Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny malířství a sochařství
Ottův slovník naučný/Čechy | ||
Dějiny hudby | Dějiny malířství a sochařství | Dějiny uměleckého průmyslu |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Čechy: Dějiny malířství a sochařství |
Autor: | Karel Chytil |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 376–384. Dostupné online |
Licence: | PD old 70 |
Vývoj umění malířského a sochařského sledovati lze v Čechách teprve od dob křesťanských. Památek, jež z nejstarších dob se zachovaly, jest poskrovnu, tak že namnoze odkázáni jsme na zprávy písemné. Jakožto vynikající umělec uvádí se nejprve sázavský opat Božetěch, jenž znaje se v malbě, řezbě ve dřevě i v kameni, horlivě dbal výzdoby chrámu sázavského. V tom následoval ho i nástupce jeho Děthard (1097–1133). Z doby Božetěchovy zaznamenány jsou též některé vynikající předměty umělecké, zejména krucifix životní velikosti, jejž Božetěch sám za pokání provedl, a obraz P. Marie, podivuhodně řeckým způsobem provedený, jejž r. 1081 kníže Vratislav věnoval Altmanovi, biskupu pasovskému.
Podnes zachovaly se z četných výtvorův uměleckých jediné knihy miniaturami zdobené; ze stol XI. jmenovitě kniha perikop v universitní knihovně v Praze, zvaná kodex vyšehradský a menší evangelistarium v kapitulní knihovně pražské. Věku XII. připisuje se opis Gumpoldovy legendy o sv. Václavu, nyní v knihovně wolfenbüttelské chovaný, jenž v miniaturách svých jeví starší charakter. – Z téhož věku pochází ostrovský kodex knihovny kapitulní, kdežto ze XIII. věku zachovány kromě menších prací Antifonář sedlecký v knihovně universitní a Mater Verborum v knihovně musejní. (Jméno malíře Miroslava a písaře Vacerada jsou falsa.) Charakterem svým liší se ovšem navzájem práce různým stoletím náležející; veskrze pak ornamentikou svou od západních výtvorů nepříliš se odchylují, kdežto ve figurálních výjevech sledy umění byzantského jsou patrny, jmenovitě v pracích století XIII. Z ostatních výtvorů malířských zachovaly se jen fragmenty stěnomaleb ve věžní kapli u sv. Jiří (z 1. pol. XIII. stol), kdežto z obrazů tabulových žádný neušel zkáze.
Pozůstatky prací plastických obmezují se jen na výzdobu architektury. Některé z těchto prací, jako tympanon kostela hrusického, jsou dosti nedokonalé, jiné, jako sochy kostela svatého Jakuba u Kutné Hory a více ještě ornamentální ozdoby portálu kostela zábořského, jsou zdařilé ukázky umělé práce kamenické. Samostatným dílem jest relief u sv. Jiří, představující Bohorodičku na trůně a po stranách Přemysla I. a Anežku sestru jeho (s počátku XIII. stol.). Volnější již pohyb znamenati jest na reliefu malostranské věže mostecké, představujícím postavu sedící s jinou před ní klečící; postavy a výraz hlavy jeví již individuální pojetí, jak je u četných současných prací francouzských a německých shledáváme. Relief tento pochází nepochybně z doby opevnění mostu za Václava I. (1252). Za Václava III. byl v Praze umělec cizí: Jan z Brabantu, který slil kovovou sochu Václava II. pro chrám zbraslavský. Zatím dovršila se přeměna, která počala se ve 2. pol stol.XIII. v umění malířském ve způsobu nazírání i vyjadřování. Na rozhraní XIII. a XIV. věku stojí hbitě rýsované a lehce kolorované obrázky bible Velislavovy řečené, chované v knížecí lobkovické knihovně v Praze. V ní a ještě zřejměji v passionálu abatyše Kunhuty (v knihovně universitní) jeví se nový směr pokročilé doby gotické. Také malby passionálu mají určité obrysy jen lehce kolorované, leč barva jest zde hutnější, kolorit přirozenější. Písařem tohoto díla v l. 1312–1314 složeného od bratra Koldy byl Beneš, svatojirský kanovník, a od něho zajisté pocházejí též ony originální illustrace, hluboce procítěné a duchaplně navržené. Zvláště tklivé scény setkání Krista s matkou, illustrace k parabole o statném rytíři a k líčení obydlí nebešťanů vynikají neobyčejnou originálností. Zde již viděti jest částečně působení illuminátorského umění francouzského, které ještě patrněji se jeví v pracích kol. r. 1317 zhotovených pro Alžbětu Rejčku, královnu-vdovu českou a polskou, jako jest breviář v knihovně rajhradské a antifonář tamže a v museu Františkově v Brně. Celá úprava iniciál a okrajních ozdob s různými genrovými a často humoristickými přímětky upomíná arci na díla francouzská. Původce maleb v breviáři a patrně i ostatních knih nazýval se Petr, a byl, jak se podobá, duchovního stavu. Do této první doby, v níž gotický sloh v malířství se obráží, náležejí ještě dva cykly stěnomaleb, a to v kostele průhonickém asi z konce stol. XIII. a v zámku jindřichohradeckém, kdež vylíčena legenda o sv. Jiří (1338).
Další průběh panování Jana Lucemburského, kdy země uvržena ve zmatky a ve finanční nesnáze, nebyl umění přízniv; za to rok 1333, kdy syn Janův Karel usídlil se v Praze, znamená obrat k dalšímu jeho rozvoji. Hrad pražský počíná se zvelebovati a i jinde čilejší jeví se ruch umělecký. Hlavně k němu přispívá též biskup pražský Jan z Dražic († 1343). Dlouholetý pobyt ve Francii působil na tohoto hodnostáře podobně rozhodně jako na Karla IV. Vrátiv se z Avignonu do Prahy (1329), jal se stavěti nový dvůr biskupský na Malé Straně, jejž malbami dal vyzdobiti; dále i chrám proboštský v Roudnici rovněž malbami a zlatem se zaskvěl. Doba tato od let třicátých až po nastoupení Karlovo (1347) jest předchozí dobou slavné periody Karlovy.
Doba Karlova, pokud se umění malířského týče, přispěla k rozvoji všech oborů tohoto umění, ke sloučení neb aspoň k parallelnímu vývoji různých vlivů a k organisaci uměleckých kruhů i k utvrzení jejich společenského postavení. V posledním směru jednak založením bratrstva malířů r. 1348, jednak povznesením umělců na hodnost dvorskou. Bratrstvo malířů a štítařů bylo volné sdružení k zachovávání pořádků mezi mistry, vyrovnávání sporných věcí a společného konání pobožností, jmenovitě v den sv. Lukáše, patrona malířů. Nejstarší exemplář stanov, jenž se zachoval, složen v jazyku německém, anať správa městská, jež společenstvům byla vrchní instancí, vedena po německu. V bratrství vedlé malířů a štítařů hned s počátku nacházeli se řezáci (řezbáři), zlatníci a sklenáři, a to národnosti české i německé, s počátku ovšem naveskrz původu domácího. Teprve od let sedmdesátých přicházejí, přilákáni čilým uměleckým ruchem, častěji malíři z různých krajů německých, přijímají v Praze právo městské a vstupují též v bratrstvo. Zvláštní postavení měli štítaři, kteří na věžích novoměstských přebývali a kromě hotovení výstroje jízdeckého směli štíty malovati, v čemž jim malíři obrazů (geistliche Maler) neměli brániti. Privilegium o tom jim v řeči německé r. 1365 vydané znova r. 1380 a 1392 bylo potvrzeno. Když pak ponenáhlu v úředním jednání vůbec jazyk německý ustupoval českému, stala se i v bratrstvu zprvu vedlé latiny, ale pak výhradně čeština jazykem jednacím a ostala jím až do 2. pol. XVII. stol.
Zvláštní postavení zaujímali mistři zaměstnaní Karlem IV.; dvěma mistrům Theodorichovi a Mikuláši Wurmserovi ze Štrasburku i zvláštních odměn a svobod se dostalo. Theodorich, jenž byl též starším bratrstva a školu domácí repraesentuje, jest umělecká individualita velmi význačná. Uvádí se již r. 1359 a pověřeným jeho dílem jest výzdoba kaple sv. Kříže na Karlšteině; za tamní práce udělil mu Karel IV. r. 1367 dvorec v Moříně blíže Karlšteina. Mikuláš Wurmser byl již roku 1357 malířem královským; měl tehdá za choť Anežku, dceru žateckého měšťana Mertlina Clugela, a byl kolem r. 1360 na Karlšteině činným. Třetí mistr na Karlšteině zaměstnaný byl Ital Tomáš z Modeny (de Mutina), jenž sice v listinách se neuvádí, však jméno své zvěčnil na obraze P. Marie se sv. Václavem a Palmaciem (někdy na Karlšteině, nyní ve dvorních museích ve Vídni). Wurmserovi připisují se stěnomalby v kapli Panny Marie na Karlšteině, výjevy apokalyptické představující. V malbách těch, jež věrně podivné názory apokalypsy tlumočí, místy vliv italský se jeví. Určitější jest umělecká povaha Theodoricha, mistra četných tabulových obrazův i stěnomaleb, kryjících plochy kaple sv. Kříže na Karlšteině. Nezračí se myšlénka sv. Grálu, jak druhdy bájeno, v podivuhodné této kapli, klenotu to českého umění, ale idea, která již před tím v umění českém nalezla výraz, a to v miniaturách Beneše kanovníka: vylíčení sídel nebešťanů. Hierarchie andělské i církve bojující jsou zde zastoupeny v obrazech tabulových a ve stěnomalbách ozývá se hymnus k Hospodinu. Hlazené české polodrahokamy, jimiž stěny jsou obloženy, bohaté zlacení a šťavnatý, měkký kolorit obrazů stupňují slavnostní dojem. Hlavy svatých a světic mají živý, realistický ráz, jenž svědčí, že malíř, uchýliv se od schematických typů, pracoval dle dojmů, jež okolí v něm budilo. Týž ráz mají částečně též dolní stěnomalby kaple svatováclavské, rovněž hlazenými kameny obložené (1372). Z tabulových obrazů té doby směr Theodorichův jeví votivní obraz arcibiskupa Očka z Vlašimě (kol 1375) a Ukřižování v klášteře Emauzském.
Zvláštní jsou některé obrazy doby Karlovy, v nichž jakési reminiscence byzantské se ozývají, jako u obrazu tváře Kristovy (Veronika) ve chrámě svatovítském, u madonny vyšehradské a doudlebské, kteráž, jak se podobá, dle staršího vzoru jest malována, a u bohorodičky březnické, malované vedlé nápisu r. 1396 pro krále Václava dle obrazu roudnického, nyní ztraceného, jejž zbožná pověst samému sv. Lukáši připisovala. Zvláštní též skupinu tabulových obrazů doby Karlovy a Václavovy tvoří práce, jež se jmenovitě na jihu českém zachovaly a v nichž zračí se patrný vliv umění italského. Jest to jmenovitě řada obrazů nad míru ušlechtilých v obrazárně kláštera vyšebrodského; pak obraz Panny Marie s dvěma světicemi v městském museu budějovickém a celá řada madon. Kromě již uvedených lze rozeznati tři typy madon, jejichž pravzory byly: madonna zbraslavská, zlatokorunská a vyšebrodská; jmenovitě tato, zachovavší celkem původní stav, jest neobyčejně ušlechtilá a upravena v rám, na němž namalováni jsou andělé, svatí a donátor. Rámce podobné jsou zvláštností obrazů českých, jinde se nevyskytujíce; pak časté zdobení korun i agraf drahokamy neb polodrahokamy, i rýsované a vyrážené ozdoby zlatostkvoucí půdy náleží rovněž ku zvláštnostem maleb českých. K nejlepším replikám madonny vyšebrodské patří madonna u sv. Štěpána v Praze, ku kopiím zlatokorunské bohorodička v pokladu sv. Víta v Praze. Směr Theodorichův, ať tak díme, s jihočeským srostlý, jeví se v některých pracích ze sklonku XIV. a z 1. pol. XV. věku, jako obrazy Krista na Hoře Olivetské a Vzkříšení, pak Ukřižování z kostelíka sv. Maří Magdaleny a kaple sv. Barbory u Třeboně, nyní v obrazárně v Rudolfinu chované; obraz patronů českých z kostela v Dubečku u Prahy (nyní taktéž v Rudolfinu), obraz sv. Jiljí, Vojtěcha a Prokopa v Blanici u Vodňan a j. Veškeré tyto tabulové obrazy provedeny technikou temperovou na dřevě prostě sádrovaném nebo plátnem potaženém. Vliv školy české i na vývoj malířství norimberského působí. Jak obrazy české již za starodávna do ciziny se dostávaly, ukazují obrazy v Mühlhúzech na Neckaru, kde dva tamní rodáci, měšťané pražští Reinhart a Eberhart z Mühlhúzů, založili kostel ke cti sv. Víta a jej malbami (1385) vyzdobili.
Vedlé malby tabulové pěstováno rozsáhlou měrou malířství al fresco. Kromě uvedených prací karlšteinských a kaple sv.-václavské i jiných stop v chrámě sv.-vítském nejpamátnější jsou stěnomalby křížové chodby kláštera emauzského, někdy po r. 1372 provedené. Z části jsou ovšem přemalovány úplně, ale z části přece zachovaly svůj původní charakter. Zobrazeny jsou zde výjevy biblické a to vždy výjev z Nového zákona spolu s výjevy zákona Starého, k němu symbolickým způsobem se vztahujícími. Obrazy jsou neobyčejně živé a přirozeně pojaté ve způsobu stoupenců školy Giottovy; co do rozsahu, rozmanitosti a tvořivosti jsou to největší komposice doby této. Pražské i venkovské chrámy za Karla a Václava vyzdobovány stěnomalbami naveskrz; jen některé stopy podařilo se dosud odkryti; tak v kostele slavětínském (malby z r. 1385), v jižních kaplích vyšehradského chrámu z doby Václava Králíka z Buřenic, patriarchy antiochijského (1404), v kostelíku v Libiši a j.
Karel IV. učinil též vzácný pokus se zavedením malířství mosaikového, dav na jižní façadě příční lodi svatovítského chrámu způsobem řeckým provésti rozsáhlou mosaiku, představující poslední soud s postavami patronů českých, podobou vlastní a královny Alžběty.
Neobyčejně zdárně vyvíjelo se malířství drobné, které spočívalo již na pevných tradicích. Mezeru mezi knihami Elišky Rejčky a dobou Karlovou vyplňují dosud jediné miniatury dvoudílné bible Václava řádu augustiniánského z l. 1338–41 (ve dvorní knihovně mnichovské). Hojnější počet prací naskytá se nám hned v první době panování Karlova; jsou to Mariale a Orationale Arnošta z Pardubic (obé v museu zemském) od neznámých mistrů (jméno Zbyška z Trotiny v mariale se vyskytující jest falsifikát), breviář knihovny křižovnické r. 1356 velmistrem Leonem dohotovený, Liber viaticus Jana ze Středy (z l. 1354 až 1364, museum zemské) a tomuto dílu příbuzný missál biskupa olomúckého v knihovně kapitulní (jméno malíře Petr Břichatý jest nověji vepsáno), pak skvostné evangeliarium dvorní knihovny ve Vídni, psané a illuminované od Jana z Opavy, kanovníka brněnského, plebána v Lanškrouně, jenž dílo své r. 1368 dokončil. Z prací těch jest zřejmo, že vedlé umění francouzského též italské umění illuminátorské působilo na malíře české. Styky duchovních hodnostářů českých s Italií, jmenovitě se střediskem učenosti, Bologní, poměr tento snadno vysvětlují. Pravdě se podobá, že většina původců maleb oněch byla, podobně jako Jan z Opavy, stavu duchovního. Ponenáhlu však písařův a illuminátorů stavu světského přibývá, jak patrno jednak ze zpráv archiválních, jednak ze zápisů v pracích pokročilé doby Karla IV. a Václava IV. Díla této doby zachovávají z části charakteristický ráz maleb předešlých, ale provedení bývá celkem zběžnější; krajové ozdoby jsou hbitě vyvedeny a způsob, jak obrysy předem jsou tužkou načrtnuty, svědčí o snadném ovládání techniky. Půda obrazů bývá v té době většinou barevná, málo kdy zlatá, a jest pak ozdobena zlatými nebo barevnými filigránovými úponkami. Takovým způsobem provedeny jsou miniatury v Tomáše ze Štítného Naučení křesťanské pravdy z r. 1376 (knihovna universitní) a v Pontifikální knize Albrechta ze Šternberka, biskupa litomyšlského, zhotovené r. 1376 Hodíkem, jenž nepochybně byl též i illuminátorem knihy (knihovna strahovská).
V době Václava IV. lze rozeznati dvojí směr umění: dvorské, nádherné a zbujnělé, a směr více tradice staré se přidržující, vážný a ušlechtilý. V prvním obráží se život dvorský se všemi svými zvyky a modami, svými zálibami a svou nevázaností, která na př. v tom se jeví, že v iniciálkách a ozdobách krajových častěji umístěny postavy lazebnic a různé lázeňské výjevy.
Jak při dvoře Václavově umění illuminátorské bylo pěstováno, svědčí časté vyskytání se jmen s přídatkem illuminator domini regis. Jsou to na př. Nicolaus (1392–1394), Franciscus (1397), Venceslaus (1409) a Janek (1410 až 1419). Ku pracím dvorského směru patří jmenovitě šestidílný německý překlad bible, zhotovený pro krále Václava nákladem Martina Rotleva (dvorní knihovna ve Vídni), německé epos o markrabí Vilémovi z Oranse z r. 1387 (dvorní musea ve Vídni), latinský exemplář zlaté bully z r. 1400 (dvorní bibl. ve Vídni) a některá menší díla (dvorní bibl. v Mnichově a j.). Na prvním díle pracovaly různé ruce; dva umělci pak jméno své zde zvěčnili: Fráňa, jenž připomíná se též v listinách z l. 1405–1414, a Kuthner, patrně rodič kutnohorský. Při pracích těch písař a illuminátor jsou osobou rozdílnou; písař drobným písmem vždy označil malíři, co kde vymalovati má; návody ty i v pracích německého jazyka psány latinsky, z čehož souditi lze, že malíři nebyli jazyka německého veskrze znalí. – Práce směru vážnějšího jsou ovšem co do slohu příbuzné, ale ve výjevech i volbě ozdob ušlechtilejší a namnoze také co se provedení týče jemnější. Jsou to četné missály a bible, a většinou při těchto dílech jest písař zároveň illuminátorem. Jsou to jmenovitě bible Kunše Oltářníka (knihovna Nostická v Praze) z l. 1385–89, napsaná Martinem písařem, zvaným Ferox; dva díly latinské bible pro Konráda z Vechty (1402, museum Plantin-Moretovo v Antverpách), dílo to znamenité, pracím dvorským nejpříbuznější, a missál Zbyňka Zajíce z Hasenburka, arcibiskupa pražsk. (dvorní knihovna vídeňská), r. 1409 Vavřincem z Klatov zhotovený. Od počátku věku XV. vyskytují se již hojněji illuminované knihy jazykem českým psané. Zajímavé obsahem svým jest Zrcadlo lidského spasení (knihovna musejní v Praze), v jehož obrazcích se zračí názory i život obecného lidu. Zvláště množí se bible většinou česky psané. Příkladem jsou česká trojdílná bible zvaná litoměřická, zhotovená r. 1411–1414 písařem Matiášem synem Jakuba z Prahy (knihovna biskupská v Litoměřicích a archiv třeboňský) a bible řečená boskovická (studijní knihovna v Olomúci), bible kladrubská z r. 1421, Starý zákon a bible táborská (veskrze v univ. knihovně v Praze). U posledních tří ozdoba obmezuje se většinou na ornamentální motivy velmi způsobile načrtnuté a kolorované. K velikému tomu rozmnožování biblí v 1. pol. XV. století zajisté hnutí husitské valně přispělo. I Táboři, zbytečné nádhery nepřátelé, v ozdobných biblích si libovali. Bohatě illustrována jest bible Filipa z Padařova, hejtmana táborského na Ostromeči (dvorní knih. víd.), již r. 1435 dokončil Jan z Prahy, Aliapars řečený. Některé z obrázků této bible mají vzácnou cenu, ale celkem jest to dílo řemeslné, podobně jako některé bible české i latinské z 2. a 3. čtvrtstol. XV. věku. Ve všech bývá stejný výběr obrázků, vždy téměř stejným způsobem provedených, jen ozdoby krajové, v něž mísí se různá zvěř, ptactvo, věrně a přirozeně, mnohdy i s humorem zobrazené, jeví volnější a svěžejší ráz. Díla tato, pak některé menší práce, hodinky a modlitby (na př. druhá čásť modlitební knížky Ladislava Pohrobka v knihovně kláštera tepelského), vyplňují poněkud mezeru, kterou ve vývoji malířství shledáváme v době panování Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad.
Umění plastické provozovali jednak kamenníci, jednak řezbáři. Umění kamenníkovo (lapicida) bývalo spojeno se stavitelstvím, poněvadž úkony kamennické hlavně se vztahovaly k výzdobě architektury. Sem náleží ozdoby ornamentální, chrliče v podobách zvířecích a pitvorných, sochy ve výklencích a reliefy portálův a štítů. Vynikajícím kamenníkem byl stavitel chrámu svatovítského Petr Parléř. Od něho pochází socha sv. Václava tamže a zjištěno též přímé jeho účastenství při hrobech Přemyslovců, v kaplích ochozu umístěných; určitě provedl hrob Přemysla Otakara I. r. 1377. Zvláštní výtvor sochařského umění jest řada poprsí na triforiu chrámu svatovítského. Jsou to věrné podobizny králů, královen, hodnostářův a stavitelů při stavbě chrámové se súčastnivších. Hrubšího zrna než kamennické práce chrámu svatovítského jsou sochy staroměstské věže mostecké z prvních dob Václavových. Představují sedící postavy Karla IV. a Václava IV. a stojící figury patronů českých. Neobyčejnou jemností vyniká náhrobek sv. Ludmily u sv. Jiří, vysoký relief portálu týnského, živě představující utrpení Kristovo; práce tyto spadají do 1. pol. XV. stol.
Prací řezbářských ze dřeva zachovalo se z doby té nemnoho; hlavní práce jsou: veliký krucifix s P. Marií a Janem ve chrámě týnském, sedící madonna tamže a stojící madonna arciděkanského chrámu v Plzni, bohužel obě nevhodně přemalované. Slohem a typem pojí se tyto řezby k madonnám malovaným.
Plastikou v kovech zabývali se zlatotepci a kovolijci. Některé práce zlatotepecké, jako relikviáře v podobě hlav ze stříbra i z mědi, sahají již v obor plastiky ve velkém. Příkladem umění kovolijeckého jest jezdecká socha sv. Jiří r. 1373 od Martina a Jiřího z Clussenberka slitá.
Takto za panování rodu Lucemburského veškerá odvětví malby i plastiky byla provozována buď domácími nebo z ciziny povolanými a z části pak zdomácnělými mistry. Za to pak doba Ladislava Pohrobka a Jiřího Poděbradského nebyla asi umělecky příliš plodnou, jest však pro další rozvoj tím důležita, že v zemi zaveden mír a pořádek a položen základ ku blahobytu, že živnosti povzneseny, a že provozování umění upraveno zřízením cechovním. Tím pozbylo sice vynikající výše, ale nabylo více šířky, jmenovitě rozšířilo se po všech městech venkovských. Tu zásluhu pak zřízení cechovní má, že přispělo k zachování tradic a jmenovitě k zakotvení a vyvinutí různých technických zručností. Domácí mistři střehou žárlivě svých práv, tak že působení umělců cizích jest v této i následující době jagełłonské vzácností. Staré tradice jeví se v opětném opakování obrazů bohorodiček dle známých vzorů, v obrazech patronů českých, ukřižování Kristova a p. K nejpěknějším madonnám náleží obraz u kapucínů v Roudnici nápisem »Letha MCCCCCXIII B D« označený. Vzorem byla zde opět madonna vyšebrodská. Staré tradice proniká někde vliv nizozemský, místy též německý, řídčeji italský. Práce školy české této doby omezují se na líčení prostá, na jednotlivé postavy nebo skupiny a výjevy o několika postavách; i scény dramatické, na př. obrazů pašijových, jsou dosti klidny a teprve od poč. XVI. stol. pohnutější. Klid zračí se i v postavách, typu a koloritu; v postavách a výrazu není rozruchu a klidným ostává též vržení roucha, splývajícího v měkkých řasách. Tváře jsou vejčité a mají zprvu drobné, koncem XV. stol. pak určitěji modelované tvary. Dobou tou počíná se výraz znova individualisovati. Kolorit je z pravidla do konce XV. stol. ztemnělý a vyniká zvláštním tmelem, jenž harmonicky souhlasí se zářivým zlatem. Od konce XV. stol. stávají se barvy pestřejšími, ale pozbývají namnoze onoho zvláštního tmelu a stávají se ve 2. čtvrti XVI. věku často tvrdými. V době té hotoví se jmenovitě oltáře skládací řečené archy, při nichž malba spojena často s prací řezbářskou; někde tato přestává na architektonickém baldachynu s četnými soškami, jinde jest řezba hlavní věcí a malovány jsou jen ruby křídel. Řezby jsou buď naveskrze zlaceny a jen tváře přirozeně polychromovány, nebo polychromie provedena naveskrz.
Práce této doby (jagełłonské a let nejblíže po ní následujících) zachovaly se jmenovitě: v Hoře Kutné, Chrudimi, Hradci Králové, na Hluboké, na Křivoklátě, ve Smečně, v Rakovníku, Želivě u Kadaně, v Slavětíně, Libiši; v Praze uchovány některé v obrazárně Rudolfina a v klášteře křižovnickém a strahovském. Obzvláště zajímavy jsou: památný obraz kaple Vlaského dvora na Horách Kutných z r. 1497 s postavami krále Vladislava a mincmistra Jana Horsdorfera z Malešic; serie obrazů kláštera křižovnického s výjevy, jež mají namnoze vztah k dějinám řádu; obrazy pašijové v Roudnici, neobyčejně živé, namnoze až výstřední, zajímavé i tím, že v architektuře a ornamentu sloh renaissanční již proniká; archa novobydžovská s poslední večeří Páně, se stanoviska kališnického pojatou a postavami kněží husitských Václava a bratra jeho Jana (asi ze 4. desítiletí XVI. věku). Jeden z oltářů kostela v Želivě, německé škole příbuzný, označen monogramem I M a letopočtem 1526. Vliv školy německé, jmenovitě Dürerovy, zvláště v době Ferdinandově se rozmáhá, zaniká však v podstatě počátkem 2. pol. XVI. století. – V době té i malba podobizen byla pěstována; vzácnou ukázkou jsou některé podobizny členů rodu Kolovratského na zámku rychnovském (podobizna Albrechta z Kolovrat z r. 1506, Václava Bezdružického z Kolovrat z r. 1527 a j.). – Malba al fresco provozována i nadále na základě starých tradic, jež k utvrzení techniky přispěly. Nejznamenitější dílo 2. polovice XV. stol. jsou stěnomalby kaple Smíškovské u sv. Barbory v Kutné Hoře, pořízené Michalem Smíškem z Vrchovišť († 1511). Představují Ukřižování Krista, Augusta a Sibyllu, Spravedlnost Trajanovu a Příchod královny ze Sáby k Šalomounovi. Patrné jest zde působení školy nizozemské, jmenovitě směru Rogiera van der Weyden. Také na klenbě a v sousední kapli zachovaly se některé pozůstatky maleb téže doby. Zajímavé jsou též malby v zámku blatenském, kdež mimo jiné v ornamentálních ozdobách jsou postavy ozbrojené palcáty a cepem, pak malby na hradě zvíkovském, které náležejí počátku XVI. stol.
Jako v době Karlově, tak i v době jagełłonské umění illuminátorské dospělo znamenité výše. Jakýsi zevní podnět k tomu zavdalo opatřování velikých knih chorálních, jež čím dále nádherněji byly zdobeny iniciálami a versálami. Práce z prvních let panování Vladislavova v ornamentu i ozdobě figurální jeví sloh doby předchozí, jakýž na př. v četných biblích se spatřuje. Leč již první práce jsou svěžejší a vůbec dokonalejší. Z illuminátorů vynikají Jan Mikuš z Hradce Králové (práce ve Hradci Kr. a graduál kouřimský v universitní knihovně v Praze z r. 1470) a Valentin z Jindřichova Hradce, zvaný Noh (graduál kutnohorský z r. 1491 v knihovně lobkovické v Praze); Jakub Olomúcký na Bechyni u Ladislava ze Šternberka zaměstnaný (graduál z r. 1499–1500 ve dvorních sbírkách ve Vídni) zachovává do jisté míry též starší sloh. Vedlé toho vznikají práce nádherou přímo oslňující; iniciály a versály jsou rozvinutější, širší, s neobyčejným vzletem navrženy, též kolorit jest nádhernější a zlata hojně se užívá; figurální ozdoba omezuje se na obvyklé výjevy do iniciál a tu a tam i do versál vložené. Hlavní práce jsou velký kancionál lobkovický, kancionál Michala Smíška z Vrchovišť z l. 1491–93 od Matouše illuminátora (dvorní sbírky ve Vídni) a jemu podobný kutnohorský graduál ve dvorní knihovně ve Vídni. Kancionál mladoboleslavský illuminoval Janiček Zmilelý z Písku a jemu nejblíže stojí kancionál hradecký z r. 1505 nákladem měšťana Jana Franuše pořízený. O něco pozdější jest kancionál litoměřický, ze všech zachovaný nejlépe, tak že i list s upálením mistra Jana Husi v něm zachován. Rozsáhlou činnost rozvinul Pavel Mělnický; hlavní jeho dílo jest graduál Trčkovský v Brodě Německém z r. 1506; zběžnější jsou malby v antifonáři lounském z r. 1530, ve kterémž místy vliv Dürerův se jeví. Vedlé rozsáhlých kancionálů zachovaly se i menší práce, jako knížky modlitební, životy svatých. V nich často velmi záhy vliv renaissance italské se objevuje, zejména v pracích pro Ladislava ze Šternberka psaných a malovaných. K nejsličnějším náleží breviářík malovaný r. 1505 od Jiljího z Ratiboře, kněze řádu kazatelského v Plzni (sbírka doktora Figdora ve Vídni), k největším »Život sv. Otců, kteří přebývali na poušti« z r. 1516 (univ. knih. v Praze).
Z odborů plastiky v době jagełłonské jmenovitě řezbářství a kamennictví kvetlo, kdežto kovolijectví na drobnějších pracích přestávalo. Řezbáři, jak uvedeno, hlavně při velikých archách měli účastenství. Nejproslulejší byl děd Daniele Adama z Veleslavína mistr Jakub řezbář, jenž v Kutné Hoře působil a zde r. 1502 pro chrám barborský zhotovil oltář velmi chválený, jenž bohužel se nezachoval. Kromě oltářů oblíbeny byly sochy Kristovy, jež v radnicích umisťovány (v Kutné Hoře, v Praze), a veliké krucifixy, jež v kostelích na břevnech v oblouku triumfálním vztyčovány. Sloh renaissanční ponenáhlu proniká (oltář v kostelíku sv. Jakuba nad Zbraslaví). – Mezi kamenníky jmenovitě slavný stavitel mistr Matěj Rejsek vynikal. Práce figurální zřídka se vyskytují (na chrámě sv. Barbory v Kutné Hoře). Domácí umění kamennické brzo klesá následkem převratu slohového, a kamenníci a štukatoři italští, kteří již ve 2. čtvrti XVI. století hojně se vyskytují, posléze úplně pole ovládají.
V oboru malířství za prvních tří panovníků z rodu habsburského nejprve Italové, pak Nizozemci působí při dvoře. Jejich rukou nebo vlivem vznikly také zevní výzdoby architektur, jednak sgraffita, jednak malby šedě v šedém provedené. Způsob takto ozdobovati façady a dvory úplně zdomácněl. Příkladem jest malba ve dvoře týnském v Praze, někdy v sedmdesátých létech vzniklá, pak výzdoba zámku litomyšlského, některé domy v Prachaticích a sgraffita míčovny v zámecké zahradě v Praze. Na sklonku XVI. stol. rozmáhá se dekorace barevná. Mistrů nizozemských a příbuzných jim německých malířů shledáváme při dvoře Rudolfově značný počet; v čele jejich stojí Bartoloměj Sprangher z Antverp, který v Praze se zakoupiv zde až do smrti své působil, krajan jeho ryjec Jiljí Sadeler a Jan z Cách (Hans van Achen). Delší nebo kratší dobu v Praze dleli Jan Rottenhammer, Jakub Hoefnagel, Josef Heinz, Rollant Savery a j. Umělecký směr Sprangherův a van Achenův působil i mimo Prahu, na malíře ve městech venkovských, jmenovitě pak na četné mistry ve službách pánů z Rožmberka. Z domácích mistrů z bratrstva malířského čelné postavení zaujímali Šimon Hutský od Křivoklátu a Daniel Alexius z Květné, jenž malby v kapli svatováclavské opravoval a kapli v paláci arcibiskupském maloval. Z venkovských mistrů znamenitou měrou vynikal chrudimský malíř Matouš Radouš († u vysokém stáří 1631), jenž četná epitafia maloval a zároveň byl výborným illuminátorem.
Umění miniaturní pěstováno v 2. pol. XVI. stol. již téměř výhradně za účelem ozdobení kancionálů, jichž po zavedení zpěvů českých místo latinských nová potřeba nastala. V pracích té doby zachovává se způsob výzdoby, jak tradicí byl vypěstěn; iniciály a versály vedlé ornamentů čistě renaissančních opětují stále ještě staré motivy. Téměř celé závody o kancionálech pracují. Největší takový závod založil Jan Táborský z Klokotské Hory, správce orloje pražského. Nejznamenitější malíř jím zaměstnaný byl Fab. Puler či Polirar. Ten vyzdobil zpěvníky metropolitního chrámu v Praze z r. 1551 (kapit. knihovna), žlutický z r. 1558, lounský z r. 1563 a čáslavský z r. 1565 (dvorní knih. ve Vídni). Umění italské patrný mělo vliv na umělce tohoto, nevšedně vynikajícího. Známo též, že maloval archy a oltářní obrazy, leč z oboru toho ničeho se nezachovalo. Z dílny Táborského vyšly též kancionály klatovský (1560) a teplické (1560 a 1566). Originálním mistrem byl Matouš Ornys z Lindperka, království Českého zeměměřič, od něhož jsou kancionály litomyšlský z r. 1563 a třebenický z r. 1575. Ornamentika jeho již poněkud k baroku se kloní a ve pracích figurálních vedlé vlivu italského vládne jakýsi duch prostonárodní. – Po Táborském největší dílnu měl Jan Kantor Starý na Novém městě; v pracích dílny jeho převládá směr nizozemských romanistů v ornamentě i ve figurách. Hlavní výtvor dílny jeho jest kancionál malostranský z r. 1572 (univ. knih. v Praze), pak mladoboleslavský z r. 1572 a lomnické z l. 1580–83 (nyní pohřešované). – Posledními znamenitými výtvory českého umění illuminatorského jsou práce Matouše Radouše. Od něho nepochybně pocházejí miniatury kancionálu chrudimského z r. 1570; úplně zaručené dílo jeho ruky jsou malby obou velkých kancionálů královéhradeckých. Některé malby prostírají se zde po celé stránce a jsou samostatnými obrazy. Podobně jako v jiných pracích zde život a názor současný jasně se obráží; v ohledu formálním vliv nizozemský jest i zde patrný.
V oboru plastiky sochařství v kameni a kovolitectví zdárně se rozvijí; toto výše své dosahuje, kdežto řezbářství více jen řemeslně se provádí. Jako v jiných oborech i zde četní cizí umělci jsou zaměstnáni. Skvělý náhrobek císaře Ferdinanda I., královny Anny a Maximiliána II. v chrámu svátovítském, Maximiliánem r. 1564 u Alexandra Collina z Malína (v Nizozemí) objednán a r. 1589 dokončen. Ze sochařů domácích nad jiné vynikl Vincenc Strašryba, jenž pracoval (1572) velmi vychválenou kašnu v Lounech, nyní úplně zničenou, a od něhož dosud se zachovaly epitafium Jana z Lobkovic v kapli martinické v chrámu svatovítském od Jiřího z Lobkovic v r. 1581 objednané a teprve r. 1594 po smrti Strašrybově zcela dohotovené. S pracemi Strašrybovými příbuzné dílo byla kašna pražská za primátora Václ. Krocína z Drahobejle v let. 1590–1593 postavená, nyní pohříchu rozmetená (trosky v museu zemském).
Kromě četných zvonařů vynikajícími kovolitci byli rovněž Brikcí z Cinperka a Tomáš Jaroš z Brna, královský puškař na hradě pražském. Tento slil kašnu kovovou v zámecké zahradě. Později práce kovolitecké v cizině objednávány nebo cizími mistry prováděny, Benedikt Wurzelbauer, sochař norimberský, slil r. 1599 kašnu pro Jana z Lobkovic, do jeho zahrady na Hradčanech (skupina Venuše s Amorem, nyní v uměleckoprůmyslovém museu v Praze), a již dříve (kol r. 1593) při dvoře Rudolfově působí Adrian de Vris z Haagu rodilý, jenž později v l. 1622–27 slil četná díla pro zahradu valdšteinskou, později Švédy odvlečená a nyní v Drottningholmu ve Švédsku vystavená.
Válka třicítiletá a převrat ve věcech českých ochromily úplně vývoj umění. Mnoho talentů Čechy opustilo, mezi nimi Václav Hollar z Prachně, rytec mistrný; i malíř Jan Kupecký, k národnosti české vždy se hlásivší (* 1667 v Pezingu v Uhrách), z rodiny exulantské, bratrské pocházejí; rovněž Karel Škreta Sotnovský ze Závořic, který posléze, za pobytu v Italii, snad k víře katol. přestoupiv, do Čech se vrátil a zde novou dobu malířství českého zahájil. V četných svých malbách oltářních Škreta lne k vlašským akademikům či eklektikům a ve směru tom práce jeho druží se k nejlepšímu, co mimo Italii vytvořeno. Samostatněji vede si v podobiznách, v nichž povaha doby i osob se zračí. Směrem italských mistrů též M. Cymprecht se béře. Popudem duchovenstva katolického, přispěním šlechty i měšťanstva koncem XVII. stol, a v 1. pol. XVIII. stol. chrámy nové zakládány, staré opravovány a zdobeny. Ruchem tím pak i uměnímilovnou šlechtou, která paláce své malbami dávala zdobiti, přivábeni četní umělci cizí, jmenovitě nizozemští a jihoněmečtí do Čech, zvláště pak do Prahy, kamž ubírali se též četní malíři z měst venkovských, k nimž připočísti jest i umělce ze Slezska. Kolem r. 1700 usadili se v Praze a zde působili cizí mistři: Rudolf Byis, Jan Onghers, Jan Vallery Callot, Slezáci Jan Krištof Liška, Jan Jiří Heintsch, Frant. X. Palcko. V malbě oltářní nad jiné vynikal Petr Brandl, jehož malby vynikají neobyčejnou uchvacující silou; jemu nejblíže stojí Michal Hallwachs z Rakous rodilý a uvedený již Frant. X. Palcko. V pracích těch jeví se směr do jisté míry škole španělské příbuzný, z poměrů země a ducha doby vyrostlý. Brandl též v oboru podobiznictví byl činným a podobizny jeho vyznačují se rovněž obzvláštní energií.
Nejskvělejším odvětvím doby oné bylo malířství al fresco; ze jmenovaných Jan Krištof Liška a Fr. Palcko byli činni v oboru tom a současně s nimi působili dva jihoněmečtí umělci Kosmas Damian Assam a Jan Hiebel z Ottobeuren. Daleko všechny předstihl Pražan Václav Vavřinec Reiner. Maloval s počátku výjevy bitevní, pak obrazy oltářní, až posléze od let dvacatých XVIII. st. malbě al fresco úplně se oddal a ji až do své smrti († 1745) pěstoval. Klenby chrámů a plafondy zámků pokrýval rozsáhlými svými skvoucími malbami nad hlavou diváka perspektivně konstruovanými. Způsob ten v Čechách tou měrou se ujal, že lze zde mluviti o zvláštní škole malířů al fresco. Theoreticky přispěla asi též činnost Jana Ferd. Schora z Inšpruku rodilého, jenž učil geometrii, perspektivě a architektuře a sám umělecky byl činným. – Jmenovitě od umělců duchovních provozována al fresco k výzdobě chrámů a klášterů; z nich hlavně vynikají Pražan Siard Nosecký z řádu praemonstratů v 1. pol. XVIII. stol. a v 2. pol. Ignác Raab a Josef Kramolín z řádu jesuitského; tento spolu s bratrem Václavem již k epigonům Reinerovým náleží. Kromě nich v 2. pol. XVIII. stol. hlavně působí Tadeáš Supper, Karel Kovář a Josef Hager.
Vedlé malby oltářní a dekorativní pěstuje se též malba krajin, květin i drobného genru a sice hlavně ve směru školy nizozemské v XVIII. st., z části též pod vlivem francouzského malířství. Jako malíři krajin plodni byli Hartmannové, František, malíř kutnohorský a synové jeho Jan Jakub a Václav; jako malíř drobného genru neobyčejně činným byl Norbert Grund, zajímavý umělec, jenž lehce a půvabně maloval a vvtvořil nesčíslné množství krajinek s různou stafaží, výjevů lidových i »galantních«.
V oboru plastiky v 2. pol. XVII. a XVIII. věku stojí sochařství v kameni v popředí; řezbáři ve dřevě hlavně při obrovitých oltářích té doby byli zaměstnáni; mnohé z oltářů pozdní renaissance a ranního baroka mají sochy velmi ušlechtilé. Kovolitectví kromě zvonařství tou dobou vůbec se neprovozuje; poslední větší kovolitecká práce, socha sv. Jana na mostě pražském, dle modelu pražského řezbáře Jana Brokoffa, slita Norimberčanem Wolfem Heroldem. Až dotud sochaři, pokud nenáleželi k hutím kamennickým, byli členy bratrstva malířského; od středu XVII. stol. hlavně působením sochaře Arnošta Heidelbergra domáhali se samostatného postavení. Tento spolu s Janem Jiřím Pendlem (oba cizinci) jsou hlavními sochaři 2. pol. XVII. st. Umění jejich nad prostřednost se nepovyšuje; nejzdařilejší jest Heidelbergrova fontána na nádvoří hradu pražského z r. 1686. Následující generace jest četnější; současně na sklonku XVII. a počátkem XVIII. st. působí Ondřej Quitainer rodič z Fridlandu, Matěj Jeckl, Jan Brokofl, otec, ze Spišské Soboty v Horních Uhrách, a k nim pojí se mladší, avšak znamenitější síly: Matěj Braun, rozený z Inšpruku (1684) a povolaný již r. 1704 od uměnímilovného hraběte Františka Antonína Šporka do Čech, kdež na dále žil a se vyvinul na umělce vzácných vlastností, pak jen o málo mladší Ferdinand Brokoff, syn Janův. Umělci tito byli zaměstnáni hlavně pracemi pro Karlův most, pak výzdobou četných paláců, jež za Karla VI. v Praze vystavěny, i venkovských sídel, schodišť zámeckých a parků. Brokoff jest více samorostlý, umění jeho jest pádné, tvary mohutné, výraz, pokud programem nebyl vázán, nehledaný; práce Braunovy jsou často vytříbenější, podrobnější a plné vděku, obvyklý manyrismus barokní však více převládá. Oba jsou z nejpřednějších plastiků své doby. Nástupce jejich J. Platzer vybočuje v manýru.
Vývoj umění výtvarných a díla jejich krutou ranou stihla doba josefinská. Při rušení klášterů a kostelů s památkami nelítostně nakládáno, a poslední zbytky rudolfinských sbírek rozprodány. Pro umění v nejvyšších kruzích smyslu nebylo a lhostejnost k němu brzo uchvátila všechny vrstvy. I z majetku soukromého umělecké památky do ciziny prodávány. R. 1782 bratrstva malířská úplně zrušena. Posledním starším bratrstva novoměstského byl Václav Bernard Ambrosi, žák Noseckého, jeden z posledních stoupenců Reinerových, bratrstva staroměstského V. Neureitter, malostranského Barth. J. Quirin Jahn, muž vysoce vzdělaný a o studium dějin umění v Čechách zasloužilý, hlavně přispěl k zachování archiválních památek bratrstev, nyní v majetku Společnosti přátel umění chovaných. Smutný stav věci přiměl vynikající členy šlechty k odpomoci a podnětem Františka hraběte ze Šternberka založ. r. 1796 Společnost vlasteneckých přátel umění, která za účelem zvelebení umění založila stálou obrazárnu a školu uměleckou. K řízení její povolán Josef Bergler, ze Solnohrad rodilý (1753), jenž směr klassický na základě studia antiky a velkých mistrů italských na novou akademii uvedl; jeho v tom následoval hlavně žák jeho a nástupce Frant. Christian Waldherr a částečně též Frant. Kadlík. V plastice klassický směr s přichutí idylickou a sentimentální zračí se v pracích Petra Prachnera, syna jeho Václava a Karla Lederera.
Velmi záhy působí na malíře české středověk kouzlem svým, jež rozvoj směru romantického zde urychluje. Dříve, než kde jinde Pražan Ludvík Kohl (* 1746 – † 1821) vedlé architektur římských maluje stavby středověké a zobrazuje stavitelské domácí památky doby gotické. Žák jeho Antonín Machek látku k obrazům svým z dějin vlasteneckých čerpá, hlavně však vyniká jako ušlechtilý podobiznář (četné podobizny předních buditelů Jungmanna, Dobrovského, Chmelenského a j.). Oblíbeným portraitistou byl též Clarot. Malba církevní a historická nalezla hojně pěstitelů, jako byl Josef Hellich (* 1807 – † 1880) a umělci dosud žijící Antonín Lhota, Karel Javůrek, Josef Scheiwel a j. Z krajanů českých Josef Führich z Chrastavy rodilý, jenž v mládí svém též v Praze působil, náležel k nejpřednějším stoupencům romantického a náboženského směru v Německu. Z mladších stoupenců tohoto směru též Josef M. Trenkwald (* 1824) původem svým i činností svou v kruh umělců domácích přináleží. Vrstevník jeho Karel Svoboda (* 1823 – † 1870) získal si oprávněnou popularitu vlasteneckými a vzletnými svými obrazy a kresbami. Směrem úplně samostatným bral se J. Manes (* 1821 – † 1871), jenž svými studiemi venkovského lidu dospěl ke zvláštní rázovitosti, jež pak též v jeho výjevech z pravěku českého se zračí. Směr jeho pro celou řadu mladších umělců byl podnětem k následování.
V létech padesátých počíná na umělce české působiti rozvoj umění nizozemského, Gallaitem a jinými vzbuzený. Jako jeden z prvních Pražan Gustav Poppe (* 1828 – † 1859) směrem tím se béře. Nejvýše vyspěl Jaroslav Čermák (* 1831 – † 1878), žák Gallaitův, jenž umění své hlavně líčení života Slovanů balkánských zasvětil. Obor malby historické nalezl pěstitele v Petru Maixnerovi, malba církevní ve Fr. Sequensovi. Z mladší generace vynikl neobyčejnou měrou Václav Brožík (* 1851) hlavně historickými svými obrazy (Mistr Jan Hus před koncilem Kostnickým). Jako tento i Vojtěch Hynais (* 1854 ve Vídni z rodičů českých) mistr v malbě dekorativní velikého slohu, dlí v Paříži. Pro mnohé z vrstevníků působení Manesovo bylo podnětem; ke směru jeho se hlásí, neb od něho vyšli František Ženíšek (* 1849), Mikuláš Aleš, J. Tulka. Hlavním dílem, při němž záhy kruh těchto umělců se osvědčil, byla výzdoba Národního divadla, při níž největší podíl má Frant. Ženíšek vzletnými malbami v hledišti a ve foyeru (zde spolu s Alešem). Vedlé jmenovaných, pak Hynaisa a Brožíka účasten byl při Národním divadle též Adolf Liebscher, jenž vedlé malby dekorativní pěstuje obor historický (Žižka před Kutnou Horou). Zvláštním směrem elegickým berou se mistři, jinak povahou se různící: Em. Crescenz Liška často v okruh vidin pohřížený, Max Pirner a Jakub Schikaneder. Hanuš Schwaiger čerpá látku z říše fantasie lidové, báchorek a pověr a fantastickým rouchem ji přiodívá. Malbu církevní ve formách přesně stylisovaných pěstuje Felix Jenewein. Vedlé nich v malbě historické v nejširším smyslu mladistvé talenty hojně se hlásí.
V oboru genrovém vždy malíře poutal život lidu venkovského Ze starších Quido Manes a Ant. Dvořák vynikali. Ze současných umělců obor genrový pěstují Václav Sochor, Jar. Věšín, Vojtěch Bartoněk, Luděk Márold a j. Márold a Viktor Oliva též jako illustratoří jsou činni. – V krajinomalbě romantismus první polovinu našeho století ovládající tím se jevil, že jednak fantastické krajiny sestrojovány, jednak z přírody voleny partie zvláště romantické. V prvním směru Jan Navrátil neobyčejně byl produktivním; v druhém působila celá řada umělců, jako V. Kroupa, Fd. Herold, Alois Bubák, Hugo Ullík. Vedlé nich Bedřich Havránek krajinová zátiší s jemným citem do nejdrobnějších detailů vystihuje. Z generace mladší Karel Liebscher a záhy zesnulý Ant. Chittussi krajinu domácí znázorňují; u onoho ráz malebný, u tohoto nálada hlavními jsou živly. Příroda takřka nedotknutá rukou lidskou jest předmětem maleb a rytin Julia Mařáka, moře a pobřeží obrazů Beneše Knüpfera, v Římě dlícího.
Z oboru plastiky až do nedávna pouze sochařství v kameni pěstováno, teprve v novější době v kovolitectví a v mědi tepané šťastné pokusy se staly. Ve středu našeho století působili Josef a Emanuel Maxové (sochy na mostě pražském a pomníku Františkově). Ušlechtilou koncepcí vynikají práce záhy zesnulého Václava Levého (* 1826 – † 1870), přesným provedením sochy Ludvíka Šimka (* 1837 – † 1886) a Tomáše Seidana. Také pro plastiku dekorativní i figurální důležitou byla výzdoba Národního divadla, při níž hlavně Ant. Wagner a Boh. Schnirch se účastnili. Vynikajícím zjevem jest Josef Myslbek (* 1848), mistr neunavně a mnohostranně činný. Skupiny i postavy jeho jarou silou překypující (skupiny na mostě Palackého v Praze) nebo vznešeně klidné (Oddanost, sv. Václav, Ukřižovaný) vždy uchvacují. Jos. Mauder působí svými procítěnými pracemi, Celda Klouček švižným dekorativním směrem. V oboru podobizen a pomníků J. Strachovský jest činným. Četní sochaři hlavně výzdobě budov (Prašná brána, Museum zemské) sil svých propůjčují, jako Bernard Seeling, Ant. Procházka, Ant. Popp a j. Na mladší generaci umění Myslbekovo rozhodný má vliv, jenž u Ludvíka Wurzla a jiných přímých žáků jeho zdárně se jeví.
Srv.: Mikovec, Památky a starožitnosti země české: Památky archaeologické, články J. F. Vocela, Ant Rybičky, Ant. Bauma, K. B. Mádla, K. Chytila a j.; Mittheilungen der k. k. Centr. Com.; B. Grueber, Kunst des Mittelalters in Böhmen; Neuwirth, Gesch. der christl. Kunst in Böhmen; B. Matějka, Miniatury doby románské; Dlabacz, Allgemeines Künstlerlexikon; Patera a Tadra, Das Buch der Prager Malerzeche; články M. Tyrše a Ren. Tyršové, jmenovitě v »Osvětě«. Katalog výstavy retrospektivní a umělecké r. 1891. Chl.