O bídě lidské/Kůň

O bídě lidské
Vzácní lidumilové	Kůň	Na jahodách

Údaje o textu
Titulek:	Kůň
Autor:	Josef Merhaut
Zdroj:	O bídě lidské. Uspořádala A. Hübnerová. Brno : nákladem Dobročinného komitétu dam, 1890. s. 118–123. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: kůň

Kůň „Alfréd“ a jeho pán, Hugo Straschwitz, jeli na procházku. Vybrali si k tomu překrásnou chvíli. Právě sprchlo, a nyní ve čtyři hodiny za sychravého odpoledne voněl propláchnutý vzduch i v zastrčených městských ulicích.

Jeli Jodokovou třídou, kolem kostela sv. Tomáše ke kolišti. Čárky země mezi dlážděním byly ještě černé a navlhlé. Listí na zaprášených stromech u cesty bylo do zelena umyté, a ještě na něm leckde u špiček visely kapky srpnového deště. I na střechách ještě leskly se v slunci veliké mokré skvrny, od nichž z daleka oči přecházely. Ale nebe bylo už celé modré, tak neobyčejně modré a čisté.

Alfréd — kůň — si spokojeně odfrkoval. Roztahoval chřípí, pohazoval zastřiženým ohonem a drobounce cupal po vlhké půdě. Byl to hnědák ušlechtilého plemene, jedno z těch bujných a nesedřených zvířat, z nichž křičí každým pohybem neskrocená síla a divokosť přírody.

Alfréd — kůň — byl také dokonale šťastnou bytostí. Pan Hugo Straschwitz, kterého denně nosíval na procházku, nedal mu ublížit. Alfréd nebyl Ještě nikdy zapřažen, a nikdy ještě nenosil těžšího břemena nežli byl pan Hugo, syn továrníka Straschwitze.

*

Pan Hugo si zapálil doutník, nějakou vzácnou specialitu. Modrý dým táhl se z cigára vzhůru do prochladlého vzduchu… Kůň cupal zvolna dále. Najednou ho mladý Straschwitz zadržel.

Bylo by se málem stalo neštěstí.

Prostředkem ulice šel nějaký muž s rakví na hlavě. Byla to truhla zcela jednoduchá, žlutá, s černým křížem uprostřed. Ale byla taková příšerně dlouhá a úzká. Člověku maně napadlo, že tam položí mrtvolu nějakého vyčouhlého, vyzáblého a vyschlého souchotináře.

Ten člověk, který nesl rakev, se svým břemenem se ovšem těžko mohl ohlížet, kdo za ním jede. Pan Hugo se díval za kotoučem vonného kouře k modrému nebi. A kůň Alfréd, bujný Alfréd, nemohl přece míti všude oči. Tak se stalo, že vrazil svojí nepoddajnou hlavou do člověka s rakví.

Truhla spadla tomu muži s hlavy na zem a divně zaduněla. Víko s ní slítlo a kotouč hoblovaček, které měl mrtvý dostat pod hlavu, zapletl se koni mezi kopyta.

Pan Straschwitz zaklel. Rakev, jak dopadala k zemi, škrábla Alfréda — koně — po pravé pleci. Zvíře se vztýčilo na zadní nohy.

Člověk, který nesl rakev, rychle si přitlačil obě rozevřené dlaně na hlavu. Byl to přirozený pohyb sebeobrany proti vzepřenému koni. Pan Hugo koně „Alfréda“ strhl, a divoké zvíře nepokojně poskakovalo, vyhazujíc zadními kopyty. Z tlamy mu teklo plno bílé pěny, a veliké bílé zuby zuřivě drtily želízko udidla.

„Co pak nedáte pozor, člověče!“ zakřikl Straschwitz na chudého muže.

Byl to člověk starý, vysoký, hubený a sehnutý — takový, jakoby ta strašlivě dlouhá a úzká rakev byla pro něho. Stál u cesty utíraje si čelo šátkem. V jeho vybledlých modrých očích byl v té chvíli podivný výraz, který byl směsicí smutku, leknutí a úcty zároveň. A pod očima měl chudák vyplakané pruhy, takové modré široké skvrny, už hodně pročervenalé, jakoby měla z nich krev vyskočit.

Neříkal nic a jenom nadzvihl svoji spláclou šedivou čepici.

„A, to jste vy, Hojer!“ řekl líně pan Hugo. Poznal dělníka z otcovy továrny, která vlastně už byla továrnou jeho.

„Co pak děláte, Hojer! Proč nejste ve fabrice?“ dodal hned na to.

„Prosím, žena mi umřela. To je pro ni truhla,“ řekl Hojer.

„So? Na das is’ schön! Tak vy jste vdovec, Hojer! To se budete ženit, co?“

Hojer se podivně usmál. Máchl rukou, a najednou si ji přitiskl na oči.

„Takovou už bych nedostal, milostpane! Šak ji znali. Dělala také u nich ve fabrice. Ešče před včerejškem dřela — nepřirovnávaja — jako kůň. Večer ji to chytlo, — měla souchotě — a do rána byla na desce.“

„So, so! Na — to si seberte truhlu, Hojer, a po druhý dát pozor, ať mi koňa nezabijete!“

A pan Straschwitz poplácal Alfréda po krku i po hlavě, vypouštěl zvolna, s jakousi virtuosní lhostejností kotouč modravého dýmu z drahého doutníku do vzduchu a jel dál.

Hojer položil víko na rakev. Smáčklo mu to srdce i hrdlo, jak to podivně zadunělo. Víko bylo zamazáno blátem, a spodní, téměř neohoblované prkno rakve bylo celé mokré a špinavě žluté, jak padlo do kaluže.

Hojer vyzdvihl rakev svýma kostnatýma dlouhýma rukama na hlavu a motal se k domovu. Byl jako slepý, před očima měl jako celé chuchvalce mlhy, v hrdle a v chřípí ho pálilo.

Kůň „Alfréd“ cupal pořád nedaleko před ním. Na jedné přední noze visel mu ještě motanec hoblovaček z Hojerovy rakve. Ale vykračoval si hrdě, vesele, bujný a neskrocený, nesedřený a vypasený.

Snad to svým zvířecím pudem vycítil, že jde Hojer za ním. A snad mu chtěl dokázat, že lidská huba je nevymáchaná huba, a že srovnání „dře se jako kůň“ je velice perfidní.

*

Ale jsou různé druhy koní.

Jak jeli dál, někde na Tereziině kolišti, na na silnici mezi domy a parkem, postavilo se jim zase něco do cesty. Veliký zástup lidí tlačil se kolem nějakého výjevu. Před „Alfrédem“ se davy ty rozstupovaly a pan Hugo se svým věrným koněm octl se tak hned u samého výjevu.

Bylo to divadlo velice smutné. Uprostřed cesty ležel natažen kůň, už více mrcha nežli živé zvíře. Ležel před vozem, na němž byl naložen kámen. Jeden postraněk byl přetržen a za druhý zvíře ještě bylo uvázáno k váze. Silný vozka sekal do koně bičem, volaje:

„Vstaneš, hej! Vstaneš! To ona vždycky tak dělá, bestie líná!“

Ale kůň nevstával. Přivíral očí a těžce oddychoval. Bylo vidět všechna jeho žebra, pod nimiž vnitřnosti při prudkém oddychování se zrovna házely. Najednou kůň nadzvedl hlavu a zacukal nohama. Pak ještě několikrát uhodil tlamou do rozblácené půdy, křečovitě zahekal a slabě zakýval zadním kopytem.

Bylo po něm.

„Armes Thier!“ zašeptal pan Hugo, drže doutník mezi zuby.

Zvíře leželo na zemi hubené, kostnaté, s ranami na nohách a s krkem od chomoutu odřeným. Byl to takový nádenický kůň, sedřený až k smrti.

A teď se stalo něco zvláštního.

Alfréd, panský kůň, maje uzdu popuštěnu, natáhl krk a shýbl svoji krásnou, vyčesanou hlavu až k mrše nebohého kamaráda z kasty chudých. Rozevřel chřípí a očuchával silně jeho hlavu, krk i plece. Cítil smrť.

Jeho oči při tom byly nevýslovně smutné. Potom natáhl zase krk do výšky a stoje pokojně, schlípený, jakoby se chvěl nějakým očekáváním ran bičíku svého pána, silně, táhle a truchlivě zaržál.

*

Pan Straschwitz přitáhl koni uzdu a jel dále. K mrše sbíhali se lidé, děti, chůvy, strážníci a vojáci. To bídné zvíře mělo sensační smrť.

A jak pan Hugo, kouře svůj doutník, zahýbal s Alfrédem do třídy Františka Josefa, uprostřed cesty, vyzářené po celé šířce paprsky odpoledního slunce, kmitala v dálce ještě postava velkého hubeného muže, který nesl rakev, příšerně dlouhou a úzkou rakev pro svoji ženu, dělnici, jež dřela se po celý svůj život a zemřela někde v zastrčené komoře, nepozorována, nevzbudivši svoji souchotinářskou smrtí pozornosť ani v nejbližším sousedství.