Máj (almanach 1860)/O dvou přátelích

Máj (almanach 1860)
Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda	O dvou přátelích	Tři lístky z románu

Údaje o textu
Titulek:	O dvou přátelích
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 204–210. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo to daleko od nás, neboť u nás se nic takového státi nemůže, asi sto tisíc mil za mořem; tam žili dva přátelé, šťastní a spokojení a milovali ten dílek své země s takým nadšením a s takou láskou — láskou jednou, jedinou, jako kdyby jim stejnorodé bratry dávala, a předc ještě každý pro sebe láskou zvláštní. Jako dva mladé kmeny uprostřed květuplodné půdy objímali se denně, jejich duše splynuly v jednu jedinou, ve dvou tělech žijící, stejně myslící i cítící. Spolu hledávali rovy před staletími zhynulých praotců, spolu zpívávali po staletí snad zaznívající písně a spolu hledávali bílé, smutné obětiště otců svých. Byli sirotci a když mužnosti dosáhli, šli v háj otců svých na dávné kobky, kde se veliká bílá mohyla smutně vypínala, aby přijali dary, od otcův v závěť jim dané.

Chladná byla noc, jako srdce dětí těch, které kletou nohou lebku zšedivělou vlastní matky šlapati se osmělují, tak chladná jako syn, který památku sta vlastních předků zavraždí, aby z mrtvol jejich most sobě vystavěti mohl; chladná jako láska milionů licoměrnictvím zprzněných srdci — když oba dva před pohřebištěm předků svých stanuli. Slabým kmitavým světlem ozařoval měsíc míruplné postavy jejich a když devátá slza s oka každého na bílý kámen padla, vypučelo kolem něho lilií a růží množství veliké a kámen se proměnil v postavu velebnou, která mlčky přátelům v závěť otcovskou podávala — jednomu meč a druhému varyto; ještě jednou vztáhla ruce na mocná temena hlav obou mládců a políbivši je v čela, zmizela. Jako čarovnou mocí ozýval se háj ohlasem vary ta slovy: „sláva, sláva!“

I chystala se bouře veliká k zaplavení maličkého ráje. Přítel, který byl meč obdržel, vstoupil do posvátného háje, aby na zlobohu zasvěceném dubě největší větev a v ní i nepřátely své vlasti pohubil. Neboť to býval vždy úřad kněze vojína. Utnutá větev padla však na vlastní témě jeho, a vrhla jej na dlouho na lůžko mechové, jež vzdálená od domova jeskyně lhostejně skrývala.

Ó, to byly smutné ubohé časy pro přítele bratra, kdy sám v pustnoucích rodných krajích bloudíval k malým popěvkům varyto ladě a bloudil, bloudil daleko, až na místa zabloudil, na kterých závětí otcovskou v práva svá se byl uvázal. Smutný usednul na mechem porostlý kámen a zamysliv se, utrhnul poslední polní lilii těkavého jara. — Utrhnuv ji, nechal ji klesnouti a bílé listy její dotkly se v čarojemných zvucích zlatých strun a ze zvuků těch povstala rozkošným v celek splynutím smutná, v řásné, černé roucho oděná postava čarokrásné ženy. I zachvěla se toužebně duše jeho a ustála v moři myšlének a mladík klesnul s hrůzou svatou k nohoum mocné bohyně a hleděl, hleděl opět, jako by v rysech těch dávno známou podobu matky nalezal; z hloubi srdce svého hleděl do hluboka srdce jejího, do čistého jasná milostných vln lásky. Tu jakoby kolem zvonečky malé zlatými tyčinkami stříbrný kalich zasáhly, ozval se dojemný hlas krásné ženy:

„Aj, snílku můj, už dlouho bezčinně zde sedíš; hleď, už lístky květné dávno od posledního paprsku slunce vychladly — a bojácně hlavy na prsa si kladou, už brouček lesklý světlo pelu svého rychle po hájích roznáší, už pozdě je a útěchy pro sebe blouzněním nenajdeš nikde — nikdy. — Vzdej, vzdej se všeho lichého toužení, sáhni rychle, mužně do žhavého třesoucího se srdce rodné země své, jen život rozervaný v žití skutečném nalezneš, a na místě slzí zachvěje se oko tvoje září nebeskou — pojď za mnou, já tobě i příteli tvému snad útěchu dám a čárná slova naučím tě, že otevřeš tvrdé brány srdcí bratří tvých netečných.“

A při slovech těch padly dvě žhavé slzy na chladné čelo mládce. Jakoby všecka krev v srdce se mu byla slila, povstal volaje:

„Dáš, dáš útěchy příteli a srdce bratřím?“

„Dám!“ ozvala se žena zjevení nebeského a mladík klesnuv opět na zem, zlíbal bílou obrubu roucha černého tajemné ženy. —

I vedla jej cestou tiché rozkoše, vedla jej v síň stálého žití svého. Tu v háji překrásném stálo stromů množství veliké, květných i nekvětných a uprostřed dvé mladých štíhlých lip. Ale žel, lípa prvá rychle květy dolů házela, rychle vadla, a ani družné zasahání větví z lípy levé v odkvetání zdržeti ji nemohlo; vadla, vadnouc opadávala, opadávajíc umírala a umírajíc setřásala poslední rosu s listů svých, kterou jí druhá družná lípa přátelsky podávala. —

Mladík stál, stál dlouho, dlouho myslil, a když na krásnou ženu pohleděl, zaslechl slova smutná a smutná slova ta zněla:

„Ty a přítel tvůj!“

Bolesť nesmírná rozryla mu při slovech těchto srdce; on nemohl, nesměl ustoupiti tak chladně, vždyť bolesť přítelova hluboce do duše mu sáhala — on ho miloval a zůstal mu na věky věrným. Smutný jako ptáče, když jemu z hnízda mláďata vybrána byla, ozval se mladík:

„Což není, není žádné pomoci více, — žádné?“

„Žádné!“ ozvalo se soucitně z úst průvodkyně jeho, „žádné“ — leč tu zamyslila se ještě jedenkráte. „Jen změna půdy rodné snad osud obou změniti může.“ —

Smutný jak růžový keř, než pučet začne, přistoupil ke stromkům; — smutný, jako když keř ten už opadal, odcházel od nich, až jej pod javorem starým, milostné dotknutí-se bohyně ve sny ponořilo.

Ach, dlouhé byly to sny. — Tu viděl předků svých z kolébky lidstva do milé rodné země táhnout a sotva byli obětovali, zřel jich od muže velikána ohnivým mečem potínati. Zde viděl bratry své v hádkách ustavičných utíkati se pod cizincův plášť krví poskvrněný, který levicí laskavě jich přijav, pravicí zákeřnicky jich vraždil; viděl dítky vlastních bratrů od bratrů pobíjeti; viděl kněze lidu svého hanebně vyhánět, zraku olupovat, zabíjet a mrzáky tyto o to se hádat, kdo by lůno matky vlastní nejprve hanbou rozrýti směl; viděl, jak oni za plášť krvavý vlastní srdce zaprodali, aby jim násilím potom strhnut býti mohl; viděl jak bratří jeho na vlastní otce táhnou násilím je nutíce, aby zulíbali kletých kroků jejich; viděl, jak náčelník, kluzké hádě, od hada velkého uštknut byl a s ním celá ubohá četa otrávena. A viděl zase, jak návodem z daleka vyučené káně přiletělo, aby vyklobalo hvězdu z obzoru malého ráje a odneslo ji zkalenou na usychající keř lískový — a všecko, všecko zůstalo bez pomsty a ráj stával se peklem. Viděl u kalné řeky ohně veliké, které jazyky ohromnými med ze srdce rodné země ssály; viděl šílené soukmenovce v hluku písní posvátných co upíry na prsou drahých rodáků; viděl bílou velikou mohylu krkavci oblétanou, pod kterou otcovskou závěť s přítelem přijal; viděl bratra s mečem spasitelným, s krvi pravou, který pomoci měl, nemocného, a sebe svěžího, svěžího chuda pěvce — viděl a viděl vše už na sklonku života v bledém světle měsíčném a povstav bez rozvahy — vždyť skutek pravý, bohem daný, nikdy rozvahy neměl a nemívá, rozvahy nepotřebuje. — Tajně vyhrabal hlínu kol obou kořenů mladých lip a přesadiv kmeny různé v různé půdy, v místa různá, viděl strom života svého rychle, náhle odkvétat a strom zvadlý znova pučet. — Zazpíval samu sobě píseň pohřební. — Nedopěl — před ním stála žena velebná a opětně kanuly žhavé slzy její na chladné čelo mladíkovo a se slovy: „Ty’s můj nejzdárnější syn!“ kleslo roucho černé a v čarolesku slunečním zářil bílý šat démanty posetý celým hájem, celým světem.

„Zde vezmi jeden,“ pravila bohyně krásná, „démant nezapomenutelnosti, démant věčné slávy, on ti nahradí život časný, který si příteli obětoval a pak pospěš s bratrem se rozloučit, neboť hleď“ — při tom ukázala na lípy družné — „nedlouho je ještě života tvého, méně než na krátko!…“

S bohem! zašuměl háj, zaznělo varyto a „sláva, sláva!“ rozléhalo se čarozvukem do širých končin širého světa. —

Jako pospíchá vlašťovice do milého hnízda, pospíchal do rodné chýše, kde svěží už přítel přítele se zárodkem smrti a s drahokamem věčného žití v náruč svou přijal.

Rozepnul ještě jedenkráte náruč, ale vyhaslé oko přítele nemělo záře více, jen slabá ruka podávala dar bohyně příteli se slovy: „Zde dědictví mé, ty ho více zasluhuješ!“ — Klesnul a posvátné varyto zazvučelo píseň, která se dosaváde po krajích rozléhá, meč vyzváněl stále vzkříšení přítele a umíráčkem nepřátelům.

Písně zlatého varyta ozývají se z každého květu, ptáčata zapomněla písní vlastních a ráj květe bratrstvím a láskou.

To se stalo daleko, daleko odtud, asi sto tisíc mil za mořem, daleko od nás, neboť u nás se nic takového státi nemůže…