Na záletech/Chystám se k psaní

Na záletech Matěj Anastasia Šimáček
Tříšť ouvertury	Chystám se k psaní	Můj pes

Údaje o textu
Titulek:	Chystám se k psaní
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, M. A. Na záletech. Básně 1885–1895. Praha: F. Šimáček, 1896. s. 57–59. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Roj vidin v duši, chystám se k psaní,
na zemi dcerka si hraje,
péra se nechápu, hledím jen na ni,
myšlénka v citu mi taje.

Dívám se na ni, na zemi sedí,
obrací v albu mém listy,
na zbledlé obrázky udiven hledí
zrak její dětský a čistý.

Prchá mi myšlénka, vzpomínek četa
z koutů všech do hlavy pílí…
Podoby přátel! — ó, jsou to již léta,
co jsme se znali, co snili

o teplém krbu, o lásce ženy,
žvatlání, úsměvech dětí,
o štěstí chyceném ve čtyři stěny,
písních na rozkvetlé sněti.

Jak se ty mladistvé touhy v nás třásly,
hruď až se rozskočit chtěla,
v sklamání hynuly, v zoufalství hasly,
leč v troud zas naděj’ se schvěla.

Sežloutlé podoby — přátelé drazí,
dítě mé nad vás se shýbá,
k té volá ‚strejček‘, tu z alba hází,
tu nechce, tu zase líbá.

Vzpomínám, Prokope, štěstí měl’s u žen,
hle, dítě mé na tě se směje,
však tobě, ó Jene, svět vše zůstal dlužen,
má dcerka tě trhá — ó, zle je!

Tebe, můj Karle, má ještě míň ráda,
krutý byl k tobě též osud,
naděje vzplání, pak sklamání, zrada —
koule v leb — vzpomínám dosud…

— Jistě tak osud náš kdes také sedí,
my lidé jeho jsme hříčka,
na ty jak dítě úsměvně hledí,
a těm zas zatlačí víčka.

Přátelé drazí, kolik vás zírá,
jako já na dítě svoje,
kolika na mne se vzpomínka vtírá,
na naše touhy a boje?

Vaše-li dítě si hraje v té chvíli
s obrázky druhů let junných:
jistě vím, k podobě mé že se schýlí
s dobrotou v očkách svých slunných.

*

Ó dítě, ó dítě, dívej se dlouze,
a dívej se vždycky tak jasně! — —
Hle dcerka má přiběhla, líbá mě v touze,
jak sladký je konec té básně.