakl, Vojt. Pakosta. Pohádky a Básničky Růženy Jesenské ukazují, že žije mezi dětmi, rozumí přírodě a má vřelé srdce vlastenecké.

Nejrozsáhlejším oborem dětské literatury jest povídka. V tomto oboru Žofie Podlipská, jedna z nejzasloužilejších spisovatelek pro mládež, jíž náleží přední místo po Douchovi a Hrašovi, sepsala velikou řadu povídek ceny nemalé. Jmenujeme z nich: Klíče v kopřivách, Čtvrtá lekce, Malá tulačka, U studánky, V temnotách a ve světle, celkem na 100 povídek. Jedním z nejpilnějších vzdělavatelů povídky pro děti jest Fr. J. Andrlík. Se zálibou vybírá látky zvláště z dějin národů pobalkánských, kde r. 1880 konal cesty. Dosud vydal: Za štěstím, Cestou trnitou, Z otroctví ku svobodě, Sestra Blažena, Bludnou cestou, Bůh dopouští ale neopouští, Škapulíř a talisman, Černý misionář, Pod chudým krovem, Růže a trny a j. Fr. A. Zeman redigováním Budečské zahrady a četných knihoven získal si neocenitelných zásluh o dětskou literaturu, vychoval celou řadu spisovatelů a opravou dal podnět k lepšímu směru. Sepsal Chudobky, sbírku povídek, Teta Marta, Strýc Petr. Povídky a divadélka Fr. Pravdy druhdy osvěžovaly vyprahlý luh dětské literatury po dlouhá léta; nezapomenutelnými pro nás jsou: František pometlář, Bohatá Julie, Dědictví maličkých v Bohdalově, Slepá babička, Král liliputánský, Učitel ve franc. zajetí a j. Věnc. Lužická se zálibou obírá se povahami a událostmi ze života dívčího, odkudž čerpala látku k povídkám: Fialky, Nezhrdej, Pavlinka a Karolinka, Pracuj, Tužme se, Učte se, Vlastní silou, Z vesničky podkrkonošské, Zimní pohádky. Karolina Světlá píše povídky hlavně s tendencí vlasteneckou, jak o tom svědčí řada povídek pod společným názvem Ctěte rodný jazyk svůj vydaných a Škola mé štěstí. Plané moralisování vymítal Josef Sokol již před lety, dokud ještě bylo v plném květu, svými povídkami: Bodlák a růže, Touha po štěstí, Zrnéčka do srdéčka; mimo to napsal několik divadel. her, z nichž zvláště byla oblíbena veselohra Ztracené psaní. Přečetné povídky napsal red. Rajské zahrádky Václav Špaček, J. L. Mašek (Anděl na zemi), Stanislav Řehák, K. Zákoucký, K. V. Tuček, Jos. Renner, Antonín Svoboda, K. J. Pleskač, Fil. Kramattová, K. V. Rais zajímavé novou látkou Povídky o českých umělcích, Věnc. Lipovský (Slepcova schovanka), Eliška Krásnohorská, A. B. Šťastný, Dr. Z. Winter (Člověk zmařený), J. Tykač, E. Musil-Daňkovský, Jos. Flekáček. Frant. Hrnčíř vydal kromě četných drobnějších obrázků tyto větší povídky: Podivné přátelství, Bezejmenná, Pták, který mluví, Dva pavouci, Ubohá Milena, Zima, Na voru, z nichž mnohé dočkaly se 3.—4. vydání.

Poetickou povídku, jež se mládeži nejvíce zamlouvá, pěstují pouze Lad. Benýšek, který vydal 28 povídek ve sbírce Na slunci a pod mraky a knihu Z povídkářova zátiší, a Vilma Sokolová, jež sebrala něžné své Pozdravy z polí, Mateřídouška.

V historické povídce ze starších prací dosud oblíbeny jsou povídky J. Ehrenberga Ostruha krále Jana, Kaplička pod lipkami, Tataři na Moravě. Nejpilněji a nejzdařileji pěstuje tento obor povídek K. V. Rais (* 1859); souborně dosud vydal knihu Ze starých hradů (6 pov.) a Z naší kroniky (15 pov.). V. Beneš-Třebízský pro dítky sepsal Povídky Karlšteinského havrana a Povídky starověké z dějin českých. Vzory pov. hist. podal Josef Braun (Chudý bohatec, Boha i vlasť), Alois Jirásek (Z Čech až na konec světa), dr. V. Řezníček (Ze starých časů), J. K. Hraše (Vojny a trampoty, Z dávných dob). Aby cíle hist. povídek (t. učiti dítky již od nejútlejšího věku znáti všecky národní povinnosti, vzněcovati její vlastenecké vášně, utužovati národní a slovanské její vědomí, poznávati bývalou slávu a moc předků) se dosáhlo, o to přičiňuji se spisovatelé hist. povídek: Čeněk Tondr, Ant. J. Zavadil (Kutnohorské a Moravské povídky), M. Kamenář (Den sv. Rufa), V. Špaček, K. V. Tuček (Braniboři, Zbraslavský poklad, Eliška poslední Přemyslovna), Fr. Hrnčíř [Na Libici bílé, Eliška Přemyslovna, Jan Šváb) a j. — Že i nové směry mohou v dětské literatuře míti místo, o tom svědčí archeologické povídky, jež jal se psáti Klement Čermák; dosud vyšly 3 sv.: Z časů dávných, Povídky o starožitnostech, Povídky pro mladé starožitníky. — Sbírky básní k deklamování vydal r. 1861 J. V. Nikolau pod názvem Škola k deklamování, mimo to vyšly Douchovy Jaré listy, Sklenářovy Deklamovánky, Rozumovy Krásořečenky, Valouchovy Deklamovánky, Mojžíšovo Kvítí z luhů vlasteneckých, Svobodův Veselý deklamator. — Sbírky přání sestavili: Jos. Bačkora, B. Peška, P. J. Šulc, J. K. Hraše (Sbírka přání, 4. vyd.), Fr. J. Andrlík. — Divadlo loutkové působí mládeži veliké potěšení. Hry M. Kopeckého dosud jsou oblíbeny; v nejnovější době opět všimli si důležitosti her loutkových, a vydáno mnoho nových her, z nichž jmenujeme: Krejčí Jehlička, Rozluštěná hádanka od J. Květnického, Popelku od Ž. Podlipské, Karlšteinského srnce od Kunstovné a j.

Pohádky, tento svět divův a bytostí nadlidských, zlých i dobrých, byly a zůstanou nejmilejší četbou našich dítek. Sbírky Erbenovy, Bož. Němcové, dra J. Košína, B. Kuldy, Mikšíčka, Škultétyho obsahují nesmrtelné vzory pro naše pohádkáře. V duchu pohádek národních skládají nyní pouze spisovatelé pro mládež pohádky umělé tu s větším, tu s menším zdarem. Mezi těmito tvůrci umělé pohádky zvláště vynikají: Boh. Klimšová (Kniha báchorek), Matouš Václavek vydává Pohádky a pověsti z mor. Valašska, zajímavé tím, že jsou zbarveny valaš. podřečím, Jan Milota (Pohádky), A. B. Šťastný, Ignác Prokeš. Pohádky Elišky Krásnohorské mají v dětské literatuře zvláštní místo. Vynikajíť hlubokým, jímavým obsahem, sličnou mluvou, poučují a přivádějí ku přemýšlení, mnohé z nich jsou velikolepými allegoriemi; jsou to zvláště Tři pohádky, Pohádka o větru, Z tajemných říší.

Poučná čásť literatury dětské není tak četná jako zábavná; kulturní, zeměpisné a j. spisy naše trpí zvláště tou vadou, že většinou látka k nim nebyla čerpána z vlastního názoru, nýbrž že je to pouhé upravování z velkých děl vědeckých. Mezi nemnohými výjimkami vyniká zvláště Josef Kořenský svým spisem Z dalekých krajin, Kliment Čermák svými cestopisnými obrázky po Evropě a Železných Horách a nemnozí j. Cestopisy vydali: F. Bauer, L. Hejtmánek, Fr. Vl. Kodym, V. Černík (Malebné cesty po Čechách), J. Dobeš, P. Jehlička, Č. Kalandra, B. Patera, V. Petrů, A. Zavadil, G. Lašek. V oboru věd přírodních vykazuje literatura dětská mnohé spisy značné ceny, zvláště tam, kde s bezprostředním nazíráním spojeny byly rozsáhlé vědomosti a znalosti, širší rozhled a styl. obratnost. Znamenité věci napsal zvláště K. Starý (Zábavy přírodopisné, Veselé prázdniny), prof. J. Dědeček, Kar. Vognar (40 přír. črt v díle Z přírody), Fr. Doubek, řada prací J. L. Maška, St. Řeháka, Jana Dolenského a B. Patery, J. Kliky, K. Steinicha; ze starších Štěp. Bačkora (Popsání nebes, Mladý kouzelník). Novinkou jsou Oříšky Jos. Vlka, početní hádanky v úhledném verši. — Životopisy vynikajících mužů všech stavů psali: Vác. Kredba (Osvěta a práce), dr. J. V. Novák (Pavel Jos. Šafařík), Jan Tykač, B. L. Tyšler, K. Bulíř, St. Řehák (Naše vzory). — Nejlepší český dějepis pro děti napsal Jos. Sokol (Dějepisná čítanka), J. Vinohorský, J. Nikolau, jehož dějepisu českého v obrazích vyšlo přes 30.000 výtisků, J. Růžička, Ed. Erben, J. V. Poklop (8. vyd.), Hugo Kolisko, Fr. Hrnčíř. Ad. Frumar sepsal Dějepisné obrazy, výklad k obrazům ze Zapovy kroniky. — Zeměpisy pro mládež sepsali J. V. Poklop (7. vyd.), Karel Steinich st., B. Hornof. — Jedno z nejznamenitějších děl pro děti, Robinson, byl i v českém rouše častokráte vydán; první r. 1832 v „Příteli mládeže“, nověji od A. Humla, dra V. Mosera, dra J. V. Nováka, Ant. Mojžíše, Fr. A. Zemana, F. J. Andrlíka. Podobně nesmrtelné povídky Andersenovy několikráte byly zčeštěny, M. Boleslavským, J. Dolenským a j.

Prozřetelnost vychovatelská, která jinde vydává i zvláštní spisy a časopisy pro poučení, jiné pro pouhou zábavu, pro dívky a jiné pro chlapce, u nás časopisem Malými novinami (zal. Ant. Jandlem a Fr. Vl. Krchem) a bibl. Dětskou knihovnou postarala se o lehkou a snadnou četbu pro dítky nejmenší, 6—7leté. Hř.

Vědy bohoslovecké. Ve stol. XVIII. udušen veškeren skoro život literární i na roli bohoslovecké, a po drahná léta nevydáno žádné knihy závažné jazykem českým. Teprve na konci století počal se jeviti život nový i v literatuře bohoslovecké; s počátku ovšem jen slabě, čileji už od r. 1820. Nicméně tak důkladně, jako ve vědách jiných, nebylo pracováno v bohosloví od doby probuzení až do r. 1860. Příčina byla v tom, že vlastenecké kněžstvo, ujavši se horlivě vzdělávání písemnictví národního, pěstovalo všechny odbory literatury české a tudíž nemohlo stačiti vědám výhradně theologickým; také v tom, že při přednáškách na fakultě i v seminářích diécésních užíváno latiny, a že nebylo vždy nakladatelů na knihy bohoslovecké. Nejvíce pracováno v literatuře biblické, v pastorálce vůbec a v homiletice zvlášť. Avšak od té doby, kdy byla zavedena rovnoprávnost jazyková na školách středních a založeno „Dědictvi sv. Prokopa“ k vydávání knih vědeckých pro duchovenstvo, nastal i na roli bohoslovecké ve všech odborech ruch čilý, kterýž v době nynější utěšeně vzrůstá. Tak ve studiu biblickém postaráno předem o nová vydání Písma svatého (Fort. Durych a Faustin Procházka 1780 a 1804, J. Krbec 1851 a 1857, Bezděka, Inn. Frencl 1860, Fr. Srdinko a Klem. Borový 1888 a 1889, bible s illustracemi Gust. Doréa redakcí Ant. Lenze 1892; dosud vychází Zlatá bible s obrazy nejproslulejších umělců redakcí K. Borového, J. Drozda a J. Kyselky). V exegesi vydány četné práce menší různých spisovatelů; výklad k celému Písmu sv. vzdělal T. Draský 1822; k Novému zákonu Fr. Pollášek 1791 Fr. Sušil, jehož dílo jest velice důkladné. Úvod v knihy biblické (Introdukci) vzdělal J. Körner (do Nového zákona) a J. Stárek (do Starého i Nového zákona pod jménem Historie zjevení Božího); biblické starožitnosti sepsal J. Beran, M. Mlčoch; biblický zeměpis J. Javornický, A. Hrdlička a j.; konkordanci biblickou K. Khun 1784; biblickou encyklopaedii J. Frencl; dějiny zjevení Božího ku potřebě školní vzdělal Š. Vrána 1821, později F. Pondělík, J. Frencl, M. Procházka, J. Hulakovský, Fr. Srdinko, J. Doležal a j.; výklad k bibl. dějepravě K. Tippmann; výklady na nedělní evangelia Aleš Pařízek, Fr. Pollášek, A. Hejbal, Fr. Rychlík, Šrůtek, Fr. Dusil a j. Též život Spasitele sestaven na základě studia biblického jmenovitě od P. Neumanna, In. Bílého a K. Müllera; nyní pak vychází P. Didona Ježíš Kristus, přeložený od J. Hulakovského. V apologetice mimo K. Vorla, K. Vernera, J. Hubálka, V. Rokosa a j. sluší jmenovati J. V. Jirsíka (Bohomil), V. Krolmusa, Pant. Neumanna, Fr. Poimona, kteří neveliké, ale pěkné spisy sepsali na obranu církve katol.; z doby novější pak B. Hakla, Mat. Procházku, J. Čermáka, J. Procházku, kteří vzdělali apologetiky katol. náboženství pro školy střední, a závažné práce V. Štulce (Renan a pravda), dra Ant. Lenze (Filosofie o nesmrtelnosti duše, Učená rozprava o jsoucnosti Boží a j.), Tom. Střebského (Bible a příroda), dra Eug. Kadeřávka (Náboženství rozumářské a křesťanské a j.), Mat. Procházky (Původ a vznik náboženství) a j. Mezi spisy dogmatickými přední místo zaujímá Populární dogmatika J. V. Jirsíka 1855, vědecky spracovaná Stručná katol. dogmatika J. Bartáka 1878, dra Ant. Lenze Anthropologie 1882 a Mariologie 1879; také sluší jmenovati Katolickou dogmatiku pro lid A. Hejbala a učebnice pro školy střední od J. Ctibora, M. Procházky, B. Hakla a j.; mezi mravoučnými pak mravouku A. Hejbala, J. Ctibora, B. Hakla, M. Procházky, a jmenovitě pěkně spracovanou mravouku dra J. Procházky a dra J. Stárka 1884. Věrouku a mravouku přehledně sloučili J. Frencl, Fr. Vinklář, J. Podstránský a j. Z círk. dějepisu uveřejněno více prací, zejména ku potřebě školní dílem dle německých spisů vzdělaných, dílem původních. Původní práce vzdělal K. Hnojek, K. Lanyi, J. Bílý (Obšírný dějepis katolické církve 1847 a 1860), Fr. Poimon, P. Neumann, T. Novák. J. Drozd a j. Dílem vědeckým a velice důkladným jest Všeobecný círk. dějepis od dra F. Kryštůfka. Dějiny diécése pražské napsal dr. Kl. Borový; Církevní dějiny české píše Fr. Vacek; jednotlivé monografie sepsány od různých spisovatelů; zvláště důkladné jsou Životopisy arcibiskupa Ant. Brusa z Mohelnice a Martina Medka od dra Borového, Arnošta hraběte Harracha od dra Fr. Krásla, Učení M. Jana Husa od dra A. Lenze, spisy J. Votky, Posvátná místa kr. hl. města Prahy od Fr. Ekerta. Dějiny posvátného zpěvu staročeského napsal s velikou pílí K. Konrád. V patristice vyniká Patristická encyklopaedie A. Řeháka; jednotlivé spisy sv. Otců přeložili Frant. Čelakovský (Knihy sv. Augustina o městě Božím), Fr. Sušil (Spisy Otců apoštolských), J. Stárek (Vybrané spisy sv. Cypriána a Jana Zlatoúst.), J. Desolda (Sv. Irenea a Sv. Jana Zlat. knihy o kněžství), Herčík (Vyhnání sv. Augustina), J. Vlček (Homilie sv. Makaria), J. Sýkora (Katechese sv. Cyrilla Jerusal.). V patrologii sluší jmenovati Fr. Hoška Život a spisy sv. Aur. Augustina a menší ale závažné spisy V. Štulce O sv. Janu Zlatoústém a dra Františka Kryštůfka sv. Ireneus. Životopis svatých napsal H. Karlík, B. Kulda, Fr. Ekert a j. V círk. právě prosluli dr. Klem. Borový (Úřední sloh círk.) a dr. Fr. Laurin; důležitý jest též spis dr. Ant. Víška Občanský sňatek 1883. V pastorálce pracovali J. Chládek 1780, V. Stach (Příručka učitele lidu 1784), Hnojek; nověji In. Frencl, Jos Šrůtek a j.; nejvíce proslul v ní Antonín Skočdopole spisem Příručná kniha bohosloví pastýřského. Velezdařilá jest též Rukověť pro zpovědníky od dra R. Smolíka. Homiletiku vzdělal dr. Aleš Pařízek, dr. Dom. Špachta, Hnojek a j. V kazatelské literatuře pracováno velmi pilně; prosluli v ní Jan Rychlovský († 1811), Fr. Pollášek, J. Rautenkranc (1817), Mat. Sychra († 1830), Vinc. Zahradník († 1836), J. V. Jirsík, Hnojek, Ondrák, Daneš, Ehrenberger, B. Kulda, A. Hakl, Brynych, Vohnout a mnozí jiní; exhorty pro studující vydal J. Ježek, J. Hulakovský a j. Nejdůkladnější postillu sepsal In. Frencl, též J. Medlín; Goffineovu přeložil J. Chmel, J. Zimmermann a J. Desolda. Katechetiky vzdělali pečlivě J. Škoda, dr. Fr. Blanda (Pastorálka ve škole 1S84). Katechese vydal Skočdopole; výklad katechismu Hýbl (1824), Mik. Tomek (1828), Jak. Procházka, V. Pakosta a j. Příklady k pravdám náboženským sestavil velmi pečlivě J. Macan a Jan Černohouz. Ve filosofii křesť. vydali spisy důkladné dr. Pospíšil, dr. Kadeřávek a dr. Hlavatý. Ku vzdělání mysli mimo život Krista Pána a životy svatých vydány spisy asketické a četné knihy modlitební pro dospělé i pro mládež. Zvláště rozšířena jest Tomáše Kempenského Zlatá kniha o následování Krista (přeložena od Stránského, Douchy, Poimona, Desoldy, Chodníčka), Frant. Salesského Filothea (vydána od V. Žáka, Krbce, Poimona, Desoldy). J. Macana Rukověť chrámových pobožností a J. Němečka Rukověť odpoledních pobožností, V. Beneše Třeb. Pomněnky ve vínek božský a mn. j. Ku vzdělávání bohoslovecké literatury nemálo přispívají rozličné časopisy, jmenovitě Časopis katol. duchovenstva redigovaný nyní drem Kl. Borovým, v němž důkladné práce ze všech oborů bohosloveckých vycházejí, Pastýř duchovní red. J. Ježka, Blahověst, Posvátná kazatelna, Ježkova Knihovna katechetská a j. Taktéž napomáhají literatuře některé ústavy, zvláště: Dědictví sv. Prokopa a Dědictví sv. Jana Nep. v Praze, a Dědictví Cyrillo-Methodějské v Brně. Knihy menšího objemu, zvláště takové, jež pojednávají otázky časové, vydává „Katol. spolek tiskový“ v Praze; knihy ku vzdělání mládeže katolické „Dědictví maličkých“ v Hradci Králové. Sa.

V dějezpytu zahajuje novou dobu piarista Geiasius Dobner († 1790). První přestal slepě důvěřovati kronikářům, jmenovitě Hájkovi (a Pubičkovi), dovodil jeho nespolehlivost a bajkovitost a sáhl hlouběji k pramenům původním, listinám, pečetěm a pod. Kritický postup jeho se ujal, a české dějiny staly se od té doby stálým předmětem vědeckého zpytování. Již současníci přezvali přívržence Dobnerovy Dobneriany a nyní vůbec uznáván jest Dobner za otce novověkého dějepisectví. Bystrého následníka dostalo se Dobnerovi v Dobrovském, jenž statně pomáhal vymyťovati bludy v četných posudcích. První česky psáti počal Fr. M. Pelcl († 1801), vychovatel hrabat Nosticů a později první professor češtiny na universitě Pražské. Na něm nejlépe zříti dvojí tvář minulého století vzhledem k české věci: napřed zoufalá beznadějnost, potom však náhlý obrat ve smýšlení, spojený s radostnou prací na prospěch probuzení národa. Po něm. dějepise Čech, několika monografiích (o Karlu IV. a Václavu IV.) a článcích, z nichž v jednom prorokoval brzké vyhynutí českého kmene, složil Novou kroniku českou, jdoucí ovšem jen po r. 1429, ale psanou slohem prostým a oživujícím, a roznítil takto vědomí české minulosti v nejširších vrstvách. Věkopamátným pro dějepisectví české stal se příchod Fr. Palackého do Prahy (1823). Jím toto pozdviženo na výši doby, on teprve zorganisoval veškeru zde práci, prodchl ji moderními zásadami a naše! jí pracovníky nové. Přivedlo jej do Prahy studium husitského hnutí, a přízeň hrabat Šternberků, Dobrovským zprostředkovaná, jej zde udržela. Poznav šlechetné muže ty z blízka, mohl o nich napsati spolehlivé životopisy. Znamenitá byla též podobná práce o J. A. Komenském. Čeho se Palacký dotkl, na tom spočinulo požehnání. V Museu docílil vydávání zvláštního Časopisu něm. i českého (1826—27). Německý brzy zanikl. Uskutečnění Matice České (1831) a povolání Šafaříkovo do Prahy (1833) jest jeho dílo. Dal prvý podnět k soustavnému zkoumání archivův a zužitkoval získaný materiál částečně v Archivu českém, sborníku to pramenův a listin nesmírné důležitosti pro historii politickou i kulturní. Všech 36 kronikářů českých posoudil mistrně ve spise cenou poctěném: Würdigung der alten böhmischen Geschichtschreiber. Věrný obraz všech osad, měst a hradů bývalých i nynějších podal v Popise království českého. Konečně r. 1836 přistoupil k vydávání pragmatických Dějin národu českého v Čechách i v Moravě, jež dovedl až do nastolení Habsburků na trůn český r. 1526, rozděliv je na patero dílů o 11 svazcích. Tu se vlastnímu národu i cizině odhalil poctivý a nestranný obraz celé české minulosti od prvního zásvitu dějin, očištěný ode rzi a kalu staletých předsudků a pohan, plesem a pýchou plnící hruď jedněch, budící úžas a uznání druhých. Světlo a stín rozděleny spravedlivě; i doba, kdy Evropa se třásla před malým národem, nad to nesvorným, vypsána věrně, neúchylně od chladné pravdy. Ještě mnoho článků a spisů (též obranných) složil jak česky tak německy; z nich mnohé objasňovaly též poměr Čech k Rakousku a Palackého učinily politickým vůdcem národa (drobné práce české vydány v trojdílné sbírce Radhost). Co Palacký pro země koruny České, to vykonal dávný jeho přítel P. J. Šafařík, jím do Prahy získaný, pro veškeré Slovanstvo. Starožitnosti slovanské (1837) založily novou vědu, slavistiku. V nich dokázal Šafařík, že Slované jsou prabydlitelé Evropy a že mravní povaha jejich je táž, jako povaha ostatních národů indoevropských. Takto dotvrdil učení Boppovo, jenž ve své srovn. mluvnici slovanštinu pojal mezi latinu, řečtinu, germanštinu, litevštinu, sanskrt atd. za sestru. Než nejen na dávnověk slovanský, nýbrž i na dějiny jejich germanských, keltských, sarmatských a j. sousedů vrhl pronikavé světlo, ač při každém kroku tam narážel na nedostatek pramenů, a jen veleduch rázu Šafaříkova mohl (a k tomu při tak těžkých okolnostech hmotných) tímto labyrinthem se propracovati sám a učiniti jej vůbec přístupným. Národopis a Mapa Slovanstva doplňují nesmrtelné jeho dílo hlavní. Před ním byla tu poušť a nic, on stvořil zde teprve život.

Ani Palacký ani Šafařík nestačili životem kulturní stránku dějin českých a slovanských vylíčiti v plném jasu i rozsahu a se žádoucí podrobností. V. V. Tomek, odchovanec Palackého, učinil tak aspoň při svém arcidíle: Dějepis města Prahy (posud 8 dílů), jejž sepsal vedlé Dějepisu rakouského, českého, obecného a novějšího rakouského, Dějin university pražské, Životopisu Žižkova, Sněmů českých a ohromného množství rozprav v rozličných časopisech, zvláště Musejním podaných, v nichž dějiny naše vystupují v podobě a úplnosti netušené. Základy starého místopisu Pražského docelují dějepis, svědčíce nejen o příslovečné už svědomitosti spisovatelově, nýbrž též o úžasné jeho znalosti dějů každé ulice a budovy v Praze.

Ve šlépějích těchto mužů kráčejí jiní dále. K. V. Zap jal se vydávati illustr. Kroniku Českomoravskou, již po něm dále vedl J. J. Kořán a nyní vede A. Rezek, zejm. pěkně tam vypsal Zap dobu nejstarší a válku husitskou; Jak. Malý, Eman. Tonner, Koudela a Novák, Al. Hlavinka (illustr.), Ninger, Sokol, Vinohorský a j. popularisovali dějepis český, A. V. Šembera pošinul hranice Slovanstva silně do Němec v Západních Slovanech, Gindely v Dějinách českého povstání v nepříznivém světle líčí jeho strůjce, a v otázce Valdšteinské speciální studia koná; K. Tieftrunk vydal Historii Pavla Skály, Dějiny Matice České, a do dějin XVI. stol. se ponořil výborným spisem Odpor stavů čes. proti Ferdinandovi I., a po něm tuto dobu si obral dr. Rezek, jenž také doplňuje se vzácným zdarem dějiny Palackého, jak o tom svědčí všecka posavadní díla jeho: Ferdinand I., Dějiny saského vpádu do Čech, Děje Čech a Moravy za Ferdinanda III. a doby nové. T. Bílek vydal statistické Dějiny konfiskací, Čenský a Thille vypisují válku českou, dr. J. Kalousek a F. Schulz dějiny selského stavu, Frant. A. Slavík vystěhovalecké hnutí, Brandl Moravu (Kniha pro každého Moravana a j.); ve velkých rozměrech napsal mor. dějiny benediktin B. Dudík, dějiny slezské Lepař, půvabně dr. Sláma (Vlastenecké putování po Slezsku) a V. Prasek, tento ve všestranné Vlastivědě slezské. Archivář pražský K. J. Erben vydal Regesta diplom. Boh. a nástupce jeho prof. dr. J. Emler vydává je dále. Jeho péčí vycházejí též Pozůstatky desk zemských r. 1541 shořelých, Prameny dějin českých, Knihy konfirmační, a Deset urbářů českých; od něho je Rukověť chronologie křesťanské, zvláště české, dr. Borový Libri erectionum; Kalousek Listiny a zápisy Bělské o věcech městských a selských; J. Strnad Listář kr. města Plzně, o erbu plzeňském a j. Archivální práce s pílí provádí na Moravě V. Brandl, jenž vydává Codex diplomaticus Bočkem započatý dále; též dr. Fr. Kameníček, dr. Jind, Vančura, F. Tadra, Mareš a j. úspěšně pracují v oboru tomto. Pilnou studii o Hájkově kronice napsal J. Metelka, o hus. době R. Dvořák, Matzner píše o věcech Píseckých, J. Kubišta (o nov. dějinách), Fr.  Šujan a j. v.

Rovněž české dějiny kulturní těší se pečlivému a všestrannému studiu. Zvláštní spisy z toho oboru vydali K. Adámek (Doba poroby a vzkříšení, Čechy a Italie ve stol. XIV., Čtrnáctý věk, Z naší doby), V. Brandl (Glossář, Knihy půhonů), Kl. Čermák, Frant. Dvorský (O počtu domů v Praze v XVI.—XIX. stol., Paměti o školách čes., Zuzana Černínova, Perchta z Rožmberka a j.). J. V. Frič (Paměti), J. K. Hraše (Zemské stezky), J. Hejna (Paměti statků), J. Malý (Naše znovuzrození), dr. Jan Melichar (K dějinám vzdělanosti a probuzení), M. Pokorný a Jiljí Jahn (Kronika práce), K. Lányi (Dějepis lidstva), Jungmann v Historii literatury má pěkné úvody k dějinám vzdělanosti české, Rybička (O erbích a pečetích stavu duchovního, O česk. zvonařství a j.), Aug. Sedláček (Hrady a zámky, dílo rozsahem i vnitřní hodnotou vzácné), Fr. A. Slavík (Pohled na osvětu národu českoslov., věci moravské), Prim. Sobotka (Kratochvilná historie měst a míst), J. Svátek (Obrazy z kulturních dějin č.), J. Sl. Tomíček (Doba prvního člověčenstva), dr. Z. Winter (Kulturní obrazy česk. měst), dr. Max Wellner (O dějepravě osvěty), Zoubek (O zakládání mést). Časopiseckých prací sem spadá množství nepřehledné od mužů týchž i jiných, jako bar. Helferta, J. Čelakovského, J. Kalouska, V. Royta, Herm. i Jos. Jirečka, K. B. Štorcha, Zoubka, Hanuše, Erbena, Mikovce, Rybičky, Zapa, Gindelyho, Tieftrunka, Ŕeháka, J. Vávry, Rypáčka, Peiskra a j.; též v programech středních škol jsou uloženy cenné práce. Guizotovy Dějiny vzdělanosti zčeštil dr. Jan Palacký. Původní spis o vzniku, rozvoji a literatuře kult. historie vydal dr. Č. Zíbrt. Speciálně dějinami Jednoty Bratrské zabývali se zejména Brandl, Gindely, Goll, Jireček, F. A. Slavík, F. Schulz, Šmaha, Tieftrunk, Tomek, Zoubek. O pracech z oboru právní historie domácí a cizí jest zmínka na jiném místě.

Rakouský dějepis má svého předního mistra a badatele ve Václ. Vl. Tomkovi; též Václ. Křížek, J. Lepař a Fr. Vymazal podali práce sem hledící.

Slovanský dějepis po Šafaříkovi teprve zas v novější době nachází odborné pěstitele. Vynikají tu Jos. Perwolf (styky jiných Slovanů, zvl. Poláků s Čechy), dr. K. Jireček (autorita o Bulharsku), Jos. Erben, dr. Píč a Rittersberg psali o Rusku, V. Křížek o jižních Slovanech, V. Royt o polabských, Fr. B. Kořínek složil Obraz světa slovanského.

Obecný dějepis, nehledíme-li ke krátkému výtahu všeob. historie světa od Max. Šimka r. 1778 ve Vídni vydaném, první se v českém rouše objevil od Jos. Fr. Smetany (1834 ad.) a pro svůj vroucí a slovanský tón vešel u velikou oblibu. Krátký spis podobný podal V. V. Tomek. Nověji vzdělavatele našel v J. Lepařovi, Práškoví, Šafránkovi, Řehákovi, Vávrovi, zvláště pak v dru Fr. Šemberovi (Dějiny vzděl. národů starověkých, Dějin středověkých posud vyšly 3 díly). Jednotlivá údobí jejich vypsali Jak. Malý, A. V. Šembera, dr. J. Goll, řed. V. Gabler, dr. J. X. Kryštůfek, dr. Ant. Decker, J. Kubišta a j. Praktické přehledy obecných dějin vydal V. Křížek a nejnověji dr. Fr. Brďlík.

Monografie o vynikajících osobách a událostech historických složili J. J. Kořán, Ot. Jedlička, V. V. Tomek a H. Toman o Žižkovi, Kalousek o Karlu IV., o Václavu I. a j., Klement Borový o arcib. Brusovi z Mohelnice, Veselský o Pánech Dačických, V. V. Zelený o Tomáši Pešinovi z Čechorodu, F. Kořínek a F. Dvorský o Albrechtu z Valdšteina, Miltner o K. Zd. Kaplíři ze Sulevic, Schulz o Jiříku z Poděbrad a Petru Chelčickém, dr. Fr. Krásl o kard. Harrachovi, Herm. Jireček o kníž. Oldřichu a m. j., Lacina o Vršovcích atd., dr. V. Gabler o panně Orleanské, franc. revoluci a mj., Karel Tůma o Washingtonu, Gambettovi, Mazzinim, Havlíčkovi, Jahn o Fr. L. Riegrovi a j. Dějepisné články přinášejí všecky časopisy, zvl. pak Čas. Č. Musea a Matice Mor., Památky archaeol., Osvěta (též Sborník historický a Slov. Sborník, dokud vycházely).

Obzor historické práce šíří se u nás dost utěšeně také překlady, jichž stránka formální se současně zdokonaluje. Starší takovéto cenné převody pořídili K. J. Erben (Nestorův letopis ruský), J. Malý přel. Mignetovu historii revoluce franc., Václ. Vojáček Lamartinovu historii Girondinů, F. Schulz Napoleonův Život Julia Caesara, St. Volný Bogdanovičovy Dějiny vlastenecké války r. 1812, V. Zelený Macaulayovy Dějiny anglické, Kramář Voltaireova Karla XII., M. Tejřovský Prescotovy Dějiny španělské, Tonner Habernfeldovo Vypravování o české vojně a Balbinovu Obranu jazyka slov., F. L. Rieger Irvingův Život Muhammeda, Malý téhož Život Columbův, dr. Kaizl a P. Mol Život Franklinův, Pacák Macchiavelliho Knížete, Vančura Denisův Konec samostatnosti české.

Archaeologii české základní kámen položil J. E. Vocel svým Pravěkem země české. Jan Kollár ve svých archaeol. pracích nezapřel básníka (Staroitalia slavjanská a j.). Pak se na delší dobu soustředila činnost z tohoto oboru v Archaeol. Památkách a sem přispívali hojnými studiemi: K. V. Zap, J. Hanuš, Krolmus, Mikovec, Rybička, F. Beneš, A. Maloch, A. Baum, Jos. Smolík (numismatik a praehistorik), Fr. Zoubek, Jos. Kalousek, Mart. Kolář (sfragistik), dr. Píč, Ferd. J. Lehner (jenž i rediguje zvláštní časopis pro cirk. archaeologii a umění), J. Hraše, Kl. Čermák a Ed. Fiala (numismatikové), L. Šnajdr (praehistorik), konservator J. Rychlý, docent dr. L. Niederle a j. Totéž studium rozmohlo se posléz také na Moravě, kdež se v Olomúci a v Brně utvořily musejní spolky, z nichž olomúcký svým časopisem, redigovaným od minister. sekretáře V. Houdka, povzněcuje a rozšiřuje zájem badatelský a sběratelský s velikým zdarem. Veškeru práci tu organisoval prof. J. Havelka. Předními pracovníky jsou dr. Wankel, řed. K. J. Maška, dr. M. Kříž, J. Klvaňa a množství jiných. Starožitnosti klassické vypsány podrobně od K. Stefana, nověji ve Velišského Životě Řekův a Římanů, a v některých pracích dra J. Krále, pak od Cimrhanzla a A. Kvapila; Prášek vydal knihu o Athenách, dr. Cumpfe o životě starořímském, v časopisech a programech uveřejnili články dr. H. Vysoký, Al. Fišer, P. Krippner, dr. Josef Novák a j.

Dějiny umění teprve v novější době docházejí bedlivější pozornosti. Ze starších jmen. J. B. Müller o českých umělcích psával, Zap vypsal historicko-umělecké památky v Praze, Mikovec (v Starožitnostech) české vůbec, podobně Edv. Herold (Malebné cesty po Praze a po Čechách), Zvonař dějiny zpěvu, Konrád dějiny círk. zpěvu. Srb-Debrnov a dr. O. Hostinský dějiny hudby (Slavoj v letech šedesátých a Dalibor i Hud. listy později obsahují hojné příspěvky), Lehner vydává časopis pro církev. umění Methoda; dějiny česk. divadla vylíčili J. Hýbl (1816), Stankovský, Turnovský, Czesaný, nádherné dílo illustr. o Národ. divadle vydal řed. jeho F. A. Šubert, hojně statí sem hledících uveřejnil Arbes a Kubín; o výtvarném umění hojné studie vzácného zrna podali Mir. Tyrš (Laokoon, O slohu got.) a jeho choť Renata, K. B. Mádl, jenž i obšírné a soustavné dějiny illustrované těchto uměn vydává, Jos. Svátek, J. Braniš, dr. K. Chytil, J. Koula, A. Baum, J. Řehák, J. Matějka; populární dějiny umění napsal insp. A. Madiera (ve Zlaté knize), dějiny Prašné brány Mockr a Tomek v neobyčejné nádherném díle.

Dějiny literatury hudební obsaženy jsou ve stati Dějiny hudby, kam tedy laskavého čtenáře odkazujeme.

Bajesloví probírá se rovněž zvolna k soustavnosti. Po nekritickém Gallašovi (Myth. povídky o bohách a bohyňách mor. Slovanů) a po Kollárovi (Sláva bohyně) a střízlivém Šafaříkovi, Palackém a Erbenovi opět I. J. Hanuš pustil leckdy uzdu fantasii. Ad. Heyduk sepsal Nástin bajesloví slov. a germanského, Fr. Saska a Cimrhanzl vydali Mythologii Řekův a Římanův atd. Nejlepší práci o slov. bajesloví složil dr. H. Máchal v Nástinu jeho. Mimo ně tato pole vzdělávali nebo vzdělávají J. Malý, Pauliny, Sobotka, dr. Jos. Král, dr. Fr. Krejčí, Lev Scholz a j.

Zeměpis vedlé cestopisu ode dávna býval čtením lidu velmi milým, a tato záliba potrvala podnes. Už r. 1778 Jos. Táborský učinil Krátké vypsání země české, a po něm J. B. Dlabač opět r. 1818, něco později Alex. Dundr. Jiří Palkovič pořídil dobrou Známost vlasti, K. Šádek Všeob. zeměpis trojdílný s mapami r. 1822—24, K. V. Zap důkladnější r. 1846; Balbi přeložen r. 1835. První novočeský atlas opatřil W. Merklas (1843). Známější zeměpisci domácí jsou ryt. Kořistka, dr. J. Palacký (Amerika, Afrika, Asie, Australie atd., o Austrálii psal též Kahlík), Jos. Erben, Feistmantel, Krejčí, V. Křížek, J. Lepař, dr. J, Metelka, dr. Řežábek, Sládek, A. Tille, dr. J. Vlach. Werner, J. Zdeněk a j.; Všeobecný zeměpis astronomický, mathematický a fysikální vydal dr. Frant. J. Studnička. V l. 1886—90 vycházel Zeměpisný Sborník.

Cestopisy první vzdělal J. Rulík (z Moskvy do Číny), V. Kramerius (Indie, Cesta do Arabie a j.) a jeho syn Václ. Rodomil, M. J. Hurban vypsal Cestu Slováka ku bratrům slovenským na Moravě a v Čechách, J. Kollár a M. Zd. Polák cestopis svůj do Italie, Zap východní Evropu, V. D. Lambl Bosnu; cenné příspěvky cestopisné uloženy jsou v různých časopisech (Mich. Kotlera cesta po Rusi a Sibiři, cesta do Lužic od Štúra, obrazy ze života Rusínů od pí. Zapové, Cesta na Elbrus od Sv. Presla, K sever. moři od Vocela, po Rakousích, Hor. Štyrsku, Illyrii, Uhrách od M. Fialky, cestop. obrazy z Rusi od K. Havlíčka atd.); v novější době cestopisy napsali J. Krejčí (po záp. Evropě), J. Hrubý (po slov. zemích), Ant. Frič, K. Adámek, F. Řehoř (mezi Malorusy, po Rusi), Heller a P. Durdík, Feistmantel (po Indii), Chmelíček (do sv. země), J. M. Černý (do Hercegoviny), Em. Fait (po Kavkázsku a j.), E. V. Mourek a dr. J. Durdík (po Anglii). Paclt, J. V. Sládek (po Americe), Holeček (po Černé Hoře), Jos. Kolář (Petrohrad, velké dílo illust.), Pinkas (po Španělích), Prášek (Athény), Rud. Pokorný (Slovensko), Bystroglazov (po Austr.), dr. Jiří Guth (Causerie z cest, Na pokraji Sahary); zvl. zvučného jména si získali Jan Neruda (Obrazy z ciziny), Sv. Čech (Upomínky z Východu, Kresby z cest, obrázky z Moravy), Quido Mansvet, Josef Štolba (po Americe, po Skandinavském severu, Za polární kruh), pak dr. Em. Holub (Sedm let v Jižní Africe a Druhá cesta po Jižní Africe; druhý africký cestovatel Čech dr. Antonín Stecker nedospěl k úplnému vydání svých zápisek), Jos. Wünsch (Po souši a po moři, Mimochodem a mn. j.), K. Jireček (Bulharsko) a J. Kořenský (po sev. zemích, Z cizích krajů). Ještě buďte zmíněni: Soukup, Wagner. Hojný jest počet příručních knížek pro cestování. Uvádíme jen Řivnáčovy Čechy, Zapovu Prahu, Cimrhanzlovu Šumavu, Slámovo Slovensko, Řehákovu Kut. Horu. Zenkl vypsal Tábor, Mikuláš Jindř. Hradec, Wachsmann Polabí, Sedláček Karlův Týn, Rutte Karlovy Vary, Bayer Rožnov a j. Spolek českých turistů vydává zvláštní časopis a Sbírku cestopis, knih příručních pro celé Čechy, obé redakcí dra Vil. Kurze. Veliké dílo obrázkové, dopodrobna vypisující naši vlasť, jsou Ottovy Čechy, redigované zprvu Fr. A. Šubertem, jenž sám napsal půvabný cestopis Z českého jihu, a později též F. A. Borovským a za přispění hojných spisovatelů a malířů vydávané (díl I. Šumava, II. Vltava, III. Praha, IV. Polabí, V. Hory Orlické, VI. V jihovýchodních Čechách, VII. Středohoří, VIII. Táborsko).

Chvály zasluhuje snaha, aby o jednotlivých místech, okresích a osobách byly vydávány zvláštní monografie, sahající k pramenům a poskytující tudíž spolehlivé příspěvky k politické i kulturní historii, neméně pak k místopisu dotknutého kraje. Počato bylo s podobnými pracemi již záhy: Fr. Švenda proslul místopisem Králové Hradce (První zlatý a stříbrný obraz města H. K. r. 1799, druhý železný obraz atd.), Rulík vypsal Památky kláštera Sedleckého, Vojt. Sedláček Paměti Plzeňské, Novotný z Luze Kroniku Mladoboleslavskou, Gallaš Hranice a hrady mor., F. A. Vacek Jabloné n. O., Fr. J. Sláma Prachatice, dr. Štembera Rakovník, A. V. Šembera Vysoké Mýto a Olomúc, Hermenegild Jireček Vysoké Mýto, Fr. Jelínek Litomyšl a Brno, Zoubek (Kostelec n. O.), Tomek (Nové Město a Poličku), Vávra (Kolín), Prášek (Turnov, okres Brandýský a Klatovský), Fr. A. Slavík (Domašín a Panství Táborské), Fr. Bauer (Brno a Potštýn), Janoušek a Beringer (Telč), Lacina (Slaný), M. Václavek (Vsetín), A. Sedláček (Vožici, Rychnov n. Kn., Čáslav atd.), Veselský (Kutné Hory). Zvláště pilného a plodného pracovníka místopis má ve Vlasákovi, jenž složil a rediguje knihovnu místopisů.

Z oboru zeměpisného a cestopisného přel. bar. Hübnera Cesta kolem světa, díla Stanleyova o Africe, Temnou pevninou a V nejtemnější Africe; prvé přel. J. Malý, druhé El. Krásnohorská, Pr. Sobotka a G. Dorfl, Hellwaldova Země a obyvatelé její, Schweigera-Lerchenfelda Na východě (přel. V. Mayerhofer), Nordenskjöldova Plavba Vegy (přel. dr. E. V. Mourek), korunního prince Rudolfa Cesta po zemích vých., arcikn. Salvatora Karavanská cesta (přel. J. Metelka), Ebersův Egypt (přel. dr. Ot. Hostinský), Hucovy a Gabetovy Cesty missionářské Mongolskem, Tibetem a Čínou (přel. K. Jindřich) a j.

Národopis vedlé Šafaříka sepsal J. S. Tomíček a v novější době dr. J. Vlach a prob. Lenz (Anthropologie křesťanská).

Jakožto zvláštní odbor ethnografie vyvinula se v Anglii lidověda (folkloristika) a záhy také nalezla ochotného přijetí u nás. Valem mizející svéráznost našeho lidu zachycována jest aspoň v poslední hodince. V Čechách K. J. Erben sebral Prostonár. písně, říkadla a hry, před ním už něco F. L. Čelakovský, jenž také vydal Mudrosloví národu slov. v příslovích (nové, rozšířené vydání pořídil dr. J. V. Novák); duchovní písně nár. sebral Jos. Vl. Kamarýt; jakés takés klasobraní podnikla ještě „Slavie“; Němcová, Malý, Košín, Krolmus, Houška, Beneš Třebízský, Svátek, Kouble, Hraše, Rais, především pak K. J. Erben sebrali pohádky a pověsti, zvyky, pověry a pod.; na Moravě a ve Slezsku písně sebral Fr. Sušil a Fr. Bartoš, valašské písně, hry atd. Edv. Peck a Fr. Bayer, veškeren obor života dětského (v Našich dětech), a lidového (v knihách Lid a národ, Svatba, Moravský lid a j.) Fr. Bartoš; pohádky a pověsti sebrali M. Kulda, Menšík, Mikšíček, Stránecká, něco též Bayer, Havelka, Vrána; pro Slezsko tuto práci vykonal aspoň z části Vinc. Prasek (ve Vlastivědě) a dr. Sláma (ve Vlasteneckém putování); na Slovensku sebrali písně J. Kollár a Kadavý, a rozpravu o písních a pověstech slovanských vůbec sepsal Ludevít Štúr; o národ, písni též psal Bartoš, Brandl, Gebauer, Hostinský; pohádky slovenské vypravují B. Němcová, Škultéty a Dobšinský, který také vylíčil zvyky, obyčeje, pověry atd. na Slovensku. Tyto pro celý kmen českoslovanský vypsal dle pramenů starých a dle tradice, uspořádav je postupem ročním, dr. Č. Zíbrt, jenž vůbec v celé řadě spisů už osvětlil hry, zábavy, lov, kuchyni a jiné stránky života předků a srovnávaje tento s jinonárodním vyšetřuje, v čem předkové naši byli původní, svoji, v čem se srovnávali s jinými a v čem se po cizině opičili. Práci nad jiné nesnadnou podnikl Dějinami českého kroje, o niž se rozdělil s drem Z. Winterem, rovněž neunavným a šťastným pracovníkem na tomto poli, s kulturními dějinami tak příbuzným. Od let už pracuje v lidovědě Primus Sobotka (Prostonárodní výklady z jazykozpytu, bajesloví a psychologie národní, Rostlinstvo a jeho význam v nár. písních, pověstech a j.), nověji Vykoukal, Košťál, T. Škrdle, F. Řehoř, bar. Krušina a j. Zvláštní časopis Český lid za redakce dra Č. Zíbrta a dra L. Niederla nákladem Šimáčkovým vydávaný pečuje o zorganisování a pozdvižení lidovědy u nás. Bý.

Právnická literatura česká. Vývoj právnické literatury české souvisí ve staré i střední době úzce s dějinami právními a s vývojem zřízení veřejného, tak že třeba o nich jednati společně (viz Právní dějiny). Po zlaté střední době právnické literatury obsahující bohatý materiál a vynikající díla spisovatelů právnických ukazuje se již v stol. XVII. veliká chudoba literatury, jež potrvala téměř až do pol. stol. XIX., ač něm. spisy z doby té vynikají namnoze zvláštní jasností a přesností, lišíce se tím výhodně od spisovatelů v zemích jiných. Spisy doby tehdejší obmezovaly se na česká vydání různých řádů, patentův a instrukcí, nebo dokonce na překlady jejich, jež právě koncem stol. XVIII. a zač. stol. XIX. se rozhojnily s rostoucí kodifikací. Vedlé četných překladů Jos. Zlobického (všeobecný řád soudní 1781, řád všeobecný při sbězích věřitelů 1781, všeobecná práva městská 1787, a j.) ujímali se nesnadné práce té také přední spisovatelé, jako Kramerius (Patentní ruční knížka 1783), J. Nejedlý (Kniha všeob. zák. městských) a Fr. L. Čelakovský (Trestní zákon o přestupcích oupadkových 1835). Protože nebylo souvislosti s bohatým zdrojem starších památek právních, vynikajících ryzí a původní mluvou, ani dostatečné znalosti jejich, činilo názvosloví právní takové obtíže, že nebylo možno jednotlivci jich přemoci; pokusy děly se ovšem dosti záhy, tak V. Pelikán podal (v Musejníku, 1831) Navržení právnické terminologie české. Proto dr. Antonín Štrobach, Karel Jaromír Erben, Karel Havlíček a Jan Neubauer společnou prací r. 1846 a 1847 zřídili a r. 1848 vydali překlad Řádu soudního a konkursního. K. J. Erben spolu s P. J. Šafaříkem, A. Rybičkou a A. V. Šemberou v kommissi vídeňské vypracovali právní názvosloví české, jež vydala státní tiskárna r. 1850 (Juridisch-politische Terminologie Deutsch-böhm. Ausgabe). Avšak dílo tak obsáhlé nemohlo ovšem býti vyčerpáno ani prací touto, ani pokusy pozdějšími. Kommisse sestavená později „Právnickou Jednotou“ sebrala dosti látky, zvláště fraseologické, především z pramenů právních; než k sestavení a vydání díla samého nedošlo; také podobná sbírka Šemberova zůstala v rukopise, a Právnická terminologie něm.-česká sestavená několika členy c. k. českého vrchního soudu zemského (1887) měla jako příruční slovníček patrně sloužiti pouze nejnutnější praktické potřebě a odstraniti nejhorší kazimluvy a germanismy; i v době nejnovější všímají si věci té jednotlivci (Fr. Nečas v Právníku). Následkem poměrů těchto nemohl se český sloh právní, zvláště úřední dosud úplně zhostiti vzorů cizích, hlavně německých a vrátiti se k dřívější ryzosti. Nestálost názvosloví právního jeví se také v různých překladech i úředních. V překládání zákonů pokračovali především K. Jar. Erben a A. V. Šembera (obč. zák. 1849 a 1862). Šembera vedlé úřední práce jako redaktor českého vydání zákonníka říšského (zprvu s A. Rybičkou a A. Beckem) vydal sám některé překlady zákonů. Z mnohých soukromých pozdějších vydání zákonů, jichž se účastnili přední právníci čeští, zvláště sluší uvésti sbírky: Kobrovu (dr. Jak. Škarda), Grégrovu, Mercyho, Popelkovu (správ. zákonův a úřední knihovnu), vedlé úředního vydání vídeňského. Na Moravě měla týž účel Mezníková sbírka zákonů zemských. O populární výklad některých zákonů pečují: Prostonárodní právní knihovna (dr. Nejedlý Zákon proti lichvě, 1882) a Pospíšilova Sbírka prostonár. výkladů.

Podobný účel praktický měly různé sbírky formulářův a návody k sepisování právních spisů, většinou přeložené a spracované, jež vedlé sbírek zákonů v prvé části nové doby zastupují vůbec literaturu právnickou; z prvé doby patří sem: Jos. Tandlera Dokonalý jednatel 1794, 1804, 1820 a Ant. Em. Fayla Právní sekretář 1838, pak Konečného Všeob. český sekretář a právní přítel (Vídeň, 1848), Pelikána J. V. Tajemník soudní (Hradec Kr. 1851) a J. Vočadla Český právník 1852, 1860 a 1862 (za pomoci dra. Jak. Škardy).

Důležitý krok k vědecké práci nastal po vzruchu r. 1848, kdy češtině uvolněna dráha do života a jednání veřejného a kdy zahájeny první přednášky na universitě pražské o soudním řádu drem Jos. Fričem, jenž ale teprve r. 1861 jmenován bezplatným mimoř. professorem. R. 1861 také povolán do Prahy dr. J. Slavíček a přednášel tu o právu trestním až do smrti své r. 1867. R. 1861 začal pak česky přednášeti o rak. právu občanském dr. Randa, jenž obdržel r. 1862 professuru práva občanského, směnečného a obchodního. Nedostatek přednášek v druhých oborech práva nahrazován vědeckou prací ve spolcích a časopisech. R. 1861 založen časopis Právník za redakce K. J. Erbena a drů Rud. kn. Thurn-Taxisa, Jana Jeřábka, pak drů Jak. Škardy, Jana Kučery, Kar. Bürgla, Jiř. Pražáka, Jos. Stupeckého a Jos. Trakala, jenž za 30 let vycházení svého (1861, 1862, 1864—1892) nahradil nám téměř celou literaturu právnickou. V prvých dobách především hleděl k uveřejňování zajímavějších a důležitých pramenů právních a k dogmatickým článkům, hlavně z oborů praktických, všímaje si hojně terminologie české a podávaje také vzory správných spisů. Později vždy více přihlížel k praktickým případům, zvláště z oboru soukromého řízení soudního, čímž si získal nejen velikého rozšíření u právníků praktických, nýbrž i uznání v cizině. O bohaté látce v něm obsažené svědčí zevrubný Index vydaný péčí Právnické Jednoty r. 1892. „Právník“ stál vždy na přední stráži v bojích za rovnoprávnost jazyka českého v úřadech a v životě veřejném a přispěl nemálo ke vzpružení ducha národního u právníků praktických.

Týmž směrem brala se téměř současně Právnická Jednota, již založili r. 1864 dři T. Černý, A. Haasz, J. Hochmann, Jar. Kotovic, Jan Kučera, Jos. Prachenský, Ant. Randa, Jak. Škarda, Jos. Tylš a Rud. Wolf, jež si Právník za orgán svůj zvolila. Přednáškami a rozpravami ve schůzích o theoretických otázkách a případech praktických, vypisováním pocty na spracovaní otázek vědeckých, vydáváním spisů takto odměněných a jiných, zvláště důležitých pramenů právních přispěla Jednota vynikajícím způsobem ke vzrůstu literatury vědecké i praktické. Debatty, usnesení, podání a jednání za příčinou provedení rovnoprávnosti jazykové podporovaly platně řešení této záležitosti a korunovány úspěchem, když zřízena r. 1882 česká universita. Od doby té snažila se Právnická Jednota především, aby dostalo se studentstvu potřebných knih příručních, a to co nejrychleji správnými překlady osvědčených děl cizích (Arndtsovy pandekty, Rittnerovo právo církevní). Na Moravě založena v Brně r. 1888 Právnická Jednota Moravská, sledující podobný účel; a zřízením spolku pro pořádání sjezdů právnických má býti pečováno též o tuto stránku posud u nás zanedbávanou.

Přednášky a semináře české, jichž se na universitě dříve nedostávalo, hleděl nahraditi dorostu právnickému studentský spolek Všehrd rozpravami a přednáškami i řešením praktických případů ve schůzích a bohatou knihovnou. O literaturu získal si přímo zásluhy vydáváním důležitých pramenů právních (Všehrda a Koldína, a Zemských zřízení).

Jednotlivé obory literatury nebyly ovšem stejně pěstovány: odbory praktické zastoupeny nejvíce, což souvisí také s tím, že pro ně byly nejprve zřízeny professury české.

Následkem zvláštních poměrů panovavších na dřívější universitě německé a horlivého styku s literaturou německou vydávány mnohé spisy čistě vědecké jazykem německým, čímž se arci vymykají z rámce této stati a lze k nim přihlížeti pouze, pokud spisovatelé psali také česky, nebo pokud souvisí s vývojem naší literatury; někdy vydávány knihy takové zároveň česky v témž rozsahu, nebo ve výtahu jako knihy příruční.

Filosofie právní vzhledem k nenáhlému vývoji čes. filosofie, pak právo mezinárodní málo pěstěny přes to, že spadá sem prvý právnický spis vědecký, vyšlý v tomto století (Ant. Pavlovský Výklady přirozeného práva 1801). V Právníku pěstoval týž obor dr. Rudolf kníže Thurn-Taxis a dr. Vinc. Vaňorek. Dále sluší tu vzpomenouti prací prof. dra. Zuckra (Počátky práva mezinárodního) a dra Trakala (Hlavní směry novější právní a státní filosofie 1885) a překlad Iheringova Boj o právo.

Skrovná literatura práva římského vedlé hojných vzpomínek na ně zvláště ve spisech a pojednáních civilistických obsahuje pouze prof. dra Heyrovského Instituce (1888) a monografie; téhož Uiber d. rechtl. Grundlage der leges contractus (1881), dra Jos. Čermáka Fiducia (1889) a dra Frt. Kropsbauera O římském kolonatu (Právn. XXV); z překladů pak Arndtsovy Pandekty (přel. dr. Frt. Preissler, V. Trümmel, Rud. Vyšín, dr. Trakal, 1886) a Justiniana ustanovenie i naučenie vyd. rovněž Právnickou jednotou.

Církevní právo pěstovali prof. dři Fr. Laurin zvláště právo manželské (O bezženství duchovních [1878], O moci zákonodárné a soudní v příčině manželství a jiné stati v Právníku), Pokrevenství a švagrovství jako překážky manž. (1891), Em. Ott Působení práva círk. na rozvoj říz. soudn. (a j., t. XVI.), Beiträge zur Receptionsgeschichte (1879), Die Tabula juris (1888) a Die Rhetorica ecclesiastica (1892), Jiří Pražák (v Právníku) a dr. K. Henner: Beiträge Zur Organ, der päpstl. Ketzergerichte (1890). Právnická Jednota vydala Rittnerovo Církevní právo katol. překl. dra Em. Zítka (1889).

Mnohem hojnější byla žeň v odvětví historie právní. Úzká souvislost její s dějinami politickými a kulturními, hojnost svérázných a poutavých pramenů přímo nutkala přední historiky, by se obírali tímto odvětvím; práce nesla se jednak k vydávání pramenů (viz Dějiny právní), jednak ku spracování jejich, zvláště monografickému, jehož stati roztroušeny i v listech neprávnických. Pro obsáhlost látky místy nepřístupné a málo probadané nebylo možno přikročiti definitivně k úplnému a soustavnému spracování jejímu. Prvý soustavný nástin práva českého, především za dob starších podal dr. Hermenegild Jireček v díle Slovanské právo v Čechách a na Moravě (1863, 1864, 1872) přihlížeje také ku právům cizím v zemích našich, zvl. v něm. doplněném vydání Das Recht in Böhmen u. Mähren (1865). V monografických pracích hleděl k soudnímu a župnímu zřízení a právním pramenům. O podobných otázkách jednal i dr. Kar. Jičínský (Vývin českého právnictví 1862). V historických spisech Františka Palackého a prof. dra V. Tomka spracovány soustavně mnohé části práva našeho, zvláště veřejného, týkající se jednotlivých stavův, úřadů, zřízení veřejného: státního, sněmovního, městského i selského. V době nejnovější nahražují soustavné dílo o právu našem přednášky prof. dra Jarom. Čelakovského konané na české universitě od r. 1883 a prof. Zygla na univ. varšavské, též přednášky prof. dra Jaromíra Haněla a dra Riegra z oboru právních dějin rakouských. — Obsáhlá je řada spisův a pojednání, v nichž probírány jednotlivá odvětví práva domácího. Tak psali o knihách veřejných, zvl. o deskách zemských prof. dr. Ant. Randa, prof. dr. Jos. Emler, A. V. Šembera, Karel Demuth a Jan Lepař; o registrech Jaromír Čelakovský a J. Tadra. — O právu soukromém, hlavně rodinném a dědičném dr. Ant. Štrobach, Jan Er. Vocel, V. Brandl, prof. dři Jar. Haněl, J. Čelakovský; o právu manském dr. J. Chmelenský. Řízením soudním obírali se V. Brandl, jenž podal v Právníku velmi cenný přehled jeho, pak prof. dr. Em. Ott, J. Čelakovský a j. Právo státní a zřízení veř. pěstovali dr. Rud. kníže Thurn-Taxis, V. Brandl, prof. dr. Kalousek, dr. H. Toman, dr. Max Wellner, K. Špaček hájíce jednak platnost státního práva českého, jednak osvětlujíce poměr jednotlivých zemí koruny české mezi sebou a k říši německé. Dr. Boh. Rieger věnuje se zvláště veřejnému právu v době novější. O zřízení a právu městském jednali prof. dr. V. Tomek. A. Rybička, prof. dr. Emler, řed. Tieftrunk, Frant. Zoubek a Jaromír Čelakovský; soustavný přehled jednotlivých částí podává zvl. prof. dr. Zik. Winter v kulturně historických pracích svých (Kulturní obraz českých měst, 1890). O věcech selských, zvl. poddanských psali: Kar. Klaudy, dr. Gabriel, prof. dr. J. Emler, dr. F. Brauner, F. Plaček, prof. Frt. Slavík, Frt. Zoubek, dr. Peisker a j. O právních poměrech jednotlivých stavů podávají obraz práce prof. Aug. Sedláčka, Bedř. Bernaua, řed. Tom. Bílka, Ant. Frinda, prof. dra Klem. Borového, Ant. Rybičky. O právu slovanském podal četná pojednání, zvláště o právu ruském, do Právníka Vilém Skřivan a prof. Haněl. Tento přihlížel i k právu polskému a jihoslovanskému a k historii práva rakouského (O pojmu a objemu historie práva rakouského i německého, také něm.) a německého (vydávaje Říšské a právní dějiny něm.). Krátký soustavný nástin o právu slovanském, především pak o zřízení veřejném podal i prof. Perwolf (Slov. právo ve Sborn. slov. 1885 a samostatně). O právu černohorském, nyní kodifikovaném pojednávali dr. J. Růžička (Právn. XXVIII.) a dr. Jos. Trakal (Osvěta XIX.).

Soukromé právo občanské, obchodní a směnečné nalezlo hojně pěstitelů po příkladě prof. dra Randy, jenž (podobně jako Unger) uvedl do něho novou přesnou methodu kritickou a srovnavací, přihlížející k obecnému právu a jiným moderním zdrojům právním. Ze soustavy práva občanského spracoval mnohé části jako obšírné a zevrubné monografie (Erwerb der Erbschaft, 1867); Držba (9. vyd. Šiklovo 1890), Der Besitz (3. vyd. 1879), Das Eigenthumsrecht (1884), Právo vlastnické (4. vyd. 1889), O závazcích k náhradě škody (1885) a vydal Soukr. obchodní právo rak. (3. vyd 1888). Velice četná jsou pojednání jeho z oborů těch v Právníku a mnohých časopisech německých. K tomu druží se pojednání zvl. z práva směn. Mat. Havelky a spisy dra Ant. Pavlíčka z téhož oboru (Směnka a check, 1884, Die europäische Wechselgesetzgebung) a z práva obligačního (Žaloby z obohacení, 1873), dále prof. dra Stupeckého (Versio in rem, 1888), dra Jana Hellera (Příspěvky k nauce o narovnání, 1880), dra Rudolfa (O prodlení, 1890) a jiné četné stati Frt. Fáčka, Jana Kříže (dědic. pr.), dra Frt. Nedomanského (věcná pr. a děd. pr.), Tom. Novotného, Jiř. Pražáka, Fr. Voldana (knih. pr.); dra Emila Herrmanna (O právní povaze rektapapírů, 1892), dra K. Kotrbelce, A. Pavlouska, J. Svobody, H. Šikla a Fr. Voženílka (obch.), Frt. Preisslera, V. Hrubého, K. Kadlce (obč.) a j. Z doby starší náleží sem dra V. Grünwalda Právo dědičné, 1853. Potřebě kupecké a širších kruhů měly vyhověti spisy o směnkářství a účetnictví: dra Em. Herrmanna, Ant. Skřivana a K. P. Kheila.

Řízení soudní soukr. a nesporné má mnohé větší monografie prof. dra Otta, dra K. Bürgla, K. Sommra, dra Pantůčka (Sekvestrace soudní, 1892) a četná menší pojednání Frant. Kopeckého, Jana Kříže, J. N. Lhoty, drů J. Strakatého, Ed. Luccy, Jana Růžičky, Jakuba Škardy, Jana Vašatého (O rovnoprávnosti) a j. Pak různé kommentáry: J. Vintýř (Příruční kniha k vedení práva či exekuce, 1850), dr. Ant. Štrobach (Vzor výnosů soudních 2. instance); a pozdější: dr. B. Kožený Exek. novela, Čečetka Advok. tarif, dr. Václ. Bělský Soudní řízení civ. (1887) a j.

Z práva a řízení trestního dlužno vytknouti vedlé spisu prof. dra Slavíčka Úvod do trestního práva (1866) a dra K. Špačka Porota trestní a její vývin v Anglii, hojné články prof. dra Zuckra a monografie jeho (Aprise i loyal enquête, 1886, a Podmíněné odsouzení, 1890, Die Untersuchungshaft a j.), četná pojednání prof. dra Storcha a soustavný spis jeho Řízení trest. rak. (1887), konečně K. Čížka Trestní právo policejní (1882). — Vedlé toho mnohé stati dra K. Bürgla (právo tiskové), V. Trümmla, dra Fr. Čuhla (polic. trest. právo), Mdrů Erpeka, Bělohradského a Jar. Šťastného (soudní medic), prof. dra Gundlinga, drů K. Jičinského, Jos. Klimenta, Frt. Matyáše, Bedř. Pacáka, Jos. Slavíčka; pak Č. Hevery a B. Lepaře (vězeňství) a j.

Právo veřejné vykazuje již ve starší době mnohé výklady populární, částečně překlady: Obentraut, příruční kniha pro vesní rychtáře (1847, 1860), Sbírka zák. o robotě a vykoupení se z ní (1847), Ferd. Stamma Úřadování obecní správy (1851), A. Kudly Výklad zák. obecn. (1851, Brno), Fr. Špatného Přír. kn. k úřadování představených (1852). Zavedením samosprávy rozmnožil se jednak počet podobných výkladů (J. Kratochvíle, J. Hlavatý, dři J. P. Trojan, Jak. Škarda, Fr. L. Rieger; R. Wunš), jednak přistoupeno i k soustavnému výkladu zřízení a zákonů samosprávných: Schwarz Fr. Výklad zákona obecn. a spisy K. Čížka (Obrys řízení správn.). Pojednání monografická podávají: prof. dr. Randa (Beiträge zum österr. Wasserrecht), prof. dr. Jiří Pražák (Spory o příslušnost, 1886, Wasserrechtl. Competenzfragen, 1892 a j.), dr. K. Jičinský (Vodní právo, 1870), dr. Jar. Čelakovský (O právu obce praž. k řece Vltavě, 1882), dr. Fr. Fiedler (O obecním statku, 1889, O scelování pozemků, 1889), K. Čížek (Spory o pozemky obecní, 1889), dr. B. Rieger (O samosprávě, 1891), vedlé článků drů Reicherta, Jak. Škardy a mn. j. Pojednání taková i praktické případy pěstují časopisy Obor samosprávný (1878), Listy veř. správy (1886), a na Moravě Sovadinův Sekretář (1880) (nyní Českomor. Národní hospodář, 1883).

Jednotlivé zákony správní vyvolaly četné kommentáry (na př. stavební řád, dr. Nejedlý; dr. J. Kaizl Obnovený řád živn. 1883); v různých oborech vydávány sbírky zákonů jich se týkajících, jako zákony školské (sbírky Čelakovského [1883], Šimkova [1890], na Moravě Schulzova a Charvátova).

Z práva horního podal některá pojednání v Právníku Šim. Dvořák (O hor. zákonodárství a j.). — Právo finanční zastoupeno prof. drem M. Talířem (tamže a spis Uib. d. Reform d. dir. Steuern 1874 a Arrha 1891), články dra Mezníka a populárními výklady, Hubený Předpisy o osvobození od daně domovní, Husák Sestavení předpisu o dani pozemkové (1890), Demel Řízení reklamační a p. spisy Heverovy a Schwarzovy (1878); Stehlík Sbírka zákonů a předpisů o poplatcích a kolku (1869).

Národní hospodářství obmezuje se v prvé době rovněž na monografie drů Fr. L. Chleboráda a Riegra, M. Wellnera, přihlížejících jednak k historické stránce, jednak k určitým odvětvím nauky té. V novější době řadí se k nim spisy a články prof. drů Alb. Bráfa (Almužna a mzda, Dvě nutné opravy, 1884, Meliorační úvěr, 1890, Studien über Nordböhm. Arbeiterverhältnisse, 1881), Jos. Kaizla (Náprava rak. měny, 1890, Uiberwälzung der Steuern 1882), dra J. Trakala (Národohosp. upomínky), K. Adámka (O pojišťování dělníků, 1885, 1886 atd.) a j. V oboru politiky dopravní, zvl. železniční pracuje dr. Jos. Fořt, ve vědě finanční dr. K. Kramář, Das Papiergeld in Oesterreich seit 1848 (Lip., 1886), v oboru záloženském činnými byli Fr. Šimáček, prof. dři Randa a Stupecký a J. Schreyer. Soustavné spisy jsou pouze dra F. L. Chleboráda Soustava národ. hosp. polit.; a dra Jos. Kaizla Nár. hospodářství (1883) a Fin. věda (2. vyd., 1892), tyto slouží zároveň jako knihy příruční; pak překlady dra Fr. L. Riegra: Droz, Polit. hospodářství (1853), a K. P. Kheila: Laveley, Základové polit. ekonomie (1887).

Vedlé toho mnoho brošurek a překladů sociálně demokratických (Marx, Ekon. nauky 1889, 1890) nebo prostonárodní výklady Kar. Adámka, Srbeného (Nástin hospod. politiky, 1890) a j. Četné listy hospodářské, pak Sovadinův Nár. hospodář. Rozhledy národohospodářské atd., Osvěta, Květy, Athenaeum obsahují pojednání národohospodářská.

Ve statistice vedlé spisovatelů národohospodářských a různých spisů zasahujících do zeměpisu nebo majících význam místní, sluší vzpomenouti zvláště úředních publikací městské kommisse statistické v Praze (Jos. Erben Statistika král. hlavn. města Prahy, 1871, a Statistická knížka, 1872 a násl.), pak Statist. zpráv obchodních komor, Zpráv ústředního výboru pro statistiku polního a lesního hospodářství (1869…) a statistické kanceláře zemědělské rady (prof. dr. Kar. Kořistka a dr. Jos. Bernat). Kromě jmenovaných redaktorů těchto publikací, kteří pracovali především ve statistice populační a zemědělské, sluší uvésti prof. dra Talíře, přednášejícího o statistice na universitě, pro odbor zemědělský prof. dra Kožaného, jenž psal o rozdělení a zadlužení majetku pozemkového, J. Schreyera (Statist. záložen), pak JUC. J. Srba, jenž se věnoval demografii a psal hlavně o pohybu obyvatelstva a vystěhování i statistice obchodní.

Politika vykazuje vedlé časopisů denních a týdenníků, pak stálých rubrik a článků v kalendářích a sbornících větší stati v Osvětě, Květech a Athenaeu obsahující přehledy z dob dřívějších i nynějších a životopisy nebo probírající jednotlivé otázky politiky domácí i zahraničné (A. bar. Helfert, prof. dr. Kaizl, J. Toužimský, dr. J. Trakal, J. Tůma, V. Vlček a j.). Obšírnější a soustavné spisy přinesla Politická bibliotéka česká (Jak. Malý, Naše znovuzrození, 1884, dr. Jindř. Šolc, Národnost a její význam v životě veřejném, 1881), v ní vydány také Řeči dra Fr. Lad. Riegra. Dále vedlé spisů Fr. Palackého (Radhošt pak Idea státu rakouského, 1865), dra K. Sladkovského (Výklad voleb zástupců dle práva a spravedlnosti, 1875), Karla Adámka (Z naší doby IV. díly 1884—1888 a mn. jiné), práce Ad. Srba (Boj za naše právo národní, 1888), dra J. Vašatého (Zák. rovnost jazyka česk.), dra J. Trakala (České státní právo a národnost, 1889).

Populární účel mají četné spisy K. Adámka, Jos. Baráka (Přednášky) a menší knihovny (Fr. Srbený, Bibliot. polit. pro lid; Bibliotéka českého klubu; Vzděl. bibliot. českého studentstva; Epištoly svobody; Epištoly pro lid; Potit. besedy) vedlé mnohých brožur, jež zvláště za dob politicky pohnutých četněji se objevují. Hsz.

Literatura přírodopisná. Od dob Tadeáše Hájka nenapsáno v oboru přírodním ničeho, co by za zmínku stálo; Boh. Balbín, jenž ve svých „Miscellaneích“ aspoň cenné názvy lidové zachoval, psal po latinsku, sborníky o českých přírodninách a poměrech fysikálních, jež Jos. Meyer s jinými přírodozpytci v l. 1791—1794, 1798 vydával, psány jsou po německu. Ve smutné pro nás té době, kdy již K. Linné přírodopisu pevné základy položil, Laplace, Hauy, Cuvier, Berthollet nové názory šířili a vědy živými jazyky pěstovati se počaly, nebylo u nás slov k vyjádření nových pojmů, nebylo knih, škol ani lidu, jenž by jazyka domácího si vážil. Tu snaha, založiti českou literaturu vědeckou, záhy svedla oba křisitele jazyka českého Jos. Jungmanna a Jana Svatopluka Presla, arciotce českého přírodopisu, k nimž již r. 1820 připojil se mladistvý Jan Purkyně. Presl nedal se másti ani přesvědčením Dobrovského, Pelzla a j., že jazyk český jest jen archaeologická památka, neschopná k pěstování věd moderních. Založením všenaučného časopisu Kroku (vycházel v neurčitých lhůtách 1821—24, 1827, 1831—37, posledně 1840) učiněn pokus psáti po česku články zoologické, mineralogické, krystalografické, palaeontologické, botanické a z fysikálního zeměpisu. Články ty psal většinou Presl, jemuž pro všechny odbory tyto tvořiti si bylo úplnou terminologii, ku které užil veškerých pramenů českých, jmenovitě spisů starších a názvů jinoslovanských, zvláště polských.

Česká terminologie v přírodopise, chemii a technologii české spočívá podnes na základech, jež Presl naukám těm položil; jen násilnému přečešťování terminů vědeckých, přílišnému purismu a českému pojmenování druhů exotických se vyhýbáme, pokud užívání názvů technických nepříčí se duchu jazyka českého.

Presl počal vydáváním kompendií tak nákladně založených, že podnes objemnějších publikací českých nemáme. Jeho dílo O přirozenosti rostlin, jež r. 1820 s hrab. Bedřichem Berchtoldem jal se vydávati (3 díly o 305 půlarších textu in quarto a 196 tabulí kolorovaných, I. díl 1820, II. a III. 1821—35), jest tak objemné, že té doby nebylo v žádné cizí literatuře souborného díla podobné rozsáhlosti. Zajímavá stať „Krátký dějepis rostlinictví v Čechách co částky vzdělanosti naší vlasti“ opírá se o spis hrab. K. ze Šternberka, ale dýše láskou ke Slovanstvu. Protože dílo zůstalo neukončeno, vydal Presl r. 1846 ve spisech musejních menší Všeobecný rostlinopis, kde všechny důležitější druhy vypisuje soustavou přirozenou dle Decandolla. Velmi obšírná Mineralogie, rukověť k poučeni vlastnímu, se 1677 výkresy na XLI obrazech jest dílo na svou dobu důkladné a na výši vědy stojící. Spis tento vydal Presl svým nákladem, oběť v té době ohromná, jež zůstala i u soukmenovců jeho zneuznána.

Ač mluva přírodní Preslova poznenáhlu se rozvíjela a tříbila, nenašla dostatečných stoupenců. Ve vědeckém spracování přírodnin českých pokračováno, ale práce sem spadající psány jsou německy. Teprve když Purkyně r. 1849 do vlasti se vrátil a síly své literatuře české věnoval, nastal nový ruch v kruhu mladých přírodozpytců a lékařů, které kol sebe shromáždil; r. 1852 přimlouval se ve sboru pro řeč a literaturu za vydatnější podporování věd přírodních a r. 1853 počal s Janem Krejčím vydávati přírodnický časopis Živu, v němž nynější sloupové věd přírodních ukládali písemnické své prvotiny. Purkyně sám, dobyv si zatím jména světového, psal sem formou lahodnou a směrem ideálným pojednání s hloubkou filosofickou „Člověk přírody vládce a pán“ (1854), Akademia (1861), o rhizopodech, nálevnících a p.

Mocný rozvoj novověké literatury přírodovědecké, dělení práce, nové methody, zavedení češtiny do škol i zřízení obou vysokých učení pražských kladly vždy větší požadavky na odbornou literaturu domácí. Obšírné práce odborné nalézají i dnes ještě tak úzký kruh čtenářstva, že bez velikých fondů nelze je vydávati nežli v některém jazyku světovém. Jen některé práce menší nalézáme po česku psané ve „Zprávách o zasedání král. společnosti nauk v Praze“.

R. 1860 ustavil se přírodovědecký sbor Musea v komitét pro důkladné a všestranné prozkoumání země České, jenž od r. 1864 vydává Archiv pro přírodovědecké prozkoumání Čech. Výzkum rozdělil práci svou na sedm oddílů: práce topografické, geologické, botanické, zoologické, meteorologické, chemické zpytování povahy půdy a souborné vylíčení, pokud pro vzdělání země jsou důležity. Více nežli 7 dílů dosud vydaných obsahuje 53 pojednání od 24 spisovatelů; text objasňuje 66 litograf. tabulek, více než 1000 původních vyobrazení a 10 map v barvotisku. Ve všech oborech nepracováno stejnou intensivností; práce topografické podal sem K. Kořistka; v pracích geologických účastnili se hlavně: J. Krejčí, R. Helmhacker, G. Laube, K. Feistmantel, A. Frič, J. Velenovský, F. Počta, O. Novák, B. Klika, Jos. Kafka a Em. Bořický, jenž návodem svým k drobnohledné kvalitativní analysi pomocí kyseliny fluorovodíkové pojistil si trvalé jméno mezi petrografy. Práce botanické řídil hlavně Lad. Čelakovský, jichž výsledek snesen v Prodromu Flory české (1868—1881), menší odborné práce uveřejnili zde A. Hansgirg, Jos. Dědeček, Jos. Novák, Lad. Čelakovský (syn), J. Sitenský a Ed. Pospíchal. Práce zoologické uveřejnili zde: A. Frič, B. Hellich, E. Bárta, F. V. Rosický, E. Lokaj, A. Slavík, Jos. Kafka, Fr. Klapálek, V. Vávra. Veliké dílo F. Vejdovského o Enchytreidech (1879) a soustavě Oligochaet (1884) vyšlo jen po německu.

Důležitou událostí pro literaturu naukovou jest založení České akademie v Praze. Úkol ústavu toho jest pěstovati a podporovati vědy jazykem českým a šířiti výsledky činnosti vědecké, jinojazyčné rozhledy a překlady. Třída II. akademie pěstuje védy mathematické a přírodní, i lékařské v to pojímajíc, se zvláštním zřetelem ku přírodovědeckému prozkoumání vlasti. Práce akademií vydávané vycházejí ve zvláštních Rozpravách (dosud vyšlo Květenství Lad. Čelakovského, Geologické příspěvky J. Woldřicha, J. Kušty, F. Počty, O. Zahálky a j.), referáty a zprávy o činnosti a podáních akademie přináší zvláštní Věstník, redigovaný J. Šolínem.

Purkyňova Živa vycházela v l. 1852—64, zašla však nedostatkem podpory. Toho času nebylo populárního časopisu, jenž by čtenářstvo české seznamoval s mohutnými pokroky věd přírodních. Až roku 7871 založil Václav Kumpošt Vesmír, časopis pro šíření vědy přírodní, zeměpisné a národopisné. Populární illustrovaný časopis ten vzrostl nyní redakcí Frt. Nekuta a nákladem A. Friče na XXI ročníků, přináší bohatý výběr zpráv, cestopisů, klíčů k určování, rozhledů vědeckých, pěstuje též praktické stránky věd přírodních, praeparování, museí, rybářství a j., a všímá si pilně literatury zvláště domácí. R. 1891 počala též znova vycházeti Živa redakcí Boh. Raýmana a Frt. Mareše a věnuje zřetel svůj pokrokům věd přírodních a filosofickým otázkám přírodozpytu, které nesou se k vážnému a opravdovému poznání věcí přírodních. Programu tomu, jejž sledoval i Purkyně, zůstala Živa věrna a obsahuje mnohé vzácné příspěvky ku porozumění nejdůležitějších otázek moderního přírodozkumu.

Ze spisovatelů na poli českého přírodopisu činných, pokud při sbornících nebyli jmenováni, buďtež uvedeni zoologové: Frant. Bayer, Lad. Duda, A. Fleischer, Jos. Frič, V. Kurz, A. Mrázek, F. Prach († 1863), F. Petr, E. Sekera, Vl. Šír. A. Stecker, A. Štolc, B. Taránek, J. Uličný, J. Uzel, J. Woldřich; z botaniků: Sloboda (Rostlinnictví, 1852), F. M. Opic, Em. Purkyně, Jul. Sax (v Živě), Jan Palacký (Zeměpisné rozšířeni rostlin i zvířat), K. Polák,, B. Taránek, J. Velenovský (Flora bulgarica), K. Vandas, Ed. Bayer, A. Bernard, z botaniků moravských V. Spitzner a E. Formánek (Květena Moravy a rak. Slezska). V mineralogii pracoval J.Krejčí; přeloživ Přírodopis Zippeův, vydal později Krystallografii (1867) a Geologii (1877) mimo četné práce v Archivu a j. Pracemi krystalografickými a mineralogickými vyniká K. Vrba; v pracích Bořického pokračuje Jos. Klvaňa, činnými jsou dále B. Erben, B. Katzer, G. Smolař. V geologii a palaeontologii mimo výše uvedené pracovníky buďtež uvedeni: Ottomar Novák, jemuž svěřeno pokračování v pracích Joach. Barrandea, Ot. Feistmantel, F. Počta, Č. Zahálka, Zd. a Jarosl. Jahn, Jos. Kořenský, Frant. Šafránek, Jos. Vála, V. Weinzettl a j. Všechny důležitější spisy jmenovaných zde autorů uvedeny jsou nebo budou v jednotlivých životopisech díla tohoto.

Populární spisy, jimiž záliba pro vědy přírodní se šíří, podali K. Starý (Veselé prázdniny a j.), P. Hobza, A. Frič (O vrstvách kůry zemské), Fr. V. Rosický (Květiny jarní), Frant. Polívka (Pod drobnohledem), J. Kafka (Z tajů Života), K. Kopecký, J. Kořenský, A. Hansgirg, Boh. Bauše a j.

Příspěvky k dějinám a přehledy literatury přírodopisné pro jednotlivá období charakteristická jsou mimo výše uvedenou stať Preslovu tyto: Dušana Lambla O přírodopisu vůbec a v naší literatuře zvláště (Musejník, 1854); O naukách přírodních na konci 1. půlstoletí českého musea (t., 1870); řeči J. Krejčího přednesené ve sjezdech přírodozpytců (t., 1871 a 1880). Přehled literatury přírodopisné napsal B. Bauše do památníku II. sjezdu lékařů (1882); v Živě 1891 uveřejněna Frant. Vejdovského stať Dnešní stav geografie české. Příspěvky životopisné: Lad. Čelakovského ocenění Adama Zalužanského (Osvěta, 1876); Josefa Rudy Mistr Jan Černý a jeho herbář r. 1517; životopis J. Svat. Presla napsal A. Bernard (Osvěta, 1891) a j. Z překladů důležitých cizích děl přírodovědeckých na jazyk český sluší zejména uvésti Brehmův „Život zvířat“. Bše.

Literatura lékařská. Literatura přesně vědecká závislá je především na vědeckých ústavech, vysokých školách a korporacích, jimiž český národ opatřen byl teprve v době nejnovější. Proto vykazuje doba znovuvzkříšení od r. 1774—1860 jen málo pracovníků, jimž však přísluší zásluha, že s velkými obětmi připravili půdu pro další rozvoj tohoto odvětví literatury. První práce umístěny byly v časopise Krok J. Sv. Preslem r. 1821 založ. i v Musejníku (1827) a lze za to míti, že Jan Purkyně činnost zahájil spisem: Pojednání o drobnohledné povaze mozku a nervů, jakož i o trávení ústrojném, který bohužel zůstal v rukopise (Jungm. hist. liter. 1849, 476). Za první tištěnou vědeckou práci pokládáme Purkyňovo pojednání O idealitě prostory zrakové r. 1825 v Musejníku uveřejněné; týž přispěl také několika pracemi do Kroku. První lékařskou terminologii sebral a uveřejnil v témž časopise prof. A. Jungmann r. 1831 (Přehled jmen neduhův), dílem ze starých a z obyčeje vzatou, dílem navrženou. Knihová literatura lékařská zahájena V. Staňkem r. 1840 spisem: Základové pitvy (str. 274), Pitevní atlas 10 tabulek s 5archovým textem. Téhož roku vydal Staněk Krátký přehled lebosloví s přidaným objasněním smyslů a zábyvů mozku.

Písemnictví lékařské nové doby sahá svým počátkem ovšem do r. 1778 (A. z Haenu O smrti utopením, překlad H. Rutha), ale má ráz zcela populární a význam pouze po stránce jazykové. Súčastnili se ho mimo Rutha prof. Vratislav z Monse 1785 a 1786, J. Prokopius 1788, Fr. J. Tomsa 1794, Jiří Rybay 1795, A. Ligoury 1798, Jiří Palkovič 1800, B. J. Dlabač 1802, B. Tablic 1819, V. L. Kostrošič 1824, J. Šulek 1838, K. Amerling 1841, A. Skuherský 1846, zejména pak Kodym, Pečírka a j. První vědecký článek z oboru vnitřního lékařství napsán byl drem Rybou v Časopise musea r. 1832 O nemoci choleře orientální. Porodnictví vykazuje téměř jen spisy učebné pro báby (první byl překlad Steidelova spisu O kunštu babském od J. Cherneya, Prešpurk, 1778), z nichž jmenujeme knihy A. Jungmanna r. 1814 a Fr. J. Mošnera r. 1837. První vědeckou monografii porodnickou napsal a vydal dr. Fanta r. 1851 Břichořez. Pevnější podklad terminologie pořízen v letech padesátých prof. Jos. Čejkou, který doplněn a rozšířen byl vydáním a redakcí prof. Weisse, Janovského a Záhoře i Al. Jandouše pod titulem: Názvosloví lékařské a lékárnické (Praha, 1871). R. 1884 vydal dr. Chodounský Diferenční slovník terminologický polskočeský. Práce literární počala se organisovati vlastně r. 1861 po založení spolku a Časopisu českých lékařů. Od doby té jeví se knihová a monografická literatura následovně:

I. Vědy lékařské theoretické. Prof. Janošík: Histologie a mikroskopická anatomie (Praha, 1892, 3 seš.); O. Schrutz: Přehled anatomie I. díl (systematický přehled anatomie hlavy i krku, 1892); Chodounský: Některé základní rysy theoretické farmakologie (1890, I. díl). — Akademií věd vydány: K. Chodounský Fysiologický účinek derivátů benzolových (1891); Josef Vejnar Vitální pohyby neuraglie mozkové (1892); Al. Velich Skladba chrustavky (1892); Vl. Růžička Postmortální chování se chromogenů mozkových; A. Spina Působení tuberkulinu; J. Hlava Účinek tuberkulinu; J. Vejnar Chování se methylenové modře k leukocytům. Ve sbírce přednášek redigované prof. Thomayerem uveřejnil J. Hlava Ochranné očkování, Chodounský Alkaloidy a glykosidy, Mareš O živočišné elektřině a O citlivosti, Kuffner O shodě mozkové stavby s funkcemi. — Mimo sbírku vydal F. Mareš: Výživa člověka.

II. Vědy lékařské praktické (Vnitřní lékařství). 1. Podnětem prof. B. Eiselta, který již v létech šedesátých pojal myšlénku, vydávati velké encyklopaedické dílo z praktických oborů lékařských, vyšla r. 1879 rozměrná a monograficky spracovaná Odborná pathologie a therapie, v jejíž redakci se byl týž uvázal (Praha 1879—1889). Díl I. Nemoci sdělné (str. 1025) napsali Drozda, Eiselt, Erpek, Chodounský, Janovský, Maixner, Neureutter, Pele, Salmon, Schwing, Šťastný, Thomayer, Wach, Zít. Díl II. Nemoci celkové (str. 711) napsali Cantani, Czarda, Eiselt, Erpek, Chodounský, Chudoba, Lambl, Maixner, Maydl, Nečas, Nedopil, Neureutter, Slavík. Díl III. Nemoci cizopasničné a otravy (str. 1044) napsali Bělohradský, Eiselt, Hofmann, Jiruš, Maixner, Pelc, Slavík, Šír, Šťastný, Thomayer, Tomsa, Wach. Díl IV. Nemoci dychadel (str. 1160) napsali Eiselt, Hlava, Janovský, Maixner, Maydl, Neureutter, Schmöger, Steffal, Thomayer. Díl V. Nemoci ženské (str. 979) napsali Erpek, Hlava, Horčička, Janda, Ježek, Michl, Nečas, Rubeška, Steffal. Díl VI. Nemoci nervstva (nedokončeno) napsali Albert, Drozda. — 2. prof. Em. Maixner Příruční kniha specielní pathologie a therapie vnitřních nemocí (Praha, 1890—1892. I. díl str. 519 a II. díl str. 471 obsahují: nemoci dychadel, srdce a cevstva, nosu a ústrojí zažívacích. Díl III. str. 415: nemoci jater, sleziny, mikteru, pobřišnice, ledvin a měchýře močového). — 3. prof. Thomayer Úvod do drobné praxe lékařské (t., 1886, str. 231) a Bezvědomí a jeho význam (1889). — Od téhož: O přetížení prací, zvlášť ve školách. — Dále dr. Jos. Zít: O měření teploty u dětí (t., 1885). — Prof. Eiselt Splenotyf (vydáno Českou akademií 1891). — Prof. Maixner O hemisystolii srdeční; dr. Pešina O hlizách praeperitoneálních, práce věnované na oslavu 100letého jubilea všeobec. nemocnice pražské. Ve sbírce přednášek redigovaných prof. Thomayerem vyšlo: Thomayer O žlučních kaméncích; Pečírka O plešatosti; Nessel O rheumatických bolestech obličejových; Thomayer Paralysy kořenové; Šumbera Nemoc Weilova; Kodym Vleklé otravy lihem; Haškovec Profylaxe tuberkulosy; Chodounský Slovo o balneotherapii; Hlava Některé affekce mikteru; Thomayer Vzdálenější následky retence močové; Hellich Syringomyelie; Deyl Tupozrakost alkoholová a tabáková.

Chirurgie: prof. Albert Příspěvky k technice amputační (vydáno Čes. akademií). Ve sbírce přednášek: dr. Charvát O operativním léčení zúžení pyloru. — Porodnictví a gynaekologie: Č. Křížek Základové porodnictví (Praha, 1876). — Ve sbírce přednášek: Rubeška Krvácení z rodidel. Učebné knihy babické vydány v poslední době prof. Strengem, Vyšínem, drem Jandou. — Elektrotherapie v gynaekologii: Svoboda Horečka omladnic a J. F. Semmelweiss. — Soudní lékařství: Prof. J. Reinsberg Nauka o soudním lékařství, I. díl O uškození na těle a násilné smrti. II. díl O sporném těhotenství, porodu a odehnání plodu. — Zubní lékařství: Baštýř Zubní lékařství (1886); Nessel Tahání zubů. Týž ve sbírce přednášek: Kaz zubní. — Oční lékařství: prof. Schöbl O krevních cévách rohovky. — Dějiny lékařství: V Gollově sbírce přednášek: Ed. Albert Jan Dominik Larrey; prof. Weiss Dějiny chirurgie v Čechách; jubilejní spis ke vzpomínce 100letého založení všeobecné nemocnice; prof. Janovský Joannes Franc. Löw z Erlsfeldů. Velmi namáhavě a s nevšední pílí snesl dr. Spott v ročnících Časop. č. lékařů základy k dějinám lékařství českého vůbec. — Hygiena: J. Záhoř Zprávy o záravotních poměrech města Prahy (1887, 1889, 1890 a 1891). K. Fischer Čištěni vod špinavých a stokových (1890). — Zdravotní policie: P. Ruda Prostředky, které ničí zlé výpary a nákazy, Šťastný Zdravotní policie vztahující se na mrtvá těla a zdánlivě mrtvá; Korbelius Dělnické byty.

III. Časopisectvo: Časopis českých lékařů, týdenník, ročník I.—XXXI. Založen a redigován prof. Eiseltem a drem Podlipským. První číslo vyšlo 15. ledna 1861. Dnešní redaktorové: Maixner, Reinsberg, Mitvalský. Sborník lékařský, založ. r. 1887, I.—IV. Redigují Hlava a Thomayer. Zdravotnický věstník, měsíčník, red. Gab. Kabrhela. Živa, red. Marešem a Raýmanem (I.—II. roč.) přináší rovněž úvahy z oboru lékařského. — Populární lékařská literatura jest rovněž četná. Opatřena řadou tělověd, slovníků lékařských populárních (Slovník zdravotní), návodů o vnitřních, ženských a dětských chorobách, o pomoci při náhlém ochuravění atd. pracemi Šíla, Hellmutha, Svobody, Hakla, Kliky, Křížka, Jandy, Chodounského, Pečírky a j. ch.

S počátky české literatury lékařské počala se ponenáhlu vyvinovati i česká literatura lékárnická. V časopisu českých lékařů byla jedna stať vyhražena pro lékárnictví a tam byla poskytnuta příležitost, o všech důležitějších nálezech v oboru lékárnictví referovati. Referát svěřen dru Al. Jandoušovi, od něhož r. 1864 vydán nákladem spolku lékařů českých seznam slov farmakopoey rakouské, který r. 1881 podruhé vydán byl spolu s názvoslovím lékařským. Týž vydal Nauku o způsobu předpisování a skladbě léků. R. 1886 vyšel stručný výklad farmakopoey rakouské od dra Aug. Bělohoubka. Od r. 1882 vychází nákladem farm. společnosti Časopis česk. lékárnictva, v jehož redakci se střídali: Ad. Vomáčka, Bělohoubek, O. Pohl, J. Štěpánek, V. Labler a K. Schürer. R. 1890 počali vydávati Zd. Lerch, K. Schürer a K. Vaníček Příručný slovník lékárnický v jazyce českém, polském a německém.

Literatura chemická. Chemie nejmladší mezi naukami přírodními jest v zemích nejživějšího rozvoje kulturního pěstěna jakožto věda ne déle jednoho století. První, jenž s výsledky badání o věcech chemie nás seznamovati započal, byl J. Sv. Presl již v r. 1820 ve svém spise o přirozenosti rostlin. Zde píše o chemii a chemické fysiologii bylin. R. 1828 vydal minerálnou, r. 1835 chemii organickou. I zde jsou spisy Preslovy základem literatury, on razil dráhu, položil osnovy názvosloví i vědeckého jazyka. K. Amerling psal o chemii poučuje kruhy průmyslové. Zřízení několika škol reálných dalo podnět k vydání několika učebnic elementárných, jež napsali: St. Kodym (1853), J. B. Staněk (1858), V. Šafařík (1858—1860), B. Quadrat, J. V. Jahn, Fr. Berr a j. Názvosloví vhodně upravené V. Šafaříkem mohutným rozvojem moderní chemie utrpělo nezacelitelných průlomů, i dlužno nám používati terminů obecně srozumitelných, evropských. R. 1868 zahájeny výklady o chemii jakožto vědě na polytechnice, pořízena laboratória, založena společnost chemická. Odtud zvolna počíná práce původní, vyvíjí se kritika práci samu regulující a pracovníci naši objevují se povlovně v literatuře chemické. Pro naše domácí potřeby vychází organisace ze společnosti chemické, kteráž se vyvinula ze spolku studujících chemii (1864). Na krátko vycházel Časopis chemiků českých (red. K. O. Čech); r. 1872 založen list Zprávy spolku chemiků českých redakcí V. Šafaříka. V tomto listu podává se původní produkce česká v chemii, zde podány práce, které směly objeviti se i v literatuře chemické vůbec. Pomalu objevily se i rukověti uvádějící chemiky u vědu samu: Chemie organická pro vysoké učení české od B. Raýmana a M. Nevole (1881, 2 sv.), Chemie theoretická od B. Raýmana (1884) a od téhož Suplement chemie organické (1885). K. Preis napsal Navedení k chemickému rozboru (1881—1885), V. Šafařík Počátkové chemie (1884), K. Chodounský Některé základní rysy theoretické farmakologie (1890).

Úplná organisace theoretického studia provedena v Listech Chemických, jichž právě vychází ročník šestnáctý. Práce původní jsou zde, jako v archivu, ukládány: o chemii fysikální a theoretické pracovali: F. Wald, G. Janeček; o chemii minerálné: B. Brauner (o vzácných zeminách, systém Mendělejeva atd.), K. Preis (sloučeniny sírné arsenu a j. prvků, o minerálech), Fr. Štolba (práce z chemie minerálné, zvláště analytické); práce pěkné starší V. Šafaříka uloženy, jak tehda jinak nebylo možno, v annalech cizích; jednotlivými pracemi přispívají: J. Janovský, Kovář, Formánek, Jál, Wiesner a jiní; o chemii organické: J. Ud. Lerch (práce o kyselině chelidonové; předcházející výtečné práce uveřejněny po německu), J. Horbaczewski (synthesy kyseliny močové a j.), B. Raýman (o cukrech); jednotlivými pracemi přispěli: M. Nevole, Aug. Bělohoubek (propylen glykol), Em. Scherks, J. Záhoř, O. Völker, J. Truhlář, K. Chodounský, J. Kruis a j. Vedlé práce původní upraveny v Chemických Listech pro nás nejdůležitější referáty z veškerých oborů chemie z bohatých literatur cizích, posudky o spisech cizích, diskusse o thematech moderních. Listy ty měly v redakci: K. Preisa, A. Bělohoubka, K. Kruisa, B. Raýmana.

Chemie souvisí blízko s technikou, značná jest řada těch, kteří zde důvtipem a nálezy vynikli pro průmysl důležitými, jména i působnost jejich dojde ocenění ve článcích o průmyslech jednotlivých. O rozluštění chemických otázek nauky applikované vynasnažili se: v chemii farmaceutické: Aug. Bělohoubek, K. Fragner (alkaloidy), A. Jandouš, O. Pohl (cyclamen); orgánem jest Časopis českého lékárnictva, red. K. Schürer; spis souborný A. Bělohoubka Stručný výklad k farmakopoei rakouské (Praha, 1881—82). Slovníky napsali Zd. Lerch, K. Schürer a K. Vaníček (Praha, 1887). Titéž a E. a G. Novák i Fr. Roch pořídili objemné slovníky o synonymech (1890). V chemii potravin a chemii hygienické: Klaudi Stručný návod ku zkoušení potravin (1890); týž podal řadu analys, jakž učinil též Kundrát. K. Sýkora napsal Návod ku zkouškám potravin (Jičín, 1881). Brošurky neb úvahy o otázkách sem hledících napsali: Fr. Štolba, O. Völker, J. Záhoř, K. Černý. — V chemii hospodářské pracují: Fr. Farský, jenž výsledky své sdílí v periodické publikaci Zprávy o hospodářsko-chemickém ústavu zkušebném v Táboře. Od J. Stoklasy pochází řada prací týkajících se půdy i nauky o výživě rostlin; J. Jettmar napsal Nauku o hnojivech (Praha, 1888). — V chemii kvasné pracují: K. Kruis (studie o kontrole práce v lihovarech), A. Bělohoubek i Ant. Kukla (pivovarnictví, o mikrobech), Frant. Chodounský (záhady processů manipulace pivovarské). Literatura jest velmi značná. Orgány jsou časopisy: Český Sládek, red. J. Suk, později J. Heindl; Kvas, red. Ant. Schmelzer; Pivovarské listy, red. K. Tiller; Pivovarnické Zprávy, red. Fr. Chodounský; Zprávy výzkumného ústavu pro průmysl pivovarnický, red. A. Kukla. Spisy souborné vydali: Ant. Bělohoubek Pivovarnictví (1874, nedokončeno), Úvahy o droždí vinopalnickém a Úvahy o droždí lisovaném; Fr. Chodounský Pivovarství (1884) a Příspěvek k dějinám pivovarnictví (1890); Fr. Vávra Lihovarnictví (1889). Učební kniha od L. Zykána Návod k rozborným pracem pro posluchače sladovnické školy (Praha, 1886).

Chemie cukrovarství. Pracovníci o průběh manipulace zasloužilí: Fr. Šebor, H. Jelínek, J. V. Diviš, H. Karlík, V. Sýkora (saturace), E. Bauer (dextran), A. Kukla a mn. j. O methodách a chemické kontrole práce: F. Jičínský, Matějíček, J. V. Diviš (Rukověť rozborů cukrovarnických), K. C. Neumann (Rukověť pro laboratoře cukrovarnické, Pr., 1890), F. Herles a j. Orgány: Časopis cukrovarnický, red. K. Preis (1872—74), Listy cukrovarnické, red. K. Preis a M. Nevole (1883—92). Rozvoj cukrovarnictví a jeho snah vypsán: Nástin dějin průmyslu cukrovarnického v Čechách 1787—1830 od K. C. Neumanna, druhá perioda 1830—60 od J. V. Diviše (Praha, 1891). Souborné spisy: Stručné cukrovarnictví (1866) od Fr. Šebora, cukrovarnictví jakožto V. díl „Kroniky práce“ (1880) od J. V. Diviše a Cukrovarství od F. Faktora (1890). — Industrie dehtová. Pracovníky zde jsou: K. Kruis, J. Pokorný a J. Schneider (o barvivech); O. Rosam (o dehtu). Spis máme od A. Špirka Barvy anilinové, jich vyrábění a upotřebení technické (1866).

O výrobě lučebnin a spracování surovin mnoho cenného sneseno v technologických příspěvcích od Fr. Štolby a Fr. Šebora. J. V. Jahn a Zd. Jahn napsali Chemické vzdělání surovin (Kronika práce, díl IV., 1879). Referáty pocházejí od F. Faktora i B. Šetlíka. O metallurgii pracují: Em. Vorbach a F. Wald; o keramice A. Haškovec (hlíny), J. Svoboda (cement).

Souborného díla o chemické technologii jednajícího nemáme; mnoho chemického jest v Listech průmyslových (red. Al. Studnička); založen orgán Časopis pro průmysl chemický, red. Fr. Štolba a Ant. Bělohoubek od r. 1891. Učebné knihy pro školy střední máme od J. V. Jahna (Počátkové chemie, 1877), Zd. Jahna i P. Procházky (Chemie organická, 1884), učebnice M. Hofmanna i Hejzlara, a Nauku o zboží od K. Lukáše (Praha, 1890). Rn.

Mathematika. Pěstování věd mathematických mateřštinou splývá u nás s dobou znovuvzbuzení našeho národa. V minulém století vznikly sice první počátky mathematické literatury české měrou a způsobem ještě co nejskrovnější, obmezujíce se na nepatrné o sobě spisy: Jos. Veselého Gruntovný počátek mathematického umění (1734) a V. Bílého Původní základové k umění početnímu (1797), avšak rozhodnější krok ku předu učinil teprve věhlasný učenec, horlivý buditel národa, Stanislav Vydra († 1804), prof. mathematiky na universitě pražské, jenž na sklonku svého života sepsal (či správněji, poněvadž tehdy již byl zraku pozbyl, obstaral) český spis o mathematice. Z nedokončené práce té vydal nástupce jeho Lad. Jandera r. 1806 čásť první Počátkové arithmetiky. Teprve r. 1822 stal se další pokus v tomto odboru; tehdy vydal Al. V. Sedláček spis Základové měřictví čili geometrie, spis velezáslužný, zvláště uváží-li se, že spisovateli vytvořiti bylo teprve celou terminologii. Po nové dlouhé pomlčce, vyplňované pouze několika spisky obecným školám určenými, počala po r. 1848 svítati nám nová doba odborné literatury zřizováním českých škol středních. Tu objevovala se již díla psaná pro střední školy, z nichž zvláště vytknouti jest vysoce cenné dvě knihy: V. Šimerky Algebra pro vyšší gymnasia (1863) a V. Jandečky Geometrie pro vyšší gymnasia (1864—1867), které vnitřní hodnotou svou vynikají daleko nad obyčejné knihy školní.

Těmito však spisy přece pohybovala se literatura mathematická ještě jenom na nižší půdě průpravné. Vyšší vědecká činnost mohla nastati teprv od té chvíle, kdy jazyku českému otevřeny byly cesty také k vysokému učení. Jakmile r. 1865 provedena reorganisace vys. škol technických a zavedeny při ní též české stolice, nastala záhy netušená před tím vědecká činnost literární. Vyšlyť rychle po sobě: Gust. Skřivana Základové analytické geometrie v rovině (1864) a Přednášky o algebraické analysi (1865); Frt. Studničky Základové sférické trigonometrie (1865) a Vyšší mathematika v úlohách (1865); Mart. Pokorného Determinanty a vyšší rovnice (1865). Také založen byl periodický list Krok (1864—65) pro publikace vědecké vůbec, v němž i mnohá pojednání mathematická, produktivní i kritická, byla uveřejněna. — Ještě však k dovršení vědeckosti literatury mathematické nedostávalo se spisu o celém oboru vyšší mathematiky, a takový teprve v l. 1867—1871 vydal prof. Frt. Studnička, zvaný Základové vyšší mathematiky. Jsa professorem mathem. na české vysoké škole technické, pak prof. téhož předmětu na české universitě, stal se Studnička předním repraesentantem této vědy v naší literatuře vysokým nadáním, neunavnou pílí a velikou produktivností. Kromě spisů již jmenovaných vydal ještě tyto důležité spisy: O determinantech (1870), O počtu variačním (1872), Úvod do analytické geometrie v prostoru (1874), Základové nauky o číslech (1876), Algebraické tvarosloví (1879) atd. Mladší dorost vyslal nám dva již v útlém věku geniální mathematiky bratry Emila a Edvarda Weyra, kteří společně vydali pozoruhodný třídílný spis Vyšší geometrie (1871—1878). Mimo to sepsal Edv. Weyr O základní větě v theorii matric (1884), táhnoucí se k novým, abstraktním theoriím quaternionu. Nyní postoupil v tomto badání k výšinám vědy absolutní, sepsav spisy: O binárních matricích (1887) a O theorii forem bilineárných (1889), kterýžto poslední spis vyšel jakožto č. II. spisů poctěných jubilejní cenou král. české společnosti nauk. V oboru vyšší geometrie pak sepsal ještě spis O theorii ploch (1891), opět poctěný jubilejní cenou téže společnosti. Na tomto poli sledoval bratry Weyry dále Kar. Zahradník, jenž i o determinantech a z oboru analytické geometrie napsal mnohé cenné články. — Jiný nový obor, grafické počtářství, nalezl výtečného pěstitele Josefa Šolína, jenž vydal spis Základové arithmografie (1875). Se speciálním oborem počtu pravděpodobnosti zvláště u nás obírá se Aug. Pánek, vydav obsáhlejší cenné pojednání O mathematické a morální naději (1877). Týž důvtipný mathematik sepsal dále množství roztroušených pojednání ze všech oborů mathematiky, zvláště pak i vyšší. — Dlužno uvésti zde také spis geniálního V. Šimerky O síle přesvědčení (1881), jímž stal se duchaplný pokus podrobiti nauky filosofické mathematickým vývodům. — Vědecké spisy cenného obsahu sepsali mimo to: Pošusta Návod k praktickému řešení vyšších číselných rovnic o jedné neznámé (1876), Řehořovský Základové vyšší algebry, I. (1883), Šourek Nauka o čtyrstěnu (1886), Müller Kompendium geodesie a sférické astronomie (1887). K těm řadí se předčasně zemřelý velenadaný badatel Ludv. Kraus, který počal dílo Theorie funkcí, jehož nedokončení podlé uveřejněných z něho částí (Základové arithmetiky a Základové nauky o funkcích racionálných) velmi jest želeti.

Odvětví mathematiky, povstalá v dobách novějších: deskriptivní geometrie, geometrie polohy, geodaesie, vytčena jsou ve zvláštních oddílech. Zde ještě zmíniti se jest o plodné činnosti v oboru počtářství výkonného, v němž rychlý postup posledních let způsobilo zvláště rozšiřování se školství průmyslového. Uvádíme zde tyto spisy a pojednání: Soukup Počty výkonné a návod k účetnictví (1869); Skřivan Nauka o kupeckém počtářství (1871); Smolík Počtářství výkonné (1872); Pokorný Metrické míry a váhy (v Matici průmyslnické, 1872) a Důchod invalidní (1885); Veselý O mírách a vahách (1876); Frt. Studnička Základy počtářství národohospodářského (1887); Řehořovský Počtářství živnostenské (1887); Ratolíska Sbírka početních příkladů ze života živnostenského (1887); Koloušek Arithmetika národohospodářská (1888); Červený-Řehořovský Sbírka tabulek a vzorců ku potřebě technických výpočtů (1889); Ctibor Arithmetika obchodní (1890). Díla ciferní kromě tabulí k některým právě jmenovaným spisům připojených jsou hlavně jen tabulky logarithmické, a ty zejména vydali: Fr. Matzek Sedmimístné logarithmy obecné (1S62); Fr. Studnička Kapesní logarithmické tabulky (pětimístné, 1870); J. Koloušek Vegovy logarithmy sedmimístné čísel 1—100.000 (1888). O metrických měrách vydal tabulky J. Hrabák (1875).

Netoliko produktivní činnosti, ale i retrospektivní věnováno mnoho prací cenných, ač souborného spisu o dějinách mathematiky vůbec dosud nemáme. O jednotlivých oddílech vědy mathematické a o životě i významu vynikajících mathematiků vydali stati a samostatné spisy: Fr. Müller O kvadratuře kruhu (1864); Smolík Mathematikové v Čechách (1865) a Marcus Marci a jeho spisy (1871); Fr. Studnička O původu a rozvoji počtu variačního (1871), Mikuláš Koprník (1873), O původu a rozvoji nauky o číslech (1875, Čas. mathem.); O původu a rozvoji nauky o determinantech (1876, t.); Život Gaussův (1877, t.); O původu a rozvoji počtu differenciálního a integrálního (1879); Josef Durdík O velkém hvězdáři Koprníkovi (1872); A. Rybička Stanislav Vydra (1872, Čas. mathem.); Fr. Hejzlar O prvních deskách logarithmických (1874, t.); K. Kořistka O Gaussových pracích geodetických (1877, t.); M. Pokorný Mathematika v literatuře české (1865, Liter. Listy), Historie mathematiky v české literatuře (1878, Osvěta), Stručný nástin české práce vědecké v mathematice (1882), Historie mathematiky (v památníku na oslavu 40letého panování císaře a krále Františka Josefa, 1888); J. S. Vaněček O dějinách geometrie (1882); Neumann-Pánek-Zahradník Zprávy Jednoty česk. mathematiků (1870—71); F. Houdek Dějepis Jednoty Česk. mathematiků (1874), V. Řehořovský Na paměť 20letého trvání Jednoty čes. mathematiků (1887), Frt. Studnička O mathematickém učení na universitě pražské od jejího založení až do počátku našeho století a o vlasteneckém tu působení prof. Stan. Vydry.

Literatura školních knih jest dnes již značně objemná. Opomíjejíce knih pro obecné školy psaných, uvádíme nejhlavnější sem spadající spisy: Fähnrich Počtověda pro gymnasia (1850); Smolík Početní kniha pro nižší gymn. (1861), Rovnice 1. a 2. stupně (1864), Algebra pro stř. šk. (1870); Ryšavý Měřictví pro vyšší školy reálné (1862), Měřictví pro nižší tř. šk. reál. (1865): Fleischer Mathematika I., algebra (1862); Dřízhal Počátky měřictví pro nižší gymn. (1863); Jarolímek starší Počtářství pro 1. a 2. tř. škol reál. (1863); Šimerka Algebra či počtářství obecné (1863); Jandečka Geometria pro vyšší gymn. (1864—67); Majer Úlohy z mathematiky určené ku přijímacím zkouškám na ústav polytechnický (1864); Vosyka Počtářství pro 2. tř. šk. reál. (1865); Fischer Arithmetika pro niž. gymn. (1868); Juzl Měřictví a měřické rýsování v ploše pro prům. a reálné šk. I. (1869), Měřické tvary v rovině a prostoře (1872); Šanda Měřictví pro vyš. tř. reál. škol (1870); Valenta Počítání písmenné čili algebra (1870); Hora Sbírka vzorců mathem. pro studující šk. střed. (1874); Studnička Alois Měřictví pro 1. tř. reál. gymn. a reál. škol (1874); Vymazal Nejpotřebnější známosti trigonometrické (1875); Hromádko-Strnad Sbírka úloh z algebry pro vyš. tř. škol stř. (1876); Starý Arithmetika pro niž. tř. gymn. a reál. gymn. (1877); Hoza Základy měřictví v prostoru (1878), Základy měřictví v rovině (1880), Měřické tvaroznalství pro 1. tř. šk. stř. (1881), Algebra pro vyš. reálky (1892); Studnička Frt. Algebra pro vyšší tř. šk. stř. (1879); Zahradník Prvé počátky nauky o determinantech (1879); Domin Geometrie pro ústavy učitelské (1880); Barborka Měřické tvaroznalství v rovině i prostoru (1881); Burjan Arithmetika pro úst. učit. (1881); Hess Nauka o měřických útvarech rovinných (1881); Jarolímek mladší Geometrie pro 4. tř. šk. reál. (1881); Starý Arithm. pro 1.—3. tř. šk. reál. (1882); Šikola Arithm. pro 4. tř. gymn. a reál. gym. (1882); Amortová Nový návod ke zmocňování a odmocňování výrazů algebraických i čísel dekadických (1883); Janoušek Geometrie pro úst. učitelské (1883); Taftl Algebra pro vyš. tř. šk. stř. (1883); Zahradník Anal. geometrie v rovině (1883); Hromádko Besídka mathematická (1884); Jelínek Početní úkoly tělesoměrné pro vyš. tř. stř. šk. (1884); Machovec Algebra pro vyš. tř. šk. stř. (1886); Machovec-Starý Arithm. pro niž. šk. stř. (1886); Tůma Arithm. pro niž. tř. gymn. (1886); Jeřábek Základy měřictví pro niž. tř. (1887) a j.

Jakož odborné časopisy jsou ve všech literaturách předůležitým činitelem, jest zajisté i vznik časopisu pro pěstování mathematiky a fysiky r. 1872 čin pozoruhodný. K tomuto podniku došlo po založení Spolku pro volné přednášky z mathematiky a fysiky r. 1862, který r. 1869 přeměnil se v Jednotu českých mathematiků. Nejprve sestaveny z četných přednášek ve Spolku i Jednotě konaných tři „zprávy“ (1870, 1871), obsahující nejednu práci velmi cennou, konečně pak založen shora jmenovaný časopis. Prvních deset ročníků redigoval prof. Fr. Studnička, ročník 11. a 12. prof. Edv. Weyr, od 13. ročn. pak prof. Aug. Pánek. Z nesčíslných pojednání mnohá pronikla důležitostí svou daleko za hranice našeho národa. Mimo takové přesně vědecké články pěstuje se v časopise také mathematika pro žactvo středních škol, i četné úkoly, jejichž řešení vzbuzuje značnou měrou interess pro toto studium. — Konečně i programmy střed. škol českých staly se semeništěm hojných pojednání mathem., nezřídka velmi pozoruhodných. MP.

Deskriptivní geometrie. Tato větev geometrická, jejíž soustavná vědecká literatura zahájena byla až r. 1795 Mongeovými „Leçons de géométrie descriptive“, začala se pěstovati jazykem českým teprve po zřízení české vyšší reálky a zavedení českých výkladů na polytechnice pražské. Professor české reálky Dom. Ryšavý zahájil již r. 1862 činnost na poli školské literatury tohoto předmětu dvojdílnou učebnicí Zobrazující měřictví, dle níž vyučováno bylo na reálkách až do r. 1875, kdy vyšel 1. díl Deskriptivní geometrie od Vinc. Jarolímka, která zbudována jsouc v tomto svém prvním vydání hlavně na výborných přednáškách prof. Tilšra a obsahujíc látky více, než pro reální školy předepsáno, jest až dosud největším českým spisem o tomto předmětu. Již před tím r. 1873 vyšla Jarolímkova Deskriptivní geometrie v úlohách pro vyšší reálné školy. Vedlé těchto knih školní literatura tohoto odboru vykazuje ještě Frant. Šandovu jasností a praktickým směrem vynikající Deskriptivní geometrii pro vyš. tř. škol reál. z r. 1877, pak učebnice pro školy průmyslové a měšťanské, jako Šandův (dle Heského upravený) Návod k rýsování jednoduchých předmětů stavitelských a strojnických (1882—88), Hockeovo Průmětnictví na základě modellů a 3. díl Školy měřického rýsování, vyd. r. 1890 J. Ratolískou.

Vědeckou literaturu českou tohoto před metu zahájil r. 1870 prof. František Tilšer, který již dříve vydal německým jazykem spisy náležející k nejlepším o deskriptivní geometrii, spisem Soustava deskr. geometrie vyvinutá dle nové methody a hledíc k jejímu upotřebení ve všech odborech praxe technické, jakož i umění výtvarného, jehož však vyšla jen čásť prvá, obsahující obecné zásady určitého zobrazování útvarů rovinných (přímek, křivek, jejich tečen, normál a středů křivosti, homologickou transformaci). Již v této části vystupuje snaha Tilšrova, reformovati a prohloubiti základy Mongeovy „Géométrie descriptive“ dosud za bezvadné pokládané. Některé výsledky těchto snah uveřejnil Tilšer r. 1878 ve spise Grundlagen der Ikonognosie (1. díl), a pokud tyto snahy směřují k reformě vyučování deskr. geometrii a geometrii vůbec, v pojednání K úvodu do základů deskriptivní geometrie, které vyšlo r. 1882 a 1883 v Časopise pro pěst. math. a fysiky, pak s důkladnou o neobyčejném vědění spisovatelově svědčící předmluvou r. 1883 jakožto samostatný spis pod názvem Kritické úvahy k úvodu do základů deskr. geometrie. — R. 1880 vydal J. S. Vaněček Pošinování útvarů geometrických, jímž seznamuje české pěstitele geometrie s krásnými výsledky a methodami franc. prací Mannheimových, a rok na to Křivé čáry rovinné a prostorové. Spisem tímto povzbuzen Frant. Machovec vydal r. 1883 Zobrazování tečen a středů křivosti křivek na základě nové methody, v němž ukazuje, jak čar konstruktivných, jichž vymáhá strojení obrazu křivky, využiti lze ku zobrazování tečen a středů křivosti křivek rovinných i prostorových, k určování oskulačních hyperboloidů ploch mimosměrek atd. Ku drobnějším vědeckým spisům v deskriptivní geometrii počítati jest ještě V. Lavičky Nauku o axonometrii (1877), Historii deskriptivní geometrie (1878), Deskriptiva ze stanoviska historicko-paedagogického (1883—84) a konečně sem náleží poněkud i J. S. Vaněčkův spis z r. 1882 O dějinách geometrie, ačkoliv se v něm přihlíží i k vývoji jiných větví geometrických.

Malý počet těchto spisů vysvětluje se jednak tím, že deskr. geometrie u nás teprve nedlouho se pěstuje, jednak velkým nákladem, jehož vymáhá vydávání takových spisů. Vědecká činnost tohoto směru soustřeďovala se dosud více v kratších rozpravách, obsažených v Časopise pro pěstování math. a fysiky, ve Zprávách král. české společnosti nauk, v programech reálních škol a po didaktické stránce i v Poučných listech, v Komenském a v Paedagogiu. Rozpravy tyto poměrným počtem svým a z větší části i obsahem rovnají se úplně podobným pracím cizojazyčným. Z rozprav uveřejněných v Čas. pro pěst. math. a fys. buďtež především uvedeny prof. Jos. Šolína Kterak strojiti normály ellipsy bodem mimo křivku (roč. XV.) a Jak sestrojiti osy plochy kuželové 2. st. (roč. XVI.). Řešení druhé úlohy, uveřejněné též německy, pojal dr. Chr. Wiener do svého velkého spisu „Lehrbuch der darstell. Geometrie“. Z ostatních prací, počtem as 50, nehledíc k pojednáním náležejícím jen v obor geometrie polohy, buďtež tuto uvedeny: Vinc. Jarolímka Centrálné osvětlení (výr. zpráva reál. gymn. Ign. Maadeho, 1870—71), O průmětu průseku dvou točných ploch 2. řádu na společnou rovinu hlavní (Čas. pro pěst. math. a fys. XI.), O některých geom. místech přímkových a o zvláštním konoidu kubickém (t., XX.); Fr. Machovce O úloze Apollonické v deskr. geometrii (výr. zpr. reálky karlínské z r. 1879), Příspěvek ke vlastnostem ploch mimosměrek (roč. XIII. Čas. math.), Příspěvek ku zobrazování křivek intensitních pravoúhlé a kosoúhlé plochy šroubové (roč. XIII.), mimo to práce o středech křivosti křivky integrální (XIX.), evoluty kuželosečky (XX.), křivek Cassiniho (XX.), o novém důkazu jisté věty Steinerovy (XV.), o středech křivosti parabol a hyperbol vyšších stupňů (zprávy král. české spol. nauk z r. 1885); Th. Monina O konturách průmětů ploch 2. st. (roč. XVII. Čas. math.), Příspěvek ku stanovení rovin tečných ploch mimosměrek (zpr. kr. č. spol. nauk, 1888); Mil. Pelíška O základech perspektivy reliefní (roč. XVIII. Čas. math.), O místě os pohybů šroubových, jimiž lze délku do libovolné polohy v prostoru převésti (zprávy uč. spol., 1885); Bedř. Procházky Příspěvek ke konstr. křivek intensitních (roč. XV. a XVIII. Čas. math.), O ploše určené souhrnem tečných přímek sestrojených v bodech libovolné povrchové přímky zborcené plochy k jejím křivkám intensitním (Výroční zpráva I. č. reál. gymn. v Praze); A. Strnada O normálách určitého druhu křivek (roč. II. Čas. math.), Ellipsa průmětem kružnice (roč. XIX.); Ant. Suchardy O plochách normál ku plochám posouvání stupně IV. podle proniku s rovinou bitangencialnou (zpr. uč. spol., 1889), Poznámka o křivce vratu jisté plochy různosměrek stupně 6. (t., 1891).

Geometrie polohy. Rozvoj této nejmladší vědy geometrické, která bývá též „vyšší“, neb i „novější synthetickou geometrií“ nazývána, spojen jest s vývojem geometrie deskriptivní. V projektivných vztazích mezi originálem a průmětem má svůj původ; na těchto vztazích jsouc vzdělána odvozuje vlastnosti, jež deskr. geometrie obrazy vyjadřuje nebo jichžto k řešení svých úloh užívá. Některá pojednání, jako Šolínova, Suchardova, Procházkova a Machovcova již při geometrii deskriptivní uvedená zasahují i do tohoto odvětví geometrického. Naší literatuře tohoto oboru prospělo, že hned s počátku ujali se pěstování jejího jazykem českým mathematikové nyní světového jména požívající bratři Emil a Edvard Weyrové. R. 1870 vyšel 1. díl jejich velkého spisu Základové vyšší geometrie, obsahující theorii útvaru promětných prvořadých; díl 2. pojednávající o theorii křivek 2. stupně následoval r. 1874, a díl 3. o přímočarých plochách 2. st. a o vztahu kollineárním a reciprokém útvarů druho- a třetiřadých r. 1878. Spis ten rovná se nejlepším toho druhu spisům cizojazyčným pojednávajícím o geometrii směrem příbuzným Steinerovu. Emil Weyr, seznámiv se již před tím v Miláně se směrem Cremonovým, vydal roku 1873 a doplňky opatřil překlad klassického spisu Cremonova pod titulem Úvod do geom. theorie křivek rovinných a krátce před tím r. 1872 v Živě překlad dvou slavných pojednání Cremonových: Cremonovy geometrické transformace křivek rovinných. Mimo tyto spisy Em. Weyr sepsal tato česká pojednání z geom. polohy: O involuci (II. zpr. Jedn. čes. math. r. 1871); O promítavých vlastnostech kruhu (III. zpr. Jedn. čes. math.); O evolutách křivek rovinných (roč. III. Čas. math.); O promětnosti cyklické (roč. XI. Časop. math.) a j. Prof. Ed. Weyr napsal r. 1870 do I. zpr. Jedn. česk. math. rozpravu O promětných tvarech v rovině; r. 1891 obohatil literaturu naši spisem O theorii ploch, poctěným cenou z jubil. fondu král. české společ. nauk; r. 1891 uveřejněna byla v Rozpravách čes. akademie jeho práce Strojení oskulačních kuželoseček ke křivkám určeným projektivnými řadami a svazky. Ostatní jeho práce zasahují do odborů jiných. Směrem podobným Cremonovu nese se spis Th. Monina O některých druzích souřadnic projektivických. — Z ostatních rozprav o geometrii polohy jednajících buďtež jmenovány kromě prací již v deskr. geometrii uvedených tyto: V. Jeřábka O geom. místu bodu, z něhož se promítá daná kuželosečka na danou rovinu co kružnice (Archiv math. a fys., sv. II.), O geometrických místech středů kuželoseček, v nichž protíná svazek rovin plochu kuželovou 2. st. (VIII. roč. Čas. math.); M. Lercha Příspěvek k theorii kuželoseček (X. roč. Čas. math.), Některé dedukce z věty Carnotovy (zpráva Kr. čes. spol. nauk, 1882); F. Machovce Poznámka k vytvoření plochy 3. řádu se 4 body dvojnými, O jisté vlastnosti polárných trojúhelníků kuželosečky vepsaných jiné kuželosečce, O křivkách 3. řádu procházejících vrcholy úplného čtyřúh. a jeho diagonálného trojúhel., O počtu bodů, jimiž křivka n^ho řádu jest určena a o jejích bodech mnohonásobných (tam., XV.), O středech křivosti kuželoseček (zpr. Král. čes. spol. nauk, 1884), O zvláštní kub. transformaci a o zvl. kub. komplexu paprsků při ní se vyskytujícím (t, 1888), Příspěvek k vlastnostem normal. ploch 2. řádu (t, 1889), O přímkových plochách 2. řádu obsažených v komplexu tetraedrálním (Rozpravy čes. akad., 1891); Al. Strnada O kvadratické transformaci (zpráva real. šk. v Hradci Král., 1886); J. S. Vaněčka Organické vytvořování čar a ploch 2. st. (X. roč. Čas. math.), Oprava chybných rčení při transf. rec. průvodiči (t., XIV. roč.), O všeobecné inversi (zpráva Kr. čes. spol. nauk, 1882), O čarách a plochách inversních 2. st., O zvláštní ploše 4. řádu, O plochách sborcených a kuželosečkových (t., 1883); J. S. a M. N. Vaněčků Poznámka ku všeob. inversi (t., 1883), Svazkové vytvořování křivek rovinných, Vytvořování kuželoseček po způsobu Mac-Laurinově (t., 1884), Nové vytvořování svazku kuželoseček, O vytvořování křivek, O křivkách 4. řádu se třemi a jedním bodem dvojným a O křivce dvojných bodů (t., 1885). Mc.

Fysika. Hlavní periody činnosti v tomto oboru badání splývají přirozeně s periodami ostatních oborů vědeckých a co pověděno ve příčině rozvoje literatury mathematické, z většiny lze applikovati i na literaturu fysikální. Z minulých dob září k nám jména proslavených našinců Jana Marka Marci, jehož latinsky psaný spis o duze již před Newtonem k rozkladu světla v barvy podal zákony nové, a Prok. Diviše, prvního vynálezce hromosvodu, vedlé jiných učenců svou dobou věhlasných.

Pro českou literaturu však neučiněno v tom oboru nic důležitého, až v první polovici tohoto století vydán byl spis Jos. Vojt. Sedláčka Základy přírodnictví aneb fysiky (1825—28). První tento pokus, psáti o fysice jazykem mateřským (předešelť jej pouze malý spisek P. Michálka Fysika aneb naučení o přirození, 1819), byl činem velikým, ne-li přímo odvážným, scházelať zajisté k tomu všecka průprava jazyková, bylo teprve tvořiti terminologii. Také nepodařilo se prvním spisovatelům o fysice nalézti vždy nejlepší, nejpřípadnější názvy a zápasení to nemělo výsledku žádoucího ani malými spisky velezasloužilého národního učitele K. Šádka Přírodoskum neb fysika čili učení o přirozených věcech (1825) a Hyboměrství neb strojnictví čili mechanika (1830). Šťastnější — poněvadž na základě těchto vzorů zbudovaná a opravená — terminologie objevuje se již ve výborném spise Jos. Smetany Silozpyt čili fysika (1842), při němž již titul přináší výraz „silozpyt“, pro fysiku na dále akceptovaný. Tímto spisem teprve zahájena doba v literatuře naší fysikální veledůležitá, doba popularisování vědy, úkolu to těžkého, má-li na základech přísné vědeckosti podávati způsobem obecně srozumitelným a spolu zajímavým výsledky badání lidského. Spis Smetanův sice nebyl populárním sděláním fysiky v obvyklém smyslu, ale byl k tomu předním popudem. Hned potom vydal totiž Fil. St. Kodym Nedělní zábavy I. díl, o teple (1844), jimiž započala se jeho mistrná činnost na poli prostonárodní fysiky; sloh jeho nehledaný, prostý, učinil z jeho spisů pravé knihy pro lid. Nejvýše vynikl v tom spis jeho Naučení o živlech (I. díl 1849, II. 1863). Další kniha Úvod do živlovědy (1864), jež sepsána jím byla pro potřebu středních škol, nestala se knihou školní, nepřiléhajíc k osnově vyučovací těchto škol.

Ve směru tomto, pro šíření znalosti zákonů přírodních, v každé literatuře předůležitém, pokračováno pak již se zdarem pořáde větším. Spisy psanými pro kruhy nejširší po Kodymovi osvědčil se hlavně prof. Frt. Studnička, v tom způsobu zvláště projednávaje látky z meteorologie a z kosmické fysiky. Vydal Stručný světopis (1863), Meteorologie čili popis a výklady všech úkazů povětrných (1864), O soustavě sluneční (Matice lidu 1869), O povětrnosti (Mat. lidu 1872), Zábavné rozhledy hvězdářské (1879), Zábavy hvězdářské (1878), mezi tím pak spisek o různých věcech fysikálních Z přírody (1873). Sem patří také Stoklasovy Vycházky do přírody (v „Žensk. světě“ 1873). Populární směr, aby se tak řeklo, vyšší, totiž předpokládající již základy vědomostí poněkud podrobnější, jeví se ve článcích fysikálních „Kobrova Naučného slovníku“ (vycházevšího od r. 1858), jež psali zejména J. Jahn, V. Jandečka, M. Pokorný a j., a v „Názorném atlasu“ (části V.) k němu r. 1875 vydaném (s fysikou z péra Jos. Kliky). Podobně děje se také v „Ottově Naučném slovníku“, při němž odborným redaktorem fysiky jest M. Pokorný.

K šíření vědomostí fysikálních přispěl zajisté také soustavný přehledný spis vyšlý jakožto druhý díl Kroniky práce psaný M. Pokorným (1868), populární to dílo — směru vyššího — rozměrem nejobsáhlejší. K tomu řadí se dále dříve již sepsané spisky Ant. Majera O spojitosti (1855) a O rovnováze (1857), zejména pak vzletným slohem vynikající kniha Jos. Durdíka O pokroku přírodních věd (1874), soubor to článků dříve porůznu psaných.

Neméně důležitý úkol pro šíření nauk přírodních způsobem prostonárodním připadá časopisům. Nejprve ujal se toho úkolu nejstarší náš všestranný a přísně redigovaný „Časopis českého musea“, v němž s počátku jen poskrovnu, později méně zřídka vyskytovaly se zprávy a přehledy o pokrocích věd vedlé příležitostních jiných prací. Jména spisovatelů zde zastoupených jsou zvláště: Fr. A. Petřina, J. Ev. Purkyně, J. Smetana, F. J. Studnička, V. Šafařík, Frt. Aug. Schöbl a j. — Později, v létech šedesátých, kdy vzrůstání jiných prací v časopise tom začínalo tísniti produkci přírodovědeckou, založen časopis „Živa“, v němž docházela fysika hojného pěstování. Zejména uvádíme tyto spisovatele: J. Dastich, J. Ev. Purkyně, J. Smolík, Fr. Studnička, V. Šafařík, K. V. Zenger, J. Bělohoubek, Nosek, Švarc, Schwarzer, Štolba atd. — Také v „Kroku“ (1864—65) psali J. Dastich, Herold, Veselý. — V novější době přírodovědecký časopis „Vesmír“ přejal úkol pěstovati populární fysiku, poněkud také slovesné časopisy „Osvěta“ i „Květy“, kdežto kritice vědecké slouží „Athenaeum“ a pro školské účely znova založený „Krok“.

Speciálnější vědecký směr zastupují periodické publikace Jednoty mathem. Českých, především ve „Zprávách Jednoty atd.“, na to v „Časopise pro pěstování math. a fys.“ a v „Archivu mathem. a fys.“ založ. ve lhůtách volných. Pilná práce v odboru fysikálním v „Časopise“ složená dokazuje se jmény: Blažek, Čecháč, Čubr, Fürst, Hajniš, Hejzlar, Hervert, Houdek, Hromádka, Janoušek, Kapras, Koláček, Neumann, Pánek, Rosický, Seydler, Fr. Studnička, Zenger a j. Do „archivu“ psali: A. Pánek (1876), Č. Dvořák a Fr. Koláček (1879). Kromě těchto dvou svazků „archivu“, z nichž první vyšel redakcí Em. Weyra, druhý redakcí K. Domalípa, A. Seydlera a Edv. Weyra, nevyšlo dosud dalšího, ač vědeckou hodnotou sborník ten měřiti se může se všemi sourodými cizími sborníky. Také v programech českých škol středních, vycházejících hlavně od r. 1860, najde se co rok mnohé pojednání, které by v každé vědecké publikaci fysikální zaujalo platné místo. R. 1891 založen na nových základech bývalý časopis „Živa“, určený pro vědeckou činnost přírodovědeckou.

Všech těchto pojednání českých jest však řada praskrovná ve srovnání s velikým množstvím přesně vědeckých prací od českých učenců uveřejněných jazykem cizím, nejvíce ovšem německým. Kolik skvostů mohlo dnes za okolností příznivějších krášliti literaturu naši, o tom svědčí již tato řada jmen našich mužů vědecky činných, jejichž práce většinou uloženy jsou ve zprávách České učené spol., Vídeňské akademie věd, v Poggendorffových-Wiedemannových „Annalen d. Physik u. Chemie“, v „Comptes rendus“ atd.: K. Domalíp, S. Doubrava, Č. Dvořák, J. Finger, J. Frič, G. Gruss, F. Koláček, M. Neumann, J. Odstrčil, F. Petřina, J. Purkyně, V. Rosický, A. Seydler, J. Simonides, J. Sommer, V. Strouhal, F. Studnička, V. Šafařík, J. Veselý, Em. Weyr, Edv. Weyr, K. V. Zenger a mn. j. — Očekávali lze, že i v této příčině Česká akademie způsobí blahodárnou změnu na užitek naší literatury.

Velmi vzácný a v takové dokonalosti zajisté v literaturách vůbec sotva dostižený jest spis dra Aug. Seydlera Základové theoretické fysiky (1880, 1885), z něhož posud vytištěny jsou jen asi dvě třetiny. Bohužel, geniální theoretik ten předčasně opustil svět. Z fysiky exper. máme jen několik vědeckých spisů soustavných: K. V. Zenger Zkušebná fysika, I. d. 1865; K. V. Zenger a B. Čecháč Fysika pokusná i výkonná, I. díl Mechanika (1882); další díl o optice jednající není dosud dokončen; Št. Doubrava O elektřině (1881); prof. dr. Vinc. Strouhal a dr. C. Barus Ocel a její vlastnosti galvanické i magnetické (1892), Vl. Novák Studie o voltametru na stříbro (1892). Sem náleží též F. Studničkův Úvod do fysikální theorie hudby Helmholtzem zbudované (1870). Zůstal-li takto extensivní rozvoj vědecké literatury fysikální dosti daleko za mathematickou, dlužno příčinu toho hledati v dosavadních skrovných prostředcích pro přesná badání, jichž teprv od znovuzřízení české university a založení stolice pro elektrotechniku při české polytechnice poněkud více nám se dostalo, z nichž pak výsledky bohdá přílišně nebudou prodlévati.

Historické části fysikální literatury české, rovněž jako mathematické, nedostalo se posavade soustavného díla o celkovém vývoji fysiky. Jednotlivým částem však popřáno dosti pozornosti. Tak psali v „Časopise Musejním“ J. Smetana a později F. Studnička o pokrocích fysiky, v „Živě“ J. Smolík o dějinách některých strojů fysikálních a j. Také literatura životopisů nalezla mnohé pěstitele. Do Musejníka napsal F. Studnička Galilei a Koprníkova soustava, vedlé toho pak o Marku Marci a o fysikálním spise J. Dobřenského de Nigroponte, v Časopise mathematickém uveřejnil F. Hromádko studii Alexandr Volta a Fr. Baco Verulamský, A. Seydler nástin života a působení Rog. J. Boškoviče (v Časop. matném.), větší spisek samostatný o významu Isáka Newtona, M. Pokorný, Stefenson (v Matici průmyslnické), Strouhal O životě a působení A. Seydlera atd. Z literární historie podali přehledy o rozvoji fysikální literatury české F. Studnička v Musejníku (1876), M. Pokorný v Osvětě (1879) a Stručný nástin české práce vědecké (1882), pak dr. Theurer v „Jubilejním památníku na oslavu 40letého panování J. V. císaře Františka Josefa“ (1888) atd.

Neposlední místo co do důležitosti zaujímají školní knihy fysikální, zvláště pro střední školy. První školní knihou takovou byli Smetanovi Počátkové silozpytu či fysiky (1852); dále pak vyšly: Krejčího Fysika pro reálni a průmyslové školy (1859), Majerova Fysika pro nižší školy (1862), Fysika pro vyšší školy (1870), Pažoutova Fysika ve sbírce „Dívčí škola“ (1864) a Fysika pro vyšší dívčí školy (1872), Starého Fysika pro vyšší dívčí a jiné střední školy (1869), Klikova Fysika pro nižší gymnasia a reálky (1880), Müllerova Fysika pro ústavy učitelské (1881), Doubravy-Simonidesa a později Müllera-Simonidesa Fysika pro vyšší gymnasia a reálky (1882, 1884), Lemingrova Fysika pro nižší školy střední (1886), Pošustovy Základy silozpytu (1891) atd., mimo knihy dle cizojazyčných sdělané. Sem náleží také poněkud Klikova Fysika, část textu k „Názornému atlasu k Slovníku Naučnému (Kobrovu)“ (1875). MP.

Literatura technická, nemajíc žádné Matice České nebo podobného spolku a vyžadujíc nákladu nepoměrně většího, nežli na př. literatura filologická, historická a dílem i přírodovědecká, není dosud tak četnou a všestrannou, jak by příslušelo skutečnému vývoji věd technických u nás, jejž nad jiné osvědčila a každému srozumitelně hlásala zemská jubilejní výstava r. 1891. Dařiloť se dosud toliko spisům, v nichž převládá směr praktický, ale jest doufati, že příklad spolku posluchačů inženýrství na české technice vydáním znamenité Šolínovy Theorie zevnitřních sil trámů přímých. Peškova Stručného návodu k tachymetrii, pak příklad spolku architektů a inženýrů v král. Českém, jenž se spolkem právě jmenovaným vydal důkladné Müllerovo Kompendium geodaesie, a nejnověji i příklad české akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění vydáním klassické Šolínovy Theorie plnostěnných nosníků obloukových o dvou operách nezůstanou jedinými a že se vyplní v několika létech aspoň nejcitelnější mezery.

a) Literatura geodaetická (zeměměřická) jest přes 300 let stará, jakž svědčí Görla z Görlsteina: Vinitorium, t. j. zpráva nebo naučení, kterak se mají vinohradové měřiti z r. 1591. Po tomto spisu jmenovati jest Podolského Knížka o mírách zemských z r. 1683, 2. vyd. z r. 1828; Weselého Gruntovní počátek mathematického umění, geometria practica z r. 1734, kterážto kniha jest vlastně první českou geodaesií a zamlouvá se svou skladbou skutečně českou, a Swěteckého Zemoměření z r. 1738. V tomto století vyniká mezi pracovníky tohoto oboru především Kořistka, proslulý též jako kartograf, jenž zahájil první české přednášky o geodaesii na technice pražské a uveřejnil v Živě Zprávu o pracích a výsledcích měření výšek v okolí pražském (1856), Výsledky měření, jímž velikost a podoba země stanovena byla (1863), v Archivu pro přírodovědecké prozkoumání Čech Práce oddělení topografického a ve Zprávách spolku archit. a inženýrů v král. Českém Dva diagrammy k rychlému vypočtení výšek (1874). O něco málo později vystoupil Müller, prof. geodaesie na české technice, a to pracemi drobnějšími ve Zprávách spolku archit. a inž. na př. Grafické nivellování (1866), O směru tížnice (1883), O sferickém excessu (1886), konečně pak soustavným, na základě nejnovějšího stavu vědy založeným důkladným dílem, jež nese název Kompendium geodaesie a sferické astronomie, jehož 1. čásť vyšla 1887, 2. čásť 1889 a kteréž bohdá nezůstane nedokončeno. Všickni mladší pracovníci jsou odchovanci Müllerovi, jako Pešek, jenž vydal Stručný návod k tachymetrii (1833), Vosyka uveřejnil ve Zprávách spolku archit. a inžen. Nový způsob konstruování vrstevnic, Novotný, který otiskl v Technických listech Připojení nových plánů polohopisných ku stávající síti trigonometrické měření katastrálního (1891), Fotogrammetrie, její vývin a budoucnost (1891), Nové plány polohopisné našich měst (1892); sem také náleží Fričův Nový hornický theodolit Duplex ve Zprávách spolku archit. a inž. Plk.

b) Literatura kreslířská vykazuje záslužný podnik Al. Studničkův Český kreslíř, jehož v l. 1881—84 vyšly 3 svazky s bohatým obsahem, který však pro nedostatek odběratelů zanikl.

c) Literatura slovníková podává Vysokého Materiál k slovníku technologickému z r. 1861; Špatného Německočeský slovník technický z r. 1879; také sem patří aspoň dílem Hořovského důkladný Německo-česko-ruský hornický a hutnický slovník z r. 1890 a Hrabákův Terminologický slovník hornický z r. 1888; názvosloví železnicové podal Petrlík v Techn. Listech (1889).

d) Literatura stavitelství inženýrského počíná vlastně teprve od té doby, kdy Bukovský zahájil (1865) na technice pražské výklady o stavitelství vodním a silničném v jazyku českém, a nalezla prvního útulku ve „Zprávách spolku architektů a inženýrů v král. Českém“ (zal. r. 1866); časopis tento má mimo to velikou zásluhu o vytříbení názvosloví a prvním redaktorům českého vydání „Zpráv“, Noskovi, Bukowskému, Krostovi, Bělohoubkovi, Šolínovi, Salabovi, Schulzovi, překonati bylo veliké potíže po stránce terminologické. α) Literatura stavitelství mostního měla v létech šedesátých jen několik pracovníků, Bukowského (zkruží pro klenuté mosty, o vzpěradlech a věšadlech), Baziku (viadukt společ. státní dráhy), Noska (o dřevěných mostech), ale zanedlouho povstala řada sil mladších, větším dílem odchovanců Bukowského, kteří psali do „Zpráv spolku arch. a inž.“, do „Techn. Listů“, ale také většími zvláštními spisy tuto literaturu obohatili. Na místě prvním jmenovati jest Šolína, jehož Theorie zevnitřních sil trámů přímých, vydaná r. 1878—85 nákladem spolku posl. inženýrství, a Theorie plnostěnných nosníků obloukových o dvou opěrách, vydaná r. 1892 českou akad. pro vědy, umění a slovesnost, byly by chloubou každé literatury světové co do obsahu i co do mluvy. Pěknou a užitečnou prací jsou Velflíkovy Přehradové železné mosty z r. 1890; Zafouk má Nauku o pevnosti z r. 1874, Pek Stavebnou mechaniku z r. 1881. Reiter uveřejnil ve „Zprávách“ kamenný most z Podskalí na Smíchov, Maýr most přes Ohři v Klášterci, Fiala most přes Labe u Mělníka v „Techn. L.“ a jakožto stateční pracovníci se osvědčili Janů, Soukup, Zimmler a jiní. — β) Literatura stavitelství silničního a zemního zastoupena jest ve „Zprávách sp. arch. a inž.“ pojednáním Šulovým o dopravě, Frenzlovým o stanovení krychlového obsahu, Štěpánkovým o dlažbě vídeňské, Válovým o grafické kubatuře, Petrlíkovým o kubatuře výkopů a náspů, Výškovým o stanovení vzdálenosti dopravy zemin, Soukupovým o silnici na Letnou a j. Povšimnutí zasluhuje Petrlíkovo Válení silnic z r. 1884. — γ) Literatura stavitelství vodního čítá dosti pracovníků. Ve „Zprávách sp. arch. a inž.“ pojednal Štěpánek o vodovodu vídeňském, Petrlík o vodovodu eisenberském, Vosyka o pohyblivém jezu na Marně, Plenkner o regulaci Neretvy, Salaba o nové vodárně pražské, Stupecký o povodni jizerské, Jirsík o pohybl. jezu soustavy vlastní, Dlouhý o staviteli plavidla županovického, v „Techn. Listech“ pojednal Štěpánek a Petrlík o vodárně plzeňské, Spens o jezu na Sekvaně a o tažení lodí lanem nekonečným, Smrček o uplavnění Mohanu, Plenkner o plavidlech a jezu charlottenburském, Petrlík o hydraulických zdvihadlech lodních, Stupecký o regulačních pracech na Lužnici, Šantrůček o návrhu na úpravu Výrovky; Gallaš napsal Upravení řek v Čechách (1871), Vála vydal Vodní cesty v Čechách a na Moravě (1881), Reiter Vodní cesty v Čechách (1884), Němec Úpravy vodní v Čechách (1886). Největším dílem a prací záslužnou jest Plenknerovo Uplavnění řek methodou kanalizační (1887), obsahující množství údajů, jež se táhnou k vodstvu českému. — δ) Literatura stavitelství železničního jest dosud pouze ve „Zprávách sp. arch. a inž.“ a v „Techn. Listech“. V oněch uveřejnil: Bazika o výměrách (1872), o vyšetření odškodnění z pozemků (1883), o lokálních a jiných drahách (1876); Polívka, mají-li se pražce impregnovati (1876), o potřebě rozšíření sítě železniční (1878), o první středoasijské dráze (1880), o spojení oceanu Atlantského s mořem Indickým (1882); Frenzl o zkrácených kolejnicích (1874); Seidl o napouštění prahů železničních (1880), o produkci dříví v Rakousko-Uhersku a je-li železná vrchní stavba na čase (1880), o vlivu železných kolejí železničních na udržování (1881), o kolejnicích z oceli bessemerské (1881), o visuté železnici závrateckoprachovické (1882); Šíma o zařízeních ku překládání zboží na drahách (1883), studie a zkušenosti o železných drahách (1889); Velflík o přenosných železnicích soustavy Dolbergovy (1892). V „Techn. L.“ pojednal Brückner o odporech proti pohybu vlaku (1888), Procházka o kolejové překládce (1889), Šíma o svéstojných výlohách železných drah (1891); tamtéž podáno jest (1889) zlepšení kolejí na příčných prazích po způsobu Seidla. Plk.

e) Literatura stavitelství pozemního má nejstarší spis Truskou pořízený překlad Vocha Lukáše Správa k vyrejsování pěti řádů sloupů z r. 1783, jenž terminologicky jest zcela chudý. Roku 1840 přeložil Štěpánek Jöndlův „Unterricht in der Landbaukunst“, jejž r. 1864 Niklas a Šanda přepracovali tak důkladně, že pod názvem Jöndlovo poučení o stavitelství pozemním dočkal se 4. vydání. V létech sedmdesátých vydával Pacold Studie pozemního stavitelství, celkem 30 tabulek, návrhů a staveb hotových. Po té omezovala se literární činnost po dlouhou dobu na „Zpr. sp. arch. a inž.“, kdež se vyskytují zvučná jména: Turek, Wolf, Mocker, Barvitius, Schulz, Wiehl a j. R. 1879 přeložil Kafka Wachova Stavitelského rádce, jenž se domohl 4. vydání a byl po dlouhou dobu jedinou příruční knihou při sestavováni rozpočtů; nyní jest zatlačen Pacoldovým Stavitelským praktikem (1883, 2. dopl. a opr. vyd. 1887); podobný účel sledují Kusýnovy Rozpočty staveb pozemních a odhady budov (1890). Na širokém základě spočívají Pacoldovy Konstrukce stavitelství pozemního, jichž 1. díl (1890) obsahuje práce tesařské, pokrývačské a truhlářské, 2. díl (1891) práce kamenické, zednické, dlaždičské, kovářské a zámečnické; text doplňuje 128 autografovaných tabulek. Návod ku statickým výpočtům dává Pacoldova Statika konstrukci pozemního stavitelství z r. 1881. V „Techn. Listech“ (1888—1891) jest mnoho drobnějších prací ze stavitelství pozemního a jsou tam zastoupeni Fialka, Čížek, Roštlapil a Chlebeček, Štraybl, Vejrych, Pasovský, Brzák a Čenský, Baum a Münzberger, Chaura, Zeyer a j., zvláště návrhy a stavbami provedenými. Šanda vydal sbírku předloh Heského Jednoduché předměty stavitelské a strojnické (1884), Purkyně napsal Topení a větrání (1889) a Mocker obohatil tento odbor literatury skvostnou monografií Prašná věž, vydanou nákladem obce pražské. Rozpravu o slohu gotickém uveřejnil Tyrš. Poněkud spadá sem také činnost časopisu „Prakticky zedník“ (1882, 1883) a „Zprávy spolku stavbyvedoucích v král. Českém“ (od r. 1889). Plk.

f) Strojnická a technologická literatura česká, jež obsahuje práce starší nežli geodaetická (ale toliko rukopisné: O nemocech, též barvení kůží a pláten, Prostějov, 1556; spis, jak by se měly líti zvony, děla a koule atd., rukopis ze stol. XVII.), v nové době založena slavným J. S. Preslem, jenž r. 1836 uveřejnil Obšírné prostonárodní naučení o řemeslech a umělostech, čili technologie všeobecná, dílo to na svůj čas nad míru cenné. V něm zachováno mnoho českého dobrého názvosloví, jehož nedostatek činil veliké obtíže všem technickým spisovatelům. Presl také vydával Časopis technologický Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách. Z řady knížek pod názvem Průmyslová škola pro poučení průmyslníků vydaných patří sem sv. X. Jos. Baldy a M. Pokorného Základové technologie (1862) a sv. XI. A. Švarcera Počátky mechaniky a strojnictví (1862). Pěkná na svůj čas byla též práce P. Správky Parní stroj (1863). Technické tabulky Ant. Majera byly mnoho rozšířeny a hojně užívány. R. 1880 vydali skoro současně F. Hromádko Parní kotel, jeho zařízení a užívání a V. Šimerka Parní kotly a stroje a jejich obsluha. Populární, stručné a obsažné dílo Šimerkovo těší se velké oblibě obecenstva, což nejlépe patrno z toho, že vyšlo r. 1889 ve 4. rozmnoženém vydání. Dobré poučení dává kniha A. O. Večeře Zámečnictví. Výtečná jest A. Salabova Nauka o konstrukci částí strojů, jíž však pohříchu vyšly r. 1883 pouze dva sešity. V. Šimerky Základové technické mechaniky vyšly od r. 1886 3 sešity, jimiž však tato práce ještě dokončena není. Dobrý odborný jest spis E. Hertíkovo Mlynářství; i Fr. Rösslera Ruční práce ze dřeva a kovu zasluhuje povšimnutí. F. Červený a V. Řehořovský r. 1889 vydali Sbírku tabulek a vzorců a připravují úplnější a objemnější práci podobnou, jejíž potřebu pociťuje každý český technik. — Z odborných časopisů, ve kterých mnoho, dílem velmi cenných drobných článků obsahu strojnického složeno jest, uvésti třeba: Zprávy spolku architektů a inženýrů v král. Českém, vycházející od r. 1866, jichž ročník XXV. jako „Časopis výstavní“ (1891) zvláště bohatě a skvěle byl vypraven; Technické listy, časopis věnovaný vědám technickým (od r. 1888—91); Český mlynář (od r. 1880); Listy průmyslové, orgán českého průmyslového musea, kterých redakcí A. Studničky do r. 1883 vyšlo IX ročníků a které r. 1891 znova vycházeti počaly; Český mechanik (od r. 1886). ČŠ.

Písemnictví vojenské. Jest samozřejmo, že u národa, který není politicky samostatný a který nemá ve vlastních rukou síly branné, písemnictví vojenské se vyvíjelo mnohem zdlouhavěji než ve všech oborech jiných. Tak vidíme v době, kdy krásná literatura, najmě básnictví, u nás již utěšeně kvetla, co první zárodek a záblesk spisování vojenského jen pilné sbírání materiálu konané Tomášem Akvinem Burianem, učitelem české řeči a literatury na vojenské akademii v Novém Městě za Vídní; spisovateli tomu šlo hlavně o ustanovení názvosloví zbraní, šiků a všech pod. věcí ze starých českých líčení a řádů vojenských. Současník pak jeho ve stejném učitelství tamtéž šl. Moric Fialka přeložil r. 1843 nový tehda řád cvičební pro c. k. pěchotu do češtiny. R. 1867 vydáno u Kobra Válečnictví polní a vojenství jakožto výklad k Názornému atlasu pro Riegrův Slovník Naučný ve hlavní části sepsané na základě porad s Burianem výše vzpomenutým a s použitím drahocenného jeho materiálu Emanuelem Mírohorským (tělocvik a šerm k tomu podal dr. Miroslav Tyrš a techniku zbrojnictví Karel Procházka). V témž roce vydáno po druhé Ondřeje z Habernfeldu Vypravování o vojně české od r. 1617, z latiny zčeštěné Emanuelem Tonnerem. R. 1868 přeložil Edvard Rüffer do češtiny nová tenkráte pravidla cviku pro pěchotu a r. 1869 založil s bratry Skrejšovskými Vojenskou bibliotéku, v níž došlo na Všeobecný válečný dějepis, na Knihu o strategii a na Moderní taktiku, všeho všudy 24 sešitů o 3 arších. Roku 1869 vyšel u dra Grégra Rüfferův spis Celé jihoslovanské bojiště, strategické poměry Dalmatska. Hercegoviny a Černé Hory. Téhož roku vyšly Bogdanovičovy Dějiny vlastenské války r. 1812, z ruštiny zčečtěné Stan. Volným. R. 1871 založil a téměř sám vyplňoval Edv. Rüffer vojenský týdenník jménem Žižka, jenž však již v létě 1871 potlačen. Místo něho týž pilný spisovatel pak hned vydával ve stejném smyslu a duchu týdenník Vlasť, později zaniklý. V Žižkovi uveřejněny z pozůstalosti Mor. Fialky zajímavé stati vojenské a příspěvky od setníka Jos. Thille, a do Vlasti přispíval vedlé jiných též Mírohorský. R. 1871 vydány u Kobra Německočeský slovník vojenský a mnohem později Vojenská čítanka pro vojenské výchovny, obé sepsané Ferd. Čenským, učitelem české řeči a literatury na vojenské akademii v Novém Městě za Vídní, který též pilně přispíval do výše jmenovaných dvou týdenníků vojenských, do Žižky a Vlasti, a pracoval vojenské články pro Riegrův Slovník Naučný po Mírohorském a s ním současně. Vojenské řády, předpisy a pod. knihy služebné tehdejší doby většinou jen péčí Čenského vyšly v jazyku českém. Bez udání roku vyšla nákladem F. Bartla Edv. Rüfferem politickostrategicky sepsaná Válka francouzskoněmecká r. 187O—71. Roku 1875 vydal Čenský pode jménem Z dob našeho probuzení sbírku přátelských dopisův od vynikajících vlastenců, mezi nimiž od Fialky Burianovi vojensky velezajímavé zprávy přímo z bojišť, hlavně z uherského roku 1848—49. Dále vyšly K. Vl. Zapa Husitské války nejen politicky, nýbrž i vojensky předůležité. V Matici lidu uveřejněna r. 1875 Česká válka 1618—1622 a r. 1879 Historicko-vojenská studie k dějinám 30leté války 1621—1648, oboje sepsané setníky Jos. Thillem a Ferd. Čenským. R. 1881 zčeštil setník zemské obrany Patrik Blažek řád cvičební pěších vojsk rakouských a r. 1883 založen v Kolíně n. L. hlavním působením téhož spisovatele nový vojenský časopis, vycházející dvakráte za měsíc, Vojenské Listy redakcí a tiskem Jindř. Paka. Tento list, do něhož pilně přispívali a z části dosud přispívají P. Blažek, Jos. Thille, Ferd. Čenský, Em. Mírohorský, Renffuk, Zástěra, Kojetický, Žižka, Vojtěch, Matašovský, Beneš Krabice, Katina a j., se zdarem rozhodným působí podnes. Že ve jménech uvedených přispěvatelů patrno mnoho pseudonymů, má svoji příčinu v mimořádných poměrech našich, kde důstojníkovi hlavně ještě činně sloužícímu neradno a pro postup škodno účastniti se při spisovním podniku neněmeckém anebo nemaďarském. R. 1883 napsal a v Pardubicích vydal O. Jedlička Boje v Čechách a na Moravě za války r. 1866. R. 1887 přeložil Blažek nový řád cvičební a služební pro vojska pěší do češtiny. Do Ottova Slovníku Naučného pracoval s počátku on vojenské články a nyní je pracuje hlavně Mírohorský. FM.

O tělocviku, jako moderním prostředku vychovávacím, počalo se psáti teprve počátkem let šedesátých, kdy snahy tělocvičné příznivou u nás nalezly půdu, k čemuž nejvíce přispěl čilý ruch sokolský. Do té doby odkázáni byli pěstitelé tělocviku výhradně na literaturu německou. Pro české názvosloví nebylo ani v literatuře ani v mluvnicích pomůcek, tak že nezbývalo nic jiného, než v duchu jazyka českého nové názvosloví vytvořiti, jak se to podobně mělo i se soustavou a methodou tělocvičnou. První pokus k vydání českého díla tělocvičného učiněn knihou prof. Bohd. Ardelta Tělocvik pro dívky v r. 1862 vydanou a malým spiskem notáře Adolfa Hájka Prostocviky (1864). Zakladatelem a tvůrcem českého písemnictví tělocvičného jest dr. Mir. Tyrš, který s nevšedním nadáním na vědeckém základě vytvořil v r. 1862 české názvosloví, vydané v knížce Malý slovník německo-českého názvosloví tělocvičného, a později přistoupil k vydání znamenitého spisu Základové tělocviku (1868—1873), jež jsou stěžejním dílem, na němž celé další písemnictví tělocvičné spočívá. Ostatní práce své uložil dr. Tyrš v časopisu Sokol, jejž od r. 1871 —1876, a od r. 1881 do r. 1883 redigoval, načež převzal redakci tu Jar. Stýblo a od r. 1887 dr. Jos. Scheiner. Kol listu toho seřaděni jsou všichni téměř literární pracovníci o čes. tělocviku. V r. 1868 napsal dr. Tyrš pro dílo České válečnictví v Slov. nauč. obsáhlou stať o tělocviku vojenském. V duchu Tyršově pokračovali žáci jeho jako dr. Vil. Kurz Úvod do tělocviku (1874), Učebná kniha tělocviku pro ústavy učitelské (1876), J. Z. Veselý Rukověť tělocviku pro školy a spolky (1872) a Tělocvik pro školy nižší a střední, jakož i jiní odborní učitelé tělocviku, jako Fr. Klíma, Fr. Beneš Návod k tělocviku školskému (1879), Návod k prostocviku (1875), Adolf Štvrtník Různé črty k vyučování tělocviku (1882), Albín Kučera Tělocvik na školách občanských a měšťanských (1876), Rukověť tělocviku nářadového (1877), Soustava a methoda tělocviku školského (1885) a j.

V novější době pracují na poli školského tělocviku zejména Aug. Krejčí Příruční kniha pro učitele tělocviku (1885), Cvičeni pořadová, Cvičeni prostná a s činkami, Cvičení s tyčemi, Cvičení různá a j. a Jar. Pechan Tělocvik pro obecné školy chlapecké, díl I., {1888), kdežto spolkovému tělocviku se věnovali Frant. Kožíšek Cvičební večery, Jos. Klenka Cvičení s tyčemi, tělocviku dívčímu Klem. Hanušová Dívčí tělocvik, Dětský tělocvik a j.; návody pro tělocv. hry školské podali Ad. Potůček Hry mládeže (1873), Jan Tykač Hry tělocvičné (1880) a A. Krčmář Hry hybné (1892). V r. 1889 vydal první českou knihu o šermu dr. L. Pinkas O šermu šavlí, překlad to díla Hergsellova. Dějinám tělocviku věnovány různé práce Tyršovy, jako Hod olympický (1868), Gust. Pozděny Dějiny tělocviku, v novější pak době počal vydávati dr. Josef Scheiner široce založené Dějiny cvičení tělesných, jichž dosud vydán I. díl (1891) o tělocviku antickém pojednávající. Týž vydal v r. 1887 Dějiny Sokolstva v prvém jeho 25letí. Pro dějiny Sokolstva důležité jsou dále Sborníky vydávané zprvu drem Tyršem, po té K. Kareisem, drem Kaizlem, nyní A. V. Pragrem, v nichž snesena cenná látka statistická i různé pamětní listy žup i jednot sokolských. O tělocviku se stanoviska zdravotního pojednal dr. Krupička O působení tělocviku, a Gust. Pozděna Tělocvik zdravotní (1881). Vedlé jmenovaného již listu Sokola vydává se v Americe Sokol americký, red. K. Štulíkem pro tamější jednoty sokolské. Dosavadní tyto počátky českého písemnictví tělocvičného slibují pro budoucnost hojného ovoce. Schnr.

Těsnopis. První, jenž na počátku let čtyřicátých upravil soustavu Gabelsbergrovu na jazyk český, byl Hynek Jakub Heger; rukopis práce, kterou později ve Vídni sestavil za stálé rady slovníkáře Franty Šumavského, chová se v knihovně Prvního pražského spolku těsnopisného a má nápis Soustava čechoslovanského těsnorychlopisu, kterou dle vlastních přednášek na pražské a vídeňské universitě sepsal Hynek J. Heger (Vídeň, 1851). Pro nepříznivé poměry časové sešlo tehdy s chystaného v Mnichově tisku této pilné práce. Heger vydal také spisek Kurze Anleitung zur Stenotachygraphie für die 4 slavischen Hauptsprachen (t., 1849), v němž obsažena jest stenografie pro jazyky český, polský, illyrský (srbskochorv.) a ruský. Čásť českou tohoto převodu vypracoval dopodrobna Jiří Krouský, nejoddanější žák Hegrův. Heger se ve své Soustavě čechoslovan. těsn. přidržel velmi úzkostlivě původní soustavy Gabelsbergrovy a jen tu onde, kde mu znaky německé pro četnější hlásky české nevystačovaly, odhodlal se k některým změnám; ale toto přílišné přilnutí k původní soustavě, sestrojené pro poměry jazyka německého, nebylo rozšíření práce jeho na prospěch, a proto, aby českému jazyku dostalo se soustavy, která by vyhověla i požadavkům theoretickým i potřebám praktickým, vypsal Jindř. Fügner, jenž r. 1859 založil těsnopisný spolek v Praze, r. 1861 cenu 25 dukátů za nejlepší těsnopis český. Avšak vypsání to nemělo žádoucího výsledku; jen dva akcessity byly uděleny, a sice práci P. Frant. Gáby a Frant. Tauera, z nichž práce Gábova vynikala původními myšlénkami a snahou sestrojiti soustavu způsobilou i pro ostatní jazyky slovanské. I přistoupil tedy spolek sám ku práci; jmenovaltě r. 1862 sbor pro převedení soustavy Gabelsbergrovy na jazyk český, v němž zasedli Edv. a Jos. Novotní, Brzobohatý, Faigl, Konrad, Stáně a Tauer; výsledek práce těchto mužů byl spisek Těsnopis český dle soustavy Gabelsbergrovy sestavený od sboru sedmi členů pražského spolku stenografů, jenž vyšel na počátku r. 1863; v něm zaměněny s velikou výhodou některé znaky německé soustavy, jako p a g, sestrojeny nové složky pro shluky souhlásek českých; samohlásky položeny bez výjimky do souhlásky předcházející atd. Od té doby v dalších vydáních v základech českého těsnopisu již změny podstatné nebyly provedeny, ale ovšem v nauce o koncovkách, předponách, samoznacích a po stránce krácení větního převod stále byl zdokonalován; sedmé vydání „Těsnopisu českého“ vyšlo r. 1891 a tímto vydáním překročil náklad čísla 10.000 výtisků. Z vynikajících pracovníků o zdokonalení soustavy české uvésti sluší vedlé posud jmenovaných ještě Leop. Bauera, Fr. Velišského a Jindř. Niederle, Jarkovského, Fidlera, jenž napsal též těsnopisnou čítanku, Ad. Hanela, jenž vydával v Králíkách a v Ústí n. O. Učebné listy, čítanky, časopisy a pod. Nyní jsou činní ředitelové Prasek, Fleischmann a Ant. Krondl, který svým nákladem vydává Těsnopisnou besedu, doktoři V. Rosický, Rudolf Ruda, Brdlík, Herout, Šílený a j. První pražský spolek stenografů vedlé sedmi vydání Těsnopisu pořídil trojí vydání methodické České čítanky těsnopisné pro střední školy, sestavené J. O. Pražákem, skvostné vydání Rukopisu Královédvorského s připojeným německým překladem a s pův. illustracemi, dále 10 ročníků Měsíčníku redakcí obou Novotných, Bauera a Prilla, 20 ročníků Těsnopisných listů redakcí J. O. Pražáka a drů Rudy, Rosického a Růžičky a Jos. Krondla vedlé četných spisů příležitostných, z nichž jmenujeme jen tři: První desítiletí spolku sepsané Edv. Novotným, Druhé desítiletí od dra Růžičky a objemný spis Čtyřicet let těsnopisu českého se stručným přehledem soustav cizích a převodů slovanských, jejž napsal J. O. Pražák (2. vyd. 1885). Dále uvedeny buďte Rosického Klíč k těsnopisu českému (4. vyd. 1882), Č. Ibla Methodická učebnice českého těsnopisu (Pardubice, 1892) a Tom. Šíleného Český těsnopis na Moravě i ve Slezsku (Brno, 1892).

Nelze na tomto místě pustiti se do rozboru nově se objevivších soustav i poukazujeme v té příčině na četné články jednak v Těs. Listech a Těs. Věstníku, jednak v Kalendáři českých stenografů. Nejvážnější jest práce A. Krondla, jenž dříve, než ustanovil svou abecedu, „přesně vyšetřil kombinační a frekvenční poměry skupin souhlásek netoliko dle slovníku a mluvnice, nýbrž také na souvislé řeči“; vedlé něho Al. Holas vystoupil se samostatnou soustavou Základy slovanského rychlopisu atd. (Uher. Hradiště, 1891). Vedlé toho objevily se po celou dobu od r. 1860 do dneška různé práce buď jiné převody soustavy Gabelsbergrovy nebo i díla původní, kteráž však měla jen efemérni cenu; jména autorů jsou Pírka, Holub, Šolc, Olewiński, Bareš (Základy slovanského rychlopisu; Rychlopis český, 1864), Krška (Stenografie Gabelsbergrova upotřebena pro řeč českou dle methody p. S. Bleyera, 1865), Husník, Šámal, Hala (Učme se psáti rychleji!) a j. Pž.

Novější literatury zemědělské skrovné počátky objevují se teprve koncem minulého století, kdy národ český po dvoustoletém spánku pomalounku probouzeti se počínal. Byla to opět c. k. vlastenecká hospodářská společnost, která také v tomto směru blahoplodnou činnost r. 1771 vydáním prvního českého hospodářského kalendáře zahájila. Vedlé kalendářů, které odtud pravidelně vycházely, vydány r. 1791 spisy: J. Paulovo Ovčáctvi, Strachotovo O cukrovce, T. Engelthalerovo Poučení o dobytkářství a j. Později obrácena péče též ku zvelebení štěpařství a vinařství; v příčině té máme celou řadu dobrých spisů, zejména: J. Teplého, děkana přeloučského, Naučení o chování a šlechtění stromů ovocných pro lid a školy venkovské r. 1833; Jakuba Bambergra Poučení k štěpařství a lepšímu připravování vína pro vinaře české a od téhož: Poučení ku připravování vína jablkového pro hospodáře české r. 1836; H. M. Dieckera Tabellární obraz o vychováni ovocných stromů r. 1836, který byl rozdán národním školám ve 2000 výtiscích, a j. Soudobně s rozvojem literatury všeobecné pokračovaly a množily se též publikace odborných prací zemědělských, zvláště když rok 1848 přinesl zemědělství vůbec utěšenější období. Ze spisovatelů tehdejších zasluhují zmínky zejména: Frant. Horský, K. Amerling, Frant. A. Stamm, Jan Pěkný, Ant. Komers, Frant. St. Kodym, Jiří Liebl, J. Utišil, K. J. Ebert, Jan Šámal, Frant. Špatný a j. V létech 60tých počali bratří K. a J. B. Lambl vydávati knihovnu Rolníka nového věku, která vycházela až do r. 1874 a obsahuje 45 spisů ze všech oborů zemědělství. Podnikem tímto získali si oba zakladatelé velké zásluhy o české spisovnictví hospodářské vůbec, zvláště však o zdokonalení českého názvosloví odborného. V Rolníku nového věku uveřejnili své práce tito spisovatelé: Karel Lambl Chmelařství, Lukařství, Povšechný zvěrochov hospodářský, Chov skotu a chov koní; Dr. Jan Lambl O krmení, O zeminách volných, O hnojivech, O vzdělání země a nářadí orebném, O plemenitbě a krmení bravu vepřového, O setbě a sklizni plodin; Antonín Šmíd O jeteli, O cukrovce, O obilninách, Krmení a tučnění hospodářských zvířat, O plodinách obchodních; Karel Spott Naučení o pomoci při porodu zvířat, Nemoci hospodářských zvířat; Jan Hušek O chovu drůbeže; Špatný Tomáš Zelinářství; Schindler Karel Veškeré nauky lesnické; Říčák Štépařství; Jul. Beránek Mor dobytčí; J. Šafránek Zelinářství; A. Kruliš Český kovář; K. Horáček Ovocnictví; L. Zeithammer Zásady a pravidla racion. hospod.; Boh. Luppe Mrviště; Karel Peyer Scelování pozemků; V. Lešetický Včelařství; Alois Dohnálek O tabáku; Ad. Eckert O přípravě vína, Chemická technologie hospod., Základové hospod. lučby. — Podobný účel a úspěch měla roku 1870 založená Matice rolnická, spolek na vydávání laciných hospod. knih českých, který za 3 roky svého trvání vydal 17 spisů v počtu 250.000, jež se po všech zemích českoslovanských rozšířily a k zobecnění vědomostí hospod. nemálo přispěly. V knihovně této publikovali své práce: Josef Šusta Hospodář v práci a zkoumání; A. Červený Velkostatek Kolín, Rolník v přírodě, Zařízení a odhad statků, Český hospodář 2 díly; Frant. Kraupner O chovu hovězího dobytka, Plemena, tvary a živobytí skotu; Frant. Filip Řepařství a rolnické cukrovary; Rob. Krejčí Přátelé a nepřátelé hospodářství; Frant. Špatný Kniha pro hospodyně, Sborník hospodářský; A. Šámal Hospodářské ovocnictví; P. Pitra Podběrné včelaření; Jan Vrbata Lesní kázání. — Roku 1880 počala vycházeti opětně redakcí dra J. B. Lambla Bibliotéka polního hospodářství, do kteréž přispěli: dr. Jan Lambl Důchod pozemkový; A. Červený Půdoznalství; J. Černý Nauka o lesnictví pro hospod.; Frant. Hromádka Základové meteorologie a klimatologie; Frant. Štěpánek Nauka o kováni koní; Em. Petera Choroby rostlin; František Sobek Zeměpis hospod.; Ant. Večeř Fysika pro školy hospod.; Ant. Ponec Strojená hnojiva; J. Schimák Služebná instrukce pro hospod. úředníky. Mimo to máme stručné encyklopaedické spisy o veškerém hospodářství od F. St. Kodyma, Ant. Ad. Schmieda, Rud. Treybala a Jos. Mezírky.

Vedlé těchto souborných a encyklopaedických publikací vyšla dlouhá řada prací speciálních, částečně vědeckých, většinou však prostonárodních pro jednotlivá odvětví zemědělství, o nichž v dotyčných statích zmínka se stane.

První český časopis hospodářský založila roku 1838 c. k. vlast. hospod. společnost pod názvem: Zábavné listy pro polní hospodáře a řemeslníky v Čechách. Roku 1851 byly dotčené listy proměněny v Týdenník pro polní, lesní a domácí hospodářství a r. 1854 na Hospodářské noviny. V novější době rozmnožil se počet dobrých časopisů odborných velmi značně, zejména dlužno uvésti: Archiv zemědělský (s tendencí vědeckou), Hospod. list Chrudimský, Pražské hospodářské Noviny (XV ročníků), Hospodář českoslovanský, Plzeňské hospod. noviny, Věstník zemědělské rady (list úřední). Vedlé těchto čelných odborných časopisů vydávají též četné hospodářské spolky časopisy menší, „Věstníky“ a „Hlasatele“ pro své členstvo, které obsahují vedlé záležitostí spolkových též poučné, dle místních poměrů vhodně volené články hospodářské. Bkt.

O literatuře průmyslové a obchodní bude pojednáno v souvislosti s dějinami průmyslu a obchodu; tam tedy odkazujeme.

Astronomie a meteorologie. Na začátku tohoto století soustředila se veškera astronomická práce při pražské hvězdárně, tehdy ještě královské. Neobyčejně horlivý královský astronom Alois David získal si svým určením geografické polohy různých míst v Čechách o topografii Čech zásluhy nesmírné. V létech dvacátých až třicátých sluší jmenovati v oboru astronomie professora Hallaschku, guberniálního sekretáře Morstadta, setníka Bielu a co do konstrukce astr. hodin hodináře Kosska. Morstadt pojistil si trvalou památku pořízením třetího listu hvězdných map berlínské akademie nauk, Biela pak objevením pozoruhodné periodické komety (Bielovy). I šlechtici čeští: hrabata Bouquoy, Chotek, Kounic, Jáchym Šternberk byli ctitelé i podporovatelé Uranie. R. 1844 založil Richard Parish (později baron ze Senftenberka) na svém panství v Žamberce soukromou hvězdárnu, kde nejprve pozoroval P. Hackel, později Theodor Brorsen, jenž zde objevil 6 vlasatic, z nichž jednu periodickou, po něm nazvanou. Po úmrtí Davidově pěstována astronomie též nástupci Bittnerem, Kreilem a Böhmem, řediteli c. k. hvězdárny pražské. Z doby Böhmovy sluší oceniti zásluhy tehdejšího adjunkta Kuneše, jenž psal pro „Živu“ Purkyňovu české poučné články astronomické. Böhm pak sám zvláště pro Č. se učinil zasloužilým, určiv celou řadu astronomických konstant pro Prahu (hvězdárnu), a byl rádcem při rekonstrukci slavného staroměstského orloje astronomického, jejž důkladně popsal, jakož i rekonstrukci vzácných astr. hodin, jež chová pražská hvězdárna. Snahy nástupce jeho Karla Hornsteina (1867—1882), výtečného praktického i theoretického astronoma, čelily k získání a zřízení nové hvězdárny, ač bez výsledku. Svou přízní ke snahám českým připoutal k ústavu svému Hornstein celou řadu mladých Čechů, již si získali čestné jméno v astronomii. Jmenujeme v první řadě prof. Seydlera, v novější době prvního astronoma českého a zakladatele astronomického ústavu, jehož jméno i v cizině s uznáním se uvádí, pak V. Strouhala, jenž se oddal později výhradně fysice. B. Bečka, později docent astronomie na české universitě, byl bohužel nucen pro chorobu zříci se pěstování této vědy; z mladších uvádíme zasloužilé muže V. Rosického a V. Lásku. V oboru astronomie deskriptivní dobyl si čestného jména prof. V. Šafařík, jenž i v oboru praktické optiky jest znalcem. V astrofysice byl dobře ceněn prof. Zenger. V oboru astronomické literatury české vyniká prof. Fr. J. Studnička, jehož populární rozpravy a díla jsou velmi hledána. Jeho Všeobecný zeměpis tu sluší uvésti pro čásť astr.; rovněž i čásť astronomického textu k názor. atlasu Kobrovu od B. Bečky, kde mnohé věci jsou podány poprvé v rouchu českém. Největší zásluhy o astronomii českou má ovšem prof. Seydler svými původními pracemi v oboru analyse nebeské a svými rozpravami o nejrůznějších otázkách astr., otištěnými v rozličných časopisech českých, jakož i zřízením českého astronom. ústavu, jehož správcem po úmrtí Seydlerově stal se dřívější adjunkt pražské hvězdárny G. Gruss. S uznáním uvésti sluší orientační články ředitele M. Pokorného v oboru astrofysiky a j. a originální čásť kompendia geodaesie a sfér. astronomie prof. Fr. Müllera, zasahující do theorie nejmenších čtverců a optické části strojů. Kromě nyní zastaralých, dříve dobrých Základů hvězdosloví od Smetany nemáme posud soustavné knihy astronomické. Zřízením astr. ústavu české university počíná nová doba pěstování astronomie pro Čechy. — Meteorologie byla — mimo vlasten. společnost hospodářskou — taktéž hlavně na pražské hvězdárně pěstována. Největšího rozkvětu dosáhla za ředitele Kreila a za spolupůsobení K. Fritsche; za Kreila zavedena též stálá magnetická pozorování, první v Rakousku. Tehdáž pražská hvězdárna měla vůbec primát téměř v celé Evropě. Jménům: Kreil, Fritsch, Jelinek náleží trvalá památka v oboru meteorologie. Později hlavně K. Hornstein povznesl opět klesající hodnotu pozorování meteorologickomagnetických a svými výzkumy v oboru vztahů meteorologických a magnetických elementů s rotací slunce dobyl si slavného jména. V novější době s velikým zdarem pěstují meteorologii česky prof. Fr. Augustin, docent meteorologie na české universitě, a St. Kostlivý, adjunkt na c. k. centrálním ústavu meteorol. ve Vídni. Jméno klassické země pro ombrometrii získal Čechám prof. Fr. J. Studnička, jenž zřízením a dlouholetým vedením ombrometrických stanic v Čechách pořídil veliký materiál, jehož výsledky uveřejnil ve svém dešťopisu Čech. Dešťoměrné stanice v Čechách řídí nyní zemědělská rada. Gs.

Časopisectví. První počátky českého novinářství spadají do prvních let šestnáctého století. Noviny z této doby však nevycházely v určitých, pevně ustanovených lhůtách, nýbrž porůznu a týkaly se jen důležitějších událostí v těch dobách sběhlých. První noviny české o vídeňském sjezdu císaře Maximiliána se Sigmundem, králem polským, a Vladislavem, králem českým, vyšly r. 1515 prací Mikuláše Konáče z Hodíštkova; dále vydány byly noviny o vítězství Karla V. u Tunisu, o porážce, která se stala u Budína atd. Vůbec boje s Tureckem byly hlavním předmětem, kterým se tehdejší české „noviny“ obíraly. První periodický časopis začal vycházeti r. 1597 pod titulem: Noviny pořádné celého měsíce září léta 1597, a vydávati je počal pražský tiskař Daniel Sedlčanský, k čemuž od císaře Rudolfa zvláštní výsadu obdržel. Bohužel třicítiletá válka nedlouho po této době vypuknuvší, nejen že zastavila tento počáteční rozvoj českého novinářství, nýbrž na celé skoro století utlumila v tiskařích českých všecky snahy a pokusy směřující k vydávání českých periodických novin. Až teprve r. 1672 vymohl si pražský tiskař Kar. z Dobroslavína výsadu na vydávání novin. Noviny jeho však vycházely pouze do konce XVII. stol. Za let 1700—1718 nelze ničeho z dějin české žurnalistiky uvésti. Rok teprve následující jest důležitý pro dějiny našeho časopisectví, neboť v něm počal Karel Rosenmüller, tiskař pražský, vydávati první řádné noviny české pod titulem Outerní a sobotní Pražské poštovské noviny z rozličných zemí a krajů přicházející s obzvláštním Jeho Cís. a kr. Milosti nadáním obdarované. Rosenmüller vydával tyto noviny až do své smrti (1744). Po něm vydával je manžel jeho vdovy Frant. Kirchner a sice až do r. 1758, načež řídil je až do r. 1776 Klausner. Po šestileté přestávce vycházely „Poštovské noviny“ dále, avšak nový duch v nich zavládl teprve, když je Fr. ze Schönfeldu ve vlastnictví převzal a redakci Václ. Krameriusovi odevzdal. Tento vedl redakci „Poštovských novin“ od r. 1786 až 1789, kdy vymohl si koncessi a začal vydávati Krameriusovy cís. kr. vlastenecké noviny. Za života Krameriusova a pod jeho redakcí vynikaly jeho noviny v nejednom směru, však když redakce přešla do jiných rukou, ztrácely stále více na ceně a též i na odběratelích, tak že dědicové jeho viděli se nuceny prodati je Schönfeldovi r. 1823, od kterého později přejali je synové Bohumila Haase. Tato firma, když i Poštovské noviny do jejího vlastnictví přešly, vymohla si výsadní právo novinářské v Čechách a do r. 1845 vydávala jediná české noviny pod titulem Pražské noviny.

Nejskvělejší dobou v dějinách českého časopisectví jest doba, jež zavírá v sobě žurnalistické působení K. Havlíčka. On řídil nejprve redakci „Pražských novin“, když tyto r. 1846 do nakladatelství Medauova přešly. V bouřlivém roce 1848 Havlíček opustil redakci „Pražských novin“ a založil Pokrok a pak své známé Národní noviny. Když je však později v Praze pro stav obležení vydávati nemohl, odstěhoval se r. 1849 do Kutné Hory, aby tam vydával (do r. 1851) nový politický časopis pod titulem Slovan. Vedlé již jmenovaných časopisů vzniklo sice ve volnějším roce 1848 ještě několik listů, avšak nastalý obrat politický, českým národním a svobodomyslným snahám nepřející, po většině je udusil.

Poněkud příznivější doby české žurnalistice nastaly v létech šedesátých následkem změněných politických poměrů. V těchto létech také povstaly všecky důležitější naše politické denníky; počaly vycházeti Národní listy (od r. 1861), německy psaná, však v duchu úplně českém vedená Politik (od r. 1863), Pokrok (od r. 1867), který později dnem 21. března 1886 zaměnil svůj titul ve Hlas národa. Prvně jmenovaný časopis jest dnes hlavním orgánem strany mladočeské, kdežto dva druhé hájí zájmy druhé strany národní, staročeské.

Z předních politických listů německých v té době v Čechách vycházely: Bohemia (od r. 1827—1851 co list zábavný, a od r. 1852 teprve co list politický), úřední Prager Zeitung (od r. 1744) a Prager Abendblatt. Sb.

Dále sluší uvésti: Českou Politiku, ranní vydání „Politik“ 2krát denně (roč. XI.), Národní Politiku 2krát denně (roč. X.); vládní list Pražský Denník, příloha to „Pražských Novin“, denně mimo pondělí (roč. XVII.); Čech denně mimo neděle a svátky (roč. XXIV.); v Brně pak: Hlas 6krát týdně (roč. XL.), Moravskou Orlici denně mimo pondělí a den po svátku (r. XXI. [XXX.]), Moravské noviny, příl. Brněnských Novin, denně.

Mimo tyto denní listy vychází po venkově v Čechách, na Moravě a ve Slezsku celá řada politických časopisů, zastupujících různé směry a strany. Tak v Čechách: Benešov: Hlasy od Blaníka, 2. měs. (roč. VIII.); Boleslav Ml.: Jizeran, 2. týd. (roč. XIII.), Mladoboleslavské Listy, týd. (roč. III.); Brod Český: Naše Listy střídavě s Našimi Hlasy, 4. měs. (roč. XII.); Budějovice Čes.: Budivoj, 2. týd. (roč. XXVIII.); Bydžov Nový: Bydžovské Listy střídavě s Bydžovskými Novinami, 4. měs. (roč. VI.); Čáslav: Pravda, týd. (roč. XI.); Domažlice: Domažlické Listy, týd. (roč. XII.), Posel od Čerchova, týd. (roč. XXI.); Dvůr Králové n. L.: Český Venkov, týd. (roč. II.); Hora Kutná: Podvysocké Listy, týd. (roč. II.); Hradec Jindř.: Ohlas od Nežárky, týd. (roč. XXII.); Hradec Král.: Ratibor, týd. (roč. IX.); Chrudim: Chrudimské Noviny střídavě s Chrudimskými listy, 4. měs. (roč. XV.), Hlasy z Chrudimska střídavě s Hlasy z Východních Čech, 4. měs. (roč. III.), Rozhledy, národop. sociální, politické a literární měs. (roč. I.); Jičín: Jičínský Obzor, 2. měs. (roč. XIII.), Jičínský Ohlas, 2. měs. (roč. VI.), Krakonoš, 3. měs. (roč. XIV); Kladno: Svoboda, 2. měs. (roč. II.); Klatovy: Klatovské Listy, 2. měs. (roč. XI.), Pošumavské Listy, 2. měs. (roč. III.), Šumavan (roč. XXV.) střídavě s Uhlavanem (roč. II.), 4. měs.; Kolín: Polaban, 2. týd. (roč. VI.), Polabské Noviny, 2. týd. (roč. III); Libochovice: Podřipské Listy, 2. měs. (roč. II.); Louny: Lounské Listy (roč. IV.) střídavě s Lučanem (roč. X.), 4. měs., Obrana, 2. týd. (roč. I.); Mělník: Mělničan střídavě s Pšovanem, 4. měs. (roč. XXII.); Nymburk: Občanské Listy (roč. VI.) střídavě s Občanskými Novinami (roč. V.), 4. měs.; Pardubice: Pardubické Listy střídavě s Pardubickými Novinami (roč. IV.) 4. měs., Pardubický Obzor, týd. (roč. III.); Písek: Otavan, týd. (roč. XIII.); Plzeň: Nové Plzenské Noviny, 2. týd. (roč. IV.), Plzenské Listy, 3. týd. (zal. r. 1864), Posel lidu, 2. měs. (roč. II.); Praha: Bič, 2. měs. (roč. III.), Břitva, 2. měs. (roč. II.), Časopis stavebních dělníků, 2. měs. (roč. III.), Česká Stráž, týd. (r. III.), Humoristické Listy, týd. (r. XXXIV.), Duch Času, 2. měs. (roč. II.), Naše Obrana, 2. měs. (roč. III.), Nazdar, 2. měs. (roč. II.), Nový Věk Svobody, 2. měs. (roč. V.), Obrana Víry, 2. měs. (roč. VIII.), Osmihodinová pracovní doba, 2. měs. (roč. II.), Nový Paleček, týd. (roč. VI. [XIX.]), První Máj, 2. měs., Rakouský kovodělník, 2. měs. (roč. II.), Rozvoj, 2. měs. (roč. I.), Socialní Demokrat, 2. měs. (roč. II.), Šípy, týd. (roč. V.), Večerní Noviny, 3. týd. (roč. V.), Vyšehrad s přílohou Svatvečer, týd. (roč. V.), Zář, 2. měs. (roč. III.); Příbram: Horymír, týd. (roč. XX.), Noviny z Příbrami a okolí, 2. měs. (roč. V.), Příbramské Listy, 2. měs. (roč. VIII.); Roudnice: Podřipan, týd. (roč. XXIII.), Soudruh, 2. měs. (roč. I.); Rychnov n. K.: Podhořan (roč. II.) střídavě s Poslem z Podhoří (roč. VII,), 4. měs.; Slané: Světlo, 2. měs. (roč. XV), Svobodný Občan, 2. měs. (roč. XXI.); Strakonice: Hlasy Ze Šumavy, 2. měs. (roč. VIII.), Stráž na Šumavě, 2. měs. (roč. VIII.); Sušice: Posel ze Sušice, 2. měs. (roč. XV.), nyní Sušické Noviny, 2. měs. (roč. II.) a Svatobor, 2. měs. (roč. XII.); Tábor: Český Jih, týd. (roč. XXI.), Tábor, týd. (roč. XXIX.), Nové Selské Noviny, 2. měs. (roč. III.), Selské Noviny, 2. měs. (roč. III.); Třeboň: Rožmberk, 2. měs. (roč. II. [VIII.]); Týn n. Vlt.: Vltavan, 2. měs. (roč. II.); Turnov: Hlasy Pojizerské (roč. VII.) střídavě s Listy Pojizerskými (roč. VI.), 4. měs.; Vinohrady: Čas, týd. (roč. VI.), České Zájmy s Našimi Zájmy, 3. měs. (roč. VIII.), Vinohradské Listy, 2. měs. (roč. VII.); Žižkov: Časopis Českého Studentstva, 2. měs. (roč. III.), Českomoravské Kopřivy, 2. měs. (roč. IV.), Dělnické Noviny, 2. měs. (roč. II.), Hlas Předměstí, 2. měs. (VI. roč.), Občanské Listy, 2. měs. (roč. II.), Pražské předměstské Listy, 2. měs. (roč. II.), Předměstské Noviny (Slovan), 2. měs. (roč. V.). Na Moravě, Brno: Dělník střídavě s Obecními Novinami, 4. měs. (roč. VIII.), Drak Brněnský, 2. měs. (roč. VII.), Hlas, týd., Moravská Politika, 2. měs. (roč. VIII.), Moravské Listy, 2. týd. (roč. IV.), Obzor, 2. měs. (roč. XV.), Rašple, 2. měs. (roč. III), Rovnost, 2. měs. (roč. LX.); Brod Uherský: Uherskobrodské Listy, 2. měs. (roč. I.); Hodonín: Hodoňan, 2. měs. (roč. II.), Hodonínské Listy, 2. měs. (roč. VI.); Hradiště Uherské: Slovácké Noviny, 2. týd. (roč. IX.); Hustopeč: Veselé Listy, 2. měs. (roč. II.); Jihlava: Orel (roč. VIII.) střídavě s Orlicí, 2. měs. (roč. III.); Kroměříž: Velehrad, 2. týd. (roč. IV.); Litovel: Litovelské Noviny, 2. měs. (roč. II.); Olomouc: Mír, týd. (roč. IV.), Našinec, 3. týd. (roč. XXVIII.), Pozor, 3. týd. (roč. XXI.), Selské Listy, 2. týd. (roč. IX.); Ostrava Mor.: Práce, týd. (roč. II.); Prostějov: Hlas lidu, 2. měs. (roč. VII.), Hlasy z Hané, týd. (roč. XI.); Třebíč: Listy ze západní Moravy, týd. (roč. IX.). Ve Slezsku, Opava: Opavský Týdenník, 2. týd. (roč. XXIII.). V Dol. Rakousích: Dělnické Listy, 2. měs. (roč. IV.), Orel, týd. (roč. II.), Věstník, týd. (roč. X.).

Také za hranicemi vlasti naší, zejména v Sev. Americe časopisectví zvláště politické valně pokročilo. Vycházejí tam, Cleveland: Clevelandské Listy, denně (roč. II.), České Noviny, denně; Chicago: Chicagské Listy, denně a Svornosť, denně; Bryan: Slovan, týd.; Cleveland: Denice Novověku, týd., Svobodný Občan, týd.; Cleveland a Dedroit: Dedroitské Listy, týd.; Chicago: Americký Paleček, 2. měs., Amerikán, týd. (roč. XVII.), Duch Času, týd. (roč. XVI.), Chicagské Listy, týd. (roč. III.), Pravda, týd.; Iowa City: Americký Slovan týd.; La Grange: Svoboda, týd.; New York: Nedělní New-Yorské Listy, týd., Věk, týd. (roč. VI.); Omaha a Nebraska: Pokrok Západu, týd.; Racine: Slavie, týd. se zábav. přílohou Rodina; Schuyler a Omaha: Nová Doba, týd. (roč. VI.); St. Louis: Hlas, týd. (roč. XX.); Street: Národní listy, týd.

Jiné časopisy odborné a vědecké, pokud na váhu padají, uvedeny jsou jménem na svých místech při dějinách nejnovější literatury nebo při odborech, kterým slouží. red.

Neustále sílící se vědomí národní, jmenovitě u obyvatelstva českého, nezůstávalo ani v novější naší době bez vlivu na rozvoj časopisectví v Čechách. Viděti to nejlépe z následujících několika dat. V r. 1872 totiž dle úřední statistiky vycházelo v Čechách 160 časopisů, r. 1880 již 242 a r. 1890 dokonce 418. V prvních třech desítiletích 2. polov. tohoto století co do jazyka, ve kterém časopisy vydávány byly, stály si číselně asi časopisy české a německé na rovni. V létech osmdesátých však již časopisy české čím dále tím větší převahy nabývaly. Dokladem k tvrzení tomu budiž následující přehled.

V království Českém vycházelo časopisů:

roku	vůbec	v řeči
		české	německé	jiné
1875	195	99	90	5
1876	194	93	96	5
1877	196	91	99	6
1878	202	101	96	5
1879	224	103	115	6
1880	242	130	105	7
1881	250	131	108	11
1882	273	145	118	10
1883	294	157	128	9
1884	328	172	138	18
1885	303	170	117	16
1886	304	174	122	8
1887	332	196	126	10
1888	364	219	137	8
1889	384	227	148	9
1890	418	253	157	8

Z časopisů vycházelo:

	r. 1881	1890
týdně 6 až 7krát	19	17
» 4krát	—	1
» 3krát	1	2
» 2krát	25	30
» jednou	65	75
měsíčně 3krát	17	21
» 2krát	50	132
» jednou	64	134
čtvrtletně neb jinak	9	6
Celkem	250	418

Dle obsahu vycházelo časopisů:

	r. 1875	1882	1890
politických	65	87	118
národohospodářských	15	22	42
hospodářských	14	17	31
živnostenskotechnických	9	17	29
vojenských a pro vysloužilce	—	—	2
lékařskopřírodovědeckých	4	3	6
právnických a správních	1	2	11
diécésálních a pod.	10	12	14
paedagogických, stenografických a pro mládež	15	19	23
zeměpisných, statistických, historickoliterárních	1	8	5
divadelních, hudebních a p.	4	10	31
belletristických a zábavních	16	26	36
nepolitických místních	38	36	39
úředních, obchodních a jiných oznamovatelů	3	15	30
pro dámy	—	1	1

Sb.