Několik básní Boženy Němcové
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Několik básní Boženy Němcové |
| Autor: | Božena Němcová |
| Krátký popis: | Autorčin komentář k vlastnoručním opisům básní v sešitku uloženém v pozůstalosti Sofie Podlipské. Němcovou uváděné časové údaje se neshodují s datem skutečného vzniku jednotlivých básní. |
| Zdroj: | NĚMCOVÁ, Božena. Básně a jiné práce. Praha : SNKLHU, 1957. s. 515–516. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Časopis pro moderní filologii 1913 |
| Licence: |  PD old 70 |
V létě roku 1844. Byli jsme na Žofíně — seděla jsem sama u zdi pod kaštany a dívala se na Vltavu — na obloze vysvítaly hvězdy jedna za druhou — a v duši mé vzpomínky se řadily jako perle v růženci. Utěšené údolí domácí — mladiství moje — smrt krásného děcka v divoké Úpě; — chtělo se mně podívat se do té fantastické říše vodníkově. — A tak povstala ta báseň; jako by mně ji byl někdo pošeptával tam z té Vltavy.
Psáno na podzim roku 1844 po nemoci. Seděla jsem u okna a dívala se na bašty — všecky šli na procházku, já nemohla ještě ven. — Vzpomínky — rozjímání — náramná tesknota — byly původem této nepatrné básničky.
Roku 1844 v říjnu. Vracela jsem se ve společnosti z procházky — šla jsem sama vzadu — hvězdnatá noc; na dalekém obzoru letí hvězda dolů. — Mdlé a trudné myšlénky. Doma jsem ještě v 11 hodin napsala ty tři sloky.
Roku 1844 z jara.
Dost špatné to verše — ale lepší jsem neuměla, jak mi právě samy napadly — bylo to po zdařené besedě a já plna vlasteneckého enthusiasmu právě domů jsem se byla vrátila. — Co jsem psala, — to jsem také cítila.
Roku 1843.
Upomínka na děvče milé, má kamarádka — krásná, nešťastná — milenec umřel — minula se s rozumem — umřela. Národní pověra to klepání na okno — dušička se loučí na cestě do nebe se všemi přáteli.
Roku 1845.
Na skále u Mělníka, nad Labem. — Vzpomínka na jedno drama ze života jedné rodiny — (jakých se často naskýtá). — Bylo to v noci; a v Mělníce hořelo; stáli jsme nad Labem a napadla mi ta nešťastná láska a ten bídný svět.
Roku 1845 z jara.
V Ratibořicích, mém domovu, — v lesíku na vršku — žežulka nade mnou kukala — a pode mnou ta nejrozkošnější krajina. — Tak mi napadla pověra lidu, ptát se kukačky — což jsem i já dělávala — na osud, — a než jsem odešla z lesa, napsala jsem na koleně olůvkem tyto verše.
Roku 1845.
Byli jsme na procházce — na Bílé hoře — přes Sv. Markétu vraceli jsme se domů — hvězdy se jen třpytily — šla jsem s Nebeským napřed — povídali jsme o minulosti, přítomnosti a budoucnosti našeho národu, a než jsme se rozešli, navrhnul Nebeský, abych se pokusila udělat báseň na ten předmět. Doma ještě rozjařena tou rozprávkou vážnou — a hlavu plnou myšlenek — sedla a psala jsem — a ráno dala báseň Čejkovi, ale rýmy kulhaly zle — musel opravovat. Chtěli ji dát do některého časopisu, ale censura slavné paměti ji nepropustila a teprv roku 1846 ji Havlíček vpašoval do Včely.