O bídě lidské/Odkud pochodí klid a spokojenost?

Údaje o textu
Titulek: Odkud pochodí klid a spokojenost?
Podtitulek: Črta ze života venkovského boháče
Autor: Miloslava Procházková
Zdroj: O bídě lidské. Uspořádala A. Hübnerová. Brno : nákladem Dobročinného komitétu dam, 1890. s. 146–154.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Není věru větší muky nad nudu a omrzelost života. Měj vše, co si srdce ráčí; odívej se třeba ve zlatohlav, choď po hladkých parketách, hov si na brokátě a požívej lahůdek, přece zřídka se zasměješ. Vše se ti omrzí, všeho se nabažíš. A tak bylo i panu Malinovi. Bylť muž postavení skvělého, a přece nikdy životem se netěšil. Dům jeho ve městě, byl z největších, statek na venkově z nejvýnosnějších — a přece byl nešťasten.

Jak to možno? myslíš si snad, milý čtenáři, toť byl snad nemocen?

Nikoliv, zdráv jako ryba, svěží a silen, ale — sám a sám, bez rodiny. Z mládí činil přemrštěné nároky, nebylo dívky, jež by se mu byla hodila: byla-li hezká, neměla dosti věna, a byla-li bohatá, nebyla dosti hezká aneb měla jinou vadu, a tak nebylo nikdy možno požadavkům jeho vyhověti, až minula doba na ženění nejpříhodnější a pan Malina zůstal svoboden, a ač těžce to nesl sám a sám, i jak říkal zbytečným člověkem na světě, což mylně i mnozí jiní tvrdí, již nemají vlastní rodiny. Ale jeho příbuzní nepokládali nutným z bludů takových ho vyvésti, byloť jim spíše vhod, že tak pan Malina málo o lidi se ohlížeje a s nimi se stýkaje nejsnáze všechen svůj ne nepatrný majetek mohl jim zachovati.

Setkáváme se s ním, anž právě si hoví na vysoké mezi, kdež vzrostlým žitem poněkud od žáru slunečního jest chráněn. Pravou rukou hlavu si podpíraje jest všechen natažen na mírném svahu i hledí lhostejně do údolíčka, jež malebně u jeho nohou se prostírá, podobajíc se s lidem v polích hojně se hemžícím pilnému včelinci. Tu svážejí se mandele, tam o závod váží se snopy, hotoví se mandele aneb stohy, aby obilí od blížící se bouře lépe bylo chráněno.

Když tak oči našeho hrdiny lhostejně semotam těkaly, utkvěly maně na malém skupení, jež nedaleko pod mezí se utvořilo. Byl to stařec s nůší na zádech, jenž sedě na kameně ze své torby kus chleba vyňav spokojeně na něm si pochutnával a opodál malé děvčátko, jež žádostivě k němu vzhlíželo. Dlouho nepovšimnul si stařec dítěte, konečně však přece utkvěl na něm svým pohledem a mimoděk se otázal:

„Máš snad hlad, dítě?“

Děvčátko přisvědčilo pokývnutím hlavičkou, načež stařec rozděliv svůj chléb, polovici mu podal. Děvčátko sáhlo po něm dychtivě, ale nejedlo, nýbrž hotovilo se k odchodu.

„Proč pak nejíš,“ pravil stařec, „když máš hlad?“

„Ach,“ odpovídalo děvčátko, „bratříček doma také hladoví, musím se s ním rozděliti.“

„Ale to ti málo zbude,“ namítal stařec.

„Je pravda,“ odpovídalo děvčátko na chléb se zadívavší, „ale přece nemohu ho sama snísti,“ a již opětně sebou hnulo, aby odkvapilo. Stařec však je ještě zadržel: „Počkej,“ pravil na spěch své kapsy prohledávaje, „snad ti ještě kousek přidám!“ a skutečně v okamžiku jí kousek podával. Nebylo ho mnoho, ale dívčin majetek přece se zdvojnásobil. Udiveně pohlíželo dítko v dobrotivou tvář starcovu váhavě po chlebíčku sáhajíc; jakýsi přirozený pud je poučoval, že nemá chlebíčka více přijímati. Když však stařec přívětivě mu pokynuv chlebíček do ručky mu vtisknul, přijalo ho s vděčným „zaplať Bůh“ a odkvapilo. Uspokojeně pohlížel za ním stařec chvíli, pak se zvedl a volně odcházel. Tvář jeho byla jasna a jevila takovou spokojenost, že se do ní pan Malina jaksi závistivě zadíval. Vždyť sám nepoznal dosud pocitu, jenž tak zjevně se obrážel ve tváři tohoto chuďasa. On, boháč Malina, majitel velkostatku a panského domu ve městě, člověk zdravím kypící a v nejlepších letech nudil se na světě, stýskal si, mně se býti člověkem nejnešťastnějším, jemuž radosť navždy byla odepřena, a tento vetchý stařec, jemuž sotva sousto zbývalo, byl tak vesel a šťasten!

Jak se to srovnávalo? Bylo to možno? Kde toho hledati příčinu? Takové a podobné myšlénky dlouho vířily nepokojnou hlavou páně Malinovou, i přiměly ho k tomu, že sledoval starce očima, až s očí mu zmizel. Setrvav pak ještě chvíli ve chmurném zadumání, zvedl se konečně i sestoupiv s meze volným krokem bral se k domovu, nepozoruje ani, že zatím silná vichřice se strhla a blízkosť prudkého lijáku věstila, jemuž ujíti více lze mu nebylo. Nedošel ještě ani prvního domku vesnice, když déšť v jednotlivých velkých kapkách na zemi se spustil a stále více víc houstna brzy v nejprudčí příval se vzmohl. Tak tak skočil ještě do otevřených dveří první chatrče, aby na chvíli se ukryl. Nikdy ještě nebyl vkročil pod střechu chuďasovu; ne snad že by byl zvláště hrdý, ale jsa rozmrzelý na vše, co ho obkličovalo, nevšímal si nikoho a ničeho. Byly mu tedy novým, nevídaným zjevem ty učmouzené stěny a temné kouty, z nichž všudy bída vyzírala, i ten vzduch, z něhož hlad patrně zaváněl. Hrůza se ho zmocnila. Všude bylo mrtvo a ticho. Otevřel dvéře od světnice. Na bídném loži téměř mezi hadry ležela tu chorá žena, na zemi batolilo se ušpiněné děcko, jehož zasmušilá ustaralá tvářinka udiveně na vstupujícím utkvěla. Mimo ty nebylo tu nikoho. „Bože!“ pomyslil si pan Malina, „jaké žalostné to divadlo!“ i zavřel rychle dvéře, aby mu unikl. Přecházeje pak v síni semotam dočekal se nejdůležitější osoby této ubohé rodiny. Za chvíli vstoupila do domu as dvanáctiletá dívčinka naskrz promoklá s otýpkou suchého chrastí na zádech. Od této dověděl se náš hrdina, že matka její i malého děvčátka ve světnici jest vdova již delší dobu nemocná, i že nemají ničeho, leč co sama vydělá aneb vyprosí.

„Co sama vydělá? Mnoho-li může as dítě takové napracovati?“ pomyslil si pan Malina a sáhl do kapsy, aby děvčátko obdařil několika zlatníky, jež pohledem na tolik peněz málem zkamenělo, pak ale rychle se vzchopilo: štědrému dárci děkovalo a k matce do světnice odkvapilo. Zatím déšť poněkud se zmírnil a pan Malina neváhal opustiti místo, jež mysl jeho tak značně vzrušilo.

Několik dní minulo mu nyní neobvyklým způsobem. Nebyl tak rozmrzelý, jako dříve, ale za to tím zamyšlenější. Poprvé v životě povšiml si hrubých nesrovnalostí a protiv v poměrech lidských a poprvé připadlo mu, že není snad v pořádku, žehrá-li na osud. Jakási zmatenosť zmocnila se jeho smyslů, zde poznal smutek a bídu žalostnou, tam též bídu, ale spojenou s veselím takořka obestřenou jasem slunečním, jakého on, boháč, sám nikdy nepoznal — jak tomu rozuměti? Jak to pochopiti?

Nevybřednuv ještě z těchto záhad, ale mnohem klidnější vyšel si pan Malina ze zámku a kráčel vesnicí, jež s obvyklou jeho zasmušilostí v dobrém byla souladu. Domy její byly bídny a chmurny, obyvatelé zasmušili. Prošed celou téměř až na konec, zastavil se náhle. Uslyšel prozpěvovati známý mu ač poněkud chraplavý hlas, jejž provázely rány dopadající sekery. Rozhlédnuv se spatřil ve dvorku chudé chaty starého muže dříví štípajícího, v němž ihned poznal starce, který s děvčátkem o chléb se rozdělil.

„Pomáhej Bůh,“ pozdravil pracujícího.

„Dejž tak Pán Bůh“, děkoval stařec ohlížeje se. „I poníženě ruce líbám, milostivý pane,“ pozdravoval vida pana Malinu, „to jsou k nám hosti,“ švitořil stařec dále dvírka ode dvoru otevíraje. „Jen se nevyrušuj v práci, starče,“ pravil pan Malina. „Zastavil jsem se jen proto, že slyšel jsem tě zpívati, mysle si v duchu: toť zajisté šťastný člověk, aneb ho snad potkalo něco zvláště milého, že je tak vesel?“

„Ba že šťastný, milostivý pane, a proč bych jím nebyl? Jsem sice chud i stár, ale přece ještě dosti silen, abych tolik si dobyl, čeho mi k živobytí třeba, a toho věru není mnoho, kousek chleba a hlt mléka mi postačí; mám-li více, rozdělím se o to s druhými. Ale, milostivý pane, neráčíte vejít a trochu se posadit?“ tázal se stařec přerušiv se náhle v hovoru.

„Bojíš se snad, abych ti spánek neodnesl, starče?“ usmál se pan Malina, „pak arci musím ti učiniti po vůli.“ S těmi slovy vešel pan Malina a usadil se na špalek stranou stojící. Stařec odporoval, chtěje mu přinésti židli ze světnice, ale pan Malina pokynul záporně rukou a usadil se. „Nech toho, starče, dobře jest mi tak. Pověz mi raději, co to zde máš,“ dodal ukazuje na všeliké rostliny na papírech rozložené.

„To jsou léčivé bylinky,“ odpovídal stařec, „sbírám je, abych jimi lidem ve všelikých chorobách posloužil.“

„Aha, rozumím, to jest tvoje živnosť, starče, není-liž pravda?“

„Nikoliv, milostivý pane, neprovozuji žádné živnosti více, jsemť sám, nemám žádné rodiny, pro niž bych peníze střádal. Nač mi také peněz, které po mé smrti bez toho všelijak by se rozkutálely? Dělím se raději o to málo, co mám, za živa s druhými, těše se tím, když někde jsem prospěl, když churavý tu a tam mými prostými léky pookřál. Jsem starý vojín, i mám některé zkušenosti, jimiž bližním prospěti se snažím, když jinak nemám, čím bych je obdařil. Ostatně těším se slovy svého nebožtíka otce, dejž mu Bůh slávu věčnou, jenž říkával, že je blázen, kdo dá víc než může, ale špatný, kdo nečiní ničeho, poněvadž není člověka tak chudého ani tak nepatrného, který bližním svým alespoň něčím nemohl by prospěti. Každý může býti užitečným svým způsobem a svým poměrům přiměřeně. Jsmeť prý lidé pouze správci svých statkův ať hmotných ať duševních a musíme z nich jednou účty klásti; nerad bych tedy, aby mi bylo vytýkáno, že jsem skrblil tím čeho mi prozřetelnosť popřála.“

„Toho se as nemusíš obávati,“ pravil pan Malina. „Jsi řádný muž, jak vidím, a činíš mnohem více, než by v tvých poměrech dalo se očekávati. Děkuji ti za poučenou. Vím nyní, odkud pochodí tvá veselosť a podivuhodná spokojenosť. Přičiním se, abych jich též nabyl. Poznávám již, že jsou všem přístupny, že jich každý může nabyti, jen když chce, ač o tom dosud jsem pochyboval. Opatruj tě Bůh, starče,“ končil pan Malina i povstal a stisknuv starci ruku odešel.

Stařec, náhlým jeho odchodem poněkud udivený, pohlížel za ním chvíli zmateně, pak obrátil se, zvedl sekeru a pokračoval ve práci. Pan Malina bral se zatím směrem k známé nám již chatě. I praví se, že od toho dne dostalo se ubohé ženě všeho potřebného ošetření. Za nedlouho pak zřízen jest ve vesnici slušný chorobinec, opravena a rozšířena chatrná školní budova, i přihlíženo k tomu, aby dítky pravidelně do školy chodily, což usnadněno chudým dítkám všelikým spůsobem. Vůbec začala pojednou zkvétati zapomenutá prve a bídná tato dědinka v každém ohledu. Vzorně vzdělávaná pole naplňovala sýpky rolníků hojnou úrodou, pečlivě pěstované stromy nesly hojně ovoce, dobře ošetřované kravičky čistotou jen se stkvěly i odměňovaly se pečlivým hospodyním dobrým i hojným mlékem, zkrátka všude bylo viděti hojnosť, všude jevil se blahobyt, spokojenosť i jasná, veselá mysl.

A pan Malina, jak bylo jemu?

Stýskal si ještě, že jest zbytečným člověkem na světě a byl ještě zasmušilý? Pochybujeme, tvář jeho to více neprozrazovala. Také nezbývalo mu na to času. Chodil mnoho se svým správcem, radě se s ním o tom i onom i navštěvuje s ním pilně rolníky i poučuje a pomáhaje, kde poučiti neb pomoci bylo potřebí. Tvář jeho nabyla tím znenáhla výrazu jakéhos utěšeného, vážného klidu, který arci často ustupoval živému účastenství, jež věnoval nyní pan Malina všemu, co ho obkličovalo.

Tak dožil se velikého věku milován jsa jako dobrotivý otec ode všech, již ho znali aneb jeho dobrodiní byli účastni a bolestně byl oplakáván, když konečně užitečnou svou pouť životem byl ukončil. Kéž jdou jeho šlépějemi všichni, jimž prozřetelnosť více popřála, než velké většině!