O bídě lidské/Na jahodách

O bídě lidské
Kůň	Na jahodách	Tři oběti

Údaje o textu
Titulek:	Na jahodách
Autor:	Gabriela Preissová
Zdroj:	O bídě lidské. Uspořádala A. Hübnerová. Brno : nákladem Dobročinného komitétu dam, 1890. s. 124–134. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Dočkaj, Lotuša, dóóóčkaj!“ zahouklo na louce pode mlýnem a osmahlá děvčica v čistých latou na latě pospravovaných hábkách, již ve škole pan učitel volal Klotylda Babúčkova, se s pootevřenými rty obrátila.

Vypjala krk a rozkřikla se pisklavým hláskem: „Tos ty, Francku — co chceš?“

Chlapčisko o málo větší ale zavalitější, silné, už bez odvety a oddechu k ní uháněl, až teprvé když ji dostihl, vyložil: „Pomohu ti sbírat. Slyšel jsem z kůlničky, jak ti mamička kázaly jít, hned bych byl s tebou šel, ale tetka mne poslaly ještě pro konévku vody na prádlo. To jsem se naběhl! Och“ — a rozklátil pravici s ošumělým klouboučkem, na němž jenom na pravém místě pyšnilo se nalezené zánovní pérečko z batysových růží, Franckův tajný skvost. Vyndal a zastrčil si je za odřené šnůrečky teprvé u louky; v dědině by mu je byli pacholci sebrali. Chladil klobouček, ale sám měl obličej tak žeravý, že nebylo na něm poznat ani nesčíslných důlků od neštovic. Tak vyhlížel trochu pohlednější než jindy, třeba byl i dnes stejně otrhaný jako lípa, rozcuchán i umazán.

Děvčica se od něho lišila, že by ji nikdo za jeho družku nepočítal. Byla také prostovlasá, že se jí šatka svezla s hlavy na šíji, ale hnědé lesklé umaštěné vlasy přilehaly poslušně k hlavě, jak jí je ráno mamička popravila, přirovnávajíc v lásce dceřinu hlavu k melounkovi a ovečce.

Těžko povědít, které z obou dětí bylo chudobnější. Matka Lotušina nebyla nikdy vdaná. Donesla si svoji děvčici z kraje ze služby, do malé komory bratrova stavení, jejíž obývání bylo jejím rodičovským podílem. Lidé z počátku na ně pohlíželi posměšně, bratr a švagrina ji pronásledovali výčitkami, ale časem to ustálo všechno, jenže nikdo neměl s nimi útrpnosti, kdyby si byla za sebe neb za děvčici někomu posteskla.

V zimě jim bývalo nejhůře, neboť na jaře, v letě i v podzim naskytla se občas polní práce, v lese bylo lze najíti sněženky, fialky, jahody, houby a brusinky, za něž bylo lze v městě, tři hodiny vzdáleném, stržiti nějaký groš. Proto dovedla si matka Lotušina i v letě odpírati a skládala si úsporu neutrativši nikdy za výživu více než rýnský za týden. Při tom si Lotušu čistě pořádala, posýlala ji do školy a učila ji na hadérkách, pohozenou bavlnou, jež bratrovi tkalci ze stávku odpadala, vyšívat. V jejich jizbičce zdál se Franckovi lepší svět, tam se nikdy nevadili.

Francek byl skotákův synek z horské dědiny a nuzní rodičové jej dali ku strýci Babúčkovi, aby tu mohl chodit do školy a později třeba tkalcovskému řemeslu se naučil. První rok dali příbuzným za to kozu, druhý dvě jehňata, svoje celé novoroční přídavky od obce — nicméně Francek měl už ten osud, že se mu vedlo všude tvrdě. Každý ho otloukal jako pláně; doma velký bratr pastuška, a potom měl ještě tři mladší bratry a malou sestru, jež musel opatrovat a za něž co chvíla dostával. Zde zase měl strýc jen málo dětí, dvě děvčata přibližného s ním stáří, ale to byly zlé sestřenice — nadávaly mu peršavých a rapavých, a vlasy že mu stojí jako ježkovi a občas strýc i teta se na něho nazlobili.

No, je pravda, Francek byl nehezký a ke všemu, jak už jsem podotkla, byl chudák otrhaný jako lípa, neboť rodičové mu nemohli více koupit než jeden skrovničký oblek ročně — a což to bylo na klučisko, jenž neměl na světě jiného než vrabčí volnost a důvěru Lotušinu. Také neměl koho, kdo by byl na něho pospravil, tetka strýcova myslila, že nemá kdy, a druhá teta, matka Lotušina, byla taková nevšímavá. Naučila se to, když ji všichni lidé opustili, žíti si jen pro sebe a svou děvčici.

Z počátku nebylo dětem kdy mnoho rozprávět, stoupali do příkrého vrchu, na nějž spěchem se šlo hodinu až k svatému Antonínku, kde počínaly jahody. Až když došli k pivoňkovému sloupku, na němž byla přibita kaplička s obrázkem svatého Antonína, zastavila se Lotuša, položila plecháček na zem a po ní Francek vstiskl pod paži klobouček. Přeříkali pošeptmu otčenášek a po tom se chlapec ozval: „Kudy včil?“

„Na pasece už ničeho není,“ odvětila Lotuša, „půjdeme jen tak mezi stromy hledat, kam může slunéčko, víš?“ Ale přece se sehnula a dívala se bedlivě kolem a s ní Francek.

„Kdybychom donesli plný plecháček, víš kolik by se zaň v městě mohlo dostat?“ prohodila ještě.

„Kolik?“

„Dvacet ai třeba čtyryadvacet krejcarů.“

„Panečku, však je ale veliký.“

„No je; ale už jsme ho jednou s mamičkou nasbíraly. V loni, to jsme měly štěstí. To jsme mívaly každou neděli belešky. Jedly jsme je dva dny, v neděli a v pondělí…“

Franckovi došlo něco líto — to že za té řeči vytáhla Lotuša skývku chleba z pod kazaječky a kousala i polykala jej chutno, aniž by jemu dala drobítek. On tak dobře jako ona nejedl jak v poledne. Ona tu skývku dostala, jak došli ze školy, a on že za ní chvátal, nedostal ničeho.

Ale nevyčetl jí to. Zeptal se jen tak, aby nevěděla, co si myslil: „Co jste měli k obědu?“

„Chleba s tvarohem — a večer budeme mít podmáslí. Mamička dnes u struhy prala.“

„To já vím — a my jsme měli krupkovou polévku s pokrájenými brambory…“

„Podívej, to jsou lidi, všecko poberou, ani jedné jahody už tu nikde není…“ posteskla si Lotuša marně pátrajíc.

„To oni umějí — a tož pojďme odsud. Podlezeme boroví.“ A Francek již se vtáhl jako kočka pod větve téměř k zemi splývající

Děvče chvilinku váhalo, ale potom se bez námitky pustilo za druhem. Ale když vylezli konečně na proklestěnou cestu a Lotuša prohlížela úzkostlivě suknici, shledala na ní tři trhliny a čtvrtá byla na rukávě.

„Ježíši, tož vidíš, Francku, kudys mne to vedl…“ posteskla si a slzičky jí vyskočily do očí, „co já jich teď dostanu…“

„Však mamička tě nikdy nebije.“

„Ale poví: Tys urobila škody — jsme tak dost chudobny… Hloupá jsi — a jiného mi ještě poví… Och Ježíši…“

Franckovi se srdce svíralo. „Ale to neurobily borovice, tos došla na trní…“ omlouval smutně. „Já si také o ně rozškráb líco…“

Opravdu, od ucha až po bradu táhla se mu zakrvavělá čára. Lotuša se jí zděsila, zapomněvši svojí strasti.

„Otři si to lupínkama — to se ti zahojí…“ těšila zase jeho a sama se shýbla, aby mu jich natrhala. V tom se jí v zorničkách v temné zeleni odrazily tu a tam rozseté červené bodečky… Děti zajásaly a zapomněly na doktorování. Francek poskočil a už se na dně plecháčku ocitlo pět jahůdek. Jednu vstrčil do úst.

„Nejez, Francku, já si ani jednu nevezmu…“ napomenula Lotuša vlídně.

„Však to byl jen takový zelenáč. Ale vidíš, že jsme podlezli borovinu, to bychom se byli našli kolem vrchu až z druhé strany.“

„Tolik je jich tu, ale málo zapálených. Škoda, ale budem si to místo pamatovat; nepovídej o něm nikomu.“

„Ne — podívej — plná hrsť…“

Lotuša chtěla něco odvětit, ale slova jí uvázla v hrdle.

Několik kroků před nimi se objevil hajný a rozkřikl se na ně: „Co tu děláte! Kdo vám to dovolil! Kule a granáty — jestli vás chytím!“

Byl to jen zlý žert, ale obě děti zbledly jako křída. Francek uskočil a už byl zase pod borovím, ale Lotuša zůstala klečet na trávě jako zkamenělá. „Ježíši — pět ran Krista pána…“ zajekotala — „Francku — plecháček…“

Po tomto zabědování nadchla Francka hrdinnost. Vylezl a skoky zaječími dostihl plecháček a po tom se octl u družky. „Pojď, podlez — neboj se — on se za námi nepustí…“ šeptal jí chvatně, sám se na celém těle chvěje.

„Já nemůžu. Ježíši Kriste, on mi sebere šátek…“

To už zaslechl vojenským krokem se sem blížící hajný a prázdné kousky jeho vousatých lící nadzvedly se tvrdým úsměvem.

„Stůjte!“ zakapráloval si ještě. „Co tady děláte?“

„Sbíráme jahody, poníženě prosím —“ zaplakala Lotuša, co zase Francek tlukotem srdce oněměl.

„Jahody? — Já myslil, že tady sbíráte dukáty…“ odvětil hajný posměšně, ale tu již děti pochopily, že jim ničeho neudělá… Přecházel je dlouhým těžkým krokem — ani se neohlédl.

„To jsem se lekla,“ vzpamatovala se Lotuša, když již ho nebylo k spatření.

„Já ne,“ troufal si Francek, „proto bych mu byl před očima utekl. A o dukáty se bojí — hloupý…“

A sbírali dál v pravo i v levo, že by se byl po nich paběrky nedohledal. Ale šlo to ztuha. Na každém keříčku sotva jedna zralá jahoda. Nemohlo sem tak dobře slunko jako na paseky.

Uplynuly jim za mírného zaraženého povídání a pilného se shýbání a lezení sotva dvě hodiny, když se rázem začalo zatmívat.

Podívali se oba na oblohu.

„Slunko ještě neslezlo se světa, třeba ho vidět není…“ mínil Francek — „ale…“

Nedopověděl. Zahřmělo jako kdyby železnými koulemi sypal.

„Musíme utíkat domů, bude snad pršet…“ řekla Lotuša a pootevřené rtíky se jí pohybovaly. To už zase Francek poznal, že se bojí.

„Ty se všeho bojíš“ — mínil ji potěšit, — „doběhneme domů jak nic. Ale musíme zase borovím — jen tou řádkou ne co prvé. Tudy pojď.“

Lotuša až dojemně poslušně chopila plecháček, podívala se do něho, že je asi po třetinu naplněn, potom si stáhla na hlavu šátek a lezla volněji než Francek pod borovicemi, plecháček posunujíc před sebou.

Když na pasece vylezli, už se nedívali, co na sobě potrhali; tmělo se až k strachu, stromy sebou jaksi hýbaly a oběma se zdálo, že by je mohly chytnout, do větví svinout…

„Utíkej,“ šeptal Francek chvějně a chopil družku za bok kazaječky — „s kopca se to dobře utíká…“

V tom zase zarachotilo a v nadzvihnutých očích se jim švihl klikatý blesk.

„Och, och — Ježíši,“ třásla se Lotuša.

„To ono zahřmělo… neboj se,“ vysvětloval šeptem pořád Francek, jakoby se bál nahlas promluvit. „U nás na salašce ještě víc hřmělo… Tos měla vidět!“

Ale cukl sebou, když nový rachotící blesk před nimi se zajiskřil.

„Pán Bůh s námi a zlé pryč… Udělej Francku kříž…“

„Já udělal — už kolik. A kam to chceš obracet?“

„K svatému Antonínku…“

Francek neodmlouval, ale když se octli u sloupku a schoulili se u něho, že měla Lotuša hlavu na jeho rameni, ozval se nutě se k obyčejné řeči: „Kdyby tak měl ten svatý Antonínek kapličku s výklenkem a oltářem jako má svatá Trojice v Libějicích u lesa, to bychom se dobře schovali…“

Lotuša neodvětila. Nadzvedla na Franckově rameni hlavu, ale v tom již zase chopila ho křečovitě oběma rukama za límeček u krku.

Franckovi usedlo srdce; tušil, jak v novém rachocení hromu nedaleko nich do dubiny něco žeravého slétlo, zasršelo — — a svět se rozbíjel… Za tím hned ho mokřilo po hlavě, lících, na nohou, strhl se lijavec a Lotuša — — ani ji udržet nemohl, jak se k němu schovávala; byla těžká jako kámen…

„Lotušo — Lotuška…“ přicházel k řeči a třásl omdlelou družkou — ja-ja-ja-ja — och!…“ a teď teprvé Francek dovedl zaplakati hrůzou a úzkostí mocně, že se jeho nářek daleko široko rozléhal. Lidé ho nezaslechli, nikdo nepřišel na pomoc — ale ten svatý obrázek na sloupku nad nimi bděl. — Když otevřela Lotuša oči, rozeznala nejprvé kapličku a potom teprvé hlavu hořekujícího Francka… Oči její se zvětšily v jasnícím se večeru němou otázkou.

„Už koukáš — už koukáš?“ jásal a plakal Francek zároveň — „už i pršet přestalo. Půjdem dom — pojď — můžeš jít?“

A vstával sám z předlouhého klečení a ještě tolik síly mu zbylo, že děvčici nadzdvihoval.

„Celá jsem zmoklá…“ přicházela Lotuša k řeči, „a kde jsou nasbírané jahody?“

Těm se nestalo v plecháčku ničeho, jen trocha vody se z nich slila… Koupila je druhého dne v městě na trhu tlustá kuchařka v bílé zástěrce a čepečku za deset krejcarů. Dostaly se potom o slavnostní svačině paní fabrikantové na pěkný stůl do křišťálových kalíšků se šampaňským vínem. Pluly na jeho šumných vlnkách smavě, rozpustile, zapomněvše dočista, kolik dětských kroků, slzí a tlukotů srdečních je sem za deset krejcarů bylo provodilo…