Naši mužové/František Palacký
| Naši mužové Jan Erazim Sojka | ||
| Jan Kollár | František Palacký | Pavel Josef Šafařík |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | František Palacký |
| Autor: | Jan Erazim Sojka |
| Zdroj: | SOJKA, Jan Erazim. Naši mužové : Biografie a charakteristiky mužův slovanských. Praha : Antonín Renn, 1862. S. 162–198. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František Palacký |
Nar. 14. června 1798.
Svoji k svému a vždy dle pravdy. |
Angličané mají svého Macaulay-e, Irčané O’Connela, Francouzi Thiersa a Guizota, Němci svého Schlossera, Rusové Karamzina, Poláci Lelevela, Chorvati Kukuljeviče a my Čechové? — máme svého Jungmanna, máme svého — Palackého. Jungmann vyrumoval náš jazyk mateřský, Palacký vyrumoval naše dějiny, naši slávu a velikost. Palacký nás opět českým učinil národem. Bitvou Bělohorskou přestali jsme žíti národně a politicky. Dvě stě let trval zápas Čechů, dvě stě let bojovali Čechové za právo lidské, národní, za svobodu, než přemoženi bitvou Bělohorskou měli vymazáni býti z dějin člověčenstva. Národ český byltě, jak jsme z počátku děli, první v Evropě, jenž počal velký onen boj za svobodu proti absolutismu. Národ náš klesl se zbraní v rukou, než netrvalo celých dvě stě let, a na západě pozdvihl se národ, provolávaje svobodu všem národům na zemi. Národ český ujařmený, ano pohřbený nerozuměl jest hlasu nebešťanky, volající z Francie k národům umořeným, aby vstali z mrtvých; než povolal jest Bůh muže, aby se postavili v čelo národu, jej vzdělávali a k svobodné vedli budoucnosti, a mezi muži těmi skví ne Palacký. I jal se Palacký tiše a mírně, silou toliko mravní klestiti dráhu národu svému, uvnitř a za hranicemi povrženému. Jest tomu tak, že pravda jedna, a po věky věčná; že pravdu nevyhladí nikdo a že kdo by tak učiniti chtěl, děcku by se podobal, jež slunce o polednách v plné kráse zářící dechem svým shasiti se snažilo. Ačkoli ale pravda jedna a věčná, ač lze despotismu pravdu potlačiti násilím, nikdy navždy však vyplenit, ačkoli pravda luzností svou vždy nové a nové přátele k sobě vábí a na prsou svých je kojí k činům velkým, tak nelze vždy přece tu pravdu věčnou v době každé hlásati jazykem plamenným, má-li pravda dojíti konečně vítězství.
Palacký znaje, že vášeň opět budí vášeň v srdci bližního a že v boji zjevném vždy přemoc toliko vítězí, počal pracovati tak, jako onen velmistr, jenž v noci položil základy, jenž v noci kámen svážil na kámen a stavbu svou hnal do výše. I zbudoval tak v svitu nočním národní naše dějiny; budova v plné nádheře se skvěla a lid český konečně se probudiv ze snů trapných, divil se velkoleposti její.
Pracoval jest Palacký rozvážně a tiše, vášnivě a přece na oko mírně, — mírně, poněvadž přesvědčen jsa o velkém povolání svém, věděl, že národu svému nejlépe poslouží pilností, že toliko mírností dílo velké národní lze bude zdělati jemu. Ve věcech národních, politických, zvláště když národ poznává, co jest to býti otrokem, proskakují vášně, jež neznají, co jest to mírnost. Mírnost usadí se v srdci tom, jež neustále skoumá osudy lidstva, jež veškeré váží příčiny národního neštěstí, jež poznáním věcí těch jme se domáhati nové budoucnosti vlastního národu svého — a tou vtělenou mírností, tím vtěleným resultátem poznání veškerých osudů naší české vlasti — jest náš Palacký. Než podívejte se v jeho tvář a uvěříte sami.
Palacký jest postavy vysoké. Veškeré držení těla je souměrné, v plné harmonii s jeho myšlenkami v hlavě. Když jde, má hlavu svěšenou a viděti na něm, žeť milejší jemu ty těkající myšlenky v hlavě, než zevnější lesk a mimojdoucí usměvavá tvář. Jeho krok je vážný, volný, abych tak řekl rytmický. A jak veškeré držení těla tak i tvář jeho zjevuje mysl mírnou, povahu státnickou. Palackého tvář jest jakoby beze vášní, na první pohled vidí se ti, jakoby lehký nádech bonhommie po ní se rozléval, avšak i hned tím ostřeji vystupují jednotlivé tahy, onen nádech bonhommie je zastřen mramorovou chladností, onať jest resultátem dlouhého sebezapírání. A jak tvář tak i slovo jeho — moudré, rozumné, ostré často, a zase smiřující a poněvadž i přesvědčující, tudíž imponuje i nepřátelům. Palacký nazván otcem národu česko-slovanského, onť co dějepisec ho vychoval, onť se ho ujímá, onť ho brání co politický obhájce. Hlavním činitelem veškeré jeho činnosti vždy bylo, hleděti k tomu, co sluje právem národu českého. Co dějepisec a co politický vůdce národu jest Palacký vždy spravedliv ke všem i k nepřátelům našim; avšak spravedlnost jeho není spravedlností soudce, jenž k uhájení práva žádá ztrestání vinníka. Palacký hájí právo naše, aby zjednal úctu jemu i v táboru protivníků.
Palacký narodil se 14. června 1798 ve vesnici Hodslavicích, nedaleko Radhoště na Moravě, kdežto otec jeho Jiří byl evanjelickým učitelem. Doba narození jeho byla velmi důležitá, byla dobou velkých převratů v Evropě.
Revoluce francouzská soudila nad absolutismem evropským spůsobem krvavým. Vůdcové lidu francouzského provolali jsou všechny národy na světě za svobodné řkouce, že svobodné vlasti stávati musí od moře k moři od jednoho pólu k druhému, od západu na východ, od severu na jih.
Národ český spal již skoro 200 let spánek hrobový a jsa otrokem bídným, neznal vlast svou, neznal předky své, svou minulost. Avšak hle! převrat francouzský zatřásl zemí veškerou a i naše staré hroby, v něž jsme bitvou Bělohorskou mrtvoly slavných bojovníků svých, svou vlast, národnost a svobodu byli uložili, počaly se bořiti.
Národ český nepojal ihned hlubšího smyslu bouřlivých výjevů na západě, avšak mimovolně dotkla se i jeho jiskra povzbuzující, pohlédl k slunci a krev bujněji počala v něm prouditi.
Ještě r. 1780 psal Dobrovský: „Nyní konec dalšího vzdělávání jazyka českého. Vědám a umám učí se zde v Čechách toliko z kněh latinských, francouzských a z většího dílu z kněh německých a za tou příčinou nemožný jest další vývin a další vzdělávání jazyka českého.“ — I odzvonil jest tak Abé Dobrovský umíráčkem národu českému, neočekávaje spásy nižádné. Než Bůh, jenž národy stíhá dlouhým trápením, on je sílí a nedá jim zaniknouti. Války Napoleonovy mnohou bídou nás postihly, než on to byl, jenž i nás Čechy vyrval z nečinnosti, sraze nás do onoho politického víru, bychom spojenými silami doby blaženější se dodělávali. Roku 1818 dokonal Palacký studia svá na lyceum Prešpurském a stav se vychovatelem ve šlechtické rodině uherské, odebral se s chovanci svými do Vídně, kdežto řídil jich učení. Na vysokých školách Vídeňských navštěvoval pak sám přednášky filosofické a pokračoval pilně zvláště v studiích esthetických. S jakým prospěchem konal studia ta, o tom svědčí články jeho esthetické, podané v prvním díle tehdy právě založeného Kroka. V dubnu 1823 přibyl Palacký do Prahy, maje za cíl zpytovati prameny dějepisu českého. Než město mu bylo cizí, neznámé a co jest vůbec dobrá vůle a šlechetná snaha mladíka, nemá-li přátel, již by ho podporovali na dráze jednou nastoupené? — Úmysl Palackého, zpytovati prameny dějin českých, byl toliko pium desiderium a kdož by tehda byl tušil v Palackém pozdějšího křisitele a stavitele dějin národu českého? — Než tenkráte byltě jiný ten český svět. Přízeň panovala a láska; jeden pisatel článku vzájemně podporoval druha svého k cílům vyšším a toliko tak lze bylo se nadíti, že z rumu a z popele vyhrabeme milou vlast svou.
I přispěli přátelé starší svou pomocí a nevědouce, že vedou budoucího dějepisce slavného někdy národu českého, dovedli ho k vlasteneckému hraběti Františkovi Šternberkovi. Hvězda naděje objevila se na obzoru veškerých služeb mladého muže, a šlechetný hrabě, jsa mocným onoho času příznivcem národního snažení, přijal příchozího Moravana za archiváře svého. Tak ražena jest jemu cesta do archivu netoliko rodiny Šternberské, ale i jiných rodin panských, tím uskutečněn jest jeho zámysl, zpytovati prameny dějin českých. „Od té doby 1823 až po tento den,“ píše biograf Zelený r. 1860, „zasvěcen jest život Palackého jediné velké myšlence sepsání dějin vlasteneckých. Cokoli od té doby podnikal, vše bylo v užším neb volnějším spojení s myšlenkou touto! Bystroduchý a vysoce vzdělaný mladík znal již úkol svůj, znal prostředky k jeho vyvedení, znal i překážky všeliké. Vědělť, že hlavní příčina chatrného prospěchu dosavadních dějepisců našich záležela v tom, že zakládali díla svá nejvíce toliko na tištěných starých kronikách, netěžíce z hojných pokladů posud netištěných, ukrytých po všelikých archivech a knihovnách. Nedostatek tento musil býti odstraněn, bohaté poklady listin doma i v cizině musily skoumány a kde co důležitého opsáno býti.“ „Stavitel velkolepé budovy dějin českých sbíral napřed a svážil stavivo, tesal a dlabal s velikým úsilím, než se mohl dáti do staveni samého.“ Pěkně líčí Palacký sám robotnou tuto práci v předmluvě k prvnímu dílu částky I.: „Zabrav se já již před pětmecitma lety do úkolu svého bez učitele, bez pomocníka i beze jmění, musil jsem především obrátiti pozor svůj k zanedbaným po tu dobu pramenům dějin našich. Chodil jsem po městech i po krajinách, živil se hojně prachem archivův a biblioték, taktéž ještě nedotknutelných, sbíral pečlivě všecky drobty staročeského písemnictví, vzácné a chatrné, jsa písařem sobě sám — blažený, kdyžkoli našla se v popeli minulosti jiskra, slibující rozbřesk nad polemi tmu zapomenutí zakrytými.“
Avšak proskoumav archivy domácí, cítil jest Palacký nevyhnutelnou toho potřebu, aby se i za hranicemi českomoravskými bedlivě ohledl po pramenech dějin našich. Archivy — dvorský ve Vídni, mnichovský, drážďanský, berlinský, basilejský, frankfurtský a především římský vatikanský, nejdůležitější celého křesťanstva, prohledány jsou bedlivě od horlivého dějezpytce našeho. V zahraničních těchto pracích prospívalo jemu pak valně čestné postavení, kteréhož přízní časovou se mu zatím ve vlasti dostalo. Obrátiv k sobě výtečnými pojednáními historickými zraky veškerého výše vzdělaného obecenstva, vyvolen jest Palacký od stavů, r. 1828 na sněmě v Praze shromážděných, za dějepisce zemského, tak že, co mu bylo posvátným úkolem celého života, stalo se mu zároveň úřadní povinností.
Od počátku bádání Palackého až do vydání prvního dílu dějin českých v jazyku německém uplynulo celých třináct let. Všeho toho času užil Palacký pilně a svědomitě k sbírání drahocenného staviva, k rozbírání všelikých pramenů historických a k opisování rozličných pojednání z dějin českých.
Mezi tím, co Palacký ponořen jsa do hlubokých studií historických, o zbudování dějin českých neunaveně byl pracoval, vydán jest nákladem král. společnosti nauk r. 1829 spis „Staří letopisové čeští“, obraz to bouřlivého století patnáctého, pak spis ověnčený „Würdigung der alten böhm. Geschichtsschreiber 1830“; dále r. 1832 „Přehled současný nejvyšších důstojníkův a úřadníkův zemských v království českém od nejstarších časů až do nynějška“; r. 1848 vyšel konečně „místopis král. Českého“. Dílo to jest prací pětmecitmaletého studium pramenů českého dějepisu, a jest takořka klíčem ke všem starým listinám, pokladem každého příštího skoumání dějin českých.
Jak známo založil Kašpar Šternberk národní museum k tomu cíli, aby živým bylo pramenem národního vzdělání, než litovati musíme, žeť vznešenému úkolu tomu nebylo dostálo národní museum v době pozdější. Dne 15. kv. 1826 usnesl se výbor musejní na tom, vydávati časopis, jenž by podával články ze všech věd, hledě zvláště k zemi české. Redakce časopisu musejního českého a německého svěřena jest Palackému. Na počátku r. 1827 vyšel první svazek. Úkol jeho byl velmi rozsáhlý, totiž „vůbec tu o všem, cožkoliv nám Čechoslovanům důležitým se státi může, s tou otevřeností i s tou mírností spolu jednati, která opravdovému vlastenci a věrnému občanu přirozená jest“. Skrze jedenácte let redigoval Palacký týž časopis horlivě a obezřele hledě neustále k tomu, vytříbiti jazyk český a posloužiti výbornými články k pravému vzdělání lidu českoslovanského. R. 1836 vyšel první svazek „Dějin českých“ v jazyku německém, jak stavové království českého byli žádali; svazek druhý r. 1839.
Historie Palackého došla, jak se očekávalo, všeobecného uznání, nikdo neupíral spisovateli učenost a schopnost, než jediná vada viděla se Němcům v tom, že má lásku k svému národu a v lásce té viděla se jakási nelibost k národu německému a tudy stranictví. Směr Palackého neviděl se sice Němcům z počátku tak nebezpečným, poněvadž kniha byla německá, a mělo se vůbec za to, že Palacký státním právům německým nerozumí. I dokazovali předně němečtí kritikové, že Čechové nemají historii samostatnou, nýbrž že historie česká jest částí historie německé. Za tou příčinou nemohli pochopiti, jak lze líčiti historii se stanoviska českého, tvrdíce, žeť Čechové ode dávna jsou byli manové koruny německé a jednou částí velké společné říše německé. Bylať to zaslepenost Němců, sousedů našich, když se v duchu těšili z toho, že se nám dostal týž osud Slovanů polabských, zbitých a ukřižovaných kulturou německou, ano byltě to veliký blud, když se domnívali Němci, že historie naše jest totožná s historií německou, ano byltě to blud, když i velký německý humanista Herder veřejně nás pomíchal a Němci, řka v „Briefe zur Beförd. d. Hum. II.“: „Proč bych neměl Husa a Komenského, Čechy a Moravu počítati k Německu?“
I těšili jsou se tak ode dávna Němci a jest to vždy věcí milou, dokuď se národ který z čehož má těšiti, než nemilé jest, když poznává klam svůj. Poznali, že jsou sebe klamali, když jim Palacký odpověděl, že máme vlastní svou a samostatnou historii a že lze i jemu jako každému jinému národu psáti historii svou se stanoviska českého. Vyjádřením tím a dalším pokračováním u vydávání historie české vymanil nás Palacký de facto netoliko z domnělého podruží německého, anobrž Palacký uvedl nás historií svou opět do velké společnosti národů evropských. Národ německý osobil sobě až po tu dobu nadvládu nad námi, národ německý viděl v nás kmen podmaněný, německý, aniť národové ostatní nevěděli o tom, že stává na světě národu, jenž by Čechem se jmenoval. Teprv nyní, když Palacký německou historii svou byl vyslal do světa, divili se národové spravedlivější Němců tomu velkému zápasu, který jsme byli podnikli, divili se naší rekovnosti a houževnosti, že ačkoli poslem božím na dvě století byvše omráčeni, přece jsme odolali návalu německému a národnost svou jsme byli zachránili, ať třeba spůsobem již zázračným. Jaký to tedy úžas, když Palacký počal mluviti o původní vzdělanosti národu českého, když dokazoval, že vždy znamením bylo úpadku národního, kdykoliv kultura německá v Čechách se roztahovala.
Slované a tak i Čechové vždy byli spravedlivi k národu jednomu každému tedy i k Němcům, ačkoli se praví, že sousedově nikdy se podporovati nemohou, — avšak nač bychom marně šířili o věci slov. Poněmčilí Slované polabští jasným a věčným jsou důkazem toho, jakými prostředky Němci v krajích slovanských panství jsou byli rozšiřovali, historie Palackého důkazem výmluvným, žeť my Čechové co národ živoucí toliko o pravdu a právo vlastní se opíráme. Palacký, přesvědčen jsa o tom, na které straně pravda a právo leží, nevšímal sobě útoků a pracoval dále. Vyšel svazek třetí a divili se cizinci čtouce, že Otakar II., že Karel IV. jsou byli výteční panovníci a velcí státníci. I bylo jisto, že národní směr Palackého jest nebezpečným, a za tou příčinou nemeškali protivníci naši líčiti nás co separatisty a nepřátele Rakouska, poněvadž pravdě a právu jsme nekřivdili a národnost svou byli hájili. „Dějiny Palackého,“ dí V. Zelený, „zdají se mi býti velebnou budovou chrámovou, v nížto s kazatelny kněz nadšený láskou k vlasti a ku pravdě vypravuje smutné i veselé osudy národu svého slovy vždy stejně vážnými, nedávaje se ani unésti nejskvělejším vítězstvím, ani zaraziti krutým neštěstím.“
Z historie Palackého poznává člověk muže poctivého, spravedlivého, jenž miluje vlast a národ z plné duše, avšak jenž miluje a chválí, co dobrého jest, a nenávidí, co zlého jest; i nenajdeš v historii místa, kde by se byl rozpálil, nobrž všude jest vážným a chladným. Dílo Palackého slouží k velké cti a slávě národu, ano dílo to jest věčným pomníkem Palackého co dějepisce, buditele a křisitele národu českého. S přísnou svědomitostí snaží se spisovatel spravedlivým býti ke všem historickým figurám; on líčí jich dobré a zlé stránky, vyhýbá se však vlastnímu úsudku, pokud mu jistých pramenů není po ruce, a za tou příčinou jsou dějiny jeho věrným obrazem slávy a neštěstí národu. S touž hlubokou úctou, kterouž má ke všem mravním schopnostem, duchem lidstva hýbajícím pojí Palacký veškeru svobodu hrubších předsudků; i snaží se rozuměti fanatismu, aniž by sám byl fanatikem. Vytýkalo se dílu jeho, že prý spůsob vypravování není dosti živý a půvabný, než řekl bych, že dílo jeho se nejvíce podobá latině čistě klassické. Sloh jeho jest jasný, průhledný, ano diplomatický, vždy přiměřený době a vážnosti předmětu, prázdný křiklavých kontrastů romantiky. Nikdež jím neovládá fantasie; pojímá vše rozumem a za touž příčinou nelze bylo ponořiti se do proudu tehdejšího života tak, abychom líčením samým byli hnuti a unešeni. Co protestant měl Palacký těžkou úlohu, aby nikdy nestranil, než i v tomž záhybu pozorovati jest státníka a diplomata.
Boj husitský jest prvním velikým zápasem v Evropě s církví Římskou. Divil by se kdo, kdyby Palacký veden jsa láskou snad národní aneb náboženskou, byl stranil protivníkům církve? Než i v tomž nejněžnějším punktu zapřel Palacký sebe sama. Louis Blanc, dějepisec Francouzský, nazývá Husa „le naissant gènie des revolutions modernes“ — — a Palacký? — mluvil který protestant tak střízlivě o Husovi? — Než i tu vážil a měřil spravedlivý historik stejnou měrou přátelům a nepřátelům, aniž by kde jaká nelibost k církvi se prozrazovala. Mistrný jest svazek, zavírající věk Jiřího z Poděbrad. Zdá se, jakoby kůra byla pukla ledová, lemující srdce spisovatelovo, zdá se, jakoby mluvil z plného přesvědčeni svého, dokazuje, že reformace dle vnitřní povahy své nebyla nic jiného, než základ duševní svobody, základ svobodné myšlenky a mravní autonomie naproti vnější autoritě; ano, že všude, kde reformace zvítězila, i svoboda, přirozený pokrok, velikost a sláva národů se byly zmáhaly. Tu jediný ten okamžik, jediné místo, kdež Palacký, líče co chladný diplomat tu národní naši rekovnost, ten krutý boj národa českého za právo a svobodu, neumí to vřelé vlastenské srdce utlačiti řka: „Že osudové chtěli míti Čecha ne tak vítěze, jako mučedlníka.“
Poznavše Palackého velké zásluhy o literaturu, zvláště o dějepis, poznejme i působení jeho na dráze politické.
Když byl císař Josef II. na trůn císařský dosedl, poznal jest, čeho Rakousku třeba, nemá-li politicky docela zakrněti.
Velké opravy zaváděl v státě pruském Bedřich II., velkých oprav domáhal se národ francouzský. I jal se Jose II. pokusiti se o zvelebení státu rakouského, než sám a sám. Maje sice dobrou vůli, přechmatl se jako každý autokrat, rozhorlil proti sobě lid, jemuž jazyk a národní svoboda drahým byly klenotem, rozhorlil proti sobě aristokracii, duchovenstvo a bürokraty, jimž politická svoboda na ujmu býti musila. Leopold II., nástupce Josefův, zrušil veškeré reformy Josefovy dokona vyjma toleranci, zrušil svobodu tisku atd. a tak opět panoval starý pořádek. Leopold II. a František podnikli jsou boj veliký proti revoluci francouzské, proti svobodě a v boji tom šťastně zvítězil absolutismus rakouský. Napoleon internován a zemřel konečně na sv. Heleně. Mír a pořádek nastal v Evropě, absolutismus v Rakousku byl utažen a kníže Metternich nedbal na ty fráse o duševním pokroku, o svobodu atd. Německý bund byl nejvyšší policejní inštancí a Metternich duší tohož bundu; on řídil politiku za hranicemi, on řídil politiku domácí, ohradiv Rakousko hradbami čínskými. Absolutismus se rozpředl, an stát se chvěl pod rukama státníka rakouského. Přešla bouře Červencová 1830, Polska dokrvácela: než byltě každý nyní přesvědčen o tom, — že se přežil nyní přece ten absolutismus rakouský, a za hranicemi počaly vycházeti brožůry proti Rakousku: jedni radili jemu, druzí hrozili. — Rakousku nedostávalo se peněz, byltě to starý neduh Rakouska; státní úvěrek byl na polo umořen a nepřátelé vlády absolutistické mluvili již tehdy a tom, co nazýváme státním bankrotem, ačkoli teprv r. 1811 cosi podobného jsme byli zakusili.
Baron Kübek učinil ten návrh, aby se do Vídně povolaly deputace veškerých stavů zemských, a sice za tou příčinou, aby stav financí se jim vylíčil a aby s nimi a finanční správou se rokovalo o tom, kterými prostředky lze by bylo docíliti rovnováhu mezi státními příjmy a mezi vydáním. Vláda byla by tím spůsobem bývala se tvářila co konstituční monarchie, než i ten pokus byl marný. Mezi tím sběhly se věci hrozné a co před a po r. 1830 nestalo se po dobrém a z vlastného přesvědčení vlády, stalo se násilím! Bohužel, že národové v takovém processu věcí, kde sami sobě mají nejvíce tím trpí.
Přikvapil rok 1848. — — Z jitra dne 1. března došla národy rakouské zpráva o vítězství pařížských demokratů a o provolání republiky ve Francii. Hustá mlha rozkládala se nad městem vídeňským a okolo čtvrté hodiny s poledne křižovaly se nad městem blesky a hřímalo. Rakousko již několikráte vítězně se opřelo hnutí zahraničnímu, než tenkráte měl dokonati starý absolutismus rakouský. Zpráva o tom, co se dne 24. února v Paříži bylo sběhlo, zpráva o zapuzení Ludvíka Filipa, zalekla z počátku; každý šeptal toliko zprávu druhému, a však v brzce rozvázala se ústa lidu.
Nové a nové docházely zprávy. Dne 29. února oznámilo ministerstvo bádenské, sklíčené jsouc demokraty, komoře poslanců, že hodlá vláda předložiti návrhy týkajíc se úplné svobody tisku, porotnictví soudů a národní obrany. Než již ten večer stáli občané badenští ve zbrani. — Dne 2. března podepsali shromáždění měšťané Stutgardští žádost, aby král ihned svolal národní shromáždění, aby udělil úplnou svobodu tisku, aby zřídil porotní soudy, aby se lidu dalo právo spolčovací atd. I stalo se taktéž ve Frankfurtě 3. března, v Berlíně 7. března, an již 4. března lid v Mnichově se byl sběhl a zbrojnici byl vydrancoval. Dne 2. března udělena jest v Turíně konštituce, an papež nemoha odolati proudu, 7. března Římanům se omlouval, že nelze jemu tak zběžně konštituci zdělati, žeť však neopomine národ uspokojiti. Jak věci kolem Rakouska se měly, museli i národové rakouští dlouho utiskováni povstati a žádati za konštituci.
Nastal 11. březen. — Jaký byl život náš. do dne toho? — Bitvou Bělohorskou ztratili jsme svobody a práva národního. Vůdcové naši buď zdechli pod sekerou, aneb se vystěhovali. Dodělávali jsme tak ten život bídný až do času Josefa II. Od času toho opět počal rozvíjeti se život český, avšak pouze literární. Musili jsme se dříve učiti česky mluviti a psáti, museli jsme bojovati za jednoho každého českého muže, museli jsme dříve v literárním životě bojovati za národnost a pak za svobodu, neboť jsou Němci rozložili tenata a polapili kraje české kulturou německou. Tu selskou chatru nechali mluviti ještě česky, než jazyk sobě oblomí v němčině, avšak ta obratná, ta poctivá, jazyk otců svých milující selka to byla, jenž nás retovala. Než kdož neustále rozdmychovali jsou tu jiskru národnosti české k velkému plamenu? — Mládež na školách pražských, hlouček literátů a blouznivých vlastenců.
Do r. 1848 byl náš život národní, pouze literární, boj beznadějný; přes padesáte let křísili jsme milou vlast svou, nevšímajíce sobě úštipků šlechty a vrstev vzdělanějších; rok 1848 sliboval nám, že i politicky opět žíti budeme. Poněvadž život náš byl pouze literární, obracel se národ český k mužům, již vědou a uměním ve vlasti byli slynuli, jichž jmena po vlasti se ozývala jako jméno Hanky, Čelakovského, Šafaříka a Palackého. Než mezi všemi vynikal Palacký, prvé svým postavením co dějepisec zemský, svým vplyvem, abych tak řekl svými konexemi se šlechtou a za druhé svým politickým vzděláním. Palacký byltě jediný, jenž se první v čelo národu českého co vůdce směl postaviti.
Nastal den 11. března. V svatováclavském sále bylo valné shromáždění lidu pražského. Byl soumrak, — rozličné kolovaly v městě pověsti; vojsko konsignováno; policie neměla rady; — lid se hrnul ze všech stran do lázní, v zahradě stála hlava vedle hlavy. Sál k rozkazu policie zavřen; sál k rozkazu lidu násilím se otevře. — A v tomž sále, kdež mlad a stár v tanci veselém na vlast a svobodu často byl zapomněl, v tomž sále lázní svatováclavských padnul absolutismus v Čechách. Byla to velká odvaha, opříti se absolutismu rakouskému, jenž měl 60.000 bodáků na pohotově. — Na orkestru stojí Peter Faster, a mohutný jeho hlas ozývá se v sále. I žádá na králi českém svobodu — konštituci národu českému. — Hřímající „Sláva“ ozývá se z tisícero úst v sále svatováclavském a „Slávu hřímající“ nese telegraf do kabinetu Vídeňského. — Nastali dnové 13., 14. a 15. března.
Slíbil mocnář, Ferdinand Dobrotivý, národům rakouským konštituci; zrušena jest censura, udělena svoboda tisku. Sněm zemský položen ke dni 30. března, než nedočkal se zahájení jeho nikdo. Dne 19. března odjela deputace pražská v čele Petra Fastra, měšťana pražského do Vídně k císaři, aby podala jemu petici národu českého. I pravil císař k deputaci: „Vítám Vás, milí Češi! příchod Váš mne srdečně těší, vůli svou císařskou dám Vám zjevit skrze Vašeho krajana ministra — presidenta Kolovrata.“ Odpověď přišla, než pobouřila lid a v žurnálech veřejných se psalo, žeť prý ve Vídni ještě panuje bloudící duch starého systému Metternicha-Sedlnického. Konečně, poněvadž jinak nelze bylo a poněvadž se vědělo, že až to děcko, jež sluje národem, se ukonejší, opět to dětinské jablko svobody jemu lze vyrvati mocí, — povolena jest petice pražská, petice národů rakouských. Na téže zákonnité cestě, na které jsme nyní stáli, objevil se Palacký, nikoli aby agitoval, nýbrž aby posloužil mocnáři konštitučnímu a národu svému duchem a vědomostmi k zbudování ústavy národní. Nedůvěra ve vládu denně se zmáhala za příčinou politických nedůsledností a agitací dvorních; důstojnost klesala a muselo se mysliti na to, zabrániti zpouře a monarchii zachrániti. I zvolen jest z té příčiny národní výbor, mezi jehož předními osobami viděti Palackého a Riegra a jemuž náleželo bdíti nade veškerým pořádkem v zemi a upraviti práce veškeré k nastávajícímu sněmu zemskému. První sezení národního shromáždění bylo dne 13. dubna. Práce nastala velká Palackému, než mimo to náleželo jemu co vůdci zkušenému, udávati politický tón, bychom se nepřekvapili prvním svým vystupováním na dráze politické, bychom v žurnále svém „Národních Novinách“ statečně hájili právo národní a konštituční svobodu veškerou rázností proti reakcí, než opět mírně a rozvážlivě, jak sluší na národ politicky dospělý. Palacký co politik ustanovil se a s ním veškerá strana tak zvané pravice na sněmě říšském na těchto zásadách: „Úplná neodvislost Čech od budoucí říše německé, zachování říše rakouské a takové zřízení zemí českých, aby co do vnitřních záležitostí samy se spravovaly.“
Zásady ty hájil Havlíček, co redaktor „Národ. Novin“, jakož orgánu té strany české, kterouž vedl Palacký do okamžiku posledního. Než podivno, sotva že Čechové dráhu politickou byli nastoupili, již tuhá seč je očekávala; tu bojovati jim bylo za národní samostatnost, za svobodu politickou, — tu rozřešiti netoliko otázku rakouskou, anobrž i německou. Připravovali jsou se toho času vlastenci němečtí k zahájení říšského sněmu ve Frankfurtě. Ode dávna, jak známo, měli Němci za to, žeť jsme toliko manové říše německé. Chtěli zbudovati velkou říší německou, silnou, mocnou; mocnou ji viděli toliko ve spojení s německým Rakouskem. Bohužel, že tomu spojení na základě staré tradicionální politiky přepjatí ministři rakouští dosti zjevně byli přáli; avšak tato tradicionální politika německá slavně se překonala bloudíc nyní po hlavách několika ministrů co pouhá marota. — Palacký co dějepisec požíval i v Němcích slavné pověsti, neboť vědělo se, že de facto hlavou jest národu českého. I vyzval jej výbor padesáti, ve Frankfurtě shromážděných, aby co zástupce Čech buď sám místo mezi nimi ujal aneb nějakého náměstka poslal.
Tím pozváním frankfurtského výboru dostalo se Palackému co dějepisci a státníku koruny české ta čest hájiti právo, svobodu a národnost národu svého naproti choutkám německým. Palacký děkuje pánům německým z důvěry prokázané, vyslovil však zároveň pevný úmysl, nejíti ani neposílati nikoho do Frankfurtu místo sebe. V listu dnem 11. dubna 1848 do Frankfurtu zaslaném vykládá Palacký, kterak koruna česká nikdy nenáležela k říši německé tak jako jiná země, a že poměr ten býval vždy toliko panovníka ku panovníkovi, nikoli však národa k národu. I vykládá dále, kterak Němci chtíce dojíti jednoty politické, projíti musí republikou, a že si nemůže přáti, aby ve zmatcích a strastech převratem z toho vyplývajících měly účastenství země naše, dokládalť pak, že samostatné mocnářství rakouské potřebné jest k obraně rozličných národů v něm spojených a že se tudy nesmí rozdrobiti podáním se jedni části zemi pod vrchní vládou německou.
Než co pomohl diplomatický list Palackého v době tehdejší rozdrážděnosti národní, kdežto důvod sebe mocnější byl marný. Němci usnesli se na tom, že co manové jejich jíti musíme do Frankfurtu, a Čechové rozumovali as tak, žeby tím nenabyli větší slávy a svobody. I myslili jsou Čechové, žeť jich tam není potřeba, oniť již bratři jejich, poněmčilí Polabané, ve Frankfurtě zasedají. Nikdo v Němcích nebyl překonán důvody Palackého a každý vzdělaný a nevzdělaný spílal původci osudného listu. Než česká mládež, hotová brániti muže své, vymstila se německým ideálům a složila jest veselou písničku o „Šuselkovi, Kurandovi a o tom parlamentu“. Tomu se nikdo nediv, byla to půjčka za oplátku!
Palacký jsa v čelo národního hnutí postaven měl mimo Frankfurt ještě jiných hodností nabyti. Vláda nemajíc důvěry nižádné snažila se býti populární a co možná národní, slovanskou. Nebyla to sice pravá vůle její, než chtěli tak míti národové rakouští, aby přední jich mužové radili císaři, co mu činiti jest ku blahu zemí rakouských. Aby se na oko vyhovělo dětinským přáním národů, vyzval ministr Pillersdorf i našeho Palackého telegrafem do Vídně, nabízeje jemu v květnu 1848 ministerstvo vyučování. Palacký bylby přijal ministerstvo, než po krátké rozmluvě s ministrem seznal ihned, že by nelze bylo jemu podle dlouhých zkušeností svých pracovati o pokroku národu a za tou příčinou nepřijal úřad ten. Když se toho času vidělo, jaké instrukce z Vídně vycházejí do provincií, a že instrukce ty se nesrovnávají s poctivým národním snažením, ano že jsouce na ujmu garanciím svobody lid více bouří než míří, zřídila se dne 30. máje vláda prozatimní, jejížto údové byli: Palacký, Dr. Rieger, Boroš, hrabě Albert Nostic, Dr. Brauner, hrabě Vilém Wurmbrand, Dr. Strobach a Herzig, fabrikant Liberecký.
Kam tito mužové byli mířili, to dokázali později, na sněmě říšském ve Vídni a Kroměříži, než jisto jest, že kdyby vláda v ně byla více důvěřila než v Dr. (???)
Já pak znaje dávné nehody a strasti jeho a prohledaje okem jasným do veliké budoucnosti národu, mně celou duší milovaného, volám v nadšení zároveň muži v evangelium: „„Nyní propustiž sluhu svého, Pane! neboť jsou viděly oči mé spasení, kteréž jsi připravoval nám před obličejem všeho světa; světlo k zjevení národům a slávu kmene slovanského!““ — A nyní pánové! mocí úřadu od Vás mně svěřeného prohlašuji a provolávám sjezd slovanský zde za otevřený a počatý; i zahajuji práva a povinnost jeho, aby jednalo se v něm o dobro vlasti a národu duchem svobody, duchem svornosti a míru. Takž nám Bůh pomáhej!“
Dne 11. června byla mše na náměstí svatováclavském, — Provolán jest boj mezi vojskem a lidem bezbranným v ulicích města pražského. Učinilo se tak, poněvadž se zamýšlelo rozehnati sjezd slovanský, co domnělé shromáždění revolucionářů slovanských, poněvadž se zamýšlelo, sejití se sněmu zemského učiniti nemožným. Obé se podařilo. Po udalostech červnových svolán jest sněm říšský do Vídně. Jaké důvěry Palacký v Čechách požíval, dokázalo se zvolením jeho v pěti okresích za poslance do sněmu říšského; než přijal toliko volbu hlavního města Prahy. Působení jeho na sněmě nebylo hlučné, avšak velmi důležité. Jeho politickým programem bylo, že „kdyby Rakouska nestávalo, Rakousko by se utvořiti muselo“. Duší jsa odboru pro vypracování ústavy říšské ustanoveného, byltě středištěm tak zvané pravice, strany to českoslovanské, zastávající jednotu říše na základě úplné rovnoprávnosti všech národů.
Jako pravý diplomat mluvil na sněmě Palacký toliko v nutných pádech; i vystoupil tak na tribunu toliko jednou, čině interpelaci k ministerstvu jak se chovati míní v otázce německé. Jak známo byltě sněm říšský v Kroměřiži rozehnán a Dr. Bach, potupiv národy rakouské, dokázal tím, že má do sebe tolik síly, vládnouti spůsobem absolutistickým! — Národům hodilo se kus papíru, a ten kus papíru jmenoval se oktrojovanou ústavou od 4. března 1849. Než i ten kus papíru opět vyrván z rukou národů, jelikož prý nejlépe tenkráte se panuje, když nestává úpisů, smluv a jiných papírů, na které by národové se mohli odvolávat. V tomž čase posledním, ano posledním, kdež malé již světýlko svobody mocnářem zaručené kmitalo, psalť jest Palacký jak to jemu svědomí, jeho politická poctivost, ano jeho oddanost a láska k mocnáři byla kázala, článek o „centralisací a národní rovnoprávnosti v Rakousku“ do Národních Novin, a to byl jeho poslední krok na jevišti politickém před dvanácti lety.
Palacký praví: „Vláda okrojovavši ústavu ode dne 4. března 1849 prohlásila se sama skutkem pro centralisací, ne sice naprosto, avšak vždy u vysoké míře provedenou. Proto chválena jest ode všech téměř německých žurnálů v říši, zvláště ale ve Vídni; tím větší nespokojenost jevily proti tomu všecky svobodné orgány jinojazyčné, ano i v cizině ozýval se nejeden hlas o ní nedosti příznivý. Všickni ale přátelé souhlasí v tom domnění, že to jest vlastně hlavní a životní otázka říše rakouské, od jejíhož více neb méně zdárného rozřešení především záviseti bude vnitřní její pokoj a tudíž i veškeren prospěch i všecka moc její v Evropě vůbec. V ohledu tomto nabývá otázka ta i důležitosti celoevropské a není se čemu diviti, že i zahraniční mužové státní obracují k ní pozor svůj. — Centralisace se pro Rakousko již z té příčiny nehodí, poněvadž stojí ve přímém a nevyhnutelném odporu s mravním základem celé říše a konštituce, s rovnoprávností národův. Ministerium mluvívá sice také o rovnoprávnosti, ale povážíme-li spůsob, kterým ji provésti usiluje, museli bychom formulovati smysl jeho po pravdě takto: „Rovnoprávnost všech národností v Rakousku s nadvládou však němčiny.“ Potřebí jest však dopřáti jednotlivým národům tolik autonomie, tolik svobodného politického pohybování, tolik vlastního parlamentárního života, kolik stačí, aby bez újmy jednoty říšské rovnoprávnost národů stala se pravdou a kolik potřebí, aby se odstranilo nejen skutečné nebezpečenství, ale boleplodná tvárnost helotismu u jedněch, panství u druhých. Pokudkoli národové budou míti příčinu, báti se o národnost svou, potud nebude v Rakousku nikdy spokojenosti a míru. A nebudou-li v tom ohledu dány garancie samým organismem státu, bude jistě od ministerium nadarma plýtváno chlácholivými řečmi; nedůvěra, mající ode dávna tisícero podnětů, vždy dále zmáhati se bude a hlodati veškerá držadla i všecky svazky oddanosti a lásky.
I pokládáme především za věc velmi povážlivou, děliti jednu a touž větev administrace veřejné (na př. věci školní) mezi vládu říšskou a vlády zemské; tření mezi nimi bude nevyhnutelné, když jedna každá bude chtíti rozšířiti obor područí svého naproti druhé; naprosto potřebí jest, aby každá větev taková celá i nerozdělená jedné moci toliko podřízena byla. Ba i tam, kde dělení moci nevyhnutelné jest, jmenovitě v oboru finančním, přáli bychom, aby ku př. všechny daně nepřímé odevzdány byly celé a bez výminky pod moc říšskou, daně pak přímé pod moc zemskou — arci že se závazkem k odvedení vyměřené částky do kas říšských, jakož as posud bývalo. Jinače zajisté buď ani daně říšské, buď příplatek zemský považovány budou od kontribentů za opus superrogationis, za břímě mrzuté a zbytečné, při čemž interes státní v obou případech trpěti bude. Jen takovýmto roztříděním a isolováním předmětů jednotlivých v ústroji státním dá se předejíti a uvarovati na budoucnost nebezpečné jejich tření mezi sebou.“
O článku tom píše nebožtík Karel Havlíček v Národ. Nov. dne 6. ledna 1850 takto: „Každý kdo zná okolnosti naše, mohl již napřed věděti, jakou strašlivou bouři spůsobí asi článek Palackého o federací. Nyní když již největší mračna tohoto krupobití německého přes naše hlavy přetáhly, nyní jest již čas, abychom vyšli zase na zdravé povětří, podívati se, jakou škodu asi naše osení utrpělo. Tuším, že pražádnou; kdo byl dříve německý centralista, zůstal jím, a kdo byl federalistického smýšlení, byl v něm vším tím, co protivnici naši proti Palackému namítali, ještě více potvrzen. Mohl každý sám pozorovat, kdo odporné ohlasy v německých novinách četl, že Němci opírajíce se proti federací příliš mnoho dokázali — totiž nemožnost rovnoprávnosti národní, dokázali tím, že rovnoprávnost národní nedá se provésti. Německé noviny tímto důkazem ovšem jen chtěly ospravedlnit nevyhnutelnost nadvlády u panováni němčiny v Rakousích. Když myslíte, že rovnoprávnost není možná, a že panování jednoho nad druhými jest nevyhnutelné, nemůžete přece očekávat, že si dá někdo vaši nadvládu papírovými neb ústnými důvody vnutit; nadvláda se jinak nežli silou prováděti nedá a až to k takovým argumentům přijde, pak teprva zvítězíte-li, musíme poslouchat vaše důvody o nevyhnutelnosti nadvlády vzdělanějšího živlu. „My posud nevěříme, že jest skutečná a poctivá rovnoprávnost možná.“
I zkusili jsme za posledních dvanácte let, jak spasitelná jest ta vláda centralistická; i víme, že máme přes 2000 milionů státního dluhu, víme, že nemáme úvěrku, víme jak jsme se ponížili před celou Evropou, víme jak vysíleni jsou národové rakouští a žebráčtí. Avšak poněvadž po tak hrozném neštěstí, kteréž národy rakouské v poslední době bylo postihlo, boj ještě nyní ten samý, poněvadž doktorové a nedoktorové, zráda a faleš, opět ve vládě centralistické spásu vidí Rakouska, poslyšme co tehdy jistý Angličan byl napsal o Palackého článku o federací a opět uvidíme, kdož to s rakouským mocnářem poctivěji smýšlí, ti centralisté čili ti federalisté. I píše týž Angličan: „Stalo se mezi učenými, již velikou libost k abstraktním theoriím jeví, nyní obyčejem, že na snahy národní s vysoka hledí, a všechnu spásu člověčenstva v mocných centralisovaných státech hledají.
Nalezá se ale pravidelně, že hájitelé centralisace, nahlídneme-li jim do svědomí, buď prázdni jsoutě zdravé přirozenosti a živosti soucitu, z něhož vznikla skutečná hluboká žádostivost blaha a pokroku lidu nás obklopujícího, aneb že z toho centralisovaného státu, jakož zastávají osobního svého prospěchu a naplnění své ctižádosti se nadějí. Ale mužové tito a mezi nimi i nejabstraktnější státníci nezapřou přece a úplně všeliký (???)
národním, jak to ve hnutí národnosti sebe náruživějších jedva lze nalézti.
Zásada soběctví jeví se v politice všech států skutečně ve spůsobu mnohem zřejmějším, nežli v pěstování národnosti, poněvadž ve snahách národních zvláště svítá zásada lásky k bližnímu, nejpřirozenější vlastnosti soucitného srdce, jakož neméně bezprostřední praktický moment, totiž plnění povinností nejbližších.
Zásada křesťanské lásky, rovnoprávnosti a vzájemné podpory mezi rozmanitými národy jest ideál a konečný cíl, k němuž člověčenstvo píliti má. Zásada toho ale, bude-liž ona moci býti podporována v centralisovaném státu, složeném z rozličných národností? Jak to bude v skutečnosti státi na př. V Rakousku s rovnoprávností? Kdo podle dějepisních zkušeností soudí a nestranný jest, neupře, že Palacký trefil do pravdy, pravě o Slovanech v Rakousku: „Že mohou jmíni býti de jure oprávněni“, de facto ale v státu centralisovaném jimi nebudou. Lidé německého smýšlení a služebníci vlády neumějí než pokládati Palackému nenávist k Němcům atd. a neprohlídajíce k spravedlnosti zásady federální uštipkují nad možností provesti ji v Rakousku politicky. Než v soustavě federační v Rakousku nejedná se o prostě úplné oddělení všech národností, nýbrž o takové rozdělení na korunní země a provincie, by rozličným národnostem v hlavní věci mohlo býti dopuštěno, volně politicky se vyvinovati a povznášeti.
Zachování zásady centralisace v Rakousku přivede živlu německému, řeči a mravu německému, vůbec celému němectví velký prospěch před drahými živly národními. Rovnoprávnosti národnosti samé musí se ovšem rozuměti vždy ceteris paribus. Kde kdo zná poněkud život úřadnický, pozná snadno, kam se obrací zraky služebníků státních. Jaké pokušení nastane pro slovanské a jiné neněmecké úřadníky (pakli jim o jich vlastní štěstí a postup běží), by ke snahám národním aspoň vlažni byli, zas ale pro zájmy centralisujících mocníků nejvyšší horlivost rozvinuli! Než nechalo by se dovoditi z dějepisu i z přirozenosti lidské, že každý tuze centralisovaný burokratický policejní stát zárodky pádu nutně v sobě chová.“
I viděti z toho, že politika Palackého byla poctivá, taká jako mírná, rozvážná, rozumná povaha jeho. Těm, kteří obmýšleli Rakousko toliko sraziti do propasti záhubné a národy k opětnému trápení byli odsuzovali, těm pravil Palacký, řka: „Svoboda vůbec jen tam možná jest, kde všickni účastníci společnosti jakékoli požívají stejného práva, kde nikdo není rodilým pánem, nikdo rodilým otrokem druhého. Slovem konstituce jest toliko provedení ve státu známé oné a věčné zásady všeho práva i vší spravedlivosti: ‚Čeho sobě nechceš, nečiň jinému.‘“ Avšak nikdo rozuměti nechtěl Palackému; a když budova toho Bachovského absolutismu se byla opět sesula, zdaliž nyní ti domnělí přátelé Rakouska zásadám federace lépe rozumí? Našinci a Palacký v jich čele, již toliko ve federaci viděli spásu a rozkvět Rakouska, vyhlášeni byli za zrádce, než proti tomu ohražoval se Palacký s známou nám chladnou a státnickou myslí, řka: „A protož všecky ty obyčejné důtky o naši prý neloyalnosti, našem rýpalství a separatismu atd. odkazujeme zase tam, odkud přicházívají, do oboru lži a utrhání.“ Než pykati jsme přece měli za tu naši neloyalnost a to rýpalství a to celých 11 let.
Palackého článek o federaci byl poslední jeho politickou činností. Od té doby byl život Palackého opět tak tichý a zase tak činný jako před bouřemi r. 1848. Odstoupil z dějiště politického a politovav ty, již viděli že na čase jest, stíhati poctivé obhájce národní svobody a udělené konstituce, ponořil se s duchem celým do hlubin našich dějin národních.
Článek o federaci otištěn jest v Nár. Nov. Dne 23. prosince 1849 a brzy na to přestaly noviny ty vycházeti násilím Bachovým. Zrušena jest udělená konstituce i ta Bachovská, oktrojovaná; zrušena jest svoboda tisku, zrušena jest porota. — Klesli jsme opět do dřevnějších temností, spoutáni jsouce novými okovy vlády absolutní. Reakce zvítězila.
Pozorujeme-li veškerou politickou činnost Palackého, rozvážíme-li veškeru jeho státnickou moudrost, lze nám se toho domysliti, že by Palacký kde byl pochybil a od cesty zákonní se byl kdy uchýlil?
Nikoli. Jeho povaha politická bylať tak čistá a neúhonná, jaká byla před r. 1848. Než pan Dr. Bach nasadil sobě okuláry, aby na ten svět rakouský, jím ukonejšený žandarmerií a umořený rozloženou, velikou sítí špionáže, viděl s křesla ministerního a skrze okuláry ty viděl veškerý svět, černý, mlhavý. Nedivme se, že i poctivost a zákonnitost a povaha neúhonná může býti proskribována; nedivme se, že i Palacký se skvěl na úřadní listině mezi těmi, kteréž jsou dány Bachem pod dohlídku policejní, jichž veškeré hnutí policie ve vlasti naši měla pozorovati a hlídati.
Dne 1. srpna 1856 byl pohřeb Karla Havlíčka. —
Palacký dán byl pod policejní dohlídku, jakož celá vlast česká. I věděl o tom, že jej střeží Bach a orgány jeho. — Palacký není osobou excentrickou, on se nikdy neprotivil vládě a vládním nařízením, on nikdy nevzdoroval moci, — než tomu (???)
o vlast a národ, a Rakousko vůbec, jmenovav jej doživotným radou říšským. Mimo to jmenovala vděčná Čechie Františka Palackého čestným občanem; — sláva jeho rozléhá se po vší vlasti české! —