Nový hrabě Monte Kristo/Různé příhody
| Nový hrabě Monte Kristo Jules Verne | ||
| Vdova odsouzencova | Různé příhody | V Boce Kotorské |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Různé příhody |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | Nový hrabě Monte Kristo, Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1924, str. 179-195 Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Pachmayer |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Doktor Antekirtt nespěchal opustit přístav gružský, jak se paní Bathoryová domnívala. Když snaha jeho pomoci matce se nezdařila, umínil si přispěti synu.
Poněvadž Petr Bathory až dosud nemohl se domoci místa, na jaké dle svých studií, s vyznamenáním odbytých, mohl činiti nároky, neodmítne zajisté — soudil doktor — nabídku, kterou mu on učiní. — Zjednati mu místo, schopnosti a jménu jeho odpovídající, nebylo již almužnou. Naopak bylo by to jen odměnou, jaké mladý muž po tolikerém strádání a po tolikeré píli si zasloužil.
Petr Bathory byl však, jak pravil Borik, odjel do Zadru.
Doktor rozhodl se hned mu psáti. Učinil tak ještě téhož dne. V listu nepsal více, než že byl by šťasten, kdyby se mohl setkati s Petrem Bathorym na palubě „Savareny“, poněvadž by se mu rád zmínil o věci, jež by ho zajisté zajímala.
List ten dán byl na poštu v Gruži. Zbývalo již jen očekávati, až se mladý inženýr ze Zadru vrátí.
Vyčkávaje návratu jeho, žil doktor ještě osaměleji, než kdykoli jindy na své yachtě. „Savarena“, jsouc zakotvena v přístavu, byla, poněvadž i mužstvo její na břeh nevystupovalo, skutečně tak osamělou, jako by kotvila kdesi uprostřed moře Středozemního neb uprostřed Atlantického okeánu.
To ovšem napínalo tím více zvědavost obecenstva a reportérů, kteří se nikterak nevzdali úmyslu setkati se s tajemnou osobou na její lodi a vyptati se jí na minulost její.
Pointu Pescadu a druhu jeho byla v ohledu tomto udělena úplná volnost, jak na otázky podobné odpovídati chtějí.
Pointe Pescade byl, jak známo, nejveselejší živel, jaký na palubu se souhlasem doktora Antekirtta byl uveden. Jestliže Kap Matifu zůstával vážným, smál se za to i žertoval Pointe Pescade stále, ano prozpěvoval též nepozbývaje veselosti a lehkomyslnosti. Jestliže se nemíhal právě kdesi v lanoví, k veliké radosti mužstva, které cvičil v provazolezectví, jsa čilejší kteréhokoli z plavčíků, tož bavil je nevyčerpatelnými svými vtipy. Doktor Antekirtt doporučoval mu, aby zachoval veselou svoji mysl a dobrý humor — nuže zachoval si je a nakazil tím i jiné!
Jak již dříve bylo řečeno, měli Pointe Pescade a Kap Matifu úplnou volnost opustiti loď a na ni se vrátit. Veškeré ostatní mužstvo prodlévalo stále na palubě, jim však bylo povoleno vystoupiti na pevninu, kdykoli se jim zlíbilo. Protož byli přirozeně zvědavci nejvíce obtěžováni, kteříž je obklopovali všude, nebo na ně číhali, dotazujíce se jich po všem možném.
Leč Pointa Pescada, chtěl-li mlčeti, nikdo nedovedl přiměti, aby mluvil, a mluvil-li, neřekl nic, co by jiným nebylo již známo.
„Kdo jest doktor Antekirtt?“
„Proslulý lékař. Vyléčí vás z každé nemoci!“
„Jest bohat?“
„Nemá ani krejcaru. Já, Pointe Pescade, sám mu každého týdne jistý obnos vyplácím!“
„Leč odkud přišel?“
„Ze země, jejíž jméno nikdo nezná.“
„A kde leží ta země?“
„Vše co mohu říci, jest, že na severu ohraničena jest čímsi velikým a na jihu ničím.“
Nebylo tudíž lze dověděti se něčeho od veselého mužíka tohoto. I jeho druh, Kap Matifu, byl mlčelivým jako kámen.
Za to vsak oba přátelé mnohdy tím horlivěji hovořili spolu a zvláště často též o novém svém pánu.
Oblíbili si jej již a milovali jej velice. Nepřáli si, než aby mu mohli dokázati svoji oddanost. Vzájemná páska mezi nimi a mezi doktorem utužovala se stále více.
Každého dne očekávali, že budou náhle povoláni do kajuty doktorovy, a že jim tento řekne: „Přátelé, jest mi vás nyní potřebí.“
Leč k velké své mrzutosti čekali stále marně.
„Bude to trvati dlouho?“ pravil jednoho dne Pointe Pescade k svému druhu. „Je to trapno stále zaháleti, zvláště když jsme nebyli vychováni pro zahálku, není-liž pravda, Kape?“
„Ano, svaly měknou a ochabují,“ odvětil obr, pohlížeje na mohutná svá ramena, podobná pákám stroje odpočívajícího.
„Víš, příteli, co myslím o doktoru Antekirttovi?“
„Nikoli, pověz mi však, co myslíš, Pointe Pescade, a budu ti moci odpověděti!“
„Nuže, v minulosti doktora Antekirtta udály se věci … věci veliké … neobyčejné … Je to viděti na jeho očích, z nichž vyšlehnou často blesky oslňující. A nastane den, kdy nejen vyšlehne blesk, ale též zahřmí…“
„A udeří!“ dodal Kap Matifu.
„Ano, udeří — a míním, že nebudeme při tom zbyteční!“
Pointe Pescade nesoudil tak bez příčiny. Ač na palubě yachty vládl úplný klid, důvtipný muž tento všiml si přece mnohých věcí, kteréž ho vyzývaly k přemýšlení. Bylo zjevno, že doktor nebyl obyčejným turistou, který cestoval na yachtě své po moři Středozemním pro pouhou zábavu. „Savarena“ byla středem, v němž se sbíhalo mnoho nitek, kteréž tajemný majitel její v ruce své pevně třímal. Skutečně docházely na loď četné telegrafické depeše a dopisy téměř ze všech koutů moře, jehož vlny omývají břehy rozličných zemí, a sice z pobřeží italského, francouzského, španělského, z Marokka, Alžíru i Tripole. Kdo je zasílal? Nepochybně dopisovatelé, kterýmž doktor Antekirtt svěřil úkol, dle všeho velice důležitý i obtížný. Nebo byly telegramy a listy ty pouze od osob, kteréž proslulého muže žádaly za pomoc lékařskou? Domněnka poslední jevila se málo pravděpodobnou.
Avšak i v kancelářích telegrafního úřadu v Dubrovníku nemohli pochopiti smysl těchto depeší, poněvadž psány byly v jazyku neznámém, jemuž snad toliko doktor a dopisovatelé jeho rozuměli.
A byť by se to i bylo podařilo převésti depeše ty v řeč všeobecně známou, kdo byl by vyrozuměl něco na příklad z těchto kusých vět:
„Almeira: soudil jsem, že jsem na stopě Z. R. Stopa však klamná.“
„Nalezl dopisovatele H. V. 5. Spojen s oddělením K. 3, mezi Katanií a Syrakusami.“
„Cyrena. Očekáváme nové rozkazy. Loďstvo Antek … pohotově. „Elektrika č. 3.“ připravena dnem i nocí.“
„R. O. 3. Zemřel od té doby v trestnici. — Oba zmizeli.“
V jiném telegramu pak dála se o čemsi zmínka prostředkem umluveného čísla „2117“. Depeše ta zněla:
„2117. Sark. Někdy sprostředkovatel. V službách Toronth. Přerušil styky s Tripolem.“
Odpověď na většinu těchto depeší zněla obyčejně takto:
„Nechť se v pátrání pokračuje. Nešetřte peněz ni péče. Zašlete další doklady.“
Bylať to tedy korrespondence nesrozumitelná pro nezasvěcence, kteří mohli souditi z ní toliko, že celý obvod moře Středozemního jest pod bedlivým dozorem doktora Antekirtta. Tento netrávil tedy dny svého pobytu v Dubrovníku tak klidně a nečinně, jak se s počátku zdálo.
Přes veškerou opatrnost i tajemství, zaručené pro depeše telegrafické, nebylo lze utajiti tak čilou výměnu telegramů a dopisů před obecenstvem. Tím však zvědavost jeho dostoupila vrcholu.
Nejvíce zabýval se v myšlenkách záhadnou osobností doktorovou bývalý bankéř terstský. Jak se čtenáři zajisté pamatují, setkal se Silas Toronthal s doktorem Antekirttem na nábřeží gružském několik minut po příjezdu „Savareny“. Setkání toto vyvolalo v doktorovi pocit odporu, v bývalém bankéři vzbudilo však zvědavost, kterou Silas Toronthal z příčin známých dosud ukojiti nemohl.
Máme-li pravdu říci, přítomnost doktora Antekirtta učinila na Silasa Toronthala zvláštní dojem, který sám nedovedl pravým jménem označiti. V Dubrovníku hovořilo se stále o tom, že se doktor uchyluje v ústraní, vyhýbá se společnosti a že jest nesnadno, ne-li nemožno, k němu proniknouti. Právě tyto okolnosti podezřelé vzbuzovaly v bankéři tím mocnější touhu, aby se záhadným cizincem opět se mohl setkati. Za účelem tím vydal se častokráte do Gruže. Zde stanuv na nábřeží pohlížel dlouho k yachtě hoře touhou, aby se na palubu její mohl dáti dopraviti. Jednou skutečně, tak učinil, avšak když vystoupil na loď, dostalo se mu stejné odpovědi jako jiným:
„Doktor Antekirtt nepřijímá nikoho.“
Čím nepřekonatelnější jevila se překážka, která se záměru bankéře stavěla, tím rozčilenější stával se tento.
Konečně umínil si Silas Toronthal, že dá záhadného cizince stříci. Přikázal jednomu ze svých zřízenců, na nějž spoléháti mohl, aby střehl veškeré kroky doktorovy a aby jej sledoval, kdykoli yachtu opustí, byť i se procházel jen v Gruži samé.
Lze si pomysliti, jak znepokojila bankéře zpráva zřízence jeho, že starý Borik setkal se s doktorem Antekirttem na nábřeží gružském, a že doktor druhého dne na to navštívil paní Bathoryovou.
„Kdo jest as člověk ten?“ tázal se sama sebe.
Avšak čeho se mohl Silas Toronthal nyní ještě obávati? Po patnáct let nebylo ni hlesu o jeho rejdech a jeho skutku zrádném, o němž nikdo přece zvěděti nemohl! Avšak vše, co se týkalo rodiny těch, kteréž byl zradil, musilo jej přece znepokojovati.
Necítil nikdy výtek svědomí, za to však bázeň často vplížila se do duše jeho, a návštěva, kterouž neznámý, bohatý a mocný cizinec vdově Bathoryově učinil, probudila v něm nové obavy.
„Kdo jest přece tajemný ten muž?“ opakoval. „Co chce v Dubrovníku a v domě paní Bathoryové? Povolala jej k sobě jen, aby jí přispěl radou lékařskou? Co mohla by míti jiného s ním společného?“
K otázkám těmto nemohl si dáti odpovědi.
Silasa Toronthala upokojila však přece poněkud jistota (již bedlivým střežením doktora Antekirtta si zjednal), že tento návštěvu svoji u paní Bathoryové neopakoval.
Avšak bankéř při záměru svém: vejíti stůj co stůj ve styk s doktorem, tvrdošíjně setrvával. Myšlenkou tou zabýval se dnem i nocí. Musil nepokoji svému učiniti konec. Jsa mysli stále rozechvěné těšil se, že by nabyl opětně klidu, kdyby mohl uzříti zase doktora Antekirtta, promluviti s ním a dověděl se příčiny, jež ho přiměly, aby připlul do Gruže. Vyhledávál proto záminky, aby mohl se s ním setkati.
Konečně ji nalezl.
Paní Toronthalová po několik již let churavěla na souchotě, proti nimž lékaři dubrovničtí neznali žádného prostředku. Přes jejich péči, jakož i přes starostlivost, jakou dcera její o ni měla, slábla paní Toronthalová stále, ač dosud neulehla. Snad přispívalo k tomu také duševní utrpení? Snad — leč nikdo nemohl s určitostí to tvrditi.
Jediný bankéř byl by mohl říci, zdaž jeho ženě, jež znala celou jeho minulost, nehnusil se život, jenž musil ji naplňovati jen děsem.
Nechť tomu tak či onak, choroba paní Toronthalové, jejíž stav jevil se lékařům dubrovnickým již beznadějným, zdála se býti bankéři vhodnou záminkou, by s doktorem Antekirttem opět se setkati mohl. Požádá-li tohoto za radu lékařskou i návštěvu za tím účelem, nebude moci doktor zajisté — a byť jen z ohledů lidskosti — odmítnouti.
Silas Toronthal napsal tudíž list, který dal jednomu ze sluhů svých donésti na palubu „Savareny“. „Byl by šťastným,“ psal, „kdyby dostalo se mu rady a přispění lékaře tak proslulého a zasloužilého.“
Omlouvaje se dále, jestliže doktora, jenž žije v úplném klidu a zátiší, prosbou svojí vyrušuje, žádal jej na konec, by mu oznámil den, kdy jej má v domě svém očekávati.
Druhého dne, když doktor obdržel list tento, na jehož podpis nejprve pohlédl, ni jeden sval v tváři jeho se nezachvěl. Přečetl dopis až k poslednímu slovu, nic však neprozrazovalo, jaké myšlenky a city řádky tyto v duši jeho vzbudily.
Jakou odpověď měl dáti? Měl využiti příležitosti této, vniknouti do domu Toronthalova a vejíti ve styk s rodinou bankéřovou? Leč okolnosti, za jakých byl by tu do domu toho vstoupil, nehodily se mu ani jako lékaři.
Doktor Antekirtt proto neváhal. Chopil se listu papíru a napsal naň pouze několik slov, načež jej odeslal bankéři.
Slova ta zněla:
„Dr. Antekirtt lituje, že nemůže věnovati péči svoji paní Toronthalové. Není lékařem evropským.“
Ni slova více.
Když bankéř obdržel tuto úsečnou odpověď, roztrhal lístek se zjevnou nevolí. Bylo viděti, že doktor Antekirtt nepřál si styků s ním. Odmítnutí toto dokazovalo jasně, že tajemný cizinec učinil v ohledu tomto rozhodnutí nezvratné.
„Jestliže není lékařem evropským,“ pravil bankéř sám k sobě, „proč tedy chtěl paní Bathoryové lékařskou radou přispěti … navštívil-li jí vůbec jako lékař? … Co jinak byl by u ní činil? … Co se děje vlastně mezi nimi? … “
Tato nejistota mučila velice Silase Toronthala, jenž byl přítomností doktora Antekirtta v Gruži sklíčen, ač neznal sám toho
Druhého dne udál se však případ, jenž byl mu podnětem k novým a větším ještě obavám.
Petr Bathory vrátil se zklamán ze Zadru. Nemohl dohodnouti se v příčině místa, jež mu bylo nabídnuto při velikých jakýchsi hutích v Hercegovině.
„Podmínky nebylo mi možno přijati!“ pravil prostě své matce.
Paní Bathoryová pohlédla na svého syna, nechtěla však tázati se ho, proč k podmínkám oněm přistoupiti nechtěl nebo nemohl. Na to podala mu list, který pro něj došel za jeho nepřítomnosti.
Byl to list, kterým doktor Antekirtt zval Petra, aby navštívil jej na palubě „Savareny“, kdež hodlá promluviti s ním o věci, jež ho jistě bude zajímati.
Petr Bathory podal list své matce. Jí pozvání doktora Antekirtta nepřekvapilo.
„Očekávala jsem je!“ pravila.
„Očekávala jste toto vyzvání, matičko?“ tázal se mladý muž, jsa udiven touto odpovědí.
„Ano … Petře … Doktor Antekirtt navštívil mne za tvé nepřítomnosti.“
„Víte, kdo jest muž ten, o němž se v Dubrovníku tolik mluví?“ tázal se Petr.
„Nikoli, synu můj, ale doktor Antekirtt znal tvého otce, byl přítelem hraběte Matyáše Sandorfa i Ladislava Zathmara a protož navštívil i mne!“
„Jaké důkazy, matko, dal vám doktor, že byl přítelem mého otce?“
„Žádné,“ odvětila paní Bathoryová, jež nechtěla zmíniti se o tom, že doktor jí nabídl dar stotisíc zlatých, co i tento mladému muži zatajiti slíbil.
„Je li to však nějaký intrikán anebo slídič rakouský?“ odvětil Petr Bathory.
„To posoudíš sám, synu můj!“
„Radíš mi, abych jej navštívil?“
„Ano, radím ti to. Není vhodno nedbati přání muže, který přátelství, jež choval k otci tvému, i tobě chce věnovati.“
„Avšak co činí v Dubrovníku?“ tázal se Petr. „Jaké zájmy poutají jej k této zemi?“
„Snad hodlá zde teprve nějaký podnik provésti,“ odpověděla paní Bathoryová. „Praví se, že jest nesmírně bohat a dost možná, že ti chce nabídnouti některé místo, jež by se ti hodilo.“
„Půjdu k němu, matko,“ pravil Petr Bathory, „a dovím se, co mi chce!“
„Učiníš lépe, vykonáš-li záměr svůj ještě dnes! Oplatíš mu takto i návštěvu, kterou mne poctil!“
Petr Bathory objal svoji matku a přitiskl ji vášnivě k prsům. Zdálo se, jako by jej tísnilo jisté tajemství — kteréž neodvážil se prozraditi. Jakou bolest, jaké utrpení skrývalo jeho srdce, že nechtěl svěřiti se jím své matce?
„Ubohé mé dítě!“ zašeptla paní Bathoryová.
O jedné hodině odpoledne kráčel již Petr Bathory třídou Stradonskou směrem ku přístavu gružskému.
Když se ocitl před domem Toronthalovým, zastavil se, avšak jen na okamžik. Oko jeho zalétlo k balkonu, jehož okna byla zahalena záclonami. Dům tento prost byl všeho života a byl na všech stranách uzavřen tak. že se zdál býti neobýván.
Petr Bathory kráčel dále volným krokem. Okolnost však, že stanul dříve na okamžik, nemohla ujíti pozornosti ženy, jež na protějším chodníku sem a tam se procházela.
Žena ta byla postavy vysoké. Věk její? Mezi čtyřiceti a padesáti roky. Chodila krokem odměřeným a stejnotvárným jako by bez myšlenek.
Dle pleti tmavohnědé, účesu vlasů i oděvu bylo lze souditi, že žena tato jest Marokánkou, ač mnohý, méně znalý, byl by ji mohl míti i za cikánku neb Egypťanku, neboť ženy těchto kmenů velice se sobě podobají. Zřejmo bylo však, že nedlela zde, aby žebrala o almužnu, ano že by ji ani nebyla přijala. Bylať tu zajisté za jiným účelem buď na popud svůj nebo na popud cizí. Číhala, slídila a vyzvídala, co se dálo v domě Toronthalově, právě tak jako co se dělo na blízku domku paní Bathoryovou obývaného.
Jakmile spatřila mladého muže, jenž kráčel ulicí Stradonskou směrem ke bráně, následovala jej, avšak tak opatrně, aby sice stále jej na očích měla, sama aby však nebyla pozorována.
Petr Bathory byl ostatně příliš v přemítání ponořen, než aby si byl povšiml, co se za zády jeho dělo. Když se zastavil přímo před domem Toronthalovým, zastavila se i ona žena. Když opět ku předu pokročil, kráčela i ona dále, zmírňujíc nebo zrychlujíc krok svůj dle toho, zdaž i on tak činil.
Branou městskou prošel Petr Bathory dosti rychle, neunikl však přece z dozoru slídičky. Když i ona z brány vystoupila, uzřela jej opět na silnici, směřující ke Gruži, i kráčela as dvacet kroků za ním vedlejším stromořadím.
V době té právě vracel se Silas Toronthal v otevřeném povoze z Gruže do Dubrovníka. Musil se na cestě setkati nezbytně s Petrem Bathorym.
Spatřivši je oba, Marokánka stanula. Snad očekávala, že jeden druhého osloví. Zrak její zaplál podivným žárem. Skryla se včas za stromem, leč promluví-li tito muži na sebe, jak je uslyší?
Nestalo se to však.
Silas Toronthal spatřil z dálky as dvaceti kroků, že Petr Bathory přichází proti němu. Tentokráte neodpověděl mu však ani hrdým pokynem hlavy, čemuž nemohl se vyhnouti na nábřeží gružském, když jej dcera jeho provázela. Odvrátil obličej právě, když mladý muž nadzdvihl klobouk, a povoz ujížděl kvapem dále k Dubrovníku.
Cizinka pozorovala dobře celý tento výjev, a úsměv oživil na okamžik necitnou její tvář.
Petr Bathory byl však spíše zarmoucen nežli pohněván tímto jednáním bankéřovým. Kráčel dále krokem mnohem volnějším, neotočil se však ni jednou tváří na zad.
Marokánka následovala ho z povzdálí. Kdo by jí byl dlel na blízku, byl by slyšel, jak pronesla polohlasem a v jazyku arabském tato slova:
„Jest čas, aby přišel!“
Čtvrt hodiny na to přibyl Petr Bathory na nábřeží gružské. Zastavil se na několik minut, aby si prohlédl vkusnou yachtu, jejíž vlajka vesele vlála ve větříku mořském na vrcholi hlavního stěžně.
„Odkud as připlul doktor Antekirtt?“ tázal se Petr Bathory sama sebe. „Vlajka tato jest mi úplně neznámou.“
Po té se obrátiv k námořníku, jenž kráčel právě po nábřeží, tázal se ho:
„Příteli, víte, jaká jest tato vlajka?“
Námořník však rovněž jí neznal. O yachtě věděl toliko, že připlula z Brindisi, a že průkazy její, kteréž úředník přístavní prohlédl, shledány byly v pořádku. Poněvadž ohlášena byla jako loď zábavní, šetřily úřady tajemství, v něž se majitel její halil.
Petr Bathory zavolal na to blízkého plavce a dal se dopraviti na palubu „Savareny“. Marokánka zřela — jsouc nejvýš překvapena — jak se zvolna od břehu vzdaluje.
Okamžik na to vstoupil mladý muž na můstek yachty a tázal se, je-li doktor Antekirtt přítomen.
Zákaz, jenž byl dán majitelem yachty v příčině přístupu cizinců na loď, nepochybně neplatil pro mladého muže. Kapitán odvětil totiž, že doktor Antekirtt dlí ve své komnatě.
Petr Bathory odevzdal po té navštívenku svoji a tázal se, zdaž může doktor návštěvu jeho přijati.
Jeden z plavčíků přijal lístek a sestoupil po schůdkách, jež vedly k salonu v pozadí.
Za minutu na to vystoupil plavčík opět na palubu a oznámil Petru, že doktor Antekirtt ho očekává. Mladý muž uveden byl ihned do salonu, kdež vládlo pološero, poněvadž lehké záclony zakrývaly okenní otvory. Když však se ocitl Petr u dveří, jichž obě křídla byla otevřena, byl na okamžik oslepen paprsky, odrážejícími se při vhodném zařízení od zrcadel na stropě.
V temnější části komnaty seděl doktor Antekirtt na divanu. Když syn Štěpána Bathoryho vstoupil, byl doktor velice rozechvěn, čehož však Petr nezpozoroval a ústa jeho bezděky zašeptala: „Jak jest mu podoben … jest to celá jeho tvář i postava!“
Skutečně Petr Bathory byl otci svému velice podoben. Takový byl asi zjev Štěpána Bathoryho, když mu bylo dvaadvacet let: týž oheň v očích, táž mužná a hrdá postava, týž pohled, jenž vzplanul pro vše, co jest krásného, pravdivého a dobrého.
„Pane Bathory,“ pravil doktor Antekirtt povstav, „jsem potěšen, že jste ochotně vyhověl mému vyzvání.“ A na jeho pokyn usedl Petr Bathory na sedátko naproti němu.
Doktor Antekirtt hovořil jazykem maďarským, jenž, jak věděl byl mateřskou řečí Bathoryovou.
„Byl bych přišel, pane,“ pravil Petr Bathory, „oplatit vám návštěvu, kterou jste učinil mé matce, i kdybyste mne na loď nebyl pozval. Vím, že jste jedním z neznámých přátel, jimž jest drahou památka mého otce i obou vlastenců, kteří zemřeli s ním! … Děkuji vám, že jste jim zachoval v mysli své přátelskou vzpomínku!“
Mluvě takto o dávné již minulosti, o otci svém i jeho soudruzích, hraběti Sandorfu a Ladislavu Zathmarovi, nemohl Petr skrýti mocné své pohnutí.
„Odpusťte, pane,“ pravil, „připomínám-li si, co vykonali a co je stihlo, nemohu …“
Což nepozoroval, že doktor Antekirtt dojat jest více snad než on sám a že neodpovídal proto jen, aby neprozradil, co v duši jeho se dálo?
„Pane Bathory,“ pravil konečně, „nemám příčiny, bych vám odpouštěl bolest a žal tak pochopitelný. Ostatně krev maďarská koluje ve vašich žilách, a kdo ze synů vlasti vaší byl by tak bezcitným, aby se mu srdce při vzpomínkách takých nesevřelo? V době oné, před patnácti lety — ano, jest tomu již patnáct let! — byl jste ještě velice mlád. Nepamatujete se snad ani na svého otce a tím méně na události, kteréž s osudem jeho nerozlučně byly spojeny.“
„Matka má byla takřka duší mého otce,“ odvětil Petr Bathory. „Vychovala mne v lásce a v úctě k tomu, jehož nepřestala dosud oplakávati. Vše, oč se snažil, co konal celý jeho život, jejž zasvětil blahu svého národa a své vlasti — vše to znám prostřednictvím své matky. Když můj otec zemřel, byl jsem osm let stár, zdá se mi však, že dosud žije, neboť ožil pro mne v mé matce!“
„Milujete matku svoji, jak zasluhuje býti milována,“ odvětil doktor Antekirtt, „a my ctíme ji jako vdovu mučenníka národa!“
Petr byl vděčen doktoru za city, kterým slovy těmito dán byl výraz. Srdce bušilo mu radostně, když je slyšel, a při tom nepozoroval ani, že doktor zachovává při tom chladnost, ať již přirozenou neb zúmyslnou, kteráž však byla na pohled základním rysem jeho povahy.
„Smím tázati se vás, pane doktore, zdaž jste znal osobně mého otce?“
„Ano, pane Bathory,“ odvětil doktor Antekirtt, váhaje poněkud s odpovědí, „avšak znal jsem ho jen, jako žák znáti může jednoho z nejproslulejších professorů university. Studoval jsem totiž lékařství a vědy přírodní ve vaší vlasti. Byl jsem žákem vašeho otce, jenž však byl mne starším sotva o deset let. Naučil jsem se vážiti si ho i milovati jej, poněvadž z přednášek jeho vyčetl jsem ony city a nadšení, kteréž učinily z něho později odhodlaného mučenníka … Odloučil jsem se od něho teprve, když jsem se odebral do ciziny, abych ukončil tam svá studia. Nedlouho na to však professor Štěpán Bathory obětoval výhodné místo své svému přesvědčení, názorům, jež považoval za pravdivé i spravedlivé. Žádný zájem osobní nedovedl jej zastaviti na cestě povinnosti. V době té opustil Prešpurk zcela a usídlil se v Terstu. Matka vaše v trapné té době pro něho podporovala jej radou svojí i svou péčí. Měla veškeré ctnosti, jakéž má míti řádná žena, právě tak jako otec váš měl veškeré vlastnosti pravého muže. Odpustíte zajisté, že opět uvádím vám na mysl bolestné tyto vzpomínky — myslím však, že nikdy sám jich z mysli své nezapudíte.“
„Nikdy! pane! pravdu díte!“ pravil muž s ohnivým nadšením, jež pěkně svědčilo jeho věku. „Nikdy! — právě tak jako Uhry nikdy nezapomenou Ladislava Zathmara a Štěpána Bathoryho a snad nejodvážlivějšího z nich: hraběte Matyáše Sandorfa!“
„Byl-li nejodvážlivějším z nich,“ pravil doktor Antekirtt, „vyrovnali se mu přece soudruzi jeho i co do obětavosti a mužnosti! Všem třem platiž stejná naše úcta. Všichni tři mají nároky a právo na to, aby byli pomstěni! …“
Doktor Antekirtt náhle umlkl. Tázal se sama sebe, zdaliž paní Bathoryová sdělila synu svému okolnosti, za jakých náčelníci ocitli se v rukou policie, a zdaliž pronesla před ním slovo „zrada“? Petr Bathory se o tom aspoň nezmiňoval.
Skutečně paní Bathoryová zachovala ve věci té tajemství. Nechtěla vnésti snad v city syna svého zášť a touhu po pomstě, kteréž byly by ho mohly na nepravou stopu uvésti, poněvadž nikdo neznal jména zrádcův.
Doktor proto raději o věci té se nezmiňoval a Petra ve směru tom se nedotazoval.
Jinak neváhal však říci, že bez zrádného činu Španěla, jenž prozradil uprchlíky, ukryté v domě rybáře Ferrata, hrabě Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory byli by dle všeho unikli policejním zřízencům rovinjským, po nich pátrajícím. Jakmile byli by mimo obvod hranic rakouských, všude veškeré dveře byly by se před nimi otevřely a každý ochotně byl by je přijal.
„U mne,“ dodal doktor Antekirtt, „byli by nalezli bezpečného útulku, který by nikdy nebyli musili opustiti!“
„Leč v které zemi?“ tázal se Petr Bathory.
„V Kefalonii[red 1], kde v době té právě jsem bydlil.“
„Ano, na ostrovech jónských, pod ochranou vlajky řecké byli by bývali bezpečni, a můj otec žil by ještě!“
Ještě nějakou chvíli na to hovořili oba mužové o minulosti. Konečně však pravil doktor Antekirtt:
„Pane Bathory, trudné vzpomínky odchýlily nás daleko od přítomnosti. Přejete si, abychom nyní o ní mluvil či abychom si pohovořili o budoucím vašem osudu, jak bych jej rád pro vás uchystal?“
„Poslouchám, pane!“ odvětil Petr Bathory.
„Vím, pane Bathory,“ ujal se slova doktor Antekirtt, „jak obětivou pro vás byla matka vaše v době mládí vašeho, vím též, že jste byl hoden péče této a že po trapných zkouškách stal jste se mužem …“
„Mužem!“ pravil Petr Bathory s trpkým přízvukem. „Mužem, který dosud nemůže sám o sebe se starati ni matce své splatiti, co pro něho učinila.“
„Díte sice pravdu,“ pravil doktor, „leč vy tím vinen nejste. Jest nesnadno, zjednati si místo v době úžasné nynější konkurence, když tolik soupeřů domáhá se zaměstnání, jež jen málo kde se naskýtá a nabízí. Vy jste inženýrem?“
„Ano, pane, studoval jsem školy technické. Musím se snažiti nyní zjednati si místa u některého podniku průmyslového. Ač dosud nepodařilo se mi nic vhodného nalézti — aspoň ne v Dubrovníku!“
„A mimo Dubrovník?“
„Mimo Dubrovník!“ opětoval Petr Bathory, váhaje s odpovědí k této otázce.
„Ano! Mimo Dubrovník! Neodcestoval jste před několika dny do Zadru právě v této záležitosti?“ tázal se doktor Antekirtt.
„Ano, mluvilo se o tom že by u jisté společnosti, kteréž několik hutí náleží, bylo pro mne vhodné místo.“
„A místo to? …“
„Bylo mi nabídnuto!“
„A vy jste nepřijal?“
„Musil jsem odmítnouti, poněvadž se jednalo o to, abych se trvale usadil v Hercegovině.“
„V Hercegovině? Což paní matka nemohla by vás tam doprovázeti?“
„Matka moje, pane, následovala by mne všude, kam by mne zájmy mé volaly.“
„Nuže, proč tedy jste nepřijal místo vám nabízené?“
„Pane doktore,“ odvětil Petr Bathory, „mám mnohé vážné příčiny, abych Dubrovník neopouštěl!“
Doktor Antekirtt pozoroval, že Petr Bathory při odpovědi té ocitl se v rozpacích. Hlas jeho chvěl se, když pronášel toto přání — anebo více nežli přání: pevné své rozhodnutí Dubrovník neopustiti. Jaké vážné příčiny mohly to býti, jež ho přiměly, aby odmítl nabízené mu výhodné místo?
„Příčiny ty nedovolí vám asi též,“ pravil Antekirtt, „byste přijal nabídku, o níž jsem chtěl s vámi pohovořiti.“
„Musil bych odejeti odtud?“
„Ano, do země kde dávám prováděti rozsáhlé práce, jež bych rád byl svěřil vašemu dohledu a řízení…“
„Lituji pane,“ odvětil Petr Bathory, „avšak věřte, učinil-li jsem zmíněné rozhodnutí…“
„Věřím vám, pane Bathory a liuji odmítnutí toho snad více nežli vy. Byl bych býval šťasten, kdybych byl mohl vám dokázati, že jsem vám přítelem tak jako jsem jím byl vašemu otci!“
Petr Bathory neodpověděl. V duši jeho odehrával se krutý zápas, bylo viděti, že trpí velíce! Doktor pozoroval, že rád by o něčem promluvil, avšak že se k tomu odvážiti nemůže. Leč konečně viděl se Petr Bathory přece neodolatelně puzena říci vše tomuto muži, jenž jevil tolik účastenství a péče o něj i jeho matku.
„Pane … pane!“ pravil hlasem přerývaným pohnutím, jež marně se snažil zakrýti. „Nikoli! Nedomnívejte se, že snad vrtoch nějaký nebo tvrdošíjnost přiměly mne, abych nabídku vaši zamítnul … Mluvil jste jako přítel otce mého Štěpána! … Chtěl jste i na mne lásku svoji přenésti … Věřím vám, ačkoli vás znám jen několik okamžiků …Ano, cítím k vám tutéž příchylnost, jakou byl bych měl i ke svému otci, kdyby žil!“
„Petře … synu můj!“ zvolal doktor, uchopiv se ruky mladého muže.
„Ano, pane,“ odvětil Petr Bathory. „A řeknu vám proto vše. Miluji mladou dívku z tohoto města! …Mezi námi jest propast, jež dělí bohatství od chudoby! Leč nechtěl jsem viděti propast tuto … a ona rovněž jí snad nedbá! Ačkoli vídám ji zřídka v okně nebo na ulici, jsou okamžiky ty pro mne štěstím neskonalým, jehož se nemohu odříci! … Pomyslím-li si, že bych musil odjeti … odjeti na dobu dlouhou, stávám se šíleným … Ach pane! … porozumíte-li … odpustíte …“
„Ano, Petře,“ odvětil doktor Antekirtt, „pochopuji vás a nemám, co bych vám odpouštěl. Učinil jste dobře, že jste mluvil ke mně zcela upřímně. Tím se mnoho změní. Ví i vaše matka, co jste mi právě sdělil?“
„Neřekl jsem jí dosud ničeho, pane! Nemohl jsem se dosud k tomu odhodlati, poněvadž by mne snad, při skromných poměrech našich, slovy svými zbavila veškeré naděje. Avšak snad uhodla a pochopila, co trpím a trpěti musím!“
„Petře,“ pravil doktor Antekirtt, „dokazujete mi, že mi důvěřujete, a činíte tak právem. Jest dívka ta velmi bohata?“
„Ano, velmi bohata!“ odvětil mladý muž. „Nesmírně bohata pro mne!“
„Jest vás hodna?“
„Ano, pane,“ odvětil Petr. „Nikdy nechtěl bych matce své přivésti dívku, jež by jí hodna nebyla.“
„Nuže, Petře,“ děl doktor Antekirtt, „snad lze propast, jež vás dělí, překlenouti.“
„Nedávejte mi, pane, naději, jež jest nesplnitelna!“
„Nesplnitelna?“
A přízvuk, s jakým doktor Antekirtt pronesl toto slovo, svědčilo o takové důvěře v sama sebe, že i myšlenky Petra Bathoryho pozměnily se náhle, takže se již viděl pánem přítomnosti i budoucnosti.
„Ano, Petře,“ odvětil doktor, „mějte důvěru ve mně! Až uznáte za vhodné, až bude čas, bych vám pomohl naděje vaše splniti, pak sdělíte mi zajisté jméno té dívky…“
„Pane,“ odvětil Petr Bathory, „proč tajil bych vám je? Jest to slečna Toronthalova!“
Toliko muž, jenž by se nezachvěl ani, kdyby před něj hrom udeřil, byl by schopen úsilí, jakým se doktoru podařilo zakrýti mohutný, mocný dojem těchto slov Petrových. Několik okamžiků jen a již utlumil své pohnutí a byl opět zcela pánem svých citů.
Po chvíli pravil, aniž hlas jeho prozrazoval nějaké rozechvění: „Dobře. Petře! Uvážím vše … Popřejte mi času vše rozmysliti…“
„Odejdu, pane doktore,“ odvětil mladý muž, stisknuv ruku, již mu doktor Antekirtt podal, „a dovolte, bych znovu poděkoval vám za vaši péči a za vaše přátelství!“
Petr Bathory opustil salon, v němž doktor osaměl, a sestoupil po té do lodice, jež ho očekávala, a dal dopraví ti se na hráz přístavní, načež zaměřil opět k Dubrovníku.
Cizinka, jež byla ho očekávala na nábřeží po celou dobu pobytu jeho na „Savareně“, kráčela opět za ním, nejsouc jím pozorována.
Petr Bathory cítil neobyčejnou úlevu. Konečně mohl svým citům výraz dáti, konečně mohl svěřiti se příteli, jenž chtěl býti mu snad více nežli přítelem! Byl to okamžik pro něho tak blahý, na jakéž Štěstěna skoupá bývá.
A jak mohl by i o dívce milované pochybovati, když — právě jak kráčel kol domu Toronthalova — viděl, jak v okně jednom pozdvihla se na okamžik záclona a objevila se tvář dívky zbožňované, k němu odhodlaně zírající. Jen okamžik a záclona opět sklesla.
Avšak i cizinka zpozorovala tento pohyb dívky a zůstala státi nehybně před palácem Toronthalovým, dokud Petr Bathory v úzké uličce, v níž bydlil, nezmizel.
Po té odebrala se do kanceláře telegrafní a odeslala depeši, jež obsahovala jediné slovo:
„Přijď!“
Adresa depeše té zněla:
„Sarkany, Syrakusy, Sicilie (restante).“