Na záletech/Pod řemeny
Na záletech Matěj Anastasia Šimáček | ||
Májový obrázek | Pod řemeny | Památce Mickiewiczově |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Pod řemeny |
Autor: | Matěj Anastasia Šimáček |
Zdroj: | Online na Internet Archive Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | In: ŠIMÁČEK, M. A. Na záletech. Básně 1885–1895. Praha: F. Šimáček, 1896. s. 37–40. |
Licence: | PD old 70 |
Vydáno též v Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 97–99. Ke zveřejnění vybral Antonín Macek. |
Že byla dobrá dělnice,
do díla jako drak,
leč vlastně proto nejvíce,
že měla tklivý zrak
a milý způsob, pružný vzrůst
a bolestný tah kolem úst:
Mrak nepřelétl pánů čela,
když přišla její maminka
a miminko jí přinášela,
jež kryla pestrá peřinka.
Tvář zjasnila se přibledlá,
kmit’ v očích plachý svit,
pak v stinný koutek usedla
a dala děcku pít.
V té chvíli dělnic zpěv a smích
i dělníků žert bujný ztich’,
a děcko z prsu klidně ssálo
a očka svoje nevinná
tak konejšivě upínalo
na smutná líce matčina.
Když napilo se, zvedla se
a šla k své práci zas,
leč děcko jako v úžase
svých velkých očí jas
nechalo kroužit dokola
na řemeny a na kola,
až babička je položila
na pytel cukrem plněný,
a níž se k němu naklonila,
zrak horkou vlahou zkalený.
I dozorce sám k děcku klek’
a hladil vlásků len —
na režném pytli andílek
se usmál z bílých plen.
I úředník sem přišel též
a řek’ jen: „Tiše, broučku, lež…“
a zadíval se v zalíbení
na děcka tílko růžové,
ba vtiskl naň i políbení
v něžnosti věru bláhové.
Pak pohnut pohléd’ k dělnici
a slabě zachvěl rtem;
ta mladá matka slzící
zrak upírala v zem.
Však jako mžikem v zápětí
pohlédla vroucně k dítěti:
To houkati a smát se jalo —
v chod strojů zněl ten dětský smích —
a tlustou ručku vztahovalo
po kolesech se točících.
A páry tichý hvizd a šum
mu kolébavkou byl.
Již klučík palec nesl k rtům
a do úst zastrčil,
a začal broukat…
Dětský hlas
tak nesměle se tady třás’
a s přísným chodem strojů splýval.
Pak zrak již v snění přivřený
se ještě skrze řasy díval
na vlekoucí se řemeny.
Ty tichounce se kmitají,
na široký svůj pás
nad spícím děckem chytají
sny nadpozemských krás.
Ač sotva rok je teprve,
co řemen zbarven od krve
smýk’ v kola roztříštěným tělem,
by živé je víc nevrátil:
Dnes chytá sny nad děcka čelem,
když tatíka mu uchvátil.