Na záletech/Můj pes

Na záletech Matěj Anastasia Šimáček
Chystám se k psaní	Můj pes	Svému spánku

Údaje o textu
Titulek:	Můj pes
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, M. A. Na záletech. Básně 1885–1895. Praha: F. Šimáček, 1896. s. 60–61. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Je neviděn, přec za mnou kráčí všade,
kde krok svůj stavím, k nohám se mi klade.
Již ke studentu pod škamno si sedal,
své žluté oči nad mou knihu zvedal.

Když prvně mladík v bouřném srdce tluku
jsem v síni taneční tisk’ dívčí ruku,
se náhle zticha dvéře otevřely
a jeho kalné oči na mne zely.

Do písní radosti, do bouřných kvasů
mi znělo tiché vytí jeho hlasu,
když v polibcích jsem k šíji žen se vinul,
jak šerý plachý stín se kolem šinul.

On byl mi po boku, kdy u oltáře
jsem hleděl na své ženy zkvetlé tváře,
on na kliku šláp’, otevřel a rychle
do naší ložnice se vetřel ztichlé.

A při práci, při vznětech, tichém snění
mě rozmrazívá jeho zakňučení,
a k nové knize když se péra chápu,
on na mou ruku klade drsnou tlapu.

On přiloudil se tichounce a skrytě,
když prvně políbil jsem svoje dítě,
jich mládí teď kdy krášlím nadějemi,
on chladný čenich svůj o ruku tře mi.

Když sen se blíží, k mému loži lehá,
ostražit vrčí, ohonem svým šlehá,
a sen když uprch’, na prsa mi skočí,
mou ruku líže, dívá se mi v oči.

Já tisíckrát jej odkop’, zbil, zbraň zvedal,
on, věrný pes, se odehnati nedal,
já všechny dvéře před ním uzamykal,
on oknem zas neb skulinou kdes vnikal.

Jej zabil bych, však jeho žití kořen
do srdce mi i do mozku je vbořen,
a teprv až kdys dohasnou mé zraký,
myšlénka na smrt — pes můj — zdechne taky.