Naši mužové/Váceslav Hanka
| Naši mužové Jan Erazim Sojka | ||
| Josef Jungmann | Váceslav Hanka | Václav Krolmus |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Váceslav Hanka |
| Autor: | Jan Erazim Sojka |
| Zdroj: | SOJKA, Jan Erazim. Naši mužové : Biografie a charakteristiky mužův slovanských. Praha : Antonín Renn, 1862. S. 68–82. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Václav Hanka, Rukopis královédvorský, Rukopis zelenohorský |
Narozen 10. června 1794 † 12. ledna 1861.
Národy nezhasnou |
První spisovatelé v Evropě byli mnichové a jim složiti bylo slib — chudoby. Nová, velká nastala doba. Nebyli to více mnichové, nýbrž laikové, již na stolici učitelskou byli zasedali; jim nebylo více slibovati chudobu, chudoba jim do vínku byla dána, aby po světě chodili, kázali a věrně povolání svému dostáli. Nemajíce bohatství, bohatými učinili nás na duchu, vzkřísili národ a za tou příčinou vzdáváme co synové vděční všem těm mužům, i tomu nejmenšímu, který na národu roli dědičné byl pracoval, čest veškeru, provolávajíce „Sláva!“
I vidíme na začátku našeho věku několik apoštolů klestiti sobě cestu k srdci národu, aniž hroby bourají, trup zdechlý líbají a jazykem mateřským k němu hlaholíce na srdci vlasteneckém ho zahřívají, ano vlastní krví ho napájejí k životu.
Tak činili jsou ti mužové našeho věku, tak činil i Hanka náš a láska jejich vlastenecká, hle! — nové vyloudila světy.
Požehnána byla práce jejich. Netrvalo dlouho, nepatrný onen z počátku počet duší vlasteneckých dnem ke dni se množil; velký roj horlivců se vyřítil — dejž Bůh! aby na základech prvními apoštoly našimi položených z rumu a z popole vyvstalých, skvěle se vznesla budova národní.
Zásluhy mužů takových, pilných a neunavených, opěvá jedna píseň, složená k smuteční slavnosti za Váceslava Hanku těmi veršemi:
Zdobme slávy věncem
Tu drahou vlasti skráň,
I vděčným zpěvem věčně
Zaznívej luh i stráň;
Byl pohřben národ drahý
Po věky v žalný sen:
Ty hvězdy, jež teď hasnou —
Ty nám rozžaly den.
Nuž sláva tvá vždy potrvá,
Tvůj národ bude žít —
V něm ty se věčně skvít.
Hanka narozen jest dne 10. června 1791 v Hořeňovsi v chatce nízké. Měl býti rolníkem — a stal se rolníkem dobrým. Do šestnáctého roka věku svého pásával stádo otcovské; v zimě navštěvoval školu domácí a matka milá učila ho písním českým. Píseň česká rozohnila jest mysl pastýřovu a již tenkráte, když se jal verše přidělávati, osvědčoval talent básnický, který pak mnohou krásnou píseň, pravou perlu, na svět vyvodil.
Náhoda, aby totiž k vojsku nebyl odveden, zavedla Hanku na študie, neboť psáno bylo na hvězdách, že vyšší mu kyne povolání.
Studia filosofická a právnická odbyl v Praze.
Učení mužové shlukli se tenkráte pod prapor vlasti a pod tímže práporem vidíme Hanku po boku mužů velezasloužilých. Ze všech tehdejších mužů učených měltě největší vliv na Hanku Josef Dobrovský.
Dobrovský narozen 17. srpna 1753 u Gjermetu nedaleko Rábu. Otec jeho Jakub Daubrawský, v Králohradeckém kraji narozený, byl vojenským strážmistrem a tudy se do Uher dostal. Dobrovský studoval v Klatovech a v Praze; vstoupil r. 1772 do noviciatu k Jezovitům, po jichž vyzdvižení oddal se theologii až do r. 1777; vysvěcen r. 1786 na kněžství stal se vicerektorem v semináři Hradištském u Olomouce a pak r. 1789 ředitelem téhož ústavu. Od r. 1790 po zrušení seminářů Josefinských žil v Praže. V r. 1792 putoval s hrabětem Šternberkem do Šved a do Rus. Umřel na cestě v Brně r. 1829 dne 6. ledna. Dobrovský jest o etymologii slovanskou velice zasloužilý; on byl prvním zpytatelem, jenž bystrým zrakem svým byl vniknul v podivný organismus řečí slovanských a jej nám byl vyjevil. O tom, mnoho-li v oboru tom skrze skoro 50 let byl působil, jak veškerým slavistům byl razil cestu, o tom nebudeme šířiti slov. Jeho soustava jazyka českého (1809 a 1819) vyhlášena jest dokonalostí a důkladností svou jakož i jasným spořádáním svým za dílo klassické a za vzor všech mluvnic slovanských. Dráhu Dobrovským nyní raženou nastoupil Hanka a jal se těžiti ze studií jeho co do jazykozpytu tak bohatých; avšak navzdor vší lásce k vědě bylby jako mnohý našinec pod tížným břemenem spisovatelským před časem snad zahynul, kdyby založením národního musea zářící hvězda velkých nadějí na dráze jeho nebyla zasvitla. Národní museum založeno jest láskou vlastenců horlivých a tento velkolepý ústav měl za cíl, veškeré duševní interesy české vlasti v nejširším smyslu slova do sebe zahrnovati; starožitnosti, příspěvky k historii, listiny a jiné monumentální památky sbírati, jazyk český zdělávati a napomáhati vůbec vědě a literatuře, umění a průmyslu. Na ústavě tom ustanoven jest (r. 1823) Váceslav Hanka za knihovníka, pořádatele, sběratele a za strážce památek zachovalých, — na tomto ústavě působil Hanka neunaveně — až do smrti své.
Jakmile vlast naše okřívati počala, ihned vyhledávali jsou Čechoslované pobratimů svých a přiznávajíce se k velikému, bohužel! rozptýlenému národu slovanskému, hleděli jsou v kmenech rozličných místo staré, historické nesvornosti Slovanův vzbuditi svornost bratrskou, staré záští, nenávist a nevšímavost zapuditi láskou, vzájemností.
Jan Kollár, slavný pěvec „Slávy dcery“, vydal toho času brošurku o vzájemnosti slovanské; — idey, kteréž Kollár ve spisku svém o sblížení všech Slovanů byl projevil, hleděl Hanka, maje postavením svým co knihovník národního musea k tomu příležitosti nejlepší, uskutečniti. V brzce byl Hanka znám v celém Slovanstvu; se všemi výtečníky kmenů slovanských, s Rusy, Poláky a Srby sobě dopisoval, všude napomáhal ve prospěch vědy, všude vzbuzoval a rozšiřoval zájmy slovanské. Jméno Hankovo šířilo se na východ a na západ, a nelze nám čítati kolik brilantových prstenů a jehlic, kolik medailí, diplomů a podobných vyznamenání zesnulému se dostalo v uznání zásluh jeho o rozšiřování interesu slovanského. Hanka nebyl ovšem duchem tvůrčím, avšak poohledneme-li se v oboru sobě vykázaném trochu blížeji, vidíme neobyčejnou pilnost a působení velké.[1]
Nebyly to však písně, aniž péčí jeho vydané spisy historické, linguistické a archeologické, kteréžto ho slavným učinily, nikoli; slávou slávy jeho — bylo nalezení rukopisu králodvorského, do všech jazyků evropských nyní přeloženého. Jak vysokou cenu rukopis králodvorský a Libušin soud pro nás měl a má, jest každému známo, neboť ihned tenkráte (1818) vyslovili jsou se mužové učení, jako: Dobrovský, Meinert a Dambek velmi pochvalně o důležitosti této naši památky, kteráž se stala základem a tvůrcem novo-českého básnictví. Tyto lyricko-epické básně, kteréž našim nejpřednějším básníkům, jako Kollárovi a Čelakovskému za vzor sloužily, kteréž celý náš věk takřka odchovaly, kdož by ještě jich přesnost chtěl bráti v pochybnost! — A kterémuž z našich nepříznivců se podařilo čehož dokázati navzdor snahám neunaveným? — Učený Jezovita francouzský, Jean Harduin, dokazoval ve zvláštním spisu jakož i na stolici učitelské, že veškerá díla staré literatury církevní a světské, vyjma kněh Ciceronových, Plinia, přírodopisu, děl Virgilových a Horacových, jsou podvrženy a falsifikátem několika učených šejdířů třináctého věku; ano učený professor Michael Kačenovský jal se nedávno na universitě Moskevské vyučovati, že netoliko Nestorova kronika, anobrž i veškerá ruská církevní a světská literatura doby předmongolské, nevyjímaje ani Evangelium Ostromírovo a Svatoslavův Sborník, hanebným jest podvodem a stvůrou několika kněží a mnichů. Což divu, že méně učení pánové, než byli Harduin a Kačenovský, o to se pokusili, rukopis králodvorský a Libušin soud rozhlašovati světu za podvod a stvůru — za bídný falsifikát.
Králodvorský rukopis jest naše paladium, a jak vysoko je sobě Čechové jakož i toho, který je byl nalezl, váží, viděli jsme o pohřbu zesnulého Hanky, dokázali nám zprávy o úmrtní slavnosti v celé české vlasti.
Za rakví nešen mladým hrabětem Kaunicem týž zkaceňovaný rukopis králodvorský na polštáři, korunovaný věncem bobkovým, jakoby za veškerá pohanění, kterýmiž oba, nalezec a nalezenec, Hanka a rukopis králodvorský, od nepřátel byli obsypáni, jakoby na důkaz triumfu nad pokušením ďábelským.
Čtyrycet let uplynulo od času nalezení tohož rukopisu ve věži králodvorského chrámu Páně. Mladší chasa literácká přinesla Hankovi album k oslavení čtyrycitileté památky této a dívky pražské podaly jemu k této oslavě věnec vavřínový, kterýž Hanka, řka: „Těm náleží“ — na králodvorský rukopis položil. Dlouhý čas zdobil věnec ten staroslavnou památku naši.
Jak jsme děli, prošlo čtyrycet let od nalezení rukopisu, čtyrycet let spočíval rukopis králodvorský co jmění obecné v rukou národu českoslovanského a veškeré Slovanstvo kochalo se u velkoleposti těchto zpěvů hrdinských, tak, jak když Záboj, skald slovanský, vzav varíto zvučno, pěním, ze srdce najnižejí pohrúžena v hoři pohýboval Vyšehrad i vše vlasti i všiu bratř proti vrahom.
I shlukla se bouře již poslední nad hlavou Hankovou a rukopisem králodvorským, i jali se Kuhovci, Büdingerové a Fejfalikové v převeliké moudrosti své váleti proti drahým památkám našim.
Nejvíce pomátl každého z těchto mudrců způsob nalezení rukopisu králodvorského a zelenohorského čili jinak Libušina Soudu, a tuť beze všeho dalšího pátrání Hanku veřejně za podvodníka vyhlásili a na roveň ho postavili s proslulým fálsifikátorem Macfersonem a Simonidem. Co do spůsobu vynalezení měli ti pánové nahlédnouti dříve „Roberti Coci Censura quorum scriptorum; in qua ostenditur, scripta illa, vel esse supposita vel dubiae saltem fidei. London 1614“ — a „Franc. El. di Amato, Musaeum literarium, in quo pene omnium scriptorum dubia, supposita, maledica, falsa, fabulosa etc. strictim expenduntur. Neap. 1730.“ Ano měli nahlédnouti do dějin rukopisů a jich vynalezení vůbec, pak by se byli přesvědčili o okolnostech mnohem podezřelejších a přece nikdo proti takovým manuskriptům nebrojil. Bylať to vždycky skoro šťastná toliko náhoda, kterou na svět se dostaly. Mimo jiné i historie nalezení rukopisů v Anglicku se nacházejících o tom svědčí. Jeden z nejstarších rukopisů v bibliotéce Kambridgské, obsahující ty čtyry evangelia v řeči latinské a řecké, našel se v klášteře sv. Irenea v Lyoně náhodou a byl od Theodora de Beza do Kambridge přinešen. Spisy Platonovy, jež lord Clarke 1803 do Anglicka přivezl, nalezeny byly též náhodou na ostrově Patmosu. Tu v kostelích a klášterních kobkách množství rukopisů se chovalo, a nepřála-li jim náhoda i zešlo. Mimo spůsob vynalezení nemohlo ani to vadit, že rukopis králodvorský a zelenohorský jsou unica, neboť známo paleologům, žeť i spomínaje spisů latinských Vellejius Paterculus pouze v jediném rukopisu se našel, který brzo po vytisknutí zase se ztratil, že též i Minucius Fèlix a Lactantius de mortibus persecutorum, a spomínaje spisů řeckých, též Hesykius byly unica. A což bizantinský dějepisec Dukas? Mimo rukopis pařížský nelze bylo druhého kdesi se dopíditi. — Ačkoliv spůsob vynalezení rukopisu králodvorského toho nejmenšího podezření nepřipouštěl, přece věc ouředně vyšetřená jest a svědky dokázáno, že rukopis ani králodvorský ani zelenohorský nebyl podvržen. Ostatně byltě již spůsob nalezení králodvorského rukopisu, byť i jiných paleografických a filologických nebylo, skvělým a postačitelným důvodem proti všelikým nařknutím.
Nyní věc, o kterouž se již Dobrovský hádal a toho a onoho z podvržení byl vinil, vyšla konečně na jevo za živobytí ještě Hankova.
Avšak útoky tyto na rukopis Králodvorský, jakož na samu osobu nalezenče bylyť posledním hřebíkem do rakve starce sedmdesátitetého, prací dlouhou již unaveného.
Na tváři jeho mírné a usměvavé dlela věčná spokojenost, věčný poklid, než ta mírnost právě zavdala nepřátelům příčinu k brojení, tato spokojenost a tento poklid duševní byly hlodajícím ostnem v očích nepříznivců Hankových.
Dí jeden z biografů Hankových: „Tichost a smířlivost v něm největší, snad až přílišná, tak že nepřátelé jeho mohli proti němu zdvihat halapartny s drzostí, jíž ovšem mírnost jeho nebyla s to, rozraziti čelo. Hanka ve své mírnosti, ve svém klidu byl obrazem českého, ztýraného národa.
Uvnitř pracoval mohutný duch, a vně se na něho sypaly hany, urážky, na cti utrhání, podkládaly se falše, nešetřilo se nadávkami, láním, splněním a všemi neřestmi — a náš národ zůstával tichý, mírný — neozval se a trpěl.“
I Hanka musel dopit za národ svůj tu číši s pelynkem, kterouž nepřátelé jemu podávali, i Hanka sdílel smutný lós mnohých našinců, již ho smrtí byli předešli. Což divu! — Mudřec Athenský vypil číši s jedem a na Golgatě vypustil duši spasitel a velmistr nás; — Roger Bakon a Galilei utrápili se v žalářích inkvisice, an Torquato Tasso v blázinci naříká, an Kamoens po ulicích Lisabonských jako náš Šimon Lomnický žebře a co žebrák bídný, politování hodný, ducha vypustí: a tak každý, kdož vešker život svůj pravdě, národu a člověčenstvu vůbec byl zasvětil, nese korunu mučedlnickou, trnovou, až do hrobu svého.
Mohl snad ujíti Hanka domácím, řevnivým nepřátelům svým, kdyby byl přijal knihovnictví aneb professuru, kteréž se mu nabízely, když ruská akademie velkou slovanskou biblioteku byla zařídila a ruská vláda byla svolila, aby stolice pro slovanský mluvozpyt povstala. Jak lákavé byly pozvání, vyhlídky, jak skvělé! — Měl obdržeti Hanka peníze na cestu, ano 4000 rublů ročního platu, důstojenství dvorního rady, dědičné šlechtictví a t. d. Než Hanka miloval vřele vlast svou, on věděl, že ho i ve vlasti třeba a tatáž vlastenecká láska jeho bylať příčinou, že veškeré důstojenství zamítnul a raději za 600 zl. co knihovník a sekretář musejní sloužil vlasti své, nežli v Rusku za 4000 rublů.
Abychom povahu Hankovu dolíčili, musíme připomenouti neobyčejné prostosrdečnosti jeho. Neznal chytráctví, lesť, okliky aneb bezohlednost prostředků. Jeho upřímnost, prostota, nelíčená jednoduchost a roztomilá srdečnost poutala každého dobrého člověka, nepřátele však sílila. A kdož říci může o sobě jako zvěčnělý náš: „Neurazil jsem nikoho, co živ jsem.“
S Hankou pochovali jsme opět jeden z základních sloupů naši znovuzrozené národnosti, s Hankou zapadl opět kus starého světa, jenž nám připravoval budoucnost.
Povaha Hankova nikterak se nehodila do politika, kteráž i tu mírnou duši roku 1848 do viru s sebou strhla. Byltě volen do sněmu říšského, avšak necitě v sobě povolání politické, nechtěl se státi pouhým figurantem, jako mnohý z našinců, a raději se vzdal mandátu svého. Miloval vlast svou upřímně a chtěje ji viděti šťastnou a svobodnou, než nebyl mistrem slova, jímž by vlast hájil proti úskokům politickým. Husita s celým duchem neměl té pružnosti a síly husitské, kteráž vlast bránila mečem a slovem. Avšak jeho poctivé, čisté, vlastenecké smýšlení postavilo Hanku na stanoviště nebezpečné, na němž co starosta „Lípy slovanské“ muž poslední vytrval…
Netrval dlouho ten čas národní a politické svobody; květ záhy opadal a peň holý, poschlý pnul se na stráni k nebesům. Přítel a nepřítel, mírný a vášnivý obhajce národu českoslovanského, každý nyní poznával, že se dopustil hříchu, že politické působení jeho za vinu v kabinetech bylo pokládáno a trestáno, poněvadž se jal hájiti práva národní, práva lidstva.
A v tomž následujícím desítiletí, kdež nižádné svobody znáti jsme neměli, malá zbyla hrstka mužů poctivých, i v době reakční odhodlaných k činu, přímých, otevřených, za vlast aspoň slovem bojujících. V této nešťastné době nad mnohým spoluvlastencem trápil se Hanka, vině ho z nečinnosti, on zase smutný lós mnohého nadějného junáka hluboce ho dojal.
Po trapné té době, umořující ve vlasti české vešker život, veškeru sílu národní, zasvitla opět hvězda naděje o stálejší budoucnosti naší. Císař Pán vydal 20. října 1860 manifest k národům rakouským, jímž se znovuzrození veškerých korunních zemí slíbila. Hanka, který s námi po celé to desítiletí veškeru snášel ztrátu svobody, nám r. 1848 udělené, zaradoval se opět a ulehna na lože doufaltě pevně: „Tentokráte, že císař Pán upřímné slovo mluvil k národům a že slovo císařské nebude více zrušeno!“
I umřel Váceslav Hanka, komtur cís. ruského řádu svat. Anny, rytíř řádu svat. Vladimira, docent jazyka polského a ruského na universitě pražské, skutečný a čestný oud mnohých učených společností.
Slavný byl pohřeb jeho, celá země ho oplakávala, a na všech koncích Evropy, v Rusku a v Paříži, odbývali Slované slavnost úmrtní. As 20.000 lidu slovanského doprovázelo mrtvolu k hrobu na posvátný Vyšehrad a 400 pochodní zářilo v oblaku ohnivém kolem vozu umrlčího. A když se průvod slavný hnul k pochodu a pochodně v plném zářily plápolu, zdálo se mi, jakoby Hospodin předcházel nás ve sloupu oblakovém, aby nás vedl cestou, v noci pak ve sloupu ohnivém, aby svítil nám, abychom ve dne i v noci jíti mohli. (Mojž. II. 13, 25.), — ano zdálo se mi, jakoby v ruce silné vyváděl nás Hospodin z Egypta, domu služebnosti. (Mojž. II. 13, 14.)
Hanka zesnul 12. ledna 1861, — dne 15. ledna doprovázeli smutnící tisícové posvátné pozůstatky stařečka našeho k velebnému Vyšehradu.
- ↑ Tiskem vydal: „Hankovy písně“ ve dvou svazcích 1815 a 1816 (páté vydání 1851); — „Srbská Muse“ 1817, — „Pravopis český“ (as v desateru vydání), — „Stručné dějiny národů slovanských“ 1818 podle prof. Rühsa, — „Staročeské básně co památka XIII. až XV. věku, — „Tristram“ bohatýrská báseň z XIII. věku 1820, — „Tandariáš“, stará rytířská báseň 1822, — „Tkadleček“, ze XV. věku, dva svazky 1824, — „Gessnerovy idilly“ 1819, — „Igor Svatoslavič“, hrdinská staroruská báseň z XII. věku 1821, — „Krakoviaky“ 1835 a 1851, — „Jiřího Volného“ písně veselé v Hradci Králové 1822, — „Mluvnice česká“ dle soustavy Dobrovského 1822, třetí vydání 1850, — „Vetustissima vocabularia latino-bomemica“ (nejstarší latinsko-české slovníčky) v Praze 1833, — „Dějiny české“ s kamenotisky v Praze 1832 a 1850, — „Mluvnice polská“ 1839, — „Korrespondence mezi císařem Rudolfem a uherským králem Matyášem 1845“, — „Sazavsko-Emauské evangelium“ v Remeši 1846, — „Počátkové posvátného jazyka slovanského“ 1846, — „Dalimilova Kronika“ 1849 a 1850, — „Mluvnice ruská“. — Dále redigoval Hanka: „Nedokončené spisy“ Dobrovského, Puchmírovu mluvnici ruskou, Lupáčův dějepis císaře Karla IV., Všehrdovy knihy devatery o praviech a sudiech o dskách země české, Husův spis „Dcerka aneb cesta k spáse“ a jiné. Největší práce, s níž se Hanka zanášel až na krátko před svou smrtí, byl popis českých mincí z doby Přemyslovské. (Viz dodatky „Památkám archaeologickým“.) — „Ostromírovo evangelium“ (písmem kyrilským), — „Ostatky bohoslužby slovanské“ (písmem hlaholským a kyrilským), — „Divinum officium“ (glagolitikou).