Nové překlady Victora Huga/Oheň nebes/VIII

Oheň nebes Victor Hugo
VII	VIII	IX

Údaje o textu
Titulek:	Oheň nebes
Podtitulek:	VIII.
Autor:	Victor Hugo
Původní titulek:	Le Feu du ciel
Zdroj:	HUGO, Victor. Nové překlady Victora Huga. Praha: J. Otto, 1901. s. 22–26. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Vybuch oblak v chvat!
Oheň nad šarlat
bok mu roztrh v mžik,
jícen se otvírá,
odkud srší síra
na paláců šik,
požár mihotavý
rudé světla splavy
v bílé štíty střik.

Ve přívalu tom
jaký žhoucí dóm
na zdi vaše pad
zatracená města!
Jaký žár vás trestá,
plana odevšad!
Peřej ohně týčí
nad vámi se, syčí
blesk z nich, rudý had.

Lid jest probuzen,
bez Boha jenž v sen
ještě včera kles’,
paláce se hroutí,
zdi se v žáru kroutí,
v starých vozů směs
dav zří, ohně řeka
náměstím jak stéká,
jak by strh’ se jez.

Trčí v plameni
obři kamenní,
věže ve věnci;
tam se tísní davy,
černé stíny tmavy
smrti snoubenci,
po rozvalin kraji.
Tak se rozlézají
černí mravenci.

Děsný ohně proud!
Kam lze uprchnout?
Všecko hyne, ach!
oheň všecko škrtí,
střechy plosko drtí,
zmílá mosty v prach,
padá v blýskavicích,
šedých po dlažicích
žhavý lije nach.

Každou jiskrou zas
znovu vznícen jas,
svrchovaný žár!
Žhavější hřmí, běží
jak oř bez otěží
plamen, požár, var!
V jeho výhni podlá
ruce lomíc modla
roztaví se v škvár.

Zuře roste dál,
skokem výš se vzpjal,
do stříbrných vrat
buší plamen žhavý,
místy zelenavý
sirný vodopád
hlodá zdi, žár nítí,
v šupinách že svítí
jimiž hraje had.

Jak vosk roztaví
achat černavý
hrobní desky v půl,
jak strom z ohně rázem
obr z žuly na zem
kles’, on Nabo slul,
až sloup každý chrámu
víří v jednom plamu,
v pochodeň se vzdul.

Darmo magů pár
probíhá ten žár
s bohy na zádech,
darmo král vší silou
tuniku stře bílou
v modrý síry žeh:
proud, v který se dívá,
palác i chrám zrývá
v dýmných záhybech.

Strhne ve svůj splav
palác, kde řve dav,
stísněn jako v klec
divý ten proud žhavý
kamenný mys splaví
v kouři na konec,
povrchem že krouží,
taví se a hrouží
jako ledovec.

Na ten žhoucí břeh
velekněz tu vběh,
stál tu sám — kol dým…
mitra se mu vzňala,
jako maják plála;
s okem zděšeným
chtěl ji servat — muka! —
u čela než ruka,
mitra v ohni s ním!

Zástup mužů, žen
řádí, ohně plen,
zrak jim požár stih’,
u mrtvých měst obou
štvaní děsem, mdlobou
u bran železných,
dav se tísní lidí,
kteří — hrůzo! — vidí
peklo v nebesích!