Nové překlady Victora Huga/Epopej lva/Zpěv I.

Údaje o textu
Titulek: Epopej lva
Podtitulek: Zpěv I.
Autor: Victor Hugo
Zdroj: HUGO, Victor. Nové překlady Victora Huga. Praha: J. Otto, 1901. s. 136–140.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

BohatýrEditovat

Lev jednou uchvátil do tlamy svojí dítě;
však neublížil mu, v les odnesl je hbitě,
v les, máť jež zdrojů, hnizd, je odnes v hlubinu,
tak jako utrhnem na jaře květinu.
Proč, sám to nevěděl, ba nekousnul je ani,
buď ze soucitu snad anebo z pohrdání;
jsouť lvi již takoví, ty velkodušné šelmy.
Leč ubohý ten princ tím v sluji trpěl velmi;
ta byla skalnatá, vždy drsným zněla hlasem,
zde chvěl se, travou živ a syrovým jen masem,
žil mrtvý na polo a ve úzkosti stále.
To svěží hošík byl, princ sousedního krále,
mlád, deset roků stár, zrak žhnul mu silou jarou.
Král dcerku ještě měl, dva roky teprv starou;
tak stalo se, že kmet, jenž stárnul, v úzkosti
o syna dědice se trápil v starosti,
jak vyrvati jej lvu; ba krajina kol celá,
jež více přede lvem než o prince se chvěla,
zle byla vzbouřená.
                               Bohatýr tudy spěje,
se zastaví a dí: Co se to zde jen děje?
Tu zvěděl příhodu a k lva se stočil skrýši.
Strž byla, slunce kam jen hlednouc v lesní tíši
po špičkách pronikne a tam v hluboké díře
tes majíc za polštář se krylo divé zvíře.
Les kol byl hluboký, kde močál u věnec
se splítal se stíny, víc drátů nemá klec.
Hvozd věru nádherný, kde taký sídlel pán,
v čest Irmensula stál tam menhir zbudován,
hvozd houštím Bretaně byl podoben tak zcela,
a jeho na konci ohromná hora čněla,
z těch jedna vrcholů, jež obzor objímají,
a tam se v granitu lva příšerná skrýš tají
s pochmurným okolím v odvěkých buků plášti.
Ty strže dokola, na odvět měst všech zášti,
jsou přísnou hradbou všem. Kol chodcům děly: Jděte!
a duby šeptaly: Zde úkryt lva, ten ctěte!

*

V ten palác pochmurný bohatýr klidně vstoupil;
síň byla jevištěm, kde lev rval, vraždil, loupil,
moc hrůzy zjevna tu a strach, beznaděj, hoře,
stín vlád’ tu ponurý jak na královském dvoře;
tříšť kostí na zemi, že pán tu bydlí, děla,
jenž nouze netrpí; ve stropě díra zela,
hrom snad ji vyrazil, to okno v šeru skal,
tou světlo dralo se jen mlžné, jas v němž tál,
moh’ září orlu být, však sýčkovi byl nocí,
leč celkem světla dost, co stačí také moci.
Vše jinak nádherné, neb lze si domysleti,
že zvíře královské spí v loži uschlých snětí,
že nemá potřebí krajkových záclon kolem,
že časem pívá krev, leč čistý zdroj též dolem,
že nemá lokaje, ni číše, korbele.

Sem vstoupil bohatýr, on zbroj měl na těle
od hlavy ku patám.

*

                             Rozhled se slují divou,
zřel královského lva, jenž nejskvostnější hřivou
byl kdysi ozdoben, toť byla šelma, snící,
zrak měla hluboký, neb kdo jen může říci,
zda hvozdů potvory jich nejsou velekněži?
Na tlapách mohutných s ostrými spáry leží,
je děsný, těžko bys jej ve rozpaky sved.
Postoupil bohatýr, však ne tak příliš v před,
krok jeho zvučný byl a chochol jeho rudý.
V brlohu královském kol ticho bylo všudy.
Lev zcela pohroužen byl v svoje zadumání,
o vstupu cizince nemaje ani zdání.
Tak rovněž Theseus když vstoupil v Hadu nivy,
zřel práce Sisyfa i Avernu proud divý
a stanul v jeskyni, jak tato byla, v skále.
Leč k reku našemu povinnost děla: Dále!
On vytasil svůj meč, a v mžiku tom lev vstal
a děsnou hlavu svou, jak jemně moh’ jen, vzpjal.

A pravil bohatýr: „Buď, šelmo krutá, zdráva!
Tvá skrýš v svých útrobách zde dítě přechovává;
kam tady do kola se hrouží oko moje,
já dítě nevidím, však urvu je, nech boje,
my proto přátely dál dobře můžem býti.
Ty nechceš? Pak jsem lev jak ty a musíš mříti!
Co tvoje teplá krev se tady kouřit bude,
své dítě obejme král otec, v záři rudé
to Zora dosvědčí, jak vzplá nad vršky stromů!“

A lev děl zamyšlen: „Ne, nevěřím já tomu!“

*

A na to bohatýr couv’ o krok. Hlasem hromu
děl vytasiv svůj meč: „Hleď, sire, sebe dbáti!“
Tu bylo vidět lva, taj děsný, jen se smáti.
Smích lva jest strašlivý. I začal zápas divý,
jak mezi obry jen, byl hrozný, krve chtivý,
z těch, které v Indii se v džunglích odbývají.
Rek meč svůj napřáhl a šelma spáry v taji,
šlo tělem k tělu to, lev tlamu plnou pěny
se jal drát člověka, jenž celý ozbrojený.
Rek náš byl statečný a lev byl dravý zase,
lev drtil reka v ráz a hýřil v jeho mase:
pod žhoucím spárem svým jej drtil mocný lev,
že ocel, železo, vše bylo krev a krev,
pod zbrojí rytíře šat krev a krev jen smáčí,
jak dítě ostružin když plody prsty tlačí,
a pak po kuse kus lev z přilby, z reka hávu
jen kosti vybírá ve hojném krve splavu,
že velký bohatýr byl těstem jen a blátem
pod těžkým brněním, ve krunýři svém spjatém.
Lev bohatýra zhlt’. Do klínu tvrdých skal
skráň složil kosmatou a jakoby nic spal.