O bídě lidské/Tři oběti
| O bídě lidské | ||
| Na jahodách | Tři oběti | Odkud pochodí klid a spokojenost? |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Tři oběti |
| Podtitulek: | Lokálková črta |
| Autor: | František Xaver Svoboda |
| Zdroj: | O bídě lidské. Uspořádala A. Hübnerová. Brno : nákladem Dobročinného komitétu dam, 1890. s. 135–145. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Do dělnického domku na kamenité stráni poblíž veliké továrny za podzimního, sychravého večera vstoupil volně, těžkopádně Eman Ponec. Dvéře z dvojitých jedlových, neohoblovaných prken, kteréž byl otevřel velkým, mědí zbarveným klíčem, zase pevně za sebou přirazil a usednuv na neforemnou palandu, svěsil hlavu a spustil volně ruce dolů, do nichž se mu rychle nalila krev. Žilnatýma, těžkýma rukama chvíli ani nepohnul.
Dělnický tento domek označen byl číslem 11, měl čtyři cihlové zdě, břidlicovou střechu, dvéře a dvě okénka, uvnitř pak tři dřevěné, obyčejné palandy s ulehlou, rozdrobenou slámou, částečně rozloženými starými kabáty pokrytou, na stěnách skrovný počet svátečního šatu zavěšeného nad každou palandou a v pravém koutě malá, kulatá, železná kamna.
Eman Ponec po chvíli škrabal nehtem nalepenou hlínu se svých kalhot, klátil nohama, pohlížel na kmitající zamazané těžké své boty, pokašlával a pak, nahnuv se k hlavám své palandy, vytáhl z pod slámy stříbrné hodinky pečlivě v koženém pytlíčku zastrčené, na něž se podíval. Bylo půl sedmé. Zastrčiv na to hodinky opět do hlav svého lože, vytáhl ze sousední palandy hrsť slámy, zmačkal ji na věchet, prohrabal v kamnech rošt a rozdělal oheň. Když se od slámy rozhořelo i několik kousků dříví, naházel do kamen uhlí, které leželo na podlaze pomíchané se slámou a pilinami, vlhké, zmoklé a z továrny potají odnesené. Pak vytáhl z druhého kouta prkenný truhlík, postavil ho na palandu a vybíral z něho hliněné talíře, nevelký železňák, kornout se solí, koření, jedno vajíčko, několik kousků ztvrdlého, nedojedeného chleba, lžice a podobné maličkosti. Byloť dnes na něm vařiti pro sebe a dva kamarády spolubydlící — střídali se každodenně v této domácí práci — „žebráckou“ polévku z tvrdého chleba.
Přinesl z blízké skalní studánky v železném hrnci vodu, pokryl ji pokličkou a hrnec postavil na kamna. Okamžik hleděl na pokličku, pak usedl na palandu, svěsil hlavu, spustil volně dolů těžké, krevnaté pěstě a naslouchal prskání mokrého uhlí i zvláštnímu hučení a syčení, jež bývá slyšeti vždy, kdykoli se hrnec se studenou vodou na horká kamna postaví.
Na to odhodil zamazanou čepici, otřel si vrchem ruky oči a zmalátněle ohlédl se okénkem ven. Stmívalo se.
Když byl konečně s večeří hotov a okoušel, je-li polévka dosti slaná, olizuje velikým dolením rtem a masitým jazykem lžici, vstoupili dovnitř dva soudruzi jeho Josef Ryčna a Karel Verner. Dali na jevo, že je zde příjemné teplo a že je polévku cítiti. Pousmívali se a odhodivše čepice, usedli na své palandy. Verner se hned na to natáhl na loži, vzal do rukou hliněnou misku se lžicí a když mu Ponec naléval polévku, míchal jí a foukal do ní. Ryčná seděl a natahoval obě ruce s miskou k těžkopádnému kuchaři se slovy:
„No, dej sem taky „žebráčka“. Však zejtra budu po výplatě doma a žena mi udělá pořádnou večeři. No, dej sem taky kousek žloutku — vida — nechal by si ho pro sebe! Tak — ale vařilo se to — aby člověk půl hodiny foukal!“
Jedli. V nestejném tempu slyšeti bylo troje hlasité chrstnutí plné lžice do úst, které v nóblejších kruzích úzkostlivě se umlčuje. V krátké chvíli měli misky prázdné, položili je vedle sebe na palandu a rozdělili se o bochníček měkkého chleba, který v modrém šátku v poledne přinesli od továrního pekaře. Nasolili si dírkovatou střídu a polykali značná sousta, krájejíce je příbramskými kudlami. Po této večeři se natáhli na palandy a asi čtvrt hodiny odpočívali, nemluvíce ani slova. Nejspíše vzpomínali na domov. Pak se nejprvé pozdvihl Ryčna, vytáhl dřevěnou dýmku z kapsy u záplatovaného kabátu, odklopil víčko u hlavičky, zastrčil do dýmky ukazováček a pak zafoukal do troubele. Z dýmky vyletěl bílý popel a po místnosti rozestřel se zápach po shořelém tabáku. Na to pozorně vytahoval z kapsy roztrhaný pytlík, poznovu dýmku nacpal, vytáhl z palandy dlouhé stéblo, seskočil ke kamnům a zapáliv stéblo dírkou ve dvířkách o rozžhavené uhlí, nesl je s postupujícím plaménkem třesoucí se rukou k tabáku své dýmky. Hned na to vyplňoval kouř celou místnosť. Ryčna si oddychnutím poliboval, zahodil stéblo a usednuv hbitě na palandu, statně kouřil. Ponec učinil totéž a Verner podotkl:
„E — dnes už si nezakouřím! Jsem špatně naložen. To ořechové listí mi tuze dobře nedělá. Hlavu mám na hoře jako podebranou!“
„No, zítra budeme doma. Žena ti pomůže — jen mlč! Je to přece jiné doma — tady se člověk válí v nepořádku jako kotě. Ale zítra — kluk mi přijde naproti — to je vám klučina — ten má rozum! Koupil jsem mu chundelatou čepici — to se vám mu se ženou nasmějeme — checheche!“ zasmál se Ryčna.
„Ale bože,“ řekl Ponec, „já mám se svými drabanty vyražení a nasměju se přes neděli až mne na spánkách bolí. Žena se ale s nimi chudák utahá, je slabá. No, zítra se zase s nimi uvidím. To se to pěkně po výplatě pokluše; no, už jen den!“
„Jen kdybych už byl doma; kdoví jak tam je, holčička mi postonává,“ podotkl Verner a díval se tesklivým, šedivým okem na kmitající plamének v kamnech. Venku byla již tma a světlo dohasínajícího uhlí poskakovalo kvapně sem tam. Verner si založil ruce pod hlavu a odvrátil hlavu.
Dokud Ponec a Ryčna nedokouřili plně nacpané dýmky, dotud hovořilo se volně o domově, po němž všickni stonali. Bůh ví po kolikáté opakovali všickni vlastnosti svých dětí a žen a dovedli vždy srdečně zasmáti se Ryčnovi, řekl-li, že svému kloučkovi koupil chundelatou čepici, že ji kluk tahá na uši a že říká, že je tatínkem. Šťastný otec se tak hlučně smál, až mu dýmka z úst vypadla. Tím způsobem se pozvolna o domácnosti své rozhovořili, až jim oči plály a ta chvíle, která se denně vracela, byla jim nejmilejší.
Dávno dokouřili již. Leželi na svých palandách nataženi, podřimujíce. Na zemi stály těžké jich boty a v kamnech dosud kmitalo dohořívající uhlí. Slabý proud světla ozařoval kusy hlíny na ohromných botách a kmital na záplatách těžkých kabátů, kterýmiž byli dělníci přikryti. Venku bylo zimavo a větrno a nedobře zasazenými okny i dveřmi vnikala zima dovnitř. Místnosť sama byla plna tabákového kouře, poplivaná, dusná, tak že přicházející sem čerstvý vzduch byl pravým dobrodiním pro tři usínající muže. Všichni ještě neurčitě vzpomínali na domov, v potrhaném předivu představ, které sem tam vypadávaly již, dosud kmitaly obrazy žen a dětí, až konečně nabývalo vše pohádkového, nelogického rázu. Verner těžce dýchal a za chvíli chrápal. Navykl si spáti na znak s otevřenými ústy, ve kterých mu dýcháním vyschlo a za chvíli každé vdechnutí provázeno bylo ostrým chrápáním. Tímto špatným návykem svým překážel kamarádům, kteří někdy dosti dlouho nemohli usnouti.
Verner již tvrdě spal. Ponec i Ryčna dosud byli v polosnění. Chvílemi se některý na palandě obrátil, znova se pečlivě zabalil do kabátu a snažil se usnouti. Konečně se utišili, námaha denní zanechala těžké unavení a to je přemáhalo; zdálo se, že usnuli.
Studený vzduch vnikal do vnitř štěrbinami v oknech a dveřích pravidelně a rychle. Ryčna, který ležel u vchodu nejblíže, cítil pozvolna zimu. Již již usínal, ale sychravé mrazení nedalo mu spáti. Znova úplně procitl, ač byl zmořený a ač se mu oči neodolatelně zavíraly, jako by měl na víčkách centy. Obrátil se, zabalil se těsně, ale v téže chvíli mrazilo ho na nohách, v nichž měl pakostnici. Vrtěl sebou neposedně, dýchal pod kabát, ale sychravý vzduch podzimní vnikal dovnitř neustále.
Ryčna se posadil; napadlo mu, jaká bude zima v noci? A zda ještě v kamnech hoří? Zda mají uhlí? A zda Ponec přiložil?
V železných kamnech dosud mrkal slabý plamének. Ryčna chvíli seděl se skrčenýma nohama, obličej položil mezi kolena a ruce ovinul kolem nohou. Cítil ospalosť a hned dřímal i v této nepohodlné posici. Po chvíli však pozdvihl opět hlavu a naslouchal; Ponec dýchal slabě a Verner chrápal, jakoby poblíž někde pilou kmen řezali.
Ryčna si promnul oči, odhodil kabát a slezl s palandy. Převrhl své boty a motal se ke kamnům. Otevřel přilehající dvířka železná a naházel do kamen uhlí. Pak si otřel ruce o kalhoty, uzavřel dvířka a odvrátil se od kamen. Při tom však zachytil o dolení menší dvířka, kterými se uzavírá přístup vzduchu pod uhlí a aniž by si co pomyslil, uzavřel je.
Zívl, prohnul se v kříži a hmatal kolem sebe, hledaje svoji palandu. Odvrátiv se od světla v kamnech, neviděl nic.
Na to vyskočil na svoji palandu, zavrtal se do slámy, zahalil se kvapně do kabátu, přikryl si i hlavu a uzavřel oči. Byl uspokojen, věděl nyní, že za chvíli bude v místnosti teplo; zaslechl syčení a praskání uhlí.
Ještě mu kmitla myslí vzpomínka na domov, na zítřejší cestu po výplatě, na ženu a kluka s chundelatou čepicí a hned na to, když byl za ně přeříkal malou modlitbičku, usínal.
Spali všickni tři. Ve tvrdém spánku neměli asi žádného snu, ale kdyby měli, jistě by to byla dojemná chvíle, jakou zítra mezi živými zažijí.
Ryčna, než usnul, neucítil zvláštního zápachu dusného kouře, poněvadž si zakryl hlavu a poněvadž rychle usnul.
Z kamen valil se dým. Zamezením přístupu vzduchu nemohl vyšlehnouti plamen, uhlí se dusilo, spousty kouře tlačily se křivými troubami plechovými i mezerami kolem železných dvířek. Za krátkou chvíli naplnila se neveliká místnosť nezdravými, jedovatými plyny a kouřem.
Nejdříve zasáhly tyto zkázonosné výpary neduživého Vernera. Ležel nejblíže kamen a měl úplně otevřená ústa, jimiž hltal celé dávky otravného plynu. Nejprv dýchal rychleji, neboť plíce chtěly více vzduchu, pak sebou pohnul, přehodil ruce přes sebe ke krku, jakoby ho zde něco tížilo. Hlavou však nepohnul. Jednotvárné chrápání jeho pozvolna sláblo, dloužilo se, pozbývalo ostrosti a hynulo, až zmizelo docela. V místnosti nastalo podivné ticho… otevřenými ústy Vernerovými nepohyboval se více ani sebe menší proud; hlava spočívala jakoby ve spánku, tělo se více nezachvělo a ruce zůstaly ztuhlé u krku, jakoby chtěly pomoci hrdlu, jež se asi zdálo hynoucímu býti sevřeno něčím.
Tou chvílí Ponec ze sebe vyrazil nesrozumitelný zvuk; bránil se zadušení, ale neměl více síly. Počínání jeho bylo zcela bezvědomé, neboť spal a procitnouti nemohl. Na to otevřel ústa a hltal po vzduchu — ale otravoval se ještě rychleji. Pak se schoulil na palandě jako klubko a za nedlouho se ztišil. Ztuhnul.
Na Ryčnu přišel zápas se smrtí nejpozději. Byl nejblíže u dveří, kudy přece trochu vzduchu vnikalo a měl zakrytou hlavu. Když byl konečně zasáhnut první opilostí, která i ve spánku vzrušuje, byli již oba jeho soudruhové ztišeni. Odhodil kabát a chtěl pozdvihnouti hlavu. Byla těžká a opojená; přece však cítil, že je místnosť naplněna dýmem a že se dusí. Vyrazil násilně dva zvuky, jakoby volal Ponce a Vernera, ale neslyšel ničeho. Bylo hrozné ticho. Rozhodil ruce, zaťal prsty do slámy a vytrhna celé věchty, přitlačil si je na obličej. Chtěl se násilně zbuditi, drhnul slamou obličej — ale byl opilý. Zmocnila se ho příšerná myšlénka, že je ztracen — pohnul se, vztýčil se a chtěl seskočiti ku dveřím. Zatočila se mu však hlava a on padl celou délkou těla obličejem na špinavou podlahu. Pocítil, jak se mu mozek otřásl. Ruce se sice opíraly o zem, aby se tělo vztýčilo, ale nazvedl se jen málo a zase padl dolů. Chvíli vždy ležel tiše, pak se začal křečovitě zpírati a po marném pokusu opět se ztišil. Konečně i on přestal se hýbati a těžké tělo jeho zůstalo ležeti na podlaze roztažené, obličejem do země a ztuhlé.
V dělnickém domku číslo 11 bylo tou chvílí divné ticho. Dým se dosud vyvíjel, ale bezmocně, na ony tři oběti neměl více pražádného účinku.
Ranní slunce, které vnikalo okénkem, osvětlilo divný ten obraz. Silné, roztažené tělo Ryčnovo, převržené jeho velké boty hlínou zamazané, v klubko zkrouceného Ponce a na znak ležícího Vernera s otevřenými ústy — vše bez hnutí, tiché, bez kmitu v očích i žilách. Započínal den, na nějž se tak nevýslovně těšili.
Nemám síly dále psáti. Trpčí čásť života nastává, při níž se ruka chví a srdce pláče. Příběh v domku byla jen rána, po níž následují dlouhé romány tří vdov a rodin, vražedná rána, jejíž praví mrtví teprve se objeví, až dopadne.