Nový hrabě Monte Kristo/V Boce Kotorské
| Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne | ||
| Různé příhody | V Boce Kotorské | Zápletky |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V Boce Kotorské |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 195-210 Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Pachmayer |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Náhodou, jež má v událostech na zemi naší hlavní úkol, setkaly se v Dubrovníku rodina Bathoryův i rodina Toronthalova. Nejen však že bydlily obě v tomtéž městě — vyhlédlyť si i tutéž čtvrť.
Bylo tudíž pochopitelno, že Sava Toronthalova i Petr Bathory záhy se setkali — i zamilovali … Petr, syn muže, jejž zrada uvedla v náruč smrti, Sava, jež byla dcerou zrádce!
Doktor Antekirtt, když jej mladý inženýr opustil, pravil sám k sobě:
„Petr odchází s nejlepší nadějí, a naději tu, kteréž dosud neměl, já sám v něm vzbudil.“
Byl doktor Antekirtt mužem, jenž se nebál vejíti v nevděčný zápas proti osudu? Cítil se dosti mocným, aby životem lidským vládl dle své vůle? Měl dosti té síly a vytrvalosti mravní, kteréž jest potřebí, aby moc osudu byla zlomena?
„Ano, chci zápasiti!“ zvolal. „Láska taková jest zločinem a hnusem. Kdyby se Petr Bathory, stav se manželem dcery Silasa Toronthala, dověděl někdy pravdy, nemohl by pomstíti již svého otce! Nezbývalo by mu, než aby se ze zoufalství usmrtil … Řeknu mu tudíž vše, bude-li toho potřebí … Řeknu mu, co rodina Toronthalova rodině jeho učinila… Lásku tu, nechť je způsobem jakýmkoli, zmařiti musím!“
A věru manželství mezi dcerou zrádce a jeho obětí bylo by bývalo odporné.
Pamatujeme se, že doktor Antekirtt v hovoru svém s paní Bathoryovou vyprávěl, jak tři náčelníci spiknutí terstského stali se obětí hnusné intriky, jež při líčení byla odhalena a kterouž mu jeden ze strážcův věže Pazinské byl prozradil.
Rovněž víme, že paní Bathoryová z příčin závažných o zradě té synu svému se nezmínila. Neznala ostatně její původce. Nevěděla že jeden z nich, bohatý a vážený, bydlil v Dubrovníku, několik kroků od jejího obydlí, v třídě Stradonské. Doktor Antekirtt však jí zrádce ty nejmenoval. Proč? Nepochybně proto, že neuznával dosud dobu za vhodnou, aby byli odhaleni.
Avšak znal je dobře. Věděl, že bankéř Silas Toronthal byl jedním z těchto zrádců a Sarkany že byl druhým. Jestliže paní Bathoryové a synu jejímu ničím více se nesvěřil, učinil tak proto, že spoléhal na přispění Petra Bathorya, a že hodlal získati jej též pro dílo spravedlivé odplaty, jež měla stihnouti zrádce otce jeho, a že chtěl ve spolku s ním pomstíti i oba své přátele, Ladislava Zathmara a hraběte Matyáše Sandorfa!
Kdyby byl více řekl synu Štěpána Bathorya, byl by srdce jeho zlomil.
„Budiž!“ pravil však nyní. „Nelze jinak! Srdce to zlomím!“
Když se byl doktor Antekirtt takto rozhodl, zbývala otázka, jak úmysl svůj provede. Měl odhaliti paní Bathoryové nebo synu jejímu minulost bývalého bankéře terstského? Leč měl hmotné, nepopiratelné důkazy jeho zrady? Nikoli, poněvadž Matyáš Sandorf, Štěpán Bathory a Ladislav Zathmar, kteří jedině mohli podati důkazy takové, byli mrtvi. Měl rozšířiti po městě zvěst o onom hnusném činu, aniž by dříve o něm zpravil rodinu Bathoryovu? Ano, to by stačilo, aby mezi Petrem Bathorym a Savou Toronthalovou utvořila se propast nová, a sice tentokráte v pravdě nepřeklenutelná. Avšak jakmile tajemství to bylo by odhaleno, hleděl by Silas Toronthal zajisté Dubrovník opustiti.
Doktor Antekirtt nechtěl však, aby bankéř zmizel. Bylo nutno, aby zrádce zůstal v dosahu moci mstitele a stále téměř na očích jeho, až by nastala hodina odplaty.
Za tím účelem musil doktor dáti událostem průběh zcela jiný, než jak si jej dosud představoval.
Když byl důkladně uvážil důvody pro i proti otázce, kterouž zodpověděti hodlal, rozhodl se, nevystoupiti přímo proti bankéři, avšak jednati přece pokud možná nejspěšněji. Především musil vzdáliti Petra Bathorya z tohoto města, kde cti jména jeho hrozilo nebezpečí. Ano, musil se pokusiti odvésti jej tak daleko, aby nikdo stopy jeho již nalézti nemohl. Jakmile by jej měl ve své moci, mohl mu říci vše, co věděl o Silasu Toronthalovi i jeho spoluvinníku Sarkanym a přiměti jej takto k účastenství při díle odplaty.
Ni jediný den nesměl však býti ztracen.
K účelu tomu povolal doktor Antekirtt depeší, zaslanou z Dubrovníka, jednu z nejrychlejších lodí svých do zálivu kotorského, ležícího jižně od Dubrovníka, na konci Dalmácie. Bylať to jedna z podivuhodných lodí, tak zv. „thornycrofts“[red 1], kteréž byly vzorem moderním lodím torpédovým. Jedenačtyřicet metrů dlouhá, štíhlá, na obou stranách zašpičatělá, ocelová tato loď o nosnosti sedmdesáti tun neměla stěžně ni komínu, nýbrž na povrchu, nad vodou vyčnívajícím, jen rovnou plochu a kovový domek s čočkovitými otvory, jenž sloužil kormidelníku k pobytu a neprodyšně uzavřen býti mohl, když by stav moře toho vyžadoval. Loď tato mohla i proti větru a při bouřlivém počasí rychle ku předu se pohybovati, aniž by pro vysoké vlny ztrácela času. Majíc rychlost větší nežli veškeré torpédové lodice Starého i Nového světa, mohla uraziti za hodinu snadno padesát kilometrů. Díky rychlosti této vykonal doktor Antekirtt na ní při různých příležitostech mnohé podivuhodné a překvapující plavby. Tím lze i vysvětliti, že připisován mu dar, že skorem v téže době všude může se objeviti, neboť stalo se na př, že náhle zmizel ze souostroví řeckého a v době poměrně velmi krátké objevil se na druhém konci moře Středozemního.
Mezi loďmi „thornycrofts“ zvanými a mezi loďmi doktorovými jevil se však ještě pozoruhodný rozdíl. Kdežto prvější pudila v před pára, byla na lodích doktorových prostředkem zvláštních, jím vynalezených akkumulatorů hnací silou elektřina; v akkumulatorech těch bylo možno elektřinu nashromážditi s napětím takřka nekonečným.
Rychlé lodi ty měly vesměs název „Elektrika“ a byly číslovány, aby se vzájemně mohly rozeznávati. A tu byla to loď „Elektrika č. 2 “ , jež doktorem Antekirttem telegraficky byla povolána do Boky Kotorské.
Doktor, dav rozkaz ten, vyčkával okamžiku činu. Zároveň zpravil Pointa Pescada a Kapa Matifuu, že bude míti v době nejkratší potřebí jejich služeb.
Není třeba ani podotýkati, že oba přátelé byli šťastnými, že konečně jim bude poskytnuta příležitost, aby oddanost svoji doktoru i skutky dokázali.
Jediný jen mrak vrhal stín na radost jich, s jakou zprávu tu přijali.
Pointe Pescade zůstati měl v Dubrovníku, aby střehl dům Toronthalův v třídě Stradonské i skromný domek, paní Bathoryovou obývaný, kdežto Kap Matifu měl následovati doktora Antekirtta do Kotoru. Musili se tedy odloučiti — po prvé po tolika letech, křeréž v bídě, avšak vždy spolu strávili. Protož v duši Kapa Matifua vzbuzen nepokoj a zármutek, jakmile se dověděl, že má opustiti svého malého druha.
„Buď trpěliv, Kape můj,“ pravil mu Pointe Pescade. „Nebude to dlouho trvati. Jen co se napínavý děj odehraje, a vše bude odbyto! Nemýlím-li se, chystá se náš výtečný vůdce provésti znamenitý kousek, v němž přidělen nám bude slavný úkol … Věř mi, nebudeš míti příčiny stěžovati si!“
„Soudíš tak?“
„Ano, jsem si tím jist! Milovníka nebudeš ovšem při tom hráti. Povaha tvoje není dle toho, ač jsi u ďábla, velice citlivým. Také úkol intrikána bude ponechán jinému. Ty máš pro to tělo příliš objemné a tvář poněkud dobráckou. Budeš představovati však dobrého genia, jenž ve chvíli rozhodné se objeví, aby bezpráví potrestal a ctnost odměnil!“
„Tak tomu tedy bude, Pointe?“ tázal se Kap Matifu.
„Ano, právě tak. Již tě vidím při úkolu tom, Kape můj! V okamžiku tom, kdy zrádce nejméně se toho naděje, objevíš se s obrovskýma svýma rukama — stiskneš jej pouze, a vše bude rozhodnuto. Nebude-li práce tvá dlouhá, bude za to záslužná, a co peněz i pochvaly si při ní získáš!“
„Snad díš pravdu,“ odvětil obr, „leč nežli k tomu dojde, budeme se musit rozloučiti!“
„Ano, avšak snad jen na několik dní! Slib mi, že budeš i v nepřítomnosti mé pečovati o to, bys nezhubnul! Jez šestkráte denně jako dosud, a vzrůstej stále, Kape! … A nyní sevři mne již ve svých ramenou, aneb učiň tak jen na oko, jako na divadle, jinak bys mne mohl v náručí svém udusiti … Ó, jest potřebí, abychom si navykli hráti ve světě stále jen komedii! … Obejmi mne ještě jednou, druhu můj, a nezapomeň na svého malého Pointa Pescada, jako já rovněž nikdy nezapomenu obra Kapa Matifua!“
Tak se loučili dojemně oba přátelé, když se navzájem musili opustiti.
Kapu Matifuovi svíralo se opravdu bolestně srdce a nepokojně bušilo v nepokojných prsou, když osaměl na palubě „Savareny“. Týž den ubytoval se totiž — na rozkaz doktora — Pointe Pescade v Dubrovníku, maje uloženo, aby nespouštěl s očí Petra Bathorya a aby střehl dům Toronthalův: slovem, aby o všem závažnějším, co se v Dubrovníku dálo, doktoru Antekirttu zprávy podávali.
V době té, kterou Pointe Pescade trávil ve čtvrti stradonské, byl by se musil nepochybně setkati s cizinkou, jíž od osoby jiné byl uložen týž úkol jako jemu. Bylo by se tak stalo zajisté, kdyby Marokánka, když odeslala telegrafickou depeši, nebyla opustila Dubrovník a nebyla se odebrala na místo předem smluvené, kam i Sarkany měl přijíti.
Pointe Pescade nemusil se tudíž obávati žádných překážek a vykonával svůj úkol s důvtipem a chytrostí mu přirozenou.
Petr Bathory netušil zajisté, že byl tak bedlivě střežen, tím méně, že při tom Pointe Pescade vystřídal Marokánku. Po rozmluvě s doktorem Antekirttem a po vyznání, jež mu učinil, nabyl více důvěry sama v sebe. Proč byl by nyní ještě skrýval své matce, o čem na „Savareně“ hovořil? Nečetla to dávno již ve zracích i v duši jeho? Nepoznala též změnu, jaká se s ním udála, neprohlédla, že bol a zoufalství nahrazeny byly blahem a nadějí?
Petr Bathory vyznal se tudíž ze všeho své matce, řekl jí, kterou dívku miluje i že k vůli ní odmítl místo mu nabízené a že hodlá setrvati v Dubrovníku. Málo dbal již bohatství dívky a odporu bankéře. Nedal mu doktor Antekirtt na jevo, že může doufati?
„Proto tedy jsi tolik trpěl, synu můj!“ odvětila mu na vyznání toto paní Bathoryová. „Nechť Bůh ti přispěje a obdaří aspoň štěstím, jehož se nám dosud nedostávalo!“
Paní Bathoryová žila velice odloučeně ve svém příbytku. Opouštěla jej toliko, když se starým sluhou svým šla na mši, čehož nikdy nepomíjí katoličky maďarské. O rodině Toronthalově nikdy mluviti neslyšela. Pohled její neutkvěl nikdy ani na domu bankéřově, kolem něhož kráčeti musila, ubírala-li se do chrámu Spasitele, jenž souvisí s klášterem Františkánů a nalézá se téměř při vchodu do třídy Stradonské. Neznala tudíž ni dcery bývalého bankéře terstského.
Petr musil vylíčiti ji matce proto dokonale; vyprávěl, jak ji poprvé uzřel i o tom, že není pochybnosti, že dívka náklonnost jeho, sdílí. A veškeré podrobnosti ty vyprávěl hlasem vřelým a chvějícím se, tak že matka jeho znovu přesvědčila se, jak něžnou a citlivou jest duše Petrova.
Avšak, když sdělil jí tento, jaké jsou poměry rodiny Toronthalovy, když jí pravil, že dcera tato jest jednou z nejbohatších dědiček dubrovnických, tu nemohla zatajiti své znepokojení. Svolí bankéř vůbec někdy, aby jediná dcera jeho stala se ženou muže beze jmění, ne-li vůbec bez budoucnosti?
Petr neuznával za vhodné zmíniti se dále o chladnosti a hrdé pýše, s jakou Silas Toronthal se dosud k němu choval. Opakoval pouze slova doktora Antekirtta. Týž, jak matce sdělil, dal mu na jevo, že může i má míti důvěru k němu co k příteli, jenž chová lásku k němu téměř otcovskou — o čemž paní Bathoryová nemohla pochybovati, vědouc již, co doktor Antekirtt chtěl učiniti pro ni i syna jejího!
Tak jako syn její i jako Borik, jenž měl též za povinnost svoji, náhled svůj pronésti, nechtěla z mysli své vymýtiti veškerou naději, a štěstí zavládlo opět po delší době ve skromné jizbě v ulici Marinelle.
Ano, Petr Bathory byl tak šťasten, že i příští neděli spatřil Sávu Toronthalovu ve chrámu Františkánů. Tvář mladé dívky, jež měla obyčejně výraz smutný, zazářila též blahem, když uzřela Petra a viděla, že ve zracích jeho plá zákmit naděje. Mluvili spolu pohledem a rozuměli si na vzájem. A když se Sava vrátila do domu otce svého, přinesla si v srdci svém poprvé blaživou naději, kterouž četla ve zracích milovaného muže.
Doktora Antekirtta však Petr Bathory již nespatřil. Očekával, že jej doktor pozve snad znova na palubu yachty. Několik dní však uplynulo, aniž dostal od něho dopis nějaký.
„Dle všeho,“ soudil, „chce si doktor Antekirtt zaopatřiti dříve bližších zpráv o rodině Toronthalově. Sám snad odebral se za účelem tím do Dubrovníku nebo vyslal sem své důvěrníky! Možná, že si přeje též seznati Sávu! Není také nemožno, že se setkal již s otcem jejím … Avšak jediné řádka, jediné slovo od něho by mne potěšilo a upokojilo, zvláště když by slovo to znělo: Přijďte!“
Leč vyzvání to nepřicházelo. Paní Bathoryová dovedla jen stěží ukojiti netrpělivost svého syna. Počal již opět důvěry pozbývati, a nyní bylo na ní, aby jej povzbudila, ač sama byla znepokojena. Doktor Antekirtt musil věděti, že dům jich jest mu vždy otevřen i bez zájmu, jaký v něm láska Petrova vzbudila, nemělo jej přátelství, které dříve již rodině té osvědčil, puditi, aby se hleděl v nejkratší době opět s ní setkati?
Konečně Petr, když byl s nepokojem vyčkával a dny i hodiny čítal, nemohl déle již trapnou nejistotu snésti: — musil doktora Antekirtta opět spatřiti a s ním promluviti. Neodolatelnou silou puzen byl k přístavu gružskému. Doufal, že doktor Antekirtt zajisté pochopí netrpělivost jeho a omluví jeho příchod, byť snad i předčasný.
Dne 7. června o osmé hodině ranní opustil Petr Bathory příbytek svůj, aniž matce o úmyslu svém něco sdělil. Spěchal ke Gruži tak rychle, že Pointe Pescade sotva by mu byl stačil, kdyby sám nebyl rychlé chůzi zvyklým. Ocitnuv se na nábřeží, právě naproti místu, kdež „Savarena“ při poslední návštěvě jeho kotvila, stanul.
Námořníka, jenž právě kolem po nábřeží se ubíral, tázal se, co stalo se s yachtou doktora Antekirtta.
„Savarena vyplula včera večer,“ odvětil tázaný, „a právě tak, jako se neví, odkud přibyla, neví se též, kam odplula.“
Yachta vyplula na moře! A doktor Antekirtt zmizel tak tajuplně, jako se byl objevil!
Petr Bathory vydal se na cestu zpět do Dubrovníku, jsa sklíčen více než kdykoli jindy.
Zajisté, kdyby se mladý muž tento byl mohl dověděti, že „Savarena“ odaplula do Kotoru, nebyl by váhal a byl by se tamtéž odebral. Avšak i cesta tato byla by bývala marnou.
„Savarena“ přibyla před záliv, nevplula však do něho. Doktor Antekirtt, provázen jsa Kapem Matifuem, dal se lodičkou dovézti na břeh; yachta pak vyplula opět na moře, neznámo však, kam. Neníť snad v celé Evropě, ano snad ve všech dílech Starého světa místa, kteréž bylo by vzhledem k útvarům země a břehů podivuhodnějším nežli kraj, zvaný Bokou Kotorskou.
Kotor sám jest město, jež jest sídlem arcibiskupa, a mimo to vyvoleno bylo i za sídlo krajských úřadů. Názvem „Boka Kotorská“ rozumí se vlastně šest zálivů, ležících jeden za druhým a spojených úzkými průplavy. Lze je proplouti v šesti hodinách.
Z řetězu malých těchto jezer, obklopených strmými horami pobřežními, tvoří článek poslední — jezero na úpatí vrchu Norri ležící — hranici říše rakouské. Za ním počíná již území černohorské.
Doktor Antekirtt dal se lodicí dopravit do přístavu toho. Zde očekávala jej již rychloloď, elektřinou pohybovaná, aby jej dovezla do vnitřního zálivu. Když loď tato obeplula předhoří zvané Ostroh a minula Nový Erceg, při čemž po obou stranách naskytovaly se rozkošné rozhledy na osady a kapličky po úbočí roztroušené, a když z dohledu jejího zmizel Stoliv, Risan a Perast, proslulé to poutnické místo, kde kroje dalmatské mísily se již s kroji albánskými a tureckými, připlula konečně — míjejíc jedno jezero za druhým — v poslední kruh, v jehož pozadí leží Kotor.
Loď, — nazvaná, jak již víme — „Elektrika č. 2“ , zakotvila divisté vzdálenosti od města na temných, nehybných vodách, jichž eajnjiný vánek v krásný tento den červnový nerozčeřoval.
Doktor Antekirtt neubytoval se však na lodi samé. Nepochybně nepřál si vzhledem k záměrům, které hodlal prověsti, aby někdo zvěděl, že jest majitelem oné rychlodlodi. Vystoupil tudíž na břeh v Kotoru s úmyslem, najati si byt v některém hotelu města, kam měl jej i Kap Matifu doprovázeti.
Lodice, která je na břeh dopravila, ztratilo se v temnotách v pravo od přístavu, kdež měla se ukrýti za některým výběžkem skalním.
V Kotoru mohl dlíti doktor Antekirtt právě tak nepozorován, jako kdyby se byl uchýlil do některého nejodlehlejšího koutku světa. I obyvatelům Boky, podivuhodného tohoto kraje dalmatského, kteříž původem jsou Slované, nemohla býti přítomnost cizince příliš nápadna.
Hledíme-li od zálivu, zdá se, jako by Kotor stavěn byl ve výdutině hory, na jejíž úpatí leží. Nejpřednější řady domů tvoří nábřeží, kteréž dlužno bylo teprve moři urvati, a sice v pozadí špičatého koutku malého jezera, jehož výběžek hluboko do massy pobřežního horstva vniká. Na konci nálevkovitého výběžku toho, jehož se zelenající stráně milý pohled skýtají, kotví obyčejně parníky „Lloydu rakousko-uherského“ a veliké pobřežní lodě moře jaderského.
Doktor Antekirtt hleděl vyhledati si ještě týž večer obydlí. Kap Matifu následoval jej, netázaje se ani, na který břeh vystoupil. Bylo mu lhostejno, bylo-li to v Dalmácii nebo v Číně. Jako věrný pes následoval svého pána, kam kráčel. Byl jen nástrojem, poslušným strojem, jenž byl by se otáčel, vrtal, řezal nebo tříštil, dle toho, co přál by si pán jeho, jenž jej mohl dle libosti každé chvíle v pohyb uvésti.
Oba minuvše nábřeží, prošli opevněním kotorským a kráčeli úzkými uličkami, v nichž hemží se obyvatelstvo města, čítající čtyry až pět tisíc duší.
Doktor Antekirtt poznal záhy, že nenalezne ni jediného vhodného hostince v městě. Musil hledati tudíž někoho, kdož by mu byt pronajal, což ostatně majitelé domů a rodiny kotorské ochotně činí, zvláště zaplatí-li se jim dobře.
Netrvalo to dlouho, a doktor pronajímatele takového skutečně nalezl. Byt vedl do ulice dosti úhledné, nalézal se v přízemí a stačil doktoru i jeho druhu. S majitelem umluveno ihned, že Kap Matifu bude u něho se stravovati, ovšem za plat výjimečně veliký, jaký odpovídal rozměrům Kapovým. Vše sjednáno tudíž ke spokojenosti obou stran.
Doktor Antekirtt sám hodlal stravovati se mimo dům. Druhého dne, ponechav Kapovi na vůli, aby trávil čas svůj, jak se mu vhodným uzdá, odebral se doktor ihned z rána na poštu, kde hodlal vyzvednouti listy nebo depeše, jež by zde snad pro něj podle šifer umluvených ležely.
Nedošly však žádné. Vyšel proto z města, jehož okolí přál si seznati. Nalezl zároveň příhodnou restauraci, v níž se scházela obyčejně společnost kotorská, důstojníci i úřadníci rakouští, kteříž tráví život v Rotoru jako vyhnanci, ne-li jako vězňové.
Doktor vyčkával nyní již jen okamžik vhodný, aby mohl k činu přikročiti.
Plán jeho byl následující: Hodlal na lodi své odvézti Petra Bathorya i proti vůli jeho. Záměr tento bylo však nesnadno v Dubrovníku provésti. V Gruži byl Petr Bathory dosti dobře znám, a poněvadž „Savarena“ i majitel její poutali tu všeobecnou pozornost, byla by se zpráva o činu tom, kdyby se totiž podařil, rychle rozšířila. A poněvadž yachta byla toliko lodí plachetní, byl by ji každý parník, jenž byl by se za ní vydal, aby ji pronásledoval, snadno dohonil.
V Rotoru však únos mohl se provésti za okolností mnohem příznivějších.
Nic nebylo snadnějšího nežli přilákati Petra Bathorya na loď. Jediné slovo doktora Antekirtta, jediný list byl by stačil, aby Petr neprodleně přikvapil do Rotoru, tudíž do města, kde byl právě tak neznám, jako doktor sám. A jakmile byl by na lodi, „Elektrika“ vyplula by na moře, a tam dověděl by se Petr vše, co mu dosud o minulosti Silasa Toronthala známo nebylo, a obraz Savy Toronthalovy byl by se při vzpomínkách na otce v jeho paměti rozplynul.
Takový byl jednoduchý plán, jejž doktor Antekirtt hodlal provésti. Dva nebo tři dny ještě — nejpozdější to lhůta, kterou si doktor vytkl — a dílo bude vykonáno: Petr bude na vždy odloučen od Savy Toronthalovy.
Druhého dne 9. června dostal doktor Antekirtt list od Pointa Pescada. Tento psal, že v domě Toronthalově neudálo se nic pozoruhodnějšího. Co se Petra Bathorya týče, neviděl jej Pointe Pescade od té doby, kdy se mladý muž ten byl odebral do Gruže, dvanáct hodin po té, kdy yachta „Savarena“ přístav onen opustila.
Avšak Petr sotva Dubrovník opustil: byl se zajisté jenom uzavřel v domě své matky. Pointe Pescade soudil — a nemýlil se! — že odjezd „Savareny“ způsobil tuto změnu ve zvyku mladého muže, a sice tím spíše, poněvadž Petr Bathory při nenadálém odjezdu doktorově upadl v beznadějnost, ne-li v zoufalství samo.
Doktor Antekirtt rozhodl se jednati neprodleně a napsati již dne příštího list Petru Bathoryu, v němž by jej zval, aby ihned do Kotoru přijel.
Nenadálá událost změnila však tento úmysl doktorův a přiměla jej, aby jinými prostředky hleděl téhož cíle dosíci.
Večer as o osmé hodině dlel doktor Antekirtt právě na nábřeží kotorském, když oznámen byl příjezd lodi „Saxonie“.
„Saxonia“ přibyla právě z italského města přístavního Brindisi, kdež po delší plavbě své zakotvila, aby ještě další cestující přijala. Odtud měla plouti dále do Terstu se zastávkami v Kotoru, v Dubrovníku, v Zadru a v jiných pobřežních místech rakouských.
Doktor Antekirtt stál právě blízko můstku, po němž cestující z lodi vystupují, nebo do nich vstupují, kdy — za soumraku již — zrak jeho utkvěl nehybně na jistém cizinci, jehož zavazadla z lodi právě byla vynášena.
Člověk ten stár byl as čtyřicet let, pohled jeho byl pyšný, ano drzý; rozkazy své udílel hlasitě a příkře. Byla to jedna z osob, na nichž jest viděti, že špatně jsou vychovány, i když snaží se býti uhlazenými.
„On … zde … v Kotoru.“
Výkřik ten byl by splynul se rtů doktorových, kdyby v poslední chvíli nebyl jej násilně potlačil. V očích jeho mihl se však blesk svědčící o jeho pobouření.
Cizinec onen byl Sarkany.
Patnáct let uplynulo od té doby, kdy byl účetním v domě hraběte Ladislava Zathmara. Nebyl to však již, aspoň pokud dle kroje se souditi mohlo, onen dobrodruh, jejž na počátku vypravování tohoto viděli jsme blouditi po ulicích terstských. Měl elegantní oděv cestovní pod pláštěm, dle módy právě obvyklé upraveny; též vaky jeho, bohatě kované, dokazovaly, že dřívější agent tripolský uvykl nyní pohodlnému životu.
Po patnáct let žil Sarkany jen rozkoším a zábavám, což dovoloval mu ohromný podíl z jmění hraběte Sandorfa mu přikázaný.
Co zbylo mu však z něho? Ani nejlepší přátelé jeho, kdyby přátel opravdových vůbec byl měl, nebyli by to mohli říci. Obličej jeho jevil však stopy nepokoje a starostlivosti, po jich příčinách však při povaze tak uzavřené nesnadno bylo pátrati.
„Odkud přichází? … Kam hodlá se bráti?“ tázal se v duchu doktor Antekirtt, jenž nespouštěl ho s očí.
Odkud Sarkany přichází, bylo možno snadno se dověděti; bylo potřebí jen otázati se komisaře „Saxonie“. Jak tento sdělil, vstoupil cizinec onen na loď v Brindisi. Avšak přicházel z Itálie horní nebo dolní? Kdo mohl to věděti?
V pravdě přicházel však Sarkany ze Syrakus. Obdržev depeši Maročanky, opustil ihned Sicílii, aby se odebral do Kotoru.
Kotor totiž předem již smluven byl mezi oběma za místo dostaveníčka, a v něm Maročanka, ukončivši, jak se zdálo, úkol svůj v Dubrovníku, pána svého měla očekávati.
Cizinka ta skutečně dlela zde již na nábřeží, očekávajíc příjezd parníku. Doktor Antekirtt zpozoroval ji též a viděl, jak Sarkany k ní přistoupil, ano slyšel i jak pronesla k němu arabským jazykem slova:
„Byl již čas!“
Sarkany odvětil jen pokynem hlavy. Obstarav po té dovoz zavazadel svých do celnice, pokynul Maročance, aby jej následovala směrem na právo podél hradeb městských, tak aby nemusili vstoupiti do města branou „mořskou“.
Doktor Antekirtt okamžik váhal. Unikne mu Sarkany? Má jej následovati?
Obrátiv se, spatřil Kapa Matifu, jenž klidně pozoroval, jak cestující loď opouštějí a opět do ní vstupují. Pokynul mu a obr ihned přikvapil.
„Kape,“ pravil mu, ukázav na cizince, jenž se s Maročankou právě vzdaloval, „vidíš onoho muže?“
„Ano!“
„Kdybych ti řekl, abys se ho zmocnil, učinil bys tak?“
„Ano!“
„A přemohl bys ho, kdvby se bránil?“
„Ano!“
„Pamatuj však, že jej chci dostati do svých rukou živého!“
„Ano!“
Kap Matifu, jak viděti, nemluvil příliš mnoho, odpovědi jeho byly však za to tím jasnější. Doktor viděl, že se může spoléhati na něj. Nechť obdrží rozkaz jakýkoli, vykoná jej zajisté.
Co se Maročanky týče, mohla se tato pevně svázati a kamsi na místo méně navštěvované pohoditi. Nežli byla by mohla lid pobouřiti, Sarkany byl by již na palubě „Elektriky“.
Temnota, ač nebyla ještě úplnou, usnadnila by tím více provedení záměru toho.
Sarkany a cizinka kráčeli zatím dále kol hradeb městských, nepozorujíce, že jsou sledováni. Nemluvili spolu. Nechtěli zajisté rozhovořiti se, dokud by nebyli na místě bezpečném. Přišli takto k jižní bráně, kterou vede z Kotora silnice k horám, na hranici říše se vztyčujícím.
U brány jest tržiště čili bazar Černohorcův. Na tomto místě vedou čilý obchod, neboť do města dovolen jest vstup jen obmezenému jich počtu, a sice teprve, když byli zbraně odložili.
V úterý, ve čtvrtek a v sobotu každého téhodne přicházejí horalé tito z Něguše neb Cetyně, když byli urazili pět nebo šest hodin cesty, a přinášejí na trh vejce, brambory a drůbež, jež mají hojný odbyt.
Právě i tento den bylo úterý. Několik skupin osob, jimž teprve později podařilo se zásoby vyprodati, zůstalo na tržišti, aby na něm noc strávili.
Bylo tu as třicet horalů; z nich někteří procházeli se, hovoříce spolu, jiní leželi na zemi, a opět jiní, rozdělavše na rychlo oheň, pekli na rožni po způsobu albánském celé jehně.
Sarkany a jeho průvodkyně uchýlili se sem jako na místo, jež již dávno znali. Tam mohli dle libosti spolu hovořiti, ano stráviti tu i celou noc, aniž by musili dlouho hledati nejistý některý byt. Od svého příchodu do Rotoru Maročanka ostatně o jiný byt se nestarala.
Doktor a Kap Matifu vstoupili jeden po druhém v tento bazar. Na několika ohništích oheň již dohasínal, nevysílal tudíž veliké záře, takže bazar byl dosti temný. Přes to nebylo ovšem možno na těchto místech zmocniti se Sarkanyho, leč že by před svítáním ještě tržiště opustil.
Doktor litoval proto, že nepřikročil k provedení záměru svého na cestě od brány Mořské k bráně Jižní. Nyní však bylo již pozdě litovati. Nezbývalo než vyčkávati příležitosti, jež by se snad ještě naskytla.
Pro všechny případy byla připravena lodice za skalisky as dvě stě kroků od tržiště a v malé dálce od ní viděti bylo temné obrysy lodi „Elektriky“. Svítilna v předu zavěšená naznačovala, kde loď kotvila.
Sarkany a Maročanka uchýlili se na nejtemnější místo tržiště, kdež na blízku několik horalů spalo. Mohli zde hovořiti o svých záležitostech, aniž se musili obávati, že je někdo uslyší.
Doktoru Antekirttovi podařilo se však vmísiti se mezi spící ony horaly. Přítomnost jeho nevzbudila pozornost. Kap Matifu ukryl se pokud možno nejlépe, byl však připraven, aby k doktoru na první pokyn přikvapil.
Sarkany a cizinka domnívali se, že hovoru jich nikdo v těchto místech nerozumí, protože mluvili jazykem arabským. Klamali se však, neboť doktor Antekirtt byl tu přítomen. Znaje veškeré hlavní jayky asijské a africké, rozuměl každému slovu, kteréž obé osoby ony pronesly.
„Dostal jsi depeši moji v Syrakusách?“ tázala se Maročanka.
„Ano, Namiro,“ odvětil Sarkany, „a odjel jsem ihned druhého dne se Zironem.“
„Kde jest Zirone?“
„V okolí Katanie, kdež shromažďuje novou četu svoji.“
„Jest potřebí, Sarkany, abys byl již zítra v Dubrovníku a abys navštívil Silase Toronthala.“
„Odjedu tam a promluvím s ním! Nemýlila jsi se tedy, Namiro? Byl již čas, abych přišel?“
„Ano! Dcera bankéřova … “
„Dcera bankéřova!“ opakoval Sarkany s přízvukem tak zvláštním. že doktor Antekirtt bezděky se zachvěl.
„Ano! … Dcera jeho!“ odvětila cizinka.
„Jakže? Ona nechává v srdci svém klíčiti lásku a bez mého svolení?“ praví Sarkany posměšně.
„A to tebe překvapuje, Sarkany?“ Nic není přirozenějšího! Budeš však více ještě překvapen, až dovíš se, koho Sava Toronthalova miluje!“
„Snad některého finančně zničeného šlechtice, jenž by si rád miliony její otce pomohl?“
„Pravdu díš,“ odvětila Maročanka, „miluje mladého muže vznešeného původu, avšak bez jmění… “
„A jméno toho smělce jest?…“
„Petr Bathory!“
„Petr Bathory!“ zvolal Sarkany, „Petr Bathory zasnoubiti se chce s dcerou Toronthalovou!“
„Upokoj se, Sarkany“ konejšila cizinka svého druha. „Že Sava Toronthalova a Petr Bathory se milují, o tom jsem již pevně přesvědčena. Silas Toronthal snad však dosud o tom neví…“
„Silas Toronthal … a nevěděti o všem … “
„Snad! Ostatně zajisté by nikdy ke sňatku tomu nesvolil!“
„Kdož může věděti?“ odvětil Sarkany. „Silas Toronthal jest schopen všeho … i toho, svoliti ke sňatku tomu, jen aby svědomí své upokojil… má-li totiž vůbec nějaké svědomí! … Na štěstí jsem já zde … a jsem ohdodlán po případě překaziti jeho plány!… Zítra budu v Dubrovníku!“
„Slyš, Namiro, dcera Silasa Toronthala bude náležeti toliko mně a nikomu jinému. Sňatkem s ní získám opět jmění.“
Doktor Antekirtt slyšel tudíž vše, co si přál věděti. Nyní nezáleželo mu již mnoho na tom, co dále ještě Sarkany s Maročankou mluvit bude. Bídník na bídníku — uvažoval doktor — žádati chce dceru jeho, maje snad dosti prostředků, aby ji na něm vymohl. Spravedlnost musí však stihnouti konečně oba. Za těchto okolností nebylo však třeba obávati se, že Petr Bathory by dceru Toronthalovu za choť pojati mohl. Sarkany sám zmaří tuto naději svého soka. Nebylo proto již nutno Bathorya do Kotoru povolati, ani záhodno zmocniti se Sarkanya, jenž sám se chtěl státi zetěm Toronthalovým!
„Nechť ještě pevnější svazky spojí oba padouchy, nechť tvoří jedinou rodinu!“ děl doktor sám k sobě. „Potom — uvidíme!“
Na to odešel z bazaru, pokynuv Kapu Matifuovi, aby jej následoval. Kap Matifu nevěděl, proč doktor přál si zmocniti se cizince a unésti jej na loď svoji a netázal se též, proč záměru toho nyní se vzdal.
Druhého dne, 10. června, as o osmé hodině večer otevřely se v Dubrovníku dvéře velikého salonu v nádherném domě Toronthalově a sluha oznamoval jasným hlasem:
„Pan Sarkany!“
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ John I. Thornycroft & Company, britský výrobce lodí v letech 1866–1966.