Máj (almanach 1860)/Tři lístky z románu

Máj (almanach 1860)
O dvou přátelích	Tři lístky z románu	Amadeus

Údaje o textu
Titulek:	Tři lístky z románu
Autor:	Josef Václav Frič (jako M. Brodský)
Zdroj:	Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 211–229. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vstup.

Zavolali mne z rána, ještě sem byl celý pitomý.

Do dvou hodin s půlnoci mučil sem se myšlénkou, kteréž sem vstavu nebyl ani slova ani těla dáti.

Příhoda má na poslední cestě byla tak vábivá, situace tak originální, přestálá v několika minutách muka tak hluboká, že sem co zkušený poeta byl jist, že ve chvilce samoty vzácný plod mi vzejde.

Nevím ani, zdali sem na to pomyslil, abych očekávané robátko posadil vyfintěné a klasifikované do spiritusu — zvědavému a uštěpačnému světu na odiv: to jest, abych vydal vzdech svůj tiskem. Však proč ne? — Dávno jsem takový blázen, že házím jedno i druhé jablíčko s okna dolů mezi uličníky — a těším se, když se najde obratná ruka, jež ho pochytí.

Kousněte si do něho s pánem bohem, máte-li totiž zdravé zuby. Ale když vaší nešikou padne do bláta, nevezmete mi, doufám, za zlé, pomyslím-li: lépe aby zůstalo za okny až do štědrého večera — rozdělíme se pak s přátely.

Mohl bych ještě lecos napsat ad vocem jablíček — třeba i podotknout něco o červivých; ba mohl bych se zmínit o nejnovějším vynálezu s výkresem té nové mašiny, jež loupá mandel jablek za minutu, což náramnou výhodou (pro babičky myslím, jimž zuby vypadaly) — nepíšu ale ani pro průmyslníky ani pro kuchařky, a protož vrátím se k své ranní pitomosti.

Povstala tedy upnutým do rána bděním. Chtěje psát, prozatím k vlastní úlevě, nevymyslil a nenapsal sem pranic; zpozorovav konečně, že mi i svíce dohořela, vrhl sem se ani se nesvléknuv na lože.

Nevím, zdali sem o ní snil, zdali sem opravdu na ni promluvil, a jestli se mi ozvala.

Změnil sem se tak hrozně, že mne nepoznala? —

Amalie — já tě tak miloval! — zdálo mi se, že si srostla s duší mou, a teď — kde divem božím vstala si z hrobu, od hlavy k patě ta sama, s nevyhaslým v oku plamenem, s tou samou dobrotou v líci — v kraji, tak cizím upřímnosti tvé a srdci tvému: teď za krátký neblahý čas, — ač dlouhý pro ztracenou lásku — již nepoznáváš mne více, můj mírný, smutný anděli? —

Šeptal sem ti naši starou píseň — víš tu o klubíčku o tom zamotaném, upřela si na mne zraky — zdálo mi se, že si zbledla uleknutím. —

Však ne — zhrozila si se jen co pravá vznešená dáma toho, že vzadu za mnou jakýs nevlídník si zapaloval cigáro.

Shocking a horrible! — máš pravdu, jsem blázen. Z našeho se shledání nebude ani román ani tragédie.

Jedem jak posedlí, a přece ještě žádná štace! — Teď pískli — teď zvoní; chvála bohu, stojíme. — Prosíš mne, abych otevřel okno a zavolal konduktéra; — čertové okno jakoby přimrzlo; raději bych je roztřískal, abych skrze ně sám mohl vyletět. — Bouchám na rámec, slítnul konečně a teď se chápu kliky. Třesu dvirkami jako hrom, kopnu do nich, rozlítly se — ale já bez paměti skočil první z vozu ani se neohlídnuv.

Nač také ceremonie s dámami, které člověka žádným způsobem nechtějí znát?

Ach jak trpký bol ozval se ve mně — teď právě mezi výkladem té fatální prósy na té železnici.

Kam se poděla — odkud se vzala? — nevím; co mi po tom. Neviděl sem ji více, nechci ji vidět, dojel sem až na místo v jiném vagóně, již ani za mák s ní se neobíraje, to jest: nešla mi z hlavy.

Nešla mi z hlavy ta stará svatá upomínka na zhaslý život, jenž by přec nemusil v té tvrdé, studené zemi hnít — v té hlíně teď tak utuhlé, tak bezcitné. Přec to věčná škoda, že svých mrtvých nepálíme. V plamenech vyšlehne přece náš bol jako divoká, vzteklá energie; ale co ztraceno, teprv pochovávat, aby to jak v zemi tak i v ňadrech zvolna zpráchnivělo — to přivádí k zoufalému smutku, jenž by se v ustavičný měnil pláč, kdyby nás ten svět od dětinství necvičil v slušné chladnosti, ba v komédii, kterou ráčíme křtíti mužností.

Potkávají člověka tak hrozné ztráty, že není lepšího způsobu jich cenu dokázat, jak zahynout jim v zápětí. — A přece neskáčeme v zapálenou hranici milých nám ostatků, přece zacelujem rány, jež by měly zůstat věčně dokořán! —

Zda-li z egoismu? — Nevím. Soudný svět chválí nám takové hrdinství, a zve poddání se svatým bolům nerozumnou slabostí!

Což nás ale tak víže k životu? — Jeho prósa snad, a jeho reálnosť? Ba věru, ty nás udržují nad vodou.

Chaso básnická, ukamenujte mne za toto vyznání, a ty, čtenáři — za to, že chudáku ještě nevíš kudy a kam tě vedu, drž jim, těm horlivým kollegům, zatím šaty. Já truc mučeníka viděl zatím nebe otevřené — a vyprosím ti časem světlo, hlas i hrom, abys byl z Šavla v Pavla obrácen.

Zatím věz, že to privilegium uznaných již básníků, plésti páté přes deváté a vůbec psáti, co jim svéhlavosť aneb ouplný brak myšlének do pera vdiktuje. Jeho nohsledů to pak příjemnou povinností, vyhledat vždy a všady hloubku básnických intencí.

Já však, nejsa ještě patentem obdařený, nesmím si dlouho vyhazovat kopýtkem a napíšu-li nesmysl, pokřtí to každý bez obalu pravým jménem.

Pročež půjdu do sebe, a napíšu

Vstup nový.

Zavolali mne z rána — ještě sem byl celý pito — Ne to slovo jest příliš upřímné — z malice mohla by mi kritika uvěřit.

Inu spal sem tedy tvrdě, a náš domácí tloukl již hezký čas na dvéře, než mne probudil.

Vyletím z lůžka: Co se stalo? —

Nu chvála bohu, že ste se konečně ozval, nemám času prosit za odpuštění — ale honem pojďte za mnou.

Tak jak jsem?

Přehoďte župan, nejdeme z domu. Ten bláznivý Polák tam nahoře umírá snad již od večera; však teprv k ránu náhodou nás probudilo jeho sténání. Mluví k nám — aniž mu rozumíme, však protože vaše jmeno již několikrát volal — pojďme tam.

Přejela mne husí kůže, ale křídla mi narostla. Skokem myšlénky stál sem, kopnuv do zpukřelých dveří, v malém, temném chlívku pod střechou.

Bože spravedlivý! Uložené tam na lůžku tělo bylo již studené. Dopracoval — dobláznil. — Pokoj a mír jeho práci a nerozumu! —

Což ale jestli měl před svou smrtí světlý okamžik, jenž by celý ten zapadlý labyrint jeho života náhle byl objasnil?

Darmo bycha honit. Přece ale škoda, že sem tu jeho zmotanosť nehleděl, dokud ještě žil, trpělivěji studovat; ba zhřešil sem, že sem se těm přepjatým až blbým jeho řečím tak vyhýbal. Však bože, mnoho-li je takových bláznů, a jak nemilé pak odkrytí, když srozumíš, že to jsou vlastně staří taškáři, jenž přišli o rozum následkem nepodařené spekulace.

Však u toho to bylo zcela jinak — neštítil sem se jeho ošumělosti ani jeho rozcuchané brady, měl dobré oko. Ale když vytáhl svou tobolku z děravé kapsy — tu příruční a jedinou svou bibliotéku — poslouchal sem jen ponejprv trochu zvědavě, po druhé, po třetí již utíkaje hned, jak si začal kabát rozpínat.

Měl v té tobolce na sta všelikých básní, antologii právě pro blázny sestavenou ve všech nářečích a ze všech koutů světa. Ale chraň bůh, aby byl jediný lístek dal z ruky; předčítal všecko sám, však nebylo možno z jeho předmětu pravého smyslu pochytit.

Hlavní pak váhu kladl na těch několik čmár, kterými každou píseň na konci illustroval. Tu nějaké kolečko s nožičkami znamenalo na příklad Faryse, čára přes celou blánku byla poušť — kaňkou byl zápasící s Farysem huragán atd.

Obcházel mne mráz, zvláště když mi četl též slovenskou píseň: „Bože můj, otče můj'; měla illustraci, jak do magnáta po rolníkovi šlapajícího bije hrom. Těch několik háků, jež znamenaly blesk, lehce bylo pochopit; ale vlastní skupení, na samém kraji papíru umístěné stávalo snad jen v jeho imaginaci.

Krajané toho blázna nevěděli s jistotou, odkud pochází. Zdál se být sčetlý, ale jen maně sám ze sebe vypracovaný autodidakt. V básních vypsaných nalezal krásy, kde jich nebylo, rozuměl také jen v pravý opak intenci básníkově; někdy pak velebil místa, v kterých podle obyčejných náhledů lidských nebylo kusa myšlénky.

Povídalo se o něm, že prošel pěšky celou východní Evropu, od Karpat až do Sibiře, od Kavkazu až do Cetině.

V Krimské vojně sloužil co lékař při tureckém vojště, s udatností a obětovností člověka na smrť připraveného. Polákům pak bylo zvláště nápadné, že jak Turkům tak i zajatým Rusům se stejnou horlivostí sloužil.

Vida muže klesat zde i tam, neschovával se ani za řady bojujících vzdor střelbě z obou stran, nýbrž napadal jako ostříž kořisť svou, unášeje ji na vlastních plecech k místu bezpečnějšímu, ovšem ne aby ji rozsápal, ale možno-li vzkřísil.

Když si pak v příkopu asi dvanáct obětí jednu vedlé druhé nashromáždil, probíhal svou řadu neustále bedlivým okem. Jakmile se pak jeden z nich pohnul, dávaje znamení života, zavejskl si prý pokaždé radostí a již mu byl u nohou, aby svou péčí usnadnil mu návrat k mírnějšímu povolání. Ale když někdy větší čásť těch raněných zůstala bez pohnutí, tu prý dlouho se nemohl odhodlati odevzdat jednoho po druhém nedočkavému hrobaři; orodoval za každého, aby s ním jen chvilku ještě čekali, až vida nezbytí a jistou smrť — oplakal každého, jako příbuzného bratra.

Jiné příhody z jeho života nikdo neznal, leda to, že již tenkráte měl o kolečko více.

Nu stál sem teď před ním okamžik a nezatlačil sem mu oči. Bez lítosti, bez pohnutí, díval sem se na tu zsinalou tvář; ležel tu přede mnou nový exemplář ztraceného života, jakého ročně hynou třeba miliony — —

I přede mnou bude tak jednou cizí chladný rozum tiše stát. Bude-liž také darmo hledat testament? —

V tobolce nenalezl sem krom těch hloupých výpisků nic než tři lístky z jakéhosi románu.

Nebožtík složil si je z kornoutků za lepších dní svého života, když míval ještě na tabák.

Mají-li jakousi souvislosť s minulostí toho blázna, nevím; možno-li se z těch fragmentů něčeho domyslit, nechci rozhodovat; myslím ale, že by kupecká hlava z nich mohla pohodlně dvousvazkový román uplést, k čemuž já však nemám ani času, ani vůle, ani schopnosti:

(Lístek první.)

— a než ještě podruhé zazvoněno, zapadla ta černá postava zase do stínu.

„Buď trpělivým,“ napomínala ještě určitým šepotem a dupla jakoby k utvrzení nezvratného rozkazu na kluzký parket.

Sluha pokrčil mrzutě rameny a zatáhl řemenem. Dvéře se v průjezdě rozlítly a po schodech pádil potrhlý mladík nahoru, ani nezamknuv za sebou.

„Dlouho necháte čekat, vy aristokrati, když člověk nepřijíždí v kalese.“

„Nevídáno.“

Mladík přeslechl snad, neboť dodal ještě v rychlosti, sotva dechu popadaje: „Oznamte mne hraběnce, přicházím od advokáta.“

Sluha něco zamumlal, šel a vrátiv se za chvíli, ukazuje mlčky do pokojů, že volno vstoupit.

Příchozí otevřel naň ústa — stoje tu posud v zmoklém svrchníku, očividě čekaje, aby mu sluha z něho pomohl. Vida, že se k tomu nemá, posluhovat hastrmanovi, pohodil hlavou, projel si dlouhé až na šíji splývající vlasy a svlekl se sám, však s dřevěného kamrdinra oka nespouštěje. Náhle pak sežmolil milý svrchník v jeden uzel jakoby ho chtěl vyždímat a hodil ho nevlídnému sluhovi tak nenadále na hlavu, že tento až do kouta zavrávoral; mezi tím zmizel v pokojích hraběnčiných.

„Slyšel si, poslala si pro advokáta“ — tak zasténala skoro ouzkostlivě ta samá černá postava, jakoby se nic neobyčejného bylo nepřihodilo, a vystoupla ze svého zákoutí.

Sluha zpamatovav se, a chtě uzdu pustit svému spravedlivému hněvu, ucítil však jen křečovitou ruku pána svého, a pak ta jasná slova: „Mukneš-li, zabiju tě.“

„Tedy již s advokátem se vyjednává,“ šeptal bledý muž tak před sebe, „a mně se ani vstoupit nedovolí a pro každého kluka má dvéře dokořán. Aj tiše, tiše, katastrofa se blíží.“ —

*

„Máte to krásně zvedené služebnictvo,“ zvolal ten podivný kvítek, octna se bez poklony před hraběnkou.

Tato naň s podivením vyvalila oči

Vyhladovělé a otrhané študentisko, právě snad z pensionátu vyběhlé, stálo před ní, a teď si již bralo židli, kterou postavilo zrovna až na samý pokraj skvostné vlečky hraběnčiny.

Proč si ale nesedá? —

„Co máte najednou? — sedněte, mám strašně dlouhou chvíli, právě k zbláznění; a vy jste tak originální nezdvořák, že snad mi postačíte k malé rozrývce na pár minut. — Sedněte, pravím, a prosím rozvažte svůj jazýček; jsem právě v disposici, poslouchat hrubiánství. — Co bych za to dala, kdyby jistý blázen také tak bez ceremonií vrazil jednou do mých pokojů!“ — dodala trochu tišeji spanilá aristokratka s malým vzdechnutím.

Pan student pořád ještě nemukal, konečně dodal si kuráže a spustil: „Paní hraběnko, s hrubiánstvím jsem u konce; ale upřímně pravím, nalhal sem se již ve školách tak do syta, že sem si svatosvatě umínil, napořád jen pravdu mluvit, třeba by mne rovnou cestou vedla na Sibiř. Nu protož dím: Byl sem nezdvořákem, a sice takovým, že bych zasloužil být na místě třeba z oken vyhozen, ale jen proto, že sem vás jakživ neviděl. Jste ale tak krásná, že toho srdečně lituji.“

Hraběnka dala se do hlasitého, až rozpustilého smíchu.

Student se zamračil a položil psaníčko od advokáta, strýce svého na stůl, s přeslíčné dámy přec ani oka nespouštěje.

Hraběnka rychle list otevřela; zdála se být jeho obsahem až k slzám pohnuta. — Zapomenouc se, řekla skoro vášnivě: „Rcete svému strýcovi, že je blázen!“ —

„Tomu sice z těžka uvěří,“ řekl student již u dveří se poroučeje, „ale bude mu to zdravé.“

„Nemá-li jiné rady — však ovšem, nevíte, oč se jedná?“

„Nevím a nechci vědět, poroučím se!“

„Počkejte!“ —

„Chcete napsati lístek?“ —

„Nevěděla bych nač — můj bože, jak ukrutných má ten svět léků,“ dodala paní hraběnka tiše pro sebe. „Buď sňatek, buď rozvedení! — Obojí strašno.“ —

„Poroučím se pěkně,“ ozval se zase student.

„Pravím, abyste počkal — rádabych se zbavila zdlouhavých myšlének; zůstaňte na čáj!“

„Nemiluji společnosti.“

„Oh, budeme docela sami.“

„A nebojíte se mne?“ —

„Vás? — ani dost málo.“

„Nu ovšem, zvonec máte nad sebou.“

„To byla zbytečná urážka, mladý pane.“ —

„Ach — ale jakže vás bavit jen minutku, a nepolíbit vám alespoň tu ručinku. Toť zapírat lidskosť a urážet krásu!“

„Budete-li se rozumně chovat a jste-li opravdu ten mladý blázen“ — —

(Druhý lístek.)

„Jde to s vámi sice ještě zvolna, milé děti — (však odpustíte starému zvyku, řeknu raději: bratří, neboť jsme všickni synové stejně spravedlivého otce) jde to, pravím, zvolna a skoro se mi zdá, kdybyste měli trochu více ochoty, žebyste nezapomínali od večera k druhému ty nejjednodušší věci — kterých vám tak jasně, tak hravě vykládáno — vím ale, že se to časem podá, až ke mně vice důvěry nabudete. Od kolébky vás jen strašeno a tlačeno, přirozenosť vaše jako zděšené dítě časem teprv porozumí slovu pečlivému a laskavému; zanedbané a trýzněné dítě leží jako ve snech, nesáhne po jablku, třeba by mu samo v klín se zakutálelo, máť pro dary nemotornou ruku; jaký div — což tomu dávno, že pro takové jablko strašnou kletbou a metlou ohnivou z ráje bylo povyhnáno? — Rozumím tomu, bratří, rozumím. Ba rozplakal bych se lítostí nad hříchem otců svých, a znova rozplakal bych se, ale radostí z vaší pohnutlivé, ryzé a docela přirozené netečnosti!

Tať vládne ještě jako blahé požehnání, jako anděl strážce vaší myslí, aby tam v pravý čas, v rozhodné době zapadlo jen to ryzé símě slova božího, této pravé osvěty. Tvrdá jest půda na povrch, ale právě proto, že celé věky ležela nevzdělaná, slibuje trojnásobnou žeň. Blaze tomu, kdo klopotem a láskou vnikne až k srdci dřímající té ourody.

Poznalť to i Goethe, Němec, ale muž od hlavy k patě.

Pravilť v ohromném svém evangelium lidského ducha, v tomto blahozvěstu světském — (nu přijde čas, není snad daleký, a čím prostší mysl, tím spíše pojme v pravdě lidskou báseň — že veliký Faust i vám přístupným se stane) — ano věřím, že dočkám se toho triumfu, kde s malým výkladem horlivě jej rozjímati budeme — však co sem chtěl říci?“ —

Hrabě se zamlčel, nemile dotknut nepokojem, který mezi houfem již nepozorně poslouchajících osadníků se počal jeviti. Nezdálo se, že to símě s takou štědrostí a péčí rozhazované, padalo na kyprou půdu.

„Ano, již vím, jen malinké ještě strpení, drazí venkované, skončím a propustím vás již dozajista,“ pokračoval hrabě po chvíli. „Pravíť Faust — vlastně Mefisto — však ti jsou jedna osoba, dobrota i zlo, věhlas i trapné pochybování, jakož i ve vás mnoho dobrého a též i sobeckého, neupřímného, otrockého, dualismus ten nedokonalé, pracující přírody — však, prosím, proč se nepokojíte?“

„Vzácný pane!“ ušklíb se jeden z chlupáčů (kterému by se as po česku říkalo Říha).

„Jaké to zas bolestné nedorozumění,“ — předhodil mu chudák hrabě, již sám celý unavený dvouhodinným výkladem. — „Což nemůžete upřímné mé lásce k vůli (neřku-li ochotným a srdečným darům) — na vždy zapomenout, jakým sem druhdy byl hříšníkem, daje si od vás spílati hrabat a pánů? Nezapomeňte, že jsem bratrem vám.“ —

„Inu nechce to tak z dávného zvyku a hlubokého ‚ušanování‘ — k mospanu — bratrovi, nikterak z úst ven — co chlap to chlap, a co pán to — nu ať bůh mospanu bratrovi zaplatí všecku dobrotu.“ Tak ozval se druhý chlupáč, nejbystřejší hlava z osady.

„Však vzácný mospan bratr hrabě odpustí,“ namítnul zas dosti nestoudný Říha; „ale už to mezi námi tak bývá obyčejná hodina jíti domů a položit se za pec.“

V oku hraběte zašlehl náhle takový hněv, odblesk to staré pýchy, že nechybělo mnoho, a všickni osadníci byli by se mu rázem vrhnuli k nohoum. Potřeboval jen pokynout a celá hromada byla by mu na místě rozškubala toho drzého mluvce, třeba jim byl vlastně všem z plného srdce promluvil. Však hrabě přemohl se s nadsilou a doložil skroušeným skoro a věru smutným hlasem:

„Dost prozatím — právě že jste jako děti, o nichž Goethe praví, že z počátku s nevrlostí se odvrací od prsou matky své; nu, jděte s bohem, bratří, rád bych vám ale zejtra před půlnocí ukázal a vyložil znamenitý úkaz na nebi, ovšem bude-li jasno a ne deštivo. Budiž to tedy vaší dobré vůli ponecháno, já na vás dojista budu za humny čekati. Kdo přijde, porozumí v málo minutách rychleji té všemocnosti a velebnosti páně, než v kostele po třech kázaních. Těšilo by mne tedy, kdybyste —“

„Vzácný pan bratr odpustí, ale“ — ozvalo se více hlasů mezi houfem, již k odchodu připraveným.

Kastelán to již nemohl vydržet. Stál po celý čas dlouhé přednášky trpěliv, třeba se kousal do pysků; ale teď již zkřikl plným hrdlem za odkvapujícími: „Ať prší nebo nic — kdo z vás zejtra o jedenácté nebude na návsí, toho dám hajdukem vyhledat v posteli a tam mu dám naměřit, co mu náleží, vy nevděčná holoto!“ —

Celá hromada byla jako elektrikou obrácena.

„Padáme do nóg, vzácný pane kasteláne; jako jest bůh na nebi, všickni tam budeme!“ křičeli jeden přes druhého ustrašeným hlasem; však hraběte se víc nevšimli.

„To je pán, ten kastelán, co myslíte?“ —

„Tak se alespoň zdá našemu hloupému rozumu.“

„Ale ten náš pan hrabě?“ —

„Inu není to s ním v pořádku. Včera mi poslal tučnou jalovici, proto že prý sem přišel při rozdělování gruntu z krátka.“

„Nu jen hospodařme hoši — až ho za blázna provolají, aneb po jeho smrti, uhlídáte, že nám zas všecko poberou.“

(Poslední lístek.)

— pokuta, všecko pokuta za hrozné hříchy otců mých — ale tento kalich již odvrať ode mne, hospodine.

Trestal si mne ve vědách i v poznání, v lásce, v příteli, ba i v ženě mé; netresci mne tak strašlivě i v dítěti, v drahém ač zaslepeném Olesiu! —

I složil hlavu na pokraj stolu a zůstal dlouho tak nepohnutý, s levou rukou škubaje a loupaje hřebíky z ošumělé své lenošky, a pravou pak hledaje jako bez paměti po stole. Tu chytl kalamář, klíče, zas péro a vosk, tam zmáčkl chumáč papírů a listů, teď jel prstem po lineálu, až náhle dotknul se něčeho studeného a hladkého — ta ruka sebou škubla, byla se dotkla nových právě tam položených bambitek.

Hrabě teď vyskočil z křesla.

„Ne, ne!“ zkřikl zoufale a běhal jako zběsilý po síni pokud mu těžké dřevěnky dovolovaly. „Pěkný to dar, sličný to dar — ale od syna se takového daru nesmí přijímat, toť nejen hříchem, to již samým skutečným peklem!“ —

Teď zastavil se před stolem a vzal zase pistole do rukou, jako by se chtěl pěstit s nimi; hladil jich, ba prohlížel jich umělou práci s očividným zalíbením.

„Ne holátka — ani syna ani otce nezavraždíte; vezmu vás s sebou.“

„S sebou — a kam?“ ptal se po chvíli sebe sama, jakoby se vlastní myšlénce podivil.

„Ano, již to mám!“ odpověděl zas rychle sobě samu a vzkřikl jako v šíleném triumfu. „Oběť má, jak čerstvě vonný zápach vzletí k hospodinu. Nový život, nová pouť, ale i první trpký úkol blahodárně ukončen!“

Nezdivíme se, že teď padl na kolena svá, aby nebesům za to děkoval, co nazval zázračným vnuknutím. Tak rychle rozevřel malou ebenovou skřínku, která tak nápadně se lišila od chudého na vůkol nábytku, a dal se do čtení obšírné listiny.

„Ano, všecko jim — jasná to vůle boží,“ opakoval si, sám s sebou spokojen. „Vraťme jim tělo, naleznou i duši, vraťme jim především tu zem, kterou si do nejmenší hroudy krvavým potem již před věky dávno zasloužili.“

Dočetl — pomodlil se ještě jednou vroucně, pak zdvihna oči k nebesům chopil se rychle péra a připsal ještě tato slova:

„Přijal sem souboj, ale nechtě synu svému zůstaviti kletbu uznal sem, že bude nejlépe když odklidím sebe samého. Padnu vlastní rukou, přesvědčen, že svým životem a rovněž i smrtí svou vyprázdním až do poslední krůpěje ten pohár — zločinem našich otců překypující.

Synovi odkazuji jen to nahé jmeno své ale čisté a rozhřešené.

Nepátrejte po mrtvole mé; nechci spáti v hrobce otců. Zapadám již na věky v bezedné zapomenutí, já

Alexander
poslední hrabě z M…ckých.

Svědkové: Pokuta má a milosrdný bůh.“

Složil opět listinu, zapečetil, a hodil na skřínku. Pistole zastrčiv za pás, přehodil přes sebe šedivý plášť a chopil se poutnické hole.

Bylť neobyčejně chladný a pokojný — pohyboval se jako náměsíčník. Kdo ho znal, bylby právě v této tiché resignací nalezl stopy již rostoucí choroby duševní.

Hrozný výstup s Olesiem — sjezd vůkolní šlechty, jež plným soudem uznala, že s vlastním synem se musí střílet, a konečně i ta poslední návštěva dvou podezřelých osob, zajisté najatých to lékařů, již mu tak podivné otázky kladli, že již sám se počal ptáti, má-li zdravých smyslů — vše to musilo hroznějšími následky vypuknout než jen tou mírnou oddanností do vůle boží — všecky ty hromy jen co pokutu cizích hříchů nesoucí.

„S bohem, bratří! Bude vám na vždy lehko“ — těmi slovy loučil se ještě na hranicích svého panství.

Uhlídáme, že jen blázen tak mohl doufat! — —

Zrádnou pilou již přes polovic u samého kmene podťatý buk též tak pokojně vzpíná zraky své k nebesům. Klidně to jeho lupení šepotá s větérkem, s tím starým svým přítelem. Již mu hodili provaz na pyšnou šíji.

Blázni, pravil buk, což se bojíte, že noční bouřce neodolám? což mi takového podvazku zapotřebí? — Což to první bouř? —

Ne první bouř, starý blázne, ale poslední! — Ten provaz není k tvé pomoci; ti červíci tam dole, právě že již čekají na tvůj pád, neradiby, abys prvním větrem se překotil, mohl bys je překvapiti a potlouct. Souzeno ti tedy klesat hezky zvolna, umírat celou noc — a sám. — (Zde konči třetí lístek románu, snad příliš pravdivého.)