Na záletech/Tříšť ouvertury

Na záletech Matěj Anastasia Šimáček
Českým dělníkům na pomezí	Tříšť ouvertury	Chystám se k psaní

Údaje o textu
Titulek:	Tříšť ouvertury
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, M. A. Na záletech. Básně 1885–1895. Praha: F. Šimáček, 1896. s. 49–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Mé celé žití dosud bylo trudné,
ba žil jsem smutné chvíle zoufání,
kdy zmíralo vše vznětů zaplání
a budoucno se zdálo k smrti nudné.

Již řítil jsem se v temné cesty bludné,
červ šílenství mi hlodal pod skrání,
v tom přišlas Ty s úsměvem doufání,
a temný obzor mého žití rudne.

Mně vzchází den se sluncem lásky žhavým,
ač dosud denní boj mé vzněty hněte
a jako druhdy v kámen mění květ.

Tvé lásky sluncem kámen ten však tavím,
že klíčí znova vznět, co mřelo, kvete,
a písně štěstí dávají se v let.

II.

Co dosud blahem, rozkoší jsem zval,
dlaň přátelská, již horoucně jsem tiskl,
i pohár, při němž v jásotě jsem výskl,
i dívčí kadeř, již jsem celoval —

Čím proti tomu, co mi osud dal,
když zrak Tvůj, drahá, prvně na mne blýskl ? — —
Svit nebeský tu v duši moji tryskl,
jímž každý úhor v květnou nivu vzplál.

Dlaň přátel byla paprsk pohody,
tu odvábily vždy mi cizí tváře,
číš nejvábnější na dně páchla žlučí; —

a dívčí ret byl — motýl náhody.
Však zrak mé ženy věčná jarní záře,
pod níž mé srdce novým štěstím pučí.

III.

Slov neváží, kdy člověk šťasten zcela,
a přes rty sjede výraz štiplavý;
jeť štěstí víno, stoupá do hlavy,
i vám též pitka spletla někdy čela.

Však ostrá řeč se zítra zapomněla,
a zas hrál na rtech úsměv blysknavý:
Tak, přátelé, ať dnešek napraví,
čím včera ranila vás slova smělá.

Dík mějtež za vše, čím v tmu žití kdysi
pad’ z vašich srdcí paprsk slunečný,
váš obraz v nejsladší se chvíle mísí.

I číši věnuji verš v písních lásky,
i vám, vy zlaté, jemné dívčí vlásky!
Má žena nechce, bych byl nevděčný.

IV.

Plá modrem nebe zrak ti žhavý,
noc pekel tají černý vlas,
hned nořím ret v proud jeho tmavý,
hned zvábí mne tvých očí jas.

Mne z obou krása stejně zdraví,
a paprsk, jenž z tvých kmitá řas,
ke rtům-li: Pij a jásej! praví,
dí vlas tvůj: Tiskni, líbej zas!

Však muka pekel s nebes září
se v duši mojí denně sváří,
když, drahá, zřím tvůj vlas a zrak:

Neb věští mi jich barva dvoje,
že nebem je mi láska tvoje,
a ztráta její smrti mrak.

V.

Svit láska, krev je var,
a touha ohně pramen,
již odkryj půvab ramen
i ňader bílý dar.

Se vším, co chladí žár,
chci žíti neseznámen,
a láskou chci být zmámen,
i budu-li kdy stár.

Až přijde smrti zmar,
ať dají na hrob kámen,
jenž má tvých rysů tvar;

z nich padne v hruď mi plamen,
že kámen strhnu k sobě
i v hrobě.

VI.

Má ženo dobrá, holubičko tichá,
svým zrakem v nebe tvojich očí vnořen,
já chápu teprv, k čemu jsem byl stvořen,
a že se štěstí z věrných retů dýchá.

Čím potlesk, zlato, vše, nač lačna pýcha,
jež jest jen v srdcích, v nichž chrám lásky zbořen?
V mém nyní vonných růží keř má kořen,
na jehož květech rosa neosýchá.

Ty ovíjejí upomínky v tísni,
i jizvy ran i kámen ponížení
a poutem jsou na rukou nevěry;

jich krása svítí v moje večery,
jsou štít můj, síla, život můj, mé snění,
a vůně jich z mé duše stoupá písní.

VII. (Finale)

—  —  —  —  —  —  —  —  —  —
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —
Ta touha tak chtivá a divá
žel, umdlela v srdci mém záhy,
teď sudba jen stínů síť schvívá
v mé tmící se v samotu dráhy.

Jdu oddaně unaven žárem,
kde stín s chladem vítají sladce,
vím, obě že nebeským darem
ve znoji boje a práce.

V tom stínu však pomněnky kvetou,
zde jedna a druhá a třetí,
to pohledy očí tvých, ženo,
a pohledy oček mých dětí.

A ztemnělo-li mně i nebe
a slunce na vždy se skrylo,
v těch pomněnkách na cestu stínem
dost nebeské barvy mi zbylo.

Dost těchy a posily v práci,
že vděčností pohnut k nim klekám
a žehnaje kvítkům těm drahým
jich blankyt i na hrob svůj čekám.