Naši mužové/Jan Kollár
| Naši mužové Jan Erazim Sojka | ||
| Václav Klement Klicpera | Jan Kollár | František Palacký |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jan Kollár |
| Autor: | Jan Erazim Sojka |
| Zdroj: | SOJKA, Jan Erazim. Naši mužové : Biografie a charakteristiky mužův slovanských. Praha : Antonín Renn, 1862. S. 125–161. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Ján Kollár |
 Související na Wikidatech: Ján Kollár |
|
Narozen 29. července 1793 † 24. ledna 1852.
Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, „Slávy dcera“. |
Milovali upřímně národ svůj — a dali i životy své v šanc! — Ti, již milovali jsou národ více než sebe, ti, jež láska k národu po dvě století porobenému vedla v zoufalství, počítali jsou dni života svého v žalářích následkem 10. máje 1849. Pochodeň lásky vlastenecké, ano zářící pochodeň svobody mladé svržena ostrými hroty v prach, reakce rozložila v přepychu svém černé sítě své a národ český oněměl na celých deset let. I osvědčilo se tehdy, jak jednostranný byl ten život náš politický: strana radikalistů bylať zničena, než čehož dočinila se strana konservativní v úspěch opět hynoucího národu? — Ničehož. Národ byltě ostaven — osiřen.
Se srdcem puklým těkal jsem za oné smutné doby po planinách italských — než i tam tváře viděti bylo smutné, bolestné. Kam se obrátit, kde posilnit ducha svého k činu? — Osud zavedl mne tam, kde reakce stan svůj byla rozbila, aby umořila blahobyt svobodných národů rakouských — do Vídně.
Vyhledávaje jako věčný žid přátel vlastimilovných navštívil jsem na podzim r. 1850 Jana Kollára. — Stařeček prací usilovnou shrbený, pěvec „Slávy dcery“ vřele přivítal mladíka českého, upřímně, nelíčeně, srdečně. I hovořili jsme dlouho o vlasti své, a když jsme dohovořili, podal mi svou pravici a pravil: „Doufati velím — zoufati bráním.“ Poznal jsem otce milého, jenž miluje ty, již k němu se utíkají, poznal jeho nezkalené, věčně pro národ slovanský láskou nadšené srdce, — za nedlouho i přítele svého. — Jan Kollár narodil se v krásné krajině uherského Slovenska v městečku Mošovicích dne 29. července 1793, kdežto otec jeho po mnohá leta byl rychtářem a zase notářem. Co do povahy byl otec jeho ryzí puritán, a zakládaje blaho rodiny své na přísné kázni domácí provozoval tuhou vládu v domě svém. Ráno a večer předříkával nábožný otec čeledi své písně a modlitby a když v neděli odpoledne jiné děti se vesele proháněly a čtveračily, musil Jan poslouchati pobožné čtení z písem svatých a zpívání otce svého, čímž záhy přilnulo srdce mladistvé k stavu duchovenskému, ačkoli otec všemu vyššímu vzdělání syna svého se stavil na odpor a konečně, když proti vůli jeho se oddal studiím, naň byl zanevřel. Otec byl na syna svého velmi přísný, tím laskavější ale matka, která vždy toho dovedla, veškeru bouři hněvu otcovského zaplašiti.
Ve škole Mošovské nabyl Kollár první vzdělání; zde přiučil se jazyku latinskému, v Uhrách oné doby netoliko úřadnímu, anobrž jazyku vzdělané společnosti vůbec, a oblíbil sobě jazyk ten v takové míře, že sobě přál, aby celý svět nemluvil jinak než latinsky. R. 1806, ačkoli otec jedině sobě přál, aby zůstal doma při živnosti, poslán na žádost svou třináctiletý hoch na školy Kremnické, kdežto zdárně prospíval.
Stráviv tři leta na učení Kremnickém nechtěl otec o dalších studiích slyšeti, avšak když náš Kollár, uchvácen touhou po vyšším vzdělání z dráhy osudem naznačené vystoupiti nechtěl, tuť nastal konflikt mezi poslušností synovskou a láskou k vědě a umění. Kollár musel opustiti dům otcovský a utéci se k svému bratranci, taktéž Janu Kollárovi nazvanému, jenž byl té doby učitelem v Slovenském Pravně. Pomeškav několik neděl a bratrance svého, vrátil se do Mošovce, avšak nikoli do domu otcovského, anobrž do školy k učiteli Burjanovi a jal se jemu při vyučování dítek pomáhati. Otec popuzen nyní hněvem synovským, rozhorlil se naň a nechtěl uyní více o něm slyšeti. I odepřel jemu veškeré podpory otcovské a nesmířil se s ním až po mnohých letech, když byl syn již kazatelem v Pešti. Snahou učitele Burjana dostal se do Báňské Bystřice, kdežto mu opět možno bylo nastoupiti dráhu vědeckou a již z počátku září 1810 vidíme jej na učení Bystřickém v tak zvané rétorice, tolik co nynějším vyšším gymnasium. Jak jsme již pověděli, oblíbil sobě Kollár latinu nade vši míru; v Bystřici opět to byla latina, kteráž ho bavila nade vše jiné, tak že na procházkách ano v kostele, při zpěvu a při kázaní pilně klassiky latinské byl čítal.
Avšak čím více byl přilnul Kollár k jazyku latinskému, tím méně byl pamětliv řeči své mateřské, ano ničehož nečítal českého. Odbyv školy Bystřické, odebral se Kollár r. 1812 na evanjelické lyceum Prešpurské, na kterém trávil tři leta, uče se vědám filosofickým a theologickým. V Prešpurce učil se netoliko řečtině, maje pověstného Dankovského, jenž ve svém díle tvrdil, že Homér psal slovansky, za učitele, anobrž i jazykům moderním, jako frančině, vlaštině a angličině, neopovrhuje i ostatními jazyky slovanskými. V hodinách svobodných pilně se zabýval nyní jazykem mateřským, čítaje Palkovičův týdenník, básně Puchmírovy, Tablicovy a j., čímž se seznámil i s Palackým, který ač o pět let mladší dříve již literatury české sobě všímal. Poněvadž otec na syna svého docela byl zanevřel, bylyť poměry jeho životní, ač ne bídné, přece neskvělé a musel sobě chleba dobývati dílem malířstvím, dílem vyučováním literním. Opět přestál Kollár tři leta v Prešpurce a studie filosoficko-theologická byla odbyta. I chtěl nyní na universitu Jenenskou v Němcích, kamž vůbec uherští čekatelé úřadu kazatelského posíláni bývali, se vybrati, než nedostávalo se mu peněz k tomu. Nezbývalo jiného, než upustiti od záměru svého, aneb, vlastní prací svou potřebných peněz sobě vydělati. K tomu naskytla se brzy příležitost. V Báňské Bystřici, kdežto musel Kollár podrobiti se zkoušce u superitendonta Lovicha z předmětů bohoslovních, poznal výtečného Rožnaye, který mu nabídl místo vychovatelské v zámožné rodině Bystřické. Přijav nabídnutí zůstal půl druhého roku 1815—1816 v Bystřici, neopomenuv při tom vzdělávati ducha svého.
Vyučováním, prací to dosti krušnou — a nezapomenu nikdy, jak mne sám vždy těšíval umdlévajícího: „Quem Dii odere, paedagogum fecere“ — dobyl sobě nyní tolik, že se mohl vydati na vysoké školy Jenenské. Na podzim roku 1816 zavítal do Prahy, navštívil nesmrtelného Jungmanna, „srdce všechněch Slavů“, o němž píše, „že při prvním vidění již byli na věky svoji“, pak tehdejšího profesora české řeči a literatury Jana Nejedlého, který jej přijal „obyčejnou svou nádhernou vlídností“. Odtud cestoval přes Drážďany a Lipsko do Jeny.
Kollár mohl se státi dobrým kazatelem, výtečným učitelem, avšak nikdy by se byl nestal tím pěvcem „Slávy dcery“, tím Skaldem všeslovanským, jenž vztýčiv „Vzájemností“ svou na rozvalinách Retranských a Arkonských prápor trojbarevný varitem nyní zvučným pohýbal vše vlasti i vsiu bratř. Tím stal se v Jeně, na hrobě Slavie, uprostřed mužů nadšených pro svobodu.
V Jeně působili naň v ohledu vědeckém zvláště profesor theologie Gabler, muž učený, dobrý a svobodomyslný, od něhož prý se teprv naučil, co jest opravdový protestantismus, vyhlášený toho času historik Luden a básnický přírodozpytec Oken, v ohledu politickém a národním tehdejší rozjařený život studentský na vysokých školách německých.
Dne 18. října 1813 bojováno jest u Lipska proti rekovi devatenáctého století Napoleonovi I., reformatorovi Evropy a jak spojení mocnářové národům krvácejícím hlásali, bojováno jest za svobodu všech národův. Napoleon na hlavu poražen, jeho nesmírná moc zlomena a spojenci nazývali se osvoboditeli Evropy. Ano každý voják rakouský, jenž se byl zúčastnil krvavé bitvy u Lipska, obdržel na památku velikého toho vítězství křížek s nápisem: „Europa libertate asserta“, kterýž nositi měl na prsou svých. Tré těchto slov vzbudilo v srdcích národů krásné naděje, slova ta mocně připomínala mocnáře na svatost slova daného, avšak národové se sklamali. Napoleon internován na ostrov Elbu, Ludvík XVIII. provolán za krále Francouzův, legitimita zvítězila a vše zůstalo při starém pořádku politickém. Kongres vídeňský tančil a veselil se nyní po tak dlouhém krve prolévání; na honbách, v tanečních zábavách a při nádherných hostinách zdělávaly se jalové konstituce a vtipem uzavíraly se smlouvy aneb se rozhodovalo nad tím neb oním královstvím a knížetstvím. Pět měsíců bavili se diplomatové evropští a za těch pět měsíců vydal císař František I. čtyrycet milionů, aby důstojně vyčastoval cizí hoste, v té veselé Vídni meškající. Než opět probudil se štvaný lev a dne 1. března 1815 přistál Napoleon s 1200 muži u břehů francouzských. Bitvou u Vaterloo zvítězil starý pořádek nad novotou, nad pokrokem časovým, nad reformou. Půda německá barvena jest tou nejšlechetnější krví národů: otcové, rozpáleni zaslíbenou svobodou, vysílali syny své do boje, ženy muže své, aby za věc svatou — za svobodu — krev vycedili; avšak ty takzvané befreiungskriegy bylyť toliko počátkem rozvíjení-se národů. Politický stav Německa se nezlepšil, práva národů k autonomii a selfguvernementu nebyla uznána, starý zápas mezi volností a nevolností nebyl rozhodnut, a byl-li rozhodnut, vždy toliko na ujmu národu a svobody. V té době zklamaných nadějí stalyť se university ohniskem citů vlasteneckých, nadšení, zmužilosti a nadějí nových, a když ticho hrobové reakce národům zjednala, vřelo to neustále v srdcích mladistvých. Jest to blud, když nedospěli ještě mladíci, když studující povolánu se vidí, retovati stát; avšak zbloudění takové netresce hanou tato vřelá, překypující srdce mládeže, anobrž viní a tresce ty muže, již se uvázali v spravování vesla státního a nedbalí jsou zadost učiniti tužbám a požadavkům národů, tresce ty muže, již každé věřené a přirozené vyvinování ducha politického a národního jsou utlačili a učinili nemožným, již svobodu jsou veštvali ve spiknutí, slovem v zoufalství. I jala se mládež německá býti apoštolem svobody a apoštolování toho byltě Kollár v Jeně svědkem.
V říjnu 1817 připadla památka třistaletého trvání učení Lutherova. Mládež studující ze všech universit usnesla se, památku slaviti na Wartburku. Veliké zástupy studujících putovaly nyní, když veškeré naděje a veškeré sliby byly zmařeny, ke dni 18. a 19. října na Wartburk a tam konalo as 700 nadšených mladíků slavnost národní. Mezi studenty Jenenskými byl i náš Kollár, jenž později volal k národům slovanským, aby z prachu a ponížení se povznesli k „Slávě“. Ačkoliv na Wartburku velké množství špehonů se bylo hemžilo a každá vláda německá tam agenty své byla vyslala, nedala se mládež odstrašiti: i řečnilo se, zpívalo a připíjelo se na zdar vlasti a svobody, ano rozdělán konečně oheň a veškeré známky absolutismu, jakož i některé spisy reakcionářské vmetány jsou do ohně. Výstup ten poděsil veškeré vlády německé a trůny se chvěly. I nastalo všude přísné vyšetřování a zatýkání, což se dotklo university Jenenské tím více, poněvadž Kollárův profesor Fries, pocházeje z matky Moravské, Ježkové, a přiznávaje se k náboženství bratří česko-moravských, a profesor Oken k mládeži shromážděné byli řečnili a poněvadž mimo to universita Jenenská původcem byla národní této slavnosti. I zavedena jest na universitách přísná policejní dohlídka, Fries a Oken zbaveni jsou svých úřadů a taktéž i Kollár s rodáky svými musel se z účastenství svého na slavnosti reformační zodpovídati. Vláda rakouská vždy bedlivá, aby revoluce aneb veškeré to šílenství o svobodě a právech národních, jak později císař František pravil při zahájení sněmu uherského, se nevetřelo do zemí korunních, zakázala následkem těchto výstupů uherským protestantům navštěvování škol německých. Kollár opustil tedy Jenu a cestoval přes Prahu do své domoviny, kdežto ho došla zpráva o vlastenecké šílenosti spolužáka jeho Sanda, jenž Kotzebue-a, státního radu a spisovatele divadelních her, dne 23. března 1819 co zrádce vlasti byl zavraždil. V okolí Jenenském poznal Kollár ještě jinou bytost, jejíž obraz nesl v srdci svém do vlasti slovanské, Frideriku Vilému Schmidtovu, dceru faráře v Lobdě, opěvanou Minu.
Vraceje se z Jeny, potkal se Kollár v Prešpurce s Palackým, jenž nemálo se divil té proměně, kteráž se stala s Kollárem. Kollár nebyl více oním vlažným národovcem, kterým byl na školách Prešpurských, anobrž roznícen horoucí láskou k národu slovanskému choval jest v srdci svém titanské zpěvy Slavie. Ano na Wartburce poznal, jak mužové již zkušení, jak mládež bujará vlast svou milují a životů svých nasazuji pro spásu svého národu, tam na pobřeží Sálském patřil na ty zříceniny velké a mocné severní říše slavské vlastním okem svým, a zvolal:
Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím,
někdy kolébka, nyní národu mého rakev!
— tam pukla kůra ledová, jež posud jímala a dusila srdce vlastenecké, tamo ho dojal nešťastný osud matky Slavie, zbité, porobené, hanou pokálené, matky mroucí a unešen city posvátnými, rozhárán hněvem spravedlivým zvolal jest:
O věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící,
O krajino, všeliké slávy i hanby obraz!
Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné,
Od Dunaje k hltavým Baltu celého pěnám:
Krásnohlasý zmužilých Slovanů, kde se někdy ozýval,
Aj, oněmělť už, byv k úvazu záští, jazyk.
A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil?
Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé?
Zardi se závistná Teutonie, sousede Slávy,
Tvé vin těchto počet spáchaly někdy ruky.
Avšak nesluší muži kvíleti nad hrobem otců svých, anobrž osvědčiti lásku svou činem, velkým, velebným; v středu bratří svých rodných, v středu porobeného národu slovanského apoštolovati, víru novou hlásati, slibující svobodu a budoucnost. A tak postavil se Kollár v čelo národu českoslovanského jako veliký křisitel a věstec, a rozhrnuv pošlapaný prápor Slavie, jal se mluviti:
Ten kdo kojí skutkem hněv nebe, lépe činí.
Ne z mutného oka, z ruky pilné naděje kmitne,
Tak jen může i zlé státi se ještě dobrým.
Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svesti nemůže,
A zmatenost jedněch často celosti hoví.
Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu,
Co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba.
Dne 12. října 1819 posvěcen jest Kollár v Báňské Bystřici na úřad kazatelský, načež se odebral do Peště, kdežto evangelická obec Peštsko-Budínská jej sobě zvolila za vikáře, aby starému churavému pastorovi Molnárovi pomáhal. Za nedlouho zemřel Molnár a Kollár se stal farářem sboru po obou městech, Pešti i Budíně rozptýleného. Církev záležela z Němců a Slováků, a poněvadž Slováci byli chudší částí sboru, byliť všude postrkováni, neměli nižádného práva a taktéž i nižádné školy slovanské. I pečoval Kollár nyní hlavně o to, aby při sboru i škola slovanská byla zřízena. Důraznou výmluvností svou přiměl zbožnější Slováky v Pešti k tomu, že zavedena sbírka příspěvků a pomocí takovou založena r. 1820 škola slovanská. Avšak počínání Kollárovo záhy znelíbilo se německé části sboru evangelického, a poněvadž povaha Kollárova ve všem, co se jemu vidělo býti právem, byla neustupná, nemeškali Němci povolati sobě kazatele německého, kterýž by jim byl po vůli. I rozvinula se z toho pře národní, kteráž trvala celých třináct let, a teprv r. 1833 rozhodnuta byla císařem Františkem ve prospěch církve slovanské a jejího statečného, ano neohroženého obhájce. A však jakmile pře nastala a čím více se protahovala, tím nesnesitelnější bylo postavení Kollárovo. Němci a Maďaři spílali jemu pokoutně a veřejně, a když na tom nebylo dosti, jali se veškeré jeho snažení podezřívati a co buřiče nebezpečného pronásledovati, čím více sláva jeho rostla. Pronásledování takové, v kterémž muka přestál, trvalo až do roku 1849, kdežto pak Kollár ani jist nebyl životem svým.
„Smrt nebo vítězství. Jen neustaňme v počatém již boji!“ píše příteli svému Palackému r. 1822. „Smrt nebo vítězství!“ napsal jest na prápor svůj Kollár a máchal vší silou mravní, duchem neobyčejné pružnosti proti surovým nepřátelům svým, aby národu povrženému zjednal práva lidského. A však uvázav se v tolikeré povinnosti, nelze bylo jinak, než že několikráte nebezpečnou nemocí byl sklíčen. Obzvláště bylo kázaní jemu u velikém chrámu nad míru obtížné; nemaje dosti mohutného orgánu unešen často myšlenkou, napínal veškeré síly své, aby dostál povolání svému, avšak již o svatodušních svátcích r. 1823 počal plívati krev, což trvalo po celé léto a celý podzim v té míře, že teprv zvláštní přízní generálního inšpektora církví evangelických v Uhrách, jenž ho na statky své pozval a tamo ho vším opatřiti kázal, po novém roce 1824 úřad kazatelský mohl vykonávati. R. 1826 opět velmi nebezpečně se roznemohl, ale pozdraviv se, požíval zdraví nyní stálejšího, ač ne příliš pevného.
Mezi tím vystoupil Kollár r. 1821 se svými „básněmi“. Byla to knižka malá, neúhledná, v nížto obsaženo na šestaosmdesát „znělek“; knižka ta vyšla v Praze, než nezavírajíc předmět zvláštní do sebe, minula se všeho účinku. Nedlouho na to vyšla v Budíně r. 1824 druhá sbírka básní Kollárových pod jménem: Slávy dcera ve třech zpěvích, obsahujíc 150 znělek a konečně vyšlo úplné vydání básní v Pešti r. 1832: Slávy dcera, lyricko-epická báseň v 5 zpěvích s výkladem.
V první sbírce opěvují se toliko vlasti a strasti lásky básníkovy, avšak již v druhé sbírce jeví se zápal národní. Co do ideí podobno jest toto dílo básnické „Putování Childa Harolda“, než psáno jest naskrze duchem národním. Jak se Byron světem toulá a památek rozličných na své poutí bolestně připomíná: tak náš pěvec říší slavskou putuje a jako „Old Mortality“ v Puritanech Waltera Scotta obehání ty hroby zdechlé matky Slavie, pláče nad nimi hořce. Byron líčí boly svého vlastního srdce bloudě s duší rozervanou za svými chmurnými sny: Kollár líčí boly a neštěstí, slávu a velikost, minulost a budoucnost velkého národa slovanského. Kollár putuje od hrobu k hrobu tou kostnicí říše slovanské, truchlí pláčem usedavým, žaluje na vrahy a nepřátele Slávův, než i míří, probouzí a vyvolává hlasem velebným k činům, aby nesvorní národové se povznesli z poroby a chrám „Slávy“ společnou rukou opět zbudovali.
Již „předzpěv“ hlásá, že se neblíží více pěvec milostný, anobrž nadšený apoštol slávy národní, jenž národu a vlasti život svůj byl zasvětil.
„Slávy dcera“ byla úkazem v slovanském životě literárním a sociálním překvapujícím, ohromným; „Slávy dcera“ byla vší slovanské mládeži druhým evangeliem, knihou moudrosti, zjevem nejvyšší lásky vlastenské k národu slovanskému, zrcadlem ctností muže svobodného, troubou andělskou, volající syny Slávie do boje posvátného.
Veškerá srdce mladistvá unešena jsou čarovým zpěvem „Slávy dcery“, a není muže, jenž by cítění a smýšleni své tímto manifestem „k národům slovanským“ nebyl rozšířil a ustálil. Avšak nemníš, synu slovanský, že tomu tak? Nemníš, že by „Slávy dcera“ měla důležitosti světodějné? Poslyš, jak mužové, již po celý život svůj přemítali o budoucnosti Slovanův, již v temnostech žalářních život svůj skoro strávili pro to, že vlast svou a celé člověčenstvo chtěli míti svobodné, jak ti jsou přivítali „Slávy dceru“.
Na Mirově seděl 28 let v státním vězení rázný Slovan, Martin Kurald, Slovinec, a skonal 31. prosince 1845 v loktech přítele svého, Leopolda Hansmanna, redaktora Morav. Novin. Psal mnoho, slovinsky, latinsky, francouzsky, italsky a německy, — spisy jeho uloženy jsou v knihovně Olomúcké. Mučedlník ten byl přítelem Kopitára, vydával roku 1812 ve Lvově beletristické noviny, pak byl profesorem a cestoval konečně po Italii, kdežto se spletl s karbonaristy. Sotva vstoupil na půdu rakouskou, byl polapen a bez vyšetřování a soudního rozsudku až do smrti na Mirově uvězněn. Muž ten prorokoval vždy, že budoucnost naše, že náleží Slovanům. Před smrtí jeho, neznaje svět 28 let a žije toliko v duchu s bratry Slovanskými, — před smrtí jeho pravím, dostaly se jemu do ruky „Šafaříkovy starožitnosti“ a „Slávy dcera“. I rozplakal se nade „Slávy dcerou“ jako dítě, řka: „Nyní rád umírám, neboť spasena jest vševlast slovanská svým velkým prorokem.“ Nedlouho na to zemřel. Na hřbitově Mirovském svědčí o tom, kde taktéž jeden z trpitelů našich spočívá — kámen špičatý, postavený Leopoldem Hansmannem s tímto nápisem:
M. K.
†
Fatis jactatus variis constanter amator
Pacis, apum,[1] hominum Pieridumque fuit.
Avšak jak jsme již podotkli, byla „Slávy dcera“ netoliko manifestem „k národům slovanským“, anobrž spolu manifestem „Národů slovanských, jímž se odvolávali k spravedlnosti národa evropejských. Národu všeslovanskému, měl-li obživnouti a žíti v květu bujném, musely se i ukázati prostředky k životu, ukázati zdroj, z něhož by čerpal vodu živou, sílu životní. Prostředek takový vyjevil Kollár svou „literní vzájemností mezi rozličnými kmeny a nářečími slovanského národu“, spiskem, vydaným v Pešti r. 1837. Jaké obtíže měl Kollár u vydávání „Slávy dcery“, kolik dnů a večerů musel stráviti u censorů maďarských, již v každé znělce viděli buřiče slovanského a jimž každou větu na jazyk maďarský musel vykládati, o tom chci pomlčeti; avšak vydáním německého spisku o „Vzájemnosti“ vyrojili se Němci a Maďaroni na Kollára co representanta té strašlivé matohy „Panslavismu“, bělmo spadlo všem s očí a nyní jali se Kollára pronásledovati co zjevného revolucionáře. A co Kollár? Hájil pouze Slovanstvo proti úštipkům nadvládajících, cizích živlů, hájil vlast svou slovanskou, neboť Tatry, pravil, jsou a zůstanou kolébkou všechněch Slovanův.
Z nejutěšenějších a nejpamátnějších květin, za nové doby na půdě mnohokmenného národa slovanského se vypučilých a vyvinulých jest, dí Kollár, tak zvaná literní vzájemnost. Žádná velikolepá, duchař povznášející myšlenka nevystupuje u veřejný život národův bez dvojatého boje: buď s nepřáteli myšlenky, již dalšímu jejímu šíření naproti se staví a ji potlačiti se snaží, buď s jejími přáteli, již ovšem pro ni se prohlašují a působí, vlastnímu ale smyslu jí nerozumějíce, tudy poklesků se dopouštějí, jimiž dobré věci často vice škodí, než první její nepřátelé. A co jest literní vzájemností? Jest, by všecky národní větve společnou měly čásť duchovných plodův svého národa, by vzájemně kupovaly, četly ve všech slovanských nářečích vydané spisy a knihy. Každé nářečí aby nový život z druhého čerpalo, aby se omlazovalo, obohacovalo a vzdělávalo a přece na druhé nesáhalo, aniž na sebe sáhati dávalo, nýbrž aby vedle všech ostatních na své vlastní půdě dále stálo. I dokládá Kollár, žeť vzájemnost světským vrchnostem a zeměpánům není nebezpečna, že jest tichá, nevinná ovečka arci k jednomu velikému stádu náležející, avšak na své zvláštní třídě a dědině se pasoucí: než doufám, že nikoho tajno není, co pod zástěrou vzájemnosti se hledalo a udávalo, aby jen svobodné vyvinování národností slovanských všude se překazilo a nemožným se stalo. Kollár maje vysoký cíl na zřeteli neopustil dráhu nastoupenou, anobrž domáhal se cíle, volaje k národům slovanským: Malé národy, malá zodpovědnost; veliké národy, veliká zodpovědnost před soudem světa. I byliť Tatranští Slováci, jenž v literatuře vlastního skoro nic neměli, první, již rukou svých k objeti všech Slovanův pozdvihovali. Mezi Slováky v Uhřích vznikla myšlenka vzájemnosti nejživěji; po Slovácích a Češích následovali Rusové, Chorvaté, Poláci, Srbové. Dobrovský ovšem, ač nevědomě a bez úmyslu, razil tomu cestu. Spisy jeho jsou všeslovanské, ačkoli ještě nevěděl, co slovanská vzájemnost v literatuře znamená. Po Dobrovském aneb zároveň s nim byl Kopitar. „Politování hodno jest, dí Kollár, že tří nejslavnějších básníkův slovanských naši doby, ruského totiž Puškina, srbského Milutinoviče a polského Mickiewiče, genius této vzájemnosti nenadchnul, aby na půdě ruské, srbské a polské stojíce, s hlavami ale ve slovanském etheru se vznášející, od celého národa mohli býti viděni. Básníkové zjevují se co květ národu, oniť jsou duchem jeho nejhlouběji oživeni a proniknuti, největší mají čtoucí obecenstvo, na něž blahodějně mohou působiti; při nich jest tedy právo a povinnost nejblíže, by lid vzdělávali a národ času přiměřeně omlazovali. Duch času a rozpoložení mysli národův netkvílí na něčem, jsou velmi krátky, prchavy a proměnlivy; šťastná shodnutí a příležitosti jsou pro život národův tím, čím jarní a letní doba pro orbu a žeň: tu zraje vše rychle a bez úsilí, při hře a žertů shromažďuje se od veselých ženců. Takť jest i s národy; je-liť osud jich při dobré mysli, tuť každé srdce otevřeno, každá mysl vnímava, tuť lze a musí se odvážiti, což by jindy bylo na pomyšlenou. A právě proto nesmí se prospati čas, kterého se štěstí usmívá. Jedno pokolení promeškáno — post haec occasio calva, svět bere hned jiný směr a ani Archimedem se neobrátí. Jsou to zlatá slova, která by sobě každý z našinců měl vštípiti v srdce, zvlášť ten, jenž doufá, že po jedné hlavě vše se svede a vešker blahobyt materialní a duševní mžikem povstane v národě. K zbudování chrámu národního třeba sil všech, síly všechněch se musí užíti, nikoliv jimi postrkávati, a povinnost jest těch, již stojí náhodou v čele lidu, k činnosti povzbuzovati, nikoliv ale síly domácí a výdatné umořovati, neboť čím Kollár nás nazval roku 1837, tím jsme my Slované ještě po dnes „obrové v zeměpisech a na mapách, trpaslíkové však v umění a literatuře“. Lepší jest boj živlův, než osamotnělý pokoj a zrádná smrť, čehož rozpadnutí a hnití nevyhnutelný následek. Osamělé, stojaté bahno smrdí: styk ocela a kamene dává jiskry a světlo. Vzájemné toto řevnění ponese krásné dvojí ovoce, rozmnožíť poklad národní literatury a tím zase blahočinně bude působiti na jednotlivé kmeny. Nejlahodnější cit člověčího aneb národního bytí spočívá ve vědomí vlastní činnosti, avšak kdybychom tu veškeru činnost ve vlasti naší měli sumovati od té doby, co národ náš přišel k uvědomění českoslovanskému, tuť věru v krušnější práci nemohli bychom se uvázati. A přece každé slovo marné, poněvadž se neváží! Každý národ, chtěje se z mechanické tísně trpkých poměrův k samočinnosti probrati a v životě duchovním část míti, musí především hledět, sebráním všech sil domácích povznesti se k jasnému, svobodnému náhledu v řád světa, aby odtud své místo v celku, své postavení k druhým národům, svou úlohu, historii světa a časem na budoucnost mu uloženou, jako z vyššího stanoviště přehlédl, a tak své ustanovení poznal, pevnou rukou se ho uchopil a jistým krokem sledoval. Tak by měl a musí činiti národ každý, a obzvláště národ český, k němuž píšeme, neboť tak daleko přišlo s námi, žeť právě v posledních dobách osud národa českého zůstaven slepé náhodě a proudu událostí politických, zahraničních, žeť rozum zůstal státi a s korábem, jenž osud nese, nevesloval skrze vlny k určitému cíli. Není to pouze pud a právo přírody, dí Kollár, nýbrž i povinnost rozumu pro národ, by své bytnosti spravedlivým spůsobem hájil, živoucí v sobě síly dle člověčenského postavení vyvinul, svůj života spůsob veřejně jevil a platným činiti se snažil.
Spis Kollárově „Vzájemnosti“ nejpodobnější jest Sabinův „Duchovní Komunismus“, ačkoli tento nejvíce hledí k potřebám národa českého. Spisy oba zavírají do sebe svaté trpké pravdy a zvláště spis Sabinův vyčítá a líčí národu českému veškerá pobloudění a nedostatky v duchovním životě tak živými barvami, že by národ nad tím se zapýřiti musil, čím je, čím by mohl být a čím není. — Než marný jest hlas volajícího na poušti! — Cesty a pomůcky k literní vzájemnosti zná Kollár následující: Slovanská knihkupectví ve všech hlavních městech, výměna knih mezi spisovateli rozličných kmenů, učitelské stolice a školní katedry slovanských nářečí, všeobecný, všenářečný slovanský literní časopis, veřejné a soukromé knihovny, srovnávací mluvnice a slovníky všech nářečí, sbírání a vydávání národních písní a přísloví, odstraňování cizonárodních slov a forem a přibližování-se k ideálu všeslovanského jazyka a konečně jednostejný, filosofický v duchu slovanské řeči založený pravopis.
„Ve světle této vzájemnosti bude se nám slovanský národ, píše Kollár, všecky jeho osudy a záležitosti docela jinak než posud jeviti. Zdeť tedy ještě krásné pole pro každého Slovana, jenžto věrně myslí se společenstvím národů; zde třeba, aby ušlechtilejší mužové národu si všichni ruce podali k tomuto opravdu svatému spolku. Neboť opravdivá jest to nezbožnost, ta posavádní chladnost a neúčastnost, ano často nečinnost aneb docela protičinnost Slovanův proti sobě. Kolem tohoto obecného, jasně svítícího ohniska národní česti shromažďuj se, kdo cítiti a mysliti umí a hleď každého k torna získati. Těžká odpovědnost spočívá na nás, na naší době, našem národu, ježto má rozhodnouti dosud dlouhé budoucnosti.“ Tak krásně a tak rázně mluvil Kollár k národu, by se probudil k činu a všemi, silami pracoval o uvědomnění bratří svých. Slova jeho mají dosud platnosti tím větší, čím méně jsme byli pokročili a z nadvlády kultury cizí jsme se vybaviti dovedli.
Mimo tyto dva spisy, jimiž sobě Kollár v Evropě slavného dobyl jmena, vydal, obíraje se až na konec života svého slovanskou archaeologií, „Národní zpěvanky ve dvou svazcích r. 1834 a 1835“, „Rozpravy o jmenách, počátkách i starožitnostech národa slavského a kmenů jeho r. 1830“, „Sláva bohyně a původ jmena Slavů v listech k P. J. Šafaříkovi, s přídavky srovnalost indického a slavského života, řeči a bájesloví ukazujícími r. 1839“, pak „Slabikář pro dítky r. 1826“, „Čítanku pro školy slovenské r. 1825“, „Nedělní, sváteční i příležitostné kázně a řeči, dva díly r. 1831 a 1844“ a j. v.
Z toho poznati, jak neunaveně Kollár v každém oboru, kde toho jeho vlastní užší vlast aneb široká vlast slavjanská požadovala, byl pracoval. Avšak čím více sláva jeho se šířila, tím více vystupovalo nepřátel zjevných a pokoutních, již neustáli každou utěšenější hodinu otravovati v životě. Nedím nyní o veškerých pronásledováních, jež musel zkoušeti co Slovan v středu rozjitřeného živlu maďarského, neboť by nepostačovala kniha, veškerá ta mnoholetá utrpení vypsati; nedím ani o sporech, kteréž vznikly mezi Kollárem co obhájcem národní svornosti a mezi mladšími Slováky, již od spisovného jazyka českého se byli odtrhli a o to usilovali, zvláštní jazyk slovenský zdělati, neboť o tom později šířeji chceme mluviti. Stůjž zde pouze několik slov na důkaz, jak Kollár jednotu spisovného jazyka českoslovanského byl hájil, řka: „{{Prostrkaně|Literatura jest svobodná obec, která netrpí žádného monopolu, žádných samovládců, byť i oni Caesarové byli… Těší mne srdečně, že šlechetnější Čechové toto nepraktické počínání a odstraňování-se Slovákův tak bolestně nesou: to jest znak lásky, nebo koho nemilujeme, za tím ani neželíme. Dobojujme jen začatý boj a vítězství jistě na dobrou stranu vypadne. Buďme již jen moudří! Ukažme, obzvláště my Slováci, světu a jiným Slavobratrům, že my sice svárlivých na radu otce nedbajících, proti sobě samým bojujících Svatoplukovičův vnukové a potomci jsme, nikoli ale jejich následovníci! nýbrž že co oni nesvornou roztržitostí porazili, my to napraviti a nahraditi chceme láskou a jednotou.
Považujme se se všemi Slávobratry jako jeden národ, s Čechy pak jako jeden národní kmen. Česká řeč, jak to z její nejstarších literních zbytků vysvítá, jest dcera slovenštiny, neboť Čechové a Slovaci k jedné větvi přináležejí na stromu našeho národu. Važme sobě tedy českou řeč, jako nám svatou a drahou, v níž se písma svatá a svátosti ano celé náboženství od mladosti k nám ozývá; ona nás duchovně i národně znovu zplodila, ona je řeč naší nábožnosti, řeč vzdělanosti, řeč jednoty.“ Avšak podivně zmítá často osud životem nejslavnějších mužů všech národů. Od narození svého musí se plahočiti světem a když dospějou, vtěsná jim osud do ruky meč dvousečný, aby jím bojovali doživotně za dobro národu svého, aby neměli chvíle utěšené v životě, aby neunaveně pracovali pro národ a pro vlast v tváři množících se každým dnem nepřátel řevnivých, závistných a nádob prázdných, aby slavnými se stali před světem a přece aby skonali, ukamenováni jak sv. Štěpán, smrtí tragickou. Jako rek bojoval Kollár v životě a jako rek zhynul. Nemohouce slávu jeho zničiti, metali naň šípy jedovaté, nazvavše Kollára konečně „bláznem“. Nechci jmenovati ty slavné Slavisty, v Praze a ve Vídni žijící, již takto mluvili o Kollárovi, neboť hanbiti se musíme za taký cech slovanských učenců, který tak sprostými výrazy díla, vzornou pilností zdělaná, jakož jsou „Staroitalie“ a „Modly retranské“, dílo zvláštní nepřízní několik učených egoistů a nesvédomitých kritikastrů dosud nevydané, odbývá a od sebe zapuzuje.
Po dobytí Budína od vojsk císařských r. 1849 vybaven jest Kollár ze zajetí svého, kdežto mu několikráte smrtí násilnou, zvěšením bylo vyhrožováno, tak jak vůbec několik Slováků rukou maďarskou bylo zvěšeno, kdež stráže dnem i nocí byt jeho ostříhaly, tak že nesměl ani vyjíti z domova, tím méně vydati se na sjezd slovanský, zahájený roku 1848 v Praze. I odebral se nyní r. 1849 do Vídně, kdežto vyvolen jest za národního důvěrníka k vyjednávání s c. k. ministerstvem ohledem slovenských záležitostí a kdež tohož roku ustanoven jest na universitě vídeňské za profesora slovanských starožitností a bájesloví. Na universitě vídeňské působil až do skonání. Nejdříve přednášel o „Staroitalii“, pak o „Modlách retranských“ a konečně hodlal přednášeti o „Libušině soudu“ a „Igorovi“, než tomu již smrt konec učinila.
Boku 1850 poctěn jest Kollár od JV. císaře rakouského řádem Františka Josefa a téhož roku povolal ho vévoda Meklenburský, by probádal vykopané tam modly pohanské, tak nazvané „Modly retranské“. Sluší promluviti zde trochu šířeji o modlách těchto, neboť jsou nejvěrnějším representantem osudu národa slovanského. Podivno; nejdříve a to z principu jali se Němci tyto slovanské modly pohanské vyhlašovati za falešné a podvržené, pak naklonili i Slované Němcům ucha svého, postrkovavše jimi v hněvu netajeném. I tíhněte do erebu, kamž patříte! — tak je zažehnával slavný Šafařík ještě r. 1837. O modlách retranských sepsána jest celá literatura, nikoliv námi, nýbrž Němci, a kdož zvěděl do dnes o nich v našem národě? — Němci pochybovali a psali velmi důležitá o nich pojednání, my Slované ale povrhováli jsme tím, což našeho jest. Než k věci.
Dr. Jan Kollár skončil 15. července své celoroční přednášky ve Vídni. Byv jeho žákem a posluchačem, a neznaje toho „jurare in verba magistri“, anobrž obíraje se vědami archaeologickými po několik let, mohu nestranný podati referát. Dotčené modly byly v Prilvici od tamějšího pastora Friedr. Sam. Sponholze, úřadujícího v rocích 1687—1697 vykopány na místě rozváleného chrámového města Retry. Ačkoli popáleny, zohaveny, některé kusy i rozlity, když křižáčtí němečtí žoldnéři a kněží křesťanští z chrámu na plápolající hranici je byli vmetali, přece na nich duch slovanský, ano ten nejprimitivnější znalec starožitností, neznaje předsudků a nenávisti, něco jiného, obdivu hodného musí viděti, než předpojatí němečtí učenci byli viděli aneb viděti chtěli.
Hlavní nepřítel těchto památek slovanských byl Konrád Levezov, úřadník při kabinetu starožitností v Berlíně, vyhlašující tyto modly za podvržené a nesmyslné, ano pokusil se o to, vším spůsobem je dílem zlehčiti a zhnusiti, dílem světu za práci moderního věku vystaviti, „by tím právě podvrženost“ těchto model patřičně dokázal. Tyto modly jsou z velké části z bronzu a tak zvaná aerugo nobilis se na nich tak usedla, žeť již sama o sobě o vysokém jich stáří svědčí. — Jeho následovali Ludvík Giesebrecht a j., než politování hodno, žeť i Šafařík, aniž by měl jakousi autopsii, výroku Levezova se byl přidržel a naprosto celou sbírku vykopaných starožitností slovanských, pocházejících z doby krvavého zápasu mezi Němci a Slovany, hájícími svobodu národní, náboženskou a politickou, byl zavrhoval, přiznávaje se teprv několik roků před smrtí svou k tomu, že modly ty nejsou podvrženy, nýbrž přesny a slovanské.
Vláda ruská chtěla tyto modly velkovévodovi Meklenburskému, Jiřímu, odkoupiti a za ně navážiti tolik zlata, co váží.
Avšak vévoda tomu nedopustil. I vyslán byl hrabě Jan Potocki do Meklenburku k rozkazu vlády ruské, aby nestranný o věci podal referát. Roku 1795 vydal hr. Jan Potocki celou knihu ve čtverci jazykem francouzským o modlách těch s nákresy zběžnými, avšak bylo by lépe bývalo, kdyby tato v povrchní zběžnosti bez veškeré kritiky sepsaná, s zpotvořilými obrazy vydaná kniha nikdy tiskem ani nebyla vyšla: neboť dílem zošklivil touto povrchnosti, jsa Slovan, jehož tyto památky zajímati měly, celému světu modly ty v takové míře, žeť každý skutečně slovům Levezova musil uvěřiti, dílem odstrašil jest veškeré pozdější zpytatele od nového zpytování, skoumání a bádání, neboť se mělo za to, žeby práce, jak z těchto nakreslených potvor bylo viděti, byla marná a jen k hanbě sloužila Slovanům.
U vylíčení a vykládání těchto model uvázal se Kollár a vykonal úlohu svou; než dodělav sotva spis, — zemřel. I povinností jest přátel našeho velkého Slovana, spis ten vydati a pakli páni filologové ve všem nesouhlasí, nechť se přičiní v zájmu vědy slovanské věc, jak se jim vidí, vysvětliti. Než nechvalno, aby i učenci mezi sebou u nás tajnou měli inkvisici a zvláštní své auto-da-fè; neznám knihy, aby kus rozumu v sobě nezavírala. Avšak ti slovanští mužové, již jsou jásali nad výrokem prof. Schleichera, když psal, žeť Kollárova „Staroitalia slovanská“, vydána nákladem vídeňské akademie r. 1851, nemá jiného, než interessu pathologického do sebe, titíž mužové potlačili jsou i spis Kollárův o „Modlách retranských“. Tak aspoň našlo se jedno místo, kdež našeho proslavence na smrť lze bylo poraniti. Jalové se nám vidí veškeré tlachání těchto mužů, že vydáním pozůstalého spisu slávě jeho nechtí škoditi, aneb že spílajíce jemu ho milují a ctí. Doufáme, žeť věda stojí výše jednotlivce, a v zájmu vědy slovanské budiž slyšán hlas jednoho každého, a byťby to byl i hlas bludaře. Než takým bludařem Kollár nebyl. Máme tedy za to, žeť svobodně každému lze mysliti z žeť nikdo na světě není kompetentním, tím méně hlouček privilegovaných myslitelů a badatelů, spis třeba bludný zatracovati a ničiti, neboť co dnes bludem, zítra může býti pravdou. Errando discimus! — Taký jest proces duchovní mezi jednotníky a národy.
Přes úplných šest let, posledních před smrtí, pracoval neobyčejnou snahou a vytrvalostí o obšírném díle „Staroitalia slavjanská“, konav v interesu tohož díla po dvakráte cestu do Italie až do Říma totiž r. 1841[2] a 1844, aby na místě všecko vlastním okem zpytoval. I praví Kollár: „Italia, tato kolébka veškeré evropejské vzdělanosti, byla počátečně od rozličných národů, jmenovitě pelasgo-hellenských, ibero-celtických a veneto-illyrských čili slavských osazena a obydlena. Onino první kmenové nalezli již více znamenitých dělníkův, jako Micali, Lanzi, Ott. Müller, Lepsius a jiní; ale slavjanskému živlu, ačkoli jest nejbližší a nejrozšířenější v Italii, nedostalo se posud žádného zastupitele, žádného sbíratele a skoumatele. Cítiv živě tuto mezeru ve všeobecném dějepisu, hleděl jsem ji dle možnosti vyplniti. K tomu cíli shromažďoval jsem od mnoha let látky, pomnické pozůstatky, nápisy, umělecká díla, četl tímto ohledem klassiky, podnikl konečně sám dvě cesty do Vlach, abych tam na místě všecko vlastním okem zpytoval. Výsledky tohoto cestování, sbírání a vyšetřování v soustavu uvedené a slavočeským nářečím sepsané vydávám teď pod názvem „Staroitalia slav.“ ve dvou dílech ve velkém formátu.“ Materiál chová dílo Kollárovo ohromný a čeká, až se najde kritik svědomitý, nestranný, jenž by veškeré dobré i ty mylné stránky rovnou měrou vylíčil. Sotva že dne 8. ledna 1851 návěští o předplacení a program díla tohož vyšly, již vyvstaly kárající hlasy, jak v soukromných společnostech vídeňských, tak i ve veřejnosti, budiž to strannickými předsudky, budiž ze záští a nepřízně. I vytýkala se jemu přemrštěnost a přepjatost. Na veškeré pokřiky neodpověděl Kollár ničehož, tolikou jednou ve společnosti soukromé děl srdcem rmoutivým: „Nehrozím se více co mladík, jenž trne úzkostí prvním vynešením neblahého úsudku nad prací svou, ztráceje důvěru v sebe sama: Kráčím dále, nechť každý se přičiní a bádá v tomž oboru, který jsem si vyvolil, a mne přesvědčí. Jsem sobě vědom stavěti nikoli na základě fantasie bezuzdné, anobrž toliko na základě historickém a monumentálním — a kde totož pole mizí — tam mizí mé dálší bádání.“
Veškeré spisy Kollárovy jsoutě důkladny a svědčí netoliko o velkých, rozsáhlých stadiích, anobrž spolu o pilnosti nadobyčejné. O Kollárovi věru sluší říci v plném smyslu slova „Nulla dies sine linea“, neboť neunaveně, s duší celou pracoval o zbudování chrámu zarumované Slavie, snášel stavivo ze všech koutů zemí, Slovany jednou obydlených, chtěje, aby Slovan poznal tu velkou rozválenou říš slovanskou, aby poznal osudy a strasti kmenů rozptýlených, zahnaných na jihu až do malé Asie, na severu až do Anglicka, než všude aby viděl monumentální památky vzdělanosti slovanské v době, kdežto Evropa severní slula barbarskou a teprv pomocí meče a kříže na troskách vzdělanosti slavské kultury nové se jala domáhati. Nechceme tvrditi, žeť Kollár byl hlavou neomylnou, a o kterémž smrtelníku, o kterémž muži na světě sebe učenějším, lze tak mluviti, než s politováním jsme museli hleděti na tu rozdrážděnost, kterouž mužové učení u posuzování vědeckých spisů Kollárových byli v poslední době na jevo dávali.
Mysl jeho bylať do posledních dnů života pružná, jasná; miloval Slovanstvo s vášní mladistvou a ačkoli úplně o tom přesvědčen, že budoucnost je naše, přece nemohl tajiti sobě, žeť my Slované svou nesvorností pokrok duševní zadržujeme, vlastní sily své umořujeme, sebe vraždíme, kdežto jiní národové solidárně slavnými se hledí učiniti. I pravil Kollár: „Němci byli opatrnější v řeči a literatuře, než my Slované! Mezi všemi svornostmi nejkrásnější a nejpotřebnější jest národní svornost mezi syny a dcerami jednoho národu a jedné řeči, proto, poněvadž jest základ a výminka všech ostatních svazků a svornosti, a poněvadž kde celost svorna a šťastna jest, tam takové i její částky a živly, v nichž ona záleží. A přece bohužel, právě tato tok krásná křesťanská ctnost našemu národu tak chybuje, jak snad žádnému jinému. Národ náš jest veliký, jest největší v Evropě, ale skrze nesvornost od jak živa tak roztrhán, rozdroben a oslaben, žeť ho v celosti sotva svojím jmenovati smíme. Nesvornost slovanská přeměnila se již v historické přísloví, cizincům slouží ona za posměch a k rouhání se nám, my sami na sebe vzdycháme a naříkáme: my nesvorní Slávové! my roztrhaný národ! Pročež vy, učení a spisovatelé, vy vzdělavatelé a osvěcovatelé národu, hledejte podstatnými věcmi blaženosti národu napomáhati, aniž veďte mezi sebou dlouhé hněvy; noste všudy v sobě živou povědomost toho: jak blahoslavené a požehnané následky svornost, jak smutné a zlořečené nesvornost národu přináší. Je-li tedy tobě tvůj národ milý, svleč se sebe sobectví a záhubné vášně a obleč se v národnost a svornost; obětuj mu k zachování jednoty raději své vlastní právo a jmění, anobrž žádá-li to povinnost, i svůj vlastní život. Naproti tomu ukazují-li se v národu všudy sváry a různice; stránky a roty: to jest znamením, že ten národ k otroctví a k záhubě dozrává, že není hoden v řadě národův státi; on sám kuje sobě pouta na vlastní nohy a meč na vlastní krk.“ O národní té svornosti mnoho jsme hovořili na svých procházkách, než nabyli jsme vždy toho přesvědčení, žeť, má-li který kmen druhý povzbuzovati k svornosti a činnosti solidární, sám v sobě musí býti svorným, že musí dříve domácí svorností státi se v sobě silným svobodným, cizozemcům vážným, přátelům milým, protivníkům v čas nebezpečenství nepřemoženým. Avšak jak se u nás rozumí té svornosti? Chceme-li o pravé svornosti národní mluviti, musíme mluviti dříve o vychování národu, o národní a politické pokročilosti jeho; avšak lze-li tam mluviti o národním vychovávání, kdež, jak Sabina v „duchovním komunismu“ trefně líčí, „lid klesl na otroky, úřadnictvo na poslušný slepý stroj, učitelé na podlé hlasatele lží a nepravostí, měšťané na nevolníky a literatura na děvku?“… „Národ, který všecku spásu svou očekává s hůry a toliko za vládními patenty ku předu kráčí, podobá se muži, který dávno jsa dospělým věkem, ještě vychovatele si drží a celým životem se vésti dává. Souditi lze o něm, že se sám choditi nenaučil a nenaučí.“ Bohužel! pravil často Kollár, nemáme charakterů! a to veškeré naše neštěstí! Čechové (???) chování, svého vzdělání. Všecko pro národ! budiž heslem všech obhájců a učitelů národu českého. Všecko pro národ ozývejž se v každé chýši. A když heslo to ozývati se bude po vší česko-slovanské vlasti, pak spravedlivější budeme k sobě a i svornější. Nemni, že cizokrajní živlové slovy jedovatými třeba, tobě mohou škoditi, než považ, že nepřátelé domácí jsou mocnější a zhoubnější tobě, než celý pluk zahraničních halaparten, na tebe namířených. A pročež nelekej se tyrannů, ni velkých, ni malých, poctivě jednej pro vlast a národ! — Tak mne učil Kollár, bojovník náš neohrožený, jenž obklíčen jsa špehouny a zrádci za důvěrníka nejtajnějších svých myšlenek mladíka sobě vyvolil pro vlast nadšeného. „Buďtež apoštolem naším!“ pravil… „Vlast Vaše opět se vzkřísí a velká Vám práce nastává. Vlast žádá bojovníků ostražitých, na smrt vždy připravených. Bojujte ve jménu Páně a když zvítězíte, pomněte, že Kollár celou Slavii nosil v srdci svém, ji miloval, více než své vlastní dítě, že neunaveně o duchovní blaho její pečoval, a na smrt za národ svůj se připravoval…“ I polily mne slzy, když takto mluvil Kollár, zahanbiv mladíka po boku stojícího tou nekonečnou láskou, tím horoucím zápalem citů vlasteneckých, ozývajících se v „Slávy dceři“. Podal jsem ruku Kollárovi, on vřele na srdce své mne přivinul: to byla má první přísaha v životě. Rozloučil jsem se s otcem svým, otcem všech Slávův — několik měsíců na to zemřel ve Vídni, dne 24. ledna 1852. Velký genius slovanský zhynul, apoštol slavný: Slavie truchlí na hrobě jeho…