Nové překlady Victora Huga/Mojžíš na Nilu
Nové překlady Victora Huga | ||
Předmluva | Mojžíš na Nilu | Babička |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Mojžíš na Nilu |
Autor: | Victor Hugo |
Původní titulek: | Moïse sur le Nil |
Zdroj: | HUGO, Victor. Nové překlady Victora Huga. Praha: J. Otto, 1901. s. 7–10. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
V tom čase dcera Faraonova šla k řece, Exodus |
Teď v ranním úsvitu svěžejší voda splývá,
ó sestry, pojďte již! Zvěř doma odpočívá,
břeh v samotu se tají;
jen Memphis ozývá se hluky zmatenými;
teď v nevinný náš ples pod stromy ztemělými
jen svity zóry hrají.
V paláci otcovském co skvostů nakupeno!
Tím květným břehem víc mé oko okouzleno
než zlatým bassinem neb z porfyru,
ty ptáčat prozpěvy líp moje ucho baví,
nad vzácná kadidla, jež u nás tam se taví,
mně milejší jsou vánky zefýru.
Je vlna čistá tak a nebe plné jasu,
ó nechte na keřích průsvitných vašich pasů
ten čistý azur pláti!
Můj vínek sejměte, žárlivý závoj dolů,
chci s vámi, sestry mé, na ňadrech proudů spolu
při šepotu vln laškovati!
Ó spěšme!… V jitra mlhách co jeví se tu zoru?
Co vidím? Pohleďte, vzdáleném na obzoru…
ó plaché dívky, k čemu taký strach?
to jistě, dívky, tam hnán rvavou vlnou k moři
peň palmy ze hlubin se dálných pouští noří,
chce starých pyramid snad vidět práh?
Lze věřit zrakům svým, co zřím, co dí tu slova?
To škeble Iridy či loď je Homerova,
již vánek žene sladký?
Ne! to je kocábka, co sem se žene hbitě,
a proudů na ňadrech v ní dřímat vidím dítě,
jak u prsu by spalo matky!
Spí. Z dálky viděti tu kocábku tak křehkou;
vám zdá se plynouti nestálou vlnou lehkou
jak holubice bílé hnízdo sem;
v své dětské postýlce zde bloudí, větrů vání,
je vlna kolíbá, spí, černá propast v spaní,
tak zdá se uspává je v hrobě svém.
Ó spěšte, zbouzí se! Ó Memfidské vy děvy,
kde máť, jež mohla by ve proudů běsné hněvy
tak svěřit svého syna?
Své ručky vztahuje, kol vlny nehostinné,
ach, proti smrti jde, on hradby nemá jiné
než kolébky, ta lehká třtina!
Je spasme! Možná dost, to Israele dítě;
ach, krutý otec můj je všady stíhá lítě,
lze krutým tak být k nevinným?
Pro tvoje neštěstí, já k tobě lásku cítím,
chci býti matkou tvou, buď povinno mi žitím,
když nejsi povinno mi zrozením!
Tak Iphis mluvila, mocného naděj krále,
co Nilu po březích druž její dívčí dále
se v rozmaru svém brala,
Ty mladé krásky vše svou krásou převýšila,
když závoj spustivši svůj zlatý jako vila
dceř králů tady stála
Pod její nožkou chví se vlna poděšená.
Ji soucit vede dál ku dítěti, jež sténá,
to cesta plná chvějné úzkosti;
již chytla kocábku, již hrdá sladkou tíží
na čele mladistvém lesk pýchy, (již se blíží,)
se míchá s dívčí, čistou cudností.
A vlny dělí již, rve třtiny její síla,
již dítě vynáší, z vod, zkad je zachránila,
je v písek vlhký klade,
co kolem kolébky tu hledí sladkým sněním
a s vlídným úsměvem a plachým políbením
se tísní dívky mladé.
Ó spěš sem z dálky již, ty, pochybnost již střebe,
jež syna hlídala’s, nad kterým bdělo nebe,
jak cizinka sem pospěš, k čemu rvát
má bázeň ňadra tvá? Chyť v náruč svou to dítě,
tvé slzy, záchvaty, ty jistě nezradí tě,
neb Iphis není matkou posavád.
Když tenkrát, blažená a vítězná v své chůzi,
to dítě přivedla před krále děsu, hrůzy,
jež slzou matky pokropila,
tu v nebi hvězdnatém, sbor archandělů zpíval,
z nichž každý před Bohem tvář do svých křídel skrýval,
z lyr věčných se ta hymna lila:
„Ó neplač Jakube, sem zahnán do exilu,
své slzy nemíchej do nečistých vln Nilu,
však Jordán otevře ti břehy své,
již přiblížil se den, jenž k zemi zaslíbené
přes nepřátely vše — zří Gessen to, — dál žene
vše rody dlouho zajaté!
Pod tahy dítěte v plen vlnám hozeného
Sinaje zvolenec spí, vladař lidu všeho,
z vln dívkou vrácen žití,
v prach, pýcho, která jsi nechtěla Boha znáti,
když mohla kolébka Židovstvu spásu dáti,
svět rovněž musí zachrániti!“